Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jeleni

15. 01. 2019
12
27
1504
Autor
Kytiii

Řve a vidí rudě. Jak je možné, že i o prázdninách, kdy nikam nemusí, kdy se nikam nespěchá, se zase sklouzává k tomu všednímu zápasu. Katka je pod takovým tlakem, jako když jí ve špitále přivezou na sál komplikovaný úraz.

„Jestli se okamžitě nezačneš oblíkat, tak na žádnej vejlet nepojedeme!“ začíná házet výhružkami po harantovi. Ten jen významně zdvihá obočí a přes patku, kterou jí pije už několik měsíců krev, s chápajícím vševědoucím úsměvem, pozoruje běsnící saň. Z rohu pohovky se nezvedá a vůbec nedává nijak najevo, že by chystal změnit hráčskou pozici. Ještě dokončit tenhle level, bleskne mu hlavou, snad to matka kousne. Drobná krátkovlasá bruneta pobíhá po jídelně, maže kaiserky na svačinu, krájí zeleninu a ovoce do misky, přelévá čaj z konvice do termosky, vše úhledně vkládá do trekového batohu. Vypadá trochu jako včela, co přelétá z květu na květ a trochu jako šílenec, co hledá to, co neztratil.

„Adame! Seš hluchej nebo tupej?!“ hřímá harantovi u ucha a vytrhává mu přístroj z rukou. Palce se naprázdno mihnou vzduchem.

„Jsi blbá?!“ vyletí z něj. Okamžitě ví, že přestřelil. Matka tuhne v letu. Obličej jí mění v sekundě tisíc různých výrazů. To si přece nemůže dovolit. Ale ona zase nemůže třískat jedenáctiletého výrostka. Vždyť už váží víc jak ona. V ten okamžik jí zachvátí totální panika a ona obrací vztek proti manželovi, který do té doby ignorantsky předstíral sledování televize.

„Slyšíš ho, zmetka? To mi, do prdele, nemůžeš jednou s nima pomoct?“ tříská s batohem o podlahu a uraženě utíká z místnosti. Když po chvíli jde Adam okolo záchodu, slyší potlačované vzlykání. Co to máma furt tak hrotí? Kam mu zase schovala mobil. Jestli nepozavírá všechny apky, tak se mu do večera vybije a co tady s vybitým telefonem, ani xbox ani compa tady nemá a po večeři mu už nabíječku nikdo nepůjčí. Nahoře v ložnici se něco vlní pod Kristiánovou peřinou.

„Kámo, neviděls matku, kam mi dala founa?“ houkne po peřině. Za oakmžik ho už sledují vykulené bulvy mladšího bratra, které úplně splývají s tváří barvy rajčat. To Adama rozesměje.

„Nenápadnej!“ ukazuje na polštář, pod kterým tuší ukradený otcův přístroj, na němž Kristián – dle stupně rudosti – už několik desítek minut sjíždí trapný ruský animovaný videa o mluvících tancích.

„Mamka tady nebyla,“ pípne bratr.

Celým srubem roztřese v ten moment hřímající otcův baryton: „Deme!“

„A je po prdeli!“ protáhne obličej Adam. „Dělej, smrade!“

 

„Kam to vlastně jedem?“ protíná ticho Adam. Bez mobilu tupě čumí z okna do krajiny, která se během několika minut změnila z uplakané šedivé na zasněženou. Jedna serpentýna střídá druhou a rodiče zatím nepromluvili ani slovo. Adam ví, že když máma nemluví, tak je to buď proto, že trucuje, nebo se bojí. A protože máma trucuje jen z vážných důvodů, tak mu je jasné, že teď má strach.

„No, když to fabka zvládne, tak na Kvildu,“ cedí mezi staženými rty.

„A co tam?“ nedá se odbýt. Ale zase aby to nevypadalo, že ho to nějak tankuje, řekne to dostatečně bez zájmu.

„Podívat se na jeleny.“ Adam přemýšlí, jak by matku ještě popíchl, když s sebou auto bez varování smýkne do strany a máma začne honit volant. Když se jí podaří kola vrátit do vyjetých pruhů a auto s sebou přestane házet, nahlas vydechne.

„Ježiš, mami! Co to bylo?“ chce se brečet Kristiánovi a do hlasu se mu vkrádá plačtivý podtón. Máma zajíždí ke krajnici, pouští výstražná světla, zírá do bílé a prudce oddechuje.

„Smyk, kluci,“ odpovídá vcelku zbytečně otec. Máma po něm jen šlehne očima. Si asi, borec, říká, jaká není špatná řidička. Ať jí zkusí něco říct, okamžitě mu vmete, že kdyby si dokázal o dovolené odepřít jedno pivo za druhým už od oběda, tak by mohl řídit on a ukázat, kdo je tady pánem silnic. Ale Adam starší neříká nic, sedí jen naprosto uvolněně na sedadle spolujezdce a trpělivě čeká, až se ona, hysterka, uklidní.

„Pojedem, miláčku?“ ptá se opět zbytečně Adam. Moc dobře ví, že nenávidí, když jí říká „miláčku“. Kdyby neměla srdce až v kalhotkách, tak by mu něco peprného odvětila, ale nenapadá ji nic. Zbytek cesty jede na dvojku a jen na delších rovinkách zařazuje za tři. Při každém sešlápnutí spojky se jí zhoupne žaludek. Před každou zatáčkou drtí stoličky o sebe. Celá rodina svorně mlčí. Katce by se snad i chtělo brečet, jen kdyby se nemusela tak zarputile držet volantu a soustředit veškerou pozornost na to, aby je udržela na té ledové ploše, pod kterou se někde hluboko dá tušit asfalt. V národním parku se nesolí. V národním parku se možná tak sype kamínky, dokud nezapadají další vrstvou sněhu.

„Tady to je,“ ukazuje prstem na odbočku vlevo do kopce otec. „V létě jsme sem chtěli s klukama zajít, ale přišli jsme po zavíračce a už byla obora zavřená.“

„Tys sem chtěl jít,“ opravuje otce Adam, znuděně žvýká Orbitku už dlouho bez chuti, snad i líný, aby přemýšlel, co s ní. Samotného ho zarazí, proč pořád proti rodičům startuje. Když na něj nijak nereagují, už nic dál neříká. Máma hodí blinkr, uklidněná tím, že ani před ní, ani za ní nevidí žádné auto. Kvilda je na dohled. Zasazená mezi pahorky jak z Ladova obrazu. Katka podřadí za dvě, plyn jen lechtá, nechce, aby jí začala do kopce kola podkluzovat. Parkoviště je pár metrů nad odbočkou vpravo. Káča cítí, že fabce brzo dojdou síly, ale na úroveň parkoviště se vyhrabe, stočí volant vpravo… a to je vše. Auto zastaví, dopředu nejede. Zkouší popojet, kola zasviští a auto sklouzne o několik centimetrů do strany.

„Aaaa, co mám dělat, Adame?!“ ječí zoufale. Svírá volant tak pevně, až má úplně bílé klouby. Adam starší se šklebí a dusí smích. Synové se k otcovi hlasitě přidávají. „Mami ty zkoušíš dělat z fabky sáňky?“

„Vypadněte!“ vzteká se. Na nic nečekají a poprvé plní příkaz bez odmlouvání. Druhý, třetí, pátý pokus končí stejně. Poté, co sjede k hlavní silnici, kde se otočí, nabere rychlost, vyjíždí kopeček a zkouší zabočit vpravo na parkoviště, se fabie mění na saně a bez pohybu kol sjíždí bokem zpět k silnici… Tak jim mám říct, ať si zase nastoupí a že jedem domů? Zbytečná cesta, zbytečný nervy. Doma se zase zhádaj a aby byl klid, tak jim vrazí telefony. Dovolená za všechny prachy. Katka si přeje, aby tohle peklo skončilo, haranti se vrátili do školy, odpoledne na judo a ona do práce. Aspoň udělat pár fotek, co si vystaví na fejs. Nalevo od parkoviště pro osobáky je místo pro autobusy. Žádný tam nestojí. Katka se rozhoduje ve vteřině. Riskne to. Místo vpravo točí po ztrátě rychlosti doleva, kde je rovná plocha, tudíž nikam neklouže. Auto bezpečně stojí  na místě.

„No vidíš, jak jsi šikovná!“ hodnotí ji manžel. Kluci skandují a vzápětí se vrhají do závějí. Auto nechávají napospas osudu, s Adamem ruku v ruce stoupají k oboře. Ticho a bílo okolo. Klid. Tak přeci jen uvidí jeleny!

 

 


27 názorů

Kytiii
24. 05. 2020
Dát tip

Moc děkuji.

J.


vesuvanka
21. 05. 2020
Dát tip

Dobře se mně četla, atmosféru jsi pěkně vyjádřila. TIP


Gora
29. 11. 2019
Dát tip

I já:-) a moc zdravím...


Kytiii
29. 11. 2019
Dát tip

Ahoj, moc děkuji za zastavení i milá slova. Koukám, kdo všechno se sem vrací :-).


Havranka5
19. 07. 2019
Dát tip
Kytiii, i po těch letech pořád píšeš krásně! Tip a díky.

lastgasp
16. 02. 2019
Dát tip

Jje to autentické, živě napsané s nadbytkem slangových výrazů. Matky jistě mohou ovlivnit úroveň vzrušení rodinných příslušníků, ale místy se to čte méně věrohodně. 


Lakrov
12. 02. 2019
Dát tip

Možná zajímavý námět, ale od začátku mě to odrazuje zpracování.  Ten "trvale nasazený" přítomný čas tomu snad dodává spád,  ale rozčiluje čtenáře (jako jsem já) jakousi nadměrnou naléhavostí,  takže po dočtení nakonec ten tušený "dobrý námět" ani neocením.  Jako by se idea tušená na začátku někam ztratila.  Plus pár připomínek ke slohovým nedostatkům: ...i asi, borec, říká, jaká není špatná řidička... ## Té větě nerozumím. ...přišli jsme po zavíračce a už byla obora zavřená...  ## redundance slov se stejným slovním základem.  


Kytiii
11. 02. 2019
Dát tip

Vigan - děkuji za zastavení a chápu... i mě občas něco (neurčitého - jak jsi nazvala "rozhřešení", tak to sedí) chybí :-)


bixley
05. 02. 2019
Dát tip

Hezky vylíčený rodinný výlet a celá atmosféra příprav. Opravdu ze života.

 

ani před ní, ani za ní nevidí žádné auto. 

ani před sebou ani za sebou nevidí žádné auto


Gora
22. 01. 2019
Dát tip

avi PM


Kytiii
22. 01. 2019
Dát tip
Děkuji. Potěšilo. J.

K3
21. 01. 2019
Dát tip

Navrhuji do nominace PM.


Stargazer
20. 01. 2019
Dát tip

Taková trpce popsaná každodennost... Ty dva malé zmetky si dokážu živě představit, ani nemusí být extra moc vyfabulovaní. Snad bych vytkl ten sklon ženských autorek k adoraci ženských hrdinek, kolem nichž jsou všichni muži totální kreténi a jen ony hrdě samy nesou veškerou tíhu tohoto světa na svých bedrech. Ale jinak OK.


ysslandia
16. 01. 2019
Dát tip

Už si dostal toľko millého slova / zaslúžene / a pochvál, že by som sa iba opakovala. Dynamické, dejové, pekne spracované. Vkusný textík-


Gora
16. 01. 2019
Dát tip

Kytiií, četla jsem se zájmem - na "rodinné" povídky jsi kadet:-) Lehkost, se kterou "uvedeš" situaci rodiny s matkou v hlavní roli se mi líbí.Čekala jsem nějaké drama nebo příběh zakončený kontrastem - rodinka se ocitne v lyrickém prostředí a vynikne ten nesoulad... Závěr mne uvedl do rozpaků... ještě by to /podle mne/ chtělo nějakou tečku, nějaké silnější hnutí než problém s dojetím a parkování auta... naznačeno je, ale to mi přijde málo.

Následující odstaveček - první věta je trochu zmatečná, nevím, kdo co si myslí /říká/

Druhá věta - obě ji + jí bych vynechala / první má být jí a obě jsou podle mne zbytečná/.

Třetí věta mi připadá trochu neobratná, také nevím, když se motají autem po kopci, jestli by seděl naprosto uvolněně:-)

Si asi, borec, říká, jaká není špatná řidička. Ať ji zkusí něco říct, okamžitě mu vmete, že kdyby si dokázal o dovolené odepřít jedno pivo za druhým už od oběda, tak by mohl řídit on a ukázat jí, kdo je tady pánem silnic. Ale Adam starší neříká nic, sedí jen naprosto uvolněně na sedadle spolujezdce a trpělivě čeká, až se ona, hysterka, uklidní.

aby jí začaly do kopce kola podkluzovat. - začala 

I kdyby nevyrazili na Kvildu, asi by se v povídce nic zásadního nestalo... nejzajímavější je "každodennost" stereotypu, dobře vylíčená.

Schéma rodiny parádní,  ale zápletka slabší...tak to vidím.


Lerak12
15. 01. 2019
Dát tip

Tohle beru. Trochu cynický  a  prozaický pohled na rodinu "všedního dne." Ty pohledy z literárního kopce jsou viděné různým subjektivním pohledem. Hurá... a díky za to! 


K3
15. 01. 2019
Dát tip

Líbilo se mi to. Má to spád, přirozené dialogy, čte se dobře. Jediné co bych kdybych, možná to chtělo na konec ještě něco vymyslet. Jinak fajn čtení.


Kytiii
15. 01. 2019
Dát tip
Děkuji za zastavení... šlo to jedním vyplivnutím...

Kytiii
15. 01. 2019
Dát tip
Revírníku, díky za účast, ale je to fabulace... moji smradi jsou zlatí...

Dagmaram
15. 01. 2019
Dát tip
Super. Banální téma, ale četla jsem jedním dechem :-)

Dagmaram
15. 01. 2019
Dát tip
Super. Banální téma, ale četla jsem jedním dechem :-)

kvaj
15. 01. 2019
Dát tip

Přečetl jsem si první kratičkou větu a chytil jsem záchvat smíchu. Hned jsem si představil, jak rudě řve - tu otevřenou rudou tlamu. Promiň, vím že se to rudě vztahuje pouze k vidění, ale nemohu si pomoci. Je to stejné jako "muž s dřevěnou nohou jménem Smith". Až mě to přejde, vrátím se k povídce a přečtu si ji.


revírník
15. 01. 2019
Dát tip

Je asi těžký pro jednu ženskou ukočírovat takovou bandu neuznalou. Cítím s tebou.


Kytiii
15. 01. 2019
Dát tip

Díky... chtěla jsem, aby tam vyzněl ten kontrast, tak snad se podařilo.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru