Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+13 neviditelných
Horymírka 11
datum / id06.11.2018 / 491717Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno338x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Horymírka 11

 

Na Soběšické bydleli moji dobří, až nejlepší kamarádi: Joža Bureš, Eda Ráček a Mirek Jakubík. Taky tam bydlel Staňa Vlček, ale to už takový kamarád nebyl. Asi proto, že ho „jejich“ moc nepouštěli ven. Zato s těmi ostatními jsem si dosytosti užíval radosti a také strasti klukovských her a výprav.

Nejvíc s Jožou. Měli jsme svá společná tajemství a plány, spolu jsme snili o daleké budoucnosti, kterou prožijeme v samých dobrodružstvích, překonávajíce nástrahy života. Ovšemže života v divočině. Spolu jsme stále dokola četli román o Tarzanovi a skrz jeho prožívání se zamilovali do Afriky, byla náš cíl. Jinam jsme ve svých snech nemířili, jenom tam, mezi buvoly, antilopy, lvy, levharty, slony. Živit se budeme zvěří, ulovenou vlastními oštěpy a luky. Učili jsme se takové zbraně zhotovovat a zacházet s nimi. Na nich přece budeme závislí. Ochočíme si lva, ten nás ochrání před největšími nebezpečími. César se bude jmenovat. Jako ten lev v cirkuse Kludský, za nímž jsme denně chodili do zvěřince a viděli ho i na večerním představení s ostatními v manéži. Byl ze všech největší, měl nejkrásnější hřívu a tvářil se na nás přátelsky.

Takovými sny jsme vyplňovali dětství.

Joža byl nejlepší kamarád. Denně jsme se do krve pohádali a pak hned smířili, protože jsme jeden bez druhého nemohli být. Snad právě ty hádky, ta vzrušení, extrémní vzplanutí protichůdných citů z nás dělaly nejlepší kamarády.

S druhými dvěma, Edou a Mirkem, nebylo soužití tak vypjaté. Ani jsme se moc nehádali. Bylo to jen poklidné kamarádění bez velkých vzruchů. Edu maminka nerada pouštěla nadlouho z dohledu, byl jedináček, ale nakonec si dala vždycky říct. Jeho pohodlný tatínek se sice divil, co pořád máme na tom courání po venku, proč si víc nehrajeme doma, ale nic nezakazoval ani nás od ničeho nezrazoval.

Mirek to měl doma celkem bez problémů. Chodil si ven, kdy chtěl. Tak jako já. Naši rodiče nám věřili, že se jim v pořádku vrátíme.

S tímto Mirkem a Edou jsme se však dali víc dohromady až později, po válce, když se Joža s rodiči odstěhoval do pohraničí. I pak jsem s ním sice býval, ale jen o prázdninách, které skoro celé vyplňovaly žňové práce, do nichž jsme se oba vydatně zapojovali. Potom jsem se vrátil domů a zbývajících deset měsíců trávil s Edou a Mirkem.

Zatím však jsme v Brně, chodíme společně do obecné školy a co bude po válce nikdo z nás neví.

Joža byl v rodině nejstarší ze tří sourozenců, později přibývali další. Měl víc domácích povinností než já, v rodině nejmladší.

Jeho maminka byla maličko prudší povahy, občas nám oběma vynadala za Jožův pozdní příchod. Ono taky nebylo divu. V létě jsme přišli někdy až před setměním. A to byl, prosím, už tenkrát ve válce o hodinu dopředu postrčený čas, čili to „před setměním“ v létě mohlo být kolem osmé až deváté.

Rorýsi, co po pozdním příletu zahnízdili v kolonii pod okapem divadla Svatoboj na rohu Horymírky ve vrabčích hnízdech, odkud napřed vyházeli jejich holata, připravovali již mladé k odletu, který je čekal na konci července. V malých rodinných hejnkách křižovali oblohou, jen to svištělo. Ostrými křídly za pronikavého křiku prořezávali hned modrou výšku, hned přízemí nízko nad husovickými střechami. To se vždycky jen mihli a jako opožděnou zvukovou stopu za sebou zanechali ten svůj pronikavý mnohohlasý skřek. Dole nad střechami prolétali nejvíc právě v té podvečerní hodině našich návratů z toulek. Byli jsme pokaždé rádi, že je dosud slyšíme, za týden dva to tady posmutní, už budou v jižní Africe, zatímco nám se začnou krátit dny a ze srpnových strnisk dýchne podzim.

Paní Burešová se zlobila: „Gde ste tak dlóho? Letopéři už řvó a vy nigde! Zétra nikam nendeš, to ti povidám.“

Já jsem si dovolil odporovat: „To nésó netopýři, to só rorýsi, pani Burešová.“

„Rorési nerorési – l­etopéři to só!“ okřikla mě a dál nás tepala: „Vás dva tak pustit z vopratí! Hned negde zjížďáte po skalách a trháte gatě. Podivéte se na sebe!“

Ale do zítřka obvykle bylo zas všechno při starém.

Naši taky nebyli z mých pozdních příchodů nadšení, ale uznávali, že si musíme venku užít, dokud je léto. Až začne škola, volna už tolik nebude.

Joža se narodil v září 1932, proto, i když mu prvního září 1938 bylo skoro šest let, ještě ho do školy nevzali. Až za rok, se mnou. Seděli jsme v jedné lavici a hned jsme si padli do oka. Od té společné lavice v první třídě se datuje naše celoživotní přátelství. Už tam, v té lavici, začínalo naše společné snění, které se po pár letech pozvolna přetavovalo v konkrétní představy o životě v divočině. Ty jsme dennodenně upřesňovali a zdokonalovali. Na nic jiného, než na tuto přípravu na život, který teprve přijde a bude ten pravý, jsme se neuměli soustředit. Dalo se to poznat i na našem prospěchu, rodiče nad námi jen vrtěli hlavami. Ale že by nás honili do pravidelného učení, to ne. Tenkrát se u nás chudých s dalším studiem nepočítalo.

Koupávali jsme se ve Svitavě pod maloměřickým mostem, pod splavem, nad splavem, v mlýnském náhonu textilní továrny Fryčky, a to jak na jeho horním konci nad Tyršovým parčíkem, tak na dolním při ústí do Svitavy – na „regulce“. Tam byla voda klidná, dost hluboká na pořádné čvachtání a všelijaké kotrmelce, ale ne zas tolik, aby se neplavec dostal do nesnází.

Pro náš vysněný život bylo nezbytně nutné, abychom se co nejdřív naučili plavat. Zkoušeli jsme to pořád, ale zatím největší úspěch byl, když jsme plavali „jak sekera pod vodou“. Dokud jsme byli pod vodou, dokázali jsme při zadrženém dechu uplavat hezký kus, pěkně natažení, jak to má být. Později jsme totéž dokázali i na hladině při ponořeném obličeji, ale běda, když jsme zvedli hlavu k nadechnutí. Hned nám nohy klesaly ke dnu a bylo po parádě. Tak to trvalo dvě nebo tři sezóny.

Což o to, vyřádili jsme se ve vodě i bez plavání, byli jsme ve svém živlu. Ale ten stín, to pomyšlení, že zrovna my, kdo to tak nutně potřebuje, neumíme plavat, nám nedal radovat se naplno. Tak to nemůže zůstat!

Hned na začátku prázdnin toho válečného roku, kdy mně bylo deset a Jožovi jedenáct, jsme si dali slavnostní slib, stvrzený rukoudáním, že se letos už plavat naučíme, stůj co stůj.

Zkoušeli jsme to, ale asi málo důsledně. Vždyť bylo před námi ještě tolik času!

Přešlo celé léto, prázdniny po čtvrté třídě obecné skončily, nastoupili jsme do tehdejší ‚hlavní školy‘ –  podle vzoru Říše – a­ pořád nic! Ale my jsme přece složili ten slavnostní slib! Tak to nemůžeme nechat.

V září ještě nebyla voda tak studená, ale jsem přesvědčen, že bychom to byli ve své uminutosti zkoušeli třeba do listopadu. Každičký den, i za deště, jsme odpoledne už byli na regulovaném soutoku náhonu a Svitavy. Na volné pláni tam stával kolotoč s houpačkami nebo ten cirkus Kludský, kam jsme chodili za Césarem. Teď bylo všude pusto, nemuseli jsme se před nikým stydět, že se ještě učíme plavat. Pořád jsme to zkoušeli. A pořád bez úspěchu.

Až najednou!

Nevím už, kdo z nás první udržel hlavu nad vodou a neklesl mu při tom trup, takže mohl udělat několik jistých temp. Myslím, že jsem to byl já, protože si pamatuju ten slastný pocit a to, jak jsem křičel: „Už to umím, je to úplně lehký!“ Ale třeba jsem nebyl první, protože zároveň křičel i Joža, že to umí a že je to jako nic. Bylo to velké štěstí, nikdo nikoho nezahanbil, uměli jsme to najednou. Hurá! A je to tak snadné! Stačí přestat křečovitě prohýbat záda a zvedat ramena a paže nad hladinu, uvěřit vodě, že mě unese, když se jí celý až po nos poddám a soustředit se na to, aby zadek s nohama zůstal nahoře.

Po prvních tempech už ani soustředění nebylo třeba, šlo to samo. Už jsme věděli, že je to tady a že se to nikdy nedá zapomenout.

Nemohli jsme se nabažit. Cáchali jsme se nenasytně, plavali a potápěli se, až jsme byli modří. Šel kolem nějaký pán a velice udiveně na nás v tom chladném zamračeném odpoledni volal: „Vy jste nějací horkokrevní!“

My jsme se smáli a frkali a křičeli, že nám vůbec zima není.

Radovali jsme se z plavání a z toho, že jsme svůj slib splnili.

Ještě několik dní jsme na regulku chodili plavat, než se dostavil studený déšť a po něm se indiánské léto už nevrátilo.

Tak jsme to stihli. Slavnostní slib splněn.

To bylo pro nás ze všeho nejvíc.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

08.11.2018 12:03:21revírník

To jo, to vím. Seš jen o pár let mladší, asi.

08.11.2018 11:54:52lastgasp

Brněnskej ne, ale dobovej ano.

08.11.2018 08:22:40revírník

Jo, akorát že to tenkrát asi nebyl vzduch brněnskej, nebo jo?

07.11.2018 17:13:25lastgasp

Jaroslave, klukovsky perfektní vzpomínky. Co ti mám říkat, víš, že jsme dýchali stejný vzduch.

07.11.2018 05:53:56revírník

Sami jsme museli přijít na to, abychom se netlačili hlavou a rameny nad hladinu, ale vodě se důvěřivě poddali a venku nechali jen oči a nos. To byl ten fígl, pak už to šlo. Díky, Jano.

06.11.2018 18:52:50vesuvanka

Jaroslave, Tvoje vyprávění se mně krásně se mně četlo :-))) Díky a TIP. Také mě zaujalo, že jste se naučlli sami plavat. 

06.11.2018 10:50:55revírník

No vidíš, a my jsme se styděli, že jo ještě neumíme, v deseti letech. Tenkrát se nám to zdálo hodně pozdě.

Děkuju za čtení a ozvání se.

06.11.2018 10:35:04bixley
redaktor prózy

Kluci jsou kluci. Hlavně mě zaujalo, že jste se kvůli svému snu o divočině sami naučili plavat. Dnes je spousta plaveckých kurzů, děti mají plavání ve škole a stejně to spousta lidí neumí. Opět hezké vyprávění. T.

06.11.2018 09:41:50revírník

Pěkně ti děkuji, Ireno.

06.11.2018 08:34:36Gora
redaktor poezie a prózy

Báječný klučičí svět tebou, Jardo, skvěle vylíčený...


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.