1804 - Vítězná próza duben 2018

 

Viděls někdy něco takovýho?

 

 

„Viděls někdy něco takovýho?“ zeptal se konečně dychtivě Vilda. Prvotní strach a překvapení se odporoučely kamsi do zapomnění bezprostředního vědomí. Nahradila je prostá zvědavost. Jeho ruka s baterkou se sice ještě pořád trochu klepala, ale možná, že ho víc znervózňovalo očekávání toho, co uslyší než to, co měl před očima.

„No, nebudu ti lhát,“ odpověděl Oťas, „Viděl. Ale tady bych to nečekal.“

„A kde? Kdy’s to viděl?“

„Hele jako… víš co… neměl bych ti to tak úplně říkat. Jako ani nevím, jestli proto, že mi to řekli, nebo proto, že sám ani nevím, proč… Ale jakože… viděl jsem to. Tehdy… na stopu.“

Oťasovi v hlase zněla podivná napjatost, nervozita, netypická pro člověka jeho vzezření dobře živeného optimisty se zálibou v ochraně slabších.  Ona ostatně jeho postava klamala tělem. Ač skutečně nešel daleko pro laciný vtípek, a proti manuálním diskusím borců, co po klubech sem tam špatně pochopili Vildův existenciální humor, uměl rázně zakročit, k optimismu měl daleko.

Hlavně v těchhle okamžicích.

I když drahno dodat, že už to je nějaký rok, co takové musel prožít. Zase se mu všechno ze dna hlavy začínalo vracet.

 

…Výslechovky bůh ví kde, chlápci s utaženejma kravatama ve voblecích, co nevěděli vo moc víc, než já sám. Laciný kafe nezaměnitelnejch kvalit. Hlad. Zmatek. Nedůvěra. Pokusy vo vysvětlení chaosu, končící ještě většim chaosem.  Pak vodpornej puch vězeňský cely, sdílený s profesionálním tulákem, amatérským průzkumníkem světa moderních návykovejch látek, prostitutkou a mladičkym párem, co se tu vocit‘ bůh ví za co. Jo, tak údajně za soulož na kapotě policejního auta. To jako fakt? Bože, ti amíci maj nápady…

 

Netušil, proč skončil tady. Proč ho po zatčení vezli skoro čtyři hodiny v zavřené dodávce někam na konec Ameriky. Proč se ho pánové v oblecích nakonec rozhodli neoddělit od těch normálních – no, téměř normálních – lidiček. Ale rozhodli se, nebo to dostali rozkazem shora.

 

…Stejně jim nerozuměl. Věděl jenom, co viděl vlastníma vočima, a tím si koneckonců nebyl tak úplně jistej.

A teď je to tu zase, letělo mu hlavou.

U nás ve městě na konci světa.

Do hajzlu…

 

Na stopu. Tak říká Oťas svýmu americkýmu azylu, co trval bratru půl roku. Občas, když se trochu připije – což znamená, že dá tak osm, devět kousků – tak se o těch časech zmíní. Musely se tam dít věci. Jednou vyprávěl, že v Tucsonu málem přišel o život. Vsadil ho prej v pokerový partii s nefalšovanou jižanskou smrtkou v černým klobouku a koltama s pažbama ze slonoviny.

„Když vyhraješ, človíčku, podržím nad tebou ochrannou ruku. Ale když prohraješ, budeš muset skákat, jak zapískám, a tvůj život bude můj,“ řekla mu.

Prej vyhrál, ale občas o tom trochu pochybuju.

Jasně, že kol a kolem vzato těm jeho story nevěřím, ale když si vymýšlí takovýhle příběhy, tak se tam buď ukrutně nudil, anebo se odehrálo něco ještě mnohohkrát nepochopitelnějšího. A soudě podle toho, v jakým stavu se nakonec vrátil, tipuju to druhý.

A právě proto jsem se ostatně rozhodl mu ukázat, co jsem našel. Ale všechno popořadě. Asi bych měl nejdřív začít tím, jak jsem to našel.

 

Každej člověk, co nechce duševně shnít, musí tvořit. O lidským údělu panujou různý představy: Někdo má za to, že musí poslouchat a činit, někdo, že ho musí ostatní poslouchat a činit, a někdo, že se musí poslouchat a činit. Jeden hledá smysl, druhej se snaží ho svýmu životu uměle vštípit, a třetí těm dvěma prvníma opovrhuje, protože o smyslu nikdy nepotřeboval uvažovat.

Chodí mezi námi tanečníci mezi problémama, víly pečující o druhý, profesionální hajzlové žijící z cizího neštěstí i trpěliví pozorovatelé existující díky hledání popisu nepopsatelnýho.

Jedno ale máme společný – člověk musí tvořit. Ať už jde o stavbu modelů železnic s motoráčkama poháněnýma silou vůle a 220kový zásuvky, umělecká i pseudoumělecká tvorba pro posluchače i šuplík, nebo výchovu dětí.

Když přestaneš tvořit, tak jsi jako člověk mrtvej. Ne, smrt nenastane v tý nekonečně zoufalý vteřině selhání fyziologických funkcí, ani ve chvíli, kdy dorazíš konečně k nebeský bráně, abys popřál Petrovi dobrý odpoledne. Ať jsou ty okamžiky totožný, anebo ne.

Kdepak. Smrt přijde ve chvíli, kdy přijdeš o životní energii. Někomu se to nestane do poslední chvíle – a takoví si zasluhujou pomníky, i když je většinou nedostanou. Někoho se podaří nastartovat, i když v něm tahle síla selže. Dost k tomu pomáhá láska. Věř mi, vím o tom svý. Ale pak jsou ti, kdo jednoduše vyhasnou. Bloudí pak světem bez cíle, bez vědomí vlastního údělu, ať už předurčenýho nebo zvolenýho.

Trpí, a občas o tom ani neví. Což je teda paradox na n-tou, ale snad mě chápeš.

Přesto tvořit není tak jednoduchý. Zejména my, šuplíkáři s občasnejma záchvatama nutnosti publikace, prostě potřebujeme inspiraci. Každej jí hledá jinde. Někomu múzy procházejí postelí, někdo sedne na vlak a hypnotizuje krajinu do chvíle, než se v něm probudí cosi z hlubin vesmírů. Pak jsou tu takoví, co pro svojí tvorbu potřebujou nějakej další vstup: Kubík prej musí poslouchat cizí hudbu, aby ho napadaly riffy. Třeba „Čas bez naděje“ – to je ta grungová sedmi-osminová vypalovačka v D# – složil při poslechu Pachelbela. Že něco tak temnýho vzniklo na základě nejdojemnější skladby na světě, mě upřímně fascinuje.

Každopádně, abych se konečně dostal k tomu hlavnímu: Já múzy hledám po všech čertech. Prostě vyrazím od nás ze brány, namířím si to někam do polí a nechám hlavu na volnoběhu. V kapse nosívám takovej notýsek, co jsem kdysi dostal od… No, to je teď jedno, o tom jindy. A nápady, co mi universum sešle, si poznamenávám.

Ty nejlepší přícházejí v místech, kde jsem ještě nikdy nebyl, což je trochu problém. Vzhledem ke čtvrtstoletí, co jsem tady na kraji města na konci světa strávil, tyhle místa ubývaj. Ale občas mě prozřetelnost přece jenom ukáže opuštěnej kout světa. Zapomenutej bunkr ředitelství opevňovacích prací, rozcestí, o němž jsem neměl nejmenší tušení, mýtina jak stvořená pro nějaký druidský shromáždění...

Nejlepší úlovky se najdou v jeskyních severně od města. Proto mívám radši vždycky v kapse baterku, kdybych se náhodou coby amatérskej speleolog – Petrbok jednadvacátýho století – chtěl pustit dovnitř.

Jako rozumějte, není to žádnej nebetyčně zamotanej komplex s branou do pekel, prostě pár pískovcových skal, tvořících údolí. A v něm se sem tam led zavrtal tak dokonale, že vytvořil jeskyně. Takový modlitebny pro rekreační poustevníky, zastávky trempů schovávajících se před deštěm, malý přirozený jizvy krajiny. Ne umělý, jako ta Krápotova chemička, ale památky na zranění, co k životu patří. Jako ta na mým levým koleni, když jsem se v pěti letech vyflákal na kole.

Memento minulosti.

Jenže je to jako u lidí – zatímco příběhy svých jizev nezapomenete, na ty cizí se musíte zeptat. A odpověď dostanete jenom, když na vás dotyčnýmu sakramentsky záleží. A krajina v tomhle směru mlčí. Figurky ponořený do svých her a hříček, jejichž pravidla neznaj, ale neustále se pokouší změnit, jsou pro ní jenom pomíjivým prachem, co nese na zádech. A ten jí může být absolutně ukradenej.

Nezmění to miliardy atomovek, stamiliony dotací na její revitalizaci ani statisíce neziskovek s bohabojnýma cílama. Ona se bude smát dlouho potom, co všechny tyhle vynálezy zaniknou, a třeba jednoho krásnýho rána přivítá nějakej novej druh sebepožírajícího organismu toužícího po rozřešení nepochopitelných otázek.

Tichem a neadresností příběhů skrytých v tom údolí se moje fantazie vždycky rozechvěje. Ostatně občas se mi dokonce zdá, že některý z jeskyní zmizely a objevily se nový, aby signalizovaly nekonečnost příběhu světa a probouzely další a další otázky po jeho původu. Ale to je blbost.

Teda…

…až doteď jsem o tom byl přesvědčenej.

Pak jsem na jedný z těch procházek skončil na místě, kde teď stojíme s Oťasem. Na konci dlouhý, klikatící se jeskynní chodby, ústící do neurčitě rozlehlýho prostoru. Uprostřed nějje spíš tušit než vidět, byť se jeho povrch ve svitu baterky leskne, vysokej čtyřbokej monolit temnější než bezměsíčná noc.

„Viděls někdy něco takovýho?“

Já ne. Ani ten prostor, ani monolit.

Nikdy.

A to jsem tu musel být nejmíň stokrát.

 

 

Stokrát jsme to probrali. S Vilémem se nedá hnout. Prej to někomu musíme říct. Prej aby nepřišel vo rozum. Blbec. Vo rozum už dávno přišel. Jenže když si jednou něco umane, tak přes to nejede vlak. Kam se na něj hrabe Ben Gurion. Zakládat státy… Tsss – Vilém by pohnul zeměkoulí. Štěstí, že ho to eště nenapadlo. No, tak jsme sem vzali Petra. Jako nevim, k čemu to bude, stejně pro to nebude mít žádný vysvětlení, ty vole.

Ale prostě… Vilém.

Fajn… „Tady za tim stromem vlevo, Viléme!“

 

„No jo, vlastně. Ještě, že máme tvojí sloní paměť,“ rýpnu si. Je to Oťas, ten to vydrží, a popravdě bych fakt málem zatočil špatně.

„Nebuď drzej,“ ozve se v odpověď.

Petr to nepochopí. A proto tu je. Protože jako zastupitel obchoduje s důvěrou. A jako sídlištní dítě je ochotnej nás punkáče z Podzemí vyslechnout. Je to hodnej kluk, sečtělej. Možná až moc. Až to uvidí, bude si ale vědět rady.

 

 

To jsem na vás zvědavý, kluci. Z Podzemím se vám to povedlo dobře, moc dobře, ale tahle vaše historka o podivných monolitech zní jako něco z románů Philipa K. Dicka nebo A. C. Clarka.

Možná, že jste si jí jen vymysleli, abyste mi popřáli k narozeninám…

Ostatně byste tedy byli letos jediní, a bylo by to od vás fakt hezké. A bylo by vám to i dost podobné. Kde jsou doby, co jsme museli sehrát tu trapnou každoroční scénku na gymplu. Kdo má narozky, musí přinést bonbóny, to je jasné, řekla tehdy třídní Kropáčková. A rok co rok tak těm, co se narodili mimo aktuální dny volna, vznikala nevymahatelná, ovšem velmi silně mravní, povinnost.

Tak třeba jste si vzpomněli jak na scifi, tak na narozeniny a chystáte mi nějakou punkovou lesní party.

 

Trojice vystoupila na cílovou mýtinu.

 

„Kurva,“ zaklel Oťas.

„A kurva,“ spadla čelist Vildovi.

„Kde?“ neodpustil si Petr.

 

Tam, kde ještě před třemi dny otevírala skála bránu do svých útrob, teď nebylo k nalezení zhola nic s výjimkou neporušeného druhohorního pískovce, se kterým si zahrálo svou výjimečně nepochopitelnou hru třetihorní moře.

Krajina  mlčela a nechávala lidské  figurky na mýtině pochybovat o vlastním rozumu, paměti a důvěře v punkovou poezii.

---