Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMoje malá kapka dobrovolnictví
Autor
bixley
Je pondělí odpoledne a já vedu svého krysaříka do Domova seniorů. Otvírám dveře a vejdu do recepce. Klienti, kteří tu sedí v pohodlných křeslech, okamžitě ožijí.
"Evženku, ty ses přišel za námi podívat?" volá jedna z babiček a Evža okamžitě běží k ní.
"Dobrý den," usměju se na všechny a pozdravím se i s paní recepční. Ta hned hledá pro Evžu dobrotu.Vytáhne pár psích piškotů a naláme je na menší kousky.Potom mu je předloží na dlani. Evža je nejprve zkoumavě očichá,ale pak se do nich s chutí pustí.
Jeden ze seniorů je Evžovi obzvlášť nakloněn.
"Evžen lovec žen," směje se starý pán a cituje text známé písně. "Já mám doma taky pejska, ale má jenom tři nožky. Říkáme mu Paci," vysvětluje dalším babičkám které příběh ještě neznají.
"On totiž bydlel u jedné ženské, která ho bila smetákem a jednou ho praštila po nožičce tak, že mu ji zlomila. Vůbec s ním nešla k doktorovi a on ji chudáček dva měsíce za sebou tahal, až mu odumřela. Kdyby na to neupozornili sousedi, tak by asi umřel úplně. Nohu mu museli amputovat a dali ho do útulku, protože ta ženská odmítla jeho léčbu platit. No, a tak teď máme našeho Pacinka, je moc milej a běhá docela čiperně." Při vyprávění láskyplně hladí mého zvířecího kamaráda.
Vtom už ale přichází sociální pracovnice Markéta. "Dobrý den, ahoj, Evží," culí se na mě a můj doprovod. "Tak, dneska půjde na procházku paní Šíbová, pan Šimík, pan Běhan, paní Outratová..." A začíná organizovat. Pan Šimík je schopen chůze, pan Běhan se bude přidržovat vozíčku, Ostatní si sednou na vozík a povezou je pracovnice domova seniorů a pomocníci. K těm patřím i já. Personál postupně dovede a doveze seniory a seniorky do recepce, obleče a posadí na vozík.
"Paní Šíbová, vy nemáte nic na hlavu?" dívá se zkušeným pečovatelským okem Markéta na jednu z vozíčkářek. "Vezměte si tady tu čepici, dneska tam fouká," upozorňuje a nasazuje ji staré paní na hlavu.
Recepční pomáhá pracovnicím spustit na schodišťové plošině seniory s vozíky na ulici. Tam se všichni shromáždíme. Babička, kterou mám na starost,si vezme Evženka na klín a ten se veze. Míříme do parku. V okolí domova nejsou chodníky bohužel úplně bezbariérové, tak je třeba vozík otočit do protisměru, aby z chodníku hladce sjel. V parku už jsou příjemné cestičky a pracovníci, pomocníci, senioři i Evženek si to užívají. V létě se chodíme schovat do stínu pod pergolu, na podzim a na jaře se snažíme být víc v pohybu.
Cestou se babičky vyptávám, kde bydlela, zda má děti a vnoučata a dozvím se spoustu zajímavých věcí. Asi po hodině se vracíme zpátky a následuje stejný proces:zase musíme seniory vyvézt na schodišťové plošině.
Někdy ale přijdu a Markéta mi sděluje: "Dneska na procházku nejdeme, je dost zima."
Už dopředu tuším, že počasí není ideální, tak pro tyto příležitosti nosím něco dobrého na zub, nejlépe buchtu. Senioři jsou zpravidla v jídelně a hrají společenské hry nebo luští křížovky. Popíjejí kávu a k ní se buchta skvěle hodí. S Markétou buchtu nakrájíme a rozdělíme na talířky. Poté Markéta otevře sešit s křížovkami a začne jednoduchým úkolem: Souhlas na tři." "Ano," řekne pohotově pan Šimík.
A tak babičky a dědečkové ukusují buchtu, popíjejí kafe a sledují, co jim Markéta předčítá.
"To jste moc hodná," usmívá se na mě jedna stará paní.
Někdy jsou senioři rozděleni. Část z nich má takzvaný pánský klub v pátém patře. Iniciativně tedy beru několik talířků s buchtami, postavím je na tác a vyrazím výtahem do pátého patra. Teď teprve vidím, jak to vypadá mimo přízemí,kam chodím obvykle. Jsou tu babičky ležící v pokojích na posteli, které mě z dálky sledují. Hledám místnost číslo 507. Aha, tady je to. Vstupuji dovnitř. Jeden senior leží v posteli a kolem něj na židlích a na postelích sedí další čtyři. Tady má službu Pavla a právě čte kvízové otázky.
"Dále tu máme založení Karlovy univerzity..."
"Třináct set čtyřicet osm," řekne hned pan Běhan.
"Správně," usměje se Pavla a pohlédne na tác. "Vida, paní, co s námi chodí na procházky, nám donesla buchtu. Tak si každý vemte."
Odcházím s prázdným tácem, abych je nerušila.
Snad jim můj pejsek a moje buchta přinesou trochu radosti. Je to jen taková malá kapka...
40 názorů
jamardi, taky jsem tam zažila různé píhody. Nikde není psáno, že se tam lidé musejí snášet.
To je užitečná práce. Lidé potřebují změnit prostředí, aby měli i jiné podněty k přemýšlení. I návštěva psa a jiných lidí potěší.
Jednou jsem byla v domově důchodců navštívit babičku a viděla jsem, jak se v jedné společenské místnosti jeden dědeček na vozíku dívá na pohádku a v druhé jiný na tutéž pohádku. Když jsem jednoho z nich na to upozornila, nepodíval se na mě zrovna mile. Asi se pohádali.
To bych tam musela chodit každý den a těm sociálním pracovnicím pomáhat s běžnou péčí o klienty, abych pronikla do toho, jak to tam chodí. Nabídla jsem jim pomoc a projevili zájem o tlačení vozíku na procházkách jednou týdně. Tak jsem se do toho zapojila. Pak jsem občas přinesla něco na zub, byla jsem ráda, že mají radost z pejska. Nechtěla jsem se příliš vnucovat. Původně jsem myslela, že bych chodila navštěvovat třeba nějakou babičku, za kterou nechodí příbuzní. Asi by bylo něco jiného, kdybych tam měla někoho z rodiny.
Chápu, že jde hlavně o činnost dobrovolníka. Kdybys ale pronikla pod povrch dobrovolnictví, možná by z toho byla místo čestného uznání i cena. :-)
To máš pravdu. Původně jsem to psala do literární soutěže Já a dobrovolnictví,poslali mi čestné uznání. Takže primárně jde o tu roli dobrovolníka, nikoli o život v tom domově.
Ano, tomu rozumím. Myslím si však, že je to jen část té atmosféry. Život v domovech seniorů má i odvrácenou tvář a pokud v příběhu absentuje, není jednak úplný, a jednak nevyniknou iny přívětivé chvíle.
Děkuji, vím, že to není povídka v pravém smyslu, chtěla jsem jen předat tu atmosféru.
Milé povídání. Cením si laskavost a přívětivost textu. Avšak i miniatura je povídka a do té mi tady něco chybí.
Díky, Koblížku. Máš naprostou pravdu. Zvíře někdy dokáže dát víc lásky a radosti než člověk. :-)
Oskar Koblížek
11. 12. 2018Každá němá vlídná tvář dokáže prosvítit ponuře potemnělý podzim života. Pohladit si kožíšek nebo se jen dotknout. Často je vidět, jak seniorům doslova, alespoň na chvíli, dobije baterky. Osamělost stáří je snad ta nejhorší potvora.
To chápu. Na vesnici je to složitější, navíc s tímto postižením. Senioři v Domově, kam chodím, mají taky různý stupeň demence, například se nejmíň třikrát za hodinu, co tam jsem,ptají, jak se jmenuje můj pes apod.
Chválím krásnou kapku do sociálních vztahů. Každá kapka je dobrá, aby tok života byl přijatelný a příjemný až do konce. Pěkný příběh zasluhující nejen nominaci.
Nevím, přečetla jsem znovu, pokud je zdrobnělina slovo babička, nevím, pak je tam jen pejsek a Evženek, což mělo být známkou toho, že ho senioři vnímají jako milého tvora.
Pokud jde o vyprávění o pejskovi se třemi nožičkami, je v tom soucit daného vypravěče.
Ta atmosféra "nevzdávat ani poslední dny života", která je z toho cítit, se mi líbí. Co se mi naopak nelíbí je množství zájmen a zdrobnělin, které tetn text dle mě kazí, snižují jej touhle slovní zásobou na úroveň senilního žvatlání. Ale to se dá lehko spravit, pokud to autor, k jehož jménu odhlížím až teď po dočtení, cítí podobně.
Tím spíš, když jde v mém případě o pražského krysaříka... :-)
Já jsem tam primárně nezačala chodit kvůli canisterapii, ale pomáhat s vozíčkáři. Zeptala jsem se, jestli můžu vzít pejska a oni souhlasili. Takže je to vlastně taková sekundární canisterapie. :-))
Díky.
Už jsem zazžila jako v canisterapii i bulteriéra, což je bojové plemeno. Je zvláštní, že pookřejí i velmi mrzutí lidé, kteří jinak zvířata nemusejí. Zřejmě poté, co je opustila rodina. Sympatická čiinost i miniatura.
"I" pozitivního pohledu je třeba. O to si více cením. Krásné kapky do očí.
Evženie Brambůrková
02. 11. 2018To je moc hezké. Zdravím jmenovce a přeji jemu i babičkám a dědečkům hodně zdraví. :-))) /T
Díky, Goro, já jiné domovy neznám, ale myslím, že tady jsou moc milí lidi. :-)
Ráda jsem četla, jak/jinak/ se žije v DD, kam chodíš pomáhat, srovnávám s tím, kde jsem jistou dobu pracovala...a ten "tvůj" mi vychází dobře. I díky podobným dobrovolníkům jako jsi ty.