Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+17 neviditelných
Odvaha
datum / id31.10.2018 / 491618Vytisknout |
autorDen.
kategorieMiniatury prozaické
zobrazeno83x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Odvaha

   Je ti jedno, jak se cítím, nebo jednoduše nenacházíš odvahu? S hlavou vzpřímenou čelit škodám války, kterou tvé démonické já vyvolalo. Aniž bys tušil, jak hlubokou a prázdnou temnotu vlastně vytvoříš. Jak moc ublížíš těm, již s klapkami na očích oslavovali všednosti svého šťastného, ubohého bytí. A ublížil jsi. Těm, kteří se lidské naivitě teprve učili. Zejména mně. Mám se ptát dál, nebo mě umlčíš mlčením? Co kdybych ti řekla, že jsem připravená tě pochopit? Roky v prázdnu mě přivedly sem. Srdce obalené hořkostí je lstivé, svádělo mě tam, kam jsem nikdy vkročit neměla. Na pospas světu, nemohla jsem jinak. Cesta bez tvé ochrany, již jsi mi měl poskytnout, byla o to delší, o co vzpurněji jsem bojovala. Sama se sebou, ale hlavně se svou myslí. Čerstvý vánek vyčistí myšlenky, ale není dost silný, aby doputoval hlouběji. A tak srdce zůstává v pasti nenávisti. Ta se přiživuje na každém špatném slovu, až pronikne i do toho nejposlednějšího nervu, nejposlednějšího záhybu lidského těla a nakonec už jsem nebyla já. Moje osobnost byla pohřbena, všechna hvězdná zář byla pryč. A já další roky jen bloudila. Kdo mi vrátí čas utopený ve vlastním žalu? Promarněné roky, které se tak nehezky vepsaly do tváře, jako připomínka toho, co bylo a toho, co už nikdy nesmí být. Protože duše je křehká. A ta má ztěžka drží pohromadě.

   Těžkosti a splíny si přivolávám sama, protože vždy slepě věřím tomu, co slyším. Prokletí. Škoda, že jsi mlčel. Já bych ti věřila až do posledního dechu. A s neutuchající vervou se drala do první linie bránit pravdu, kterou bys mi šeptal do ouška. Tak proč jsi mlčel? Zahalujeme svoji něžnost pod roušku nezlomnosti a neústupnosti. Ale je to jen skořápka, již jasně vidí ti, kdo pod tímto obalem také žijí. Ty jsi to neprohlédl a radši jsi se stáhl. Jako bych snad nestála za námahu.

   Ale odvaha je ctnost, která ti jednoduše nebyla přána. Tak už se dál neptám, zda je ti jedno, jak se cítím. Pochopila jsem. Nemáš odvahu se zeptat...

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

08.11.2018 16:27:12starej Rendl

Text je od první věty až úděsně zmatený, a to jakožto celek, tak v každé svojí větě! Autorka evidentně neví, co se sebou, což v jejím věku není snad žádná ostuda, problém je spíše v její nepoctivosti (třebaže neuvědomělé). Sama totiž ani neví, co píše, co na sebe prozrazuje, myslíc si naivně, že tu sumíruje něco jiného, než je (paradoxně) v tomto zmateném textu zcela zřetelně popsáno a rádoby skryto jakýmsi pseudofilozofováním.

Suma celého textu je "já, já, já", resp. "jak může mě někdo opustit?" Odpověď zní: "Docela snadno. Tečka." 

Takže ještě jednou: největší problém tohoto výplodu je, že si chce hrát na filozofii, a přitom se nedokáže odpoutat ani na moment od ubohé osobní roviny. 

07.11.2018 12:50:00Lakrov
redaktor prózy

Z počátku to působí jako ukřivděný výlev neopětované lásky, ale postupně  to začíná získávat nějaký hlubší smysl než jen "výkřik"  nešťastně zamilované duše. O tom, co v těchto souvislostech je či není odbvaha,  by se dalo polemizovat.  

01.11.2018 14:30:30Prosecký

Odvážit se přestat dýchat neodvážím.

31.10.2018 16:35:28Musaši

Přiznám se ti , že mě dost zajímají paranormální jevy a dnes tady čtu krátce po sobě dva slohové útvary od dvou autorek ,které se jeden druhému velmi velmi podobají . Takové jevy se tu ale občas stávají.

Stejně jako té druhé píšu i tobě : působí to jako výňatek z nějaké delší prózy . Je to takový vnitřní monolog jakési literární postavy. V tvém případě ovšem archaičtější poplatný spíše devatenáctému stoletíí .


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.