1812 - Vítězná próza prosinec 2018

1.

Gabča se usadila do své autosedačky a začala zápasit s bezpečnostním pásem. Do auta s ní vletěla zima, pár vloček a jeden list.

„Snad si sundáš tu aktovku!“ řekla matka a v zrcátku počítala, kolik dětí by přejela, kdyby právě začala couvat.

„To je dobrý, nic tam nemám,“ řekla Gabča a zámek pásu cvakl.

„Dělej, brašnu dolů, nebo budeš mít záda jako čarodějnice.“

Gabča nasadila jeden ze svých „seš fakt trapná“ výrazů, rozepla pás, s kvičením a funěním stáhla popruhy z ramen, pak prorvala velký batoh malou mezerou mezi předními sedadly na to zadní a matka jen v duchu doufala, že přistál vedle tácku s chlebíčky a ne na nich.

„Spokojená?“

„Ne, ale s tím stejně nic neuděláš,“ řekla matka a vzadu na autě se rozsvítilo bílé světlo.

„Víš co říkal Kuba Kocourek?“

„Co?“ Auto couvalo a zatím nikdo nepištěl, zatím to ani neposkočilo. Asi se to zase obejde bez reportáže ve zprávách. „Nemohli by ti tvoji spolužáci chodit po přechodu?“

„To nejsou moji spolužáci, ale páťáci. A víš co říkal Kuba Kocourek?“

Zařadila jedničku a auto vystřelilo ulicí. „Co?“

„Že Ježíšek je Číňan z Aliexpresu.“

„Jo? A jak to ví?“

„No jako že neexistuje. Že dárky se vyrábí v Číně a kupují je rodiče a dávají je pod stromeček před večeří.“

V autě bylo ticho.

„Je to tak, že jo?“

„Ne.“

„Už jsem velká.“

„Až moc. Nedala jsi tu aktovku na ten tácek s chlebíčky, že ne?“

„My máme chlebíčky?“

„Ne. Zapni se, co to děláš? Mají přijít Vránovi.... Hlavně prosím tě nedrob. A zapni si ten pás.“

2.

„Babi?“

„Už jsi to spapala?“

„Nemám hlad. Babi? Existuje Ježíšek?“

„Vždyť ses toho ani nedotkla. Jsi jako lunt. Takhle se nikdy nevdáš. Musíš to sníst.“
„Nemám hlad. Nechci se vdávat. Existuje Ježíšek?“

„Ano, co je tohle za otázky?“

„A jak vypadá?“

„Kdo?“

„No Ježíšek?“

„Jak... jak... no... přeci to miminko, co ho o Vánocích dají do jesliček v kostele.“

„Fakt? Jako mi chceš říct, že miminko nosí dárky?“

„No... samozřejmě. Co jsi myslela?“

„Že vypadá jako obří ježek a ty dárky nosí na bodlinách.“

„Kam ty na ty nápady chodíš? Ještě pět lžiček si dej. Nebo deset.“

„A co když žádný Ježíšek není?“

„A kdo by jako byl? Ten Santa?“

„Ale ne, nikdo není. Chápeš...“

„A co ty dárky? To tam dá kdo?“

„Rodiče.“

„Tak já to odnesu, když to už nechceš. Dám to do ledničky a dáš si to třeba později.“

„Babi, řekni pravdu.“

„O čem?“

„Existuje Ježíšek?“

„Nebo víš co? Běž se zeptat dědy, jestli to nechce dojíst on. Tady by mi to maximálně tak oschlo a pak by se to vyhodilo. A dej si bundu. Víš jak si v té dílně topí a netopí...“

3.

„Dědo?“

„Copak Gábinko?“

„Co to děláš, dědo?“

„Ále nic, to jsou takové... to bys stejně nepochopila. A polož to, ať se o to nezašpiníš.“

„Dědo? Existuje Ježíšek?“

„Jéjda, dívej na tu bundu. Říkal jsem ti, ať na to nesaháš. Nechceš jít raději za babičkou? Ať ti to namočí. Mamka zase bude hulákat.“

„V klidu, pračka to vypere. Dědo? Existuje Ježíšek?“

„Jo, existuje. Jasně že existuje. Proč se ptáš?“

„Jeden kluk u nás ve třídě říkal, že neexistuje.“

„Tak to byl nějaký pitomec.“

„Dědo! Mám ho ráda, takhle o něm nemluv.“

„Je to tvůj ženich? Budeš se vdávat?“

Gabča se rozesmála na celé kolo. „Dědo! Nebudu se vdávat. Určitě ne za Jakuba!“

„No dobře, dobře. Jak to mám vědět?“

„Takže Ježíšek existuje?“

„Jo. Kdo jiný by dával dárky?“

„Rodiče.“

„Jsem rodič a nikdy jsem dárek nikomu nedal.“

„Fakt? A proč má tedy mamka schované dárky ve skříni?“

„Ty ses hrabala mamce ve skříni?“

„No já... víš... byla jsem si pro osušku a tam v tom nádstavci jsem viděla...“

„No jasně.“

„Tak proč? A neříkej mi, že je to ten Ježíšek rozváží dopředu, aby pak toho neměl moc. To už mi říkal taťka. A to je hovadina.“

„Proč je to hovadina? Však to zní... docela pravděpodobně.“

„Protože jste mi celý život říkali něco jiného. Že je dává přímo pod stromeček a pak zvoní na ten zvonek, co mu chystáme na stole. Vždycky, když to jde taťka kontrolovat, jestli už tam byl...“

„Fajn, fajn. Dobře, řeknu ti, jak je to doopravdy. Už jsi velká dost. Ukaž, jak jsi velká? Je to dost?“

„Dědo! Řekni mi to.“

„Ježíšek je starý chlap. Žije sám a dlouho a tak má problémy s alkoholem. Vloni to dost přepískl a roznášel lidem dárky, které si nepřáli. A tak letos musí na léčení. Chtěl na Štědrý večer vycházku, ale primář na tom oddělení je ras. Je mu jasné, že jakmile by ho pustil, byť na jeden večer, hned by se někde střelil rumem a celá léčba by přišla vniveč. Takže šlus. No a mamka nechce, abys byla bez dárku, tak asi něco nakoupila. Chápeš?“

„Dědo, tomu nemůžeš věřit snad ani ty.“

„Ty jsi breberka. Běž zase na chvíli za babičkou. Musím to tady dodělat a bude se tu prášit.“

„Máš jít něco dojíst, vzkazuje ti babička.“

„Tak jí vyřiď, že si dám až později.“
„Bude to oschlé.“

„Oschlé to mám nejraději.“

4.

Usadila je na gauč a postavila se před ně, ruce si dala v bok. V kuchyni začal vyzvánět matčin mobil, ale nikdo nenašel odvahu pro něj jít.

„Je mi devět. Skoro. Chci znát pravdu.“

„Nejsi naše dcera. Ukradli jsme tě z kočárku před supermarketem...“
„Tati! Na to se neptám!“

„Promiň, tak o co jde?“

„Moc dobře víte o co jde. Ježíšek! Existuje? Ano, nebo ne?“
„Miláčku, co kdybych šla vyřídit ten hovor a ty to tady probrala s tatínkem?“

„Ano, nebo ne?!“

Rodiče si vyměnili zoufalé pohledy.

„Ano,“ řekl otec a matka zkrabatila čelo.

„Fakt?“

„Jo, cos myslela. Můžeme už jít?“

„Myslela jsem si, že tohle řeknete. Proto jsem včera udělala jistá opatření?“

Telefon přestal zvonit a chvíli bylo v domě absolutní ticho. Pak se ale telefon rozezvonil znovu. Matka sebou trhla. Možná to bylo něco důležitého...

„Jaká opatření?“ zeptala se.

„Napsala jsem dopis. Pro Ježíška. A dala jsem ho za okno. Je na něm napsané jediné přání. Jediná věc, co si skutečně přeji dostat. Ráno byl ten dopis pryč, takže předpokládám, že byl doručen. Doufám, že byste mi nelhali, každopádně se to za pár dní ukáže, až budeme rozbalovat dárky.“

„Jediná věc? To chceš jen jeden dárek?“

„Klidně. Jestli to bude... to co jsem napsala.“

„A co když jsi nebyla dost hodná, aby Ježíšek...“

„Byla!“ A to nepřipouštělo pochyby. „Můžeš jít zvednout ten telefon.“ Gabča se otočila a zamířila do svého pokoje.

Matka vyskočila z gauče. „Řekni, že ten dopis máš,“ prohodila směrem k otci, který se natahoval po televizním ovladači.

„Doufal jsem, že ho máš ty.“

5.

Leželi zachumlaní v peřinách a poslouchali pleskání ledových kapek o okenní tabulku.

„Bude to pes. Určitě to bude pes.“

„Pes... však to jsme si vyjasnili. Žádný pes. Jsou z nich chlupy, čurbes a loužičky. Žádný pes.“

„Ale no tak, myslím že by jí prospělo mít pár povinností navíc. A taky tady bývá často sama, pes by jí dělal společnost.“

„Jak dlouho jí to bude bavit? Pes, to není sranda. Musíš s ním jít ven i když se ti nechce. Budeš s ním chodit ty? Já teda ne.“

„Ale no tak, Vojto, spolupracuj se mnou.“

„Však spolupracuju. Jen mi to přijde jako špatný nápad. Pes... ani nevíš, jestli to tam skutečně napsala. Třeba si tam napsala nějaké lego, nebo...“

„O čem furt mele? Vždyť to mám na stole skoro každý den. Vždycky když potká někoho se psem, úplně se rozplyne. Chce psa, určitě tam napsala psa. Musíme nějakého pořídit.“

„A co když tam napsala poníka, draka, nebo jednorožce? Co budeme dělat pak?“

„Ať tam napsala cokoliv, jakmile najde pod stromkem psa, bude v sedmém nebi.“

„Bože, za co mě trestáš.“

6.

Dvacet šest hodin předtím seděla Gabča ve svém pokoji a v ruce držela voňavou gelovou tužku a před ní ležela stránka vytrhnutá ze sešitu na anglická slovíčka.

Psala dopis, už měla datum, oslovení a bláboly, které se píší na úvod. Nyní byla u jádra celého psaní, u svého přání a i když ho měla promyšlené do posledního detailu, nebyla si jistá.

Nakonec se odhodlala a napsala: „Přeji si psa.“

Několikrát si tu krátkou větu přečetla a pak pokývala hlavou a připsala:
„Vím, že je to moc, ale byla jsem fakt hodná. A takový dárek mi udělá skutečnou radost. Jestli existuješ, prosím, nezapomeň na mě.“

Potom se podepsala, napsala svou adresu, nakreslila pár srdíček a znovu si dopis přečetla. Něco uvnitř ní s tím nebylo v synchronii. Opřela si hlavu dlaní a přemýšlela. Takto to nebylo v pořádku. Proto znovu uchopila do ruky svou voňavou, gelovou tužku a zaškrtala větu: „Přeji si psa.“ A nad ni napsala nové přání. Mnohem lepší, než bylo to původní.

7.

Opilý Višňovský se proplétal kolísavou chůzí ranní ulicí. V láhvi toho nesl méně, než v krevním oběhu, byla mu zima, ale na ni byl zvyklý. Navíc, ve svém doupěti pod dálničním nájezdem, měl zbrusu nový, péřový spacák, který dostal od Armády spásy a v batohu měl hliníku minimálně na další dvě láhve akčního rumu. Zimu zvládne, přesto by nebylo od věci posadit se na pár hodin k výstupu z metra a hodit před sebe obouchanou plechovku od ananasu.

Když v tom mu na pravou nohavici vítr přilepil kus papíru. Chvíli zápasil se svou koordinací, ale podařilo se mu dostat svými zahnědlými prsty dopis do svého zorného pole.

Četl pozorně. A ten pocit, co se v něm probudil, hřál víc než jakákoliv láhev, kterou kdy vypil. Někde hluboko, pod vším nánosem prachu, smutku a všednosti byl jiný člověk v jiném čase. A vedle něj stála malá dívka, které v očích plápolala naděje, láska a důvěra. A Višňovský poslouchal její slova, zapisovala se do něj jako osud do života, aby mu při zpětném pohledu vehnala do očí slzy.

Vytáhl z modré ikea tašky láhev a zbavil ji přebytečné zátěže. A i přes to si byl jednou věcí jistější, než za dlouho dobu nikdy. Skutečně existoval. Skutečně tu stál, zatímco studený déšť dělal ze srdíček růžové kaňky.

8.

Štědrovečeře probíhala podle plánu. Prostřeno měli pro čtyři, jedno místo pro náhodného hosta, který doposud žádný rok nedorazil.

„To je místo pro Ježíška?“

„Třeba,“ řekla matka.

„A co když fakt přijde.“

„Tak dostane večeři,“ řekla matka.

„A otevřu ten koňak, co máme deset let v baru. A teď už jez, ať to letos nepropásneme.“

Polévku snědli všichni současně, v dalším se mamka zbytečně rýpala, ale nikdo se neudusil kostí, což bylo fajn.

Taťka si otřel rty, aby se mohl napít z vyleštěné sklenice a potom se zvedl od stolu.

„Zvláštní, že ten Ježíšek ještě nezazvonil,“ řekla mamka. „Tatínku, nechceš se tam jít podívat, jestli je všechno v pořádku.“

„Jdu na to.“

„A nezapomeň zazvonit, když už tam budeš,“ řekla Gabča.

„To zvoní Ježíšek. Tatínci zvonit nesmí.“

„Uvidíme, uvidíme.“

A pak napjatě čekali, dokud zvonivá melodie nevyplnila celý dům.

9.

Chlupatá kulička pískala jako plyšová hračka, navíc lízala Gabčiny slzy, které jí stékaly po tvářích. Všechny zabalené krabice pod zářícím stromečkem zůstaly bez povšimnutí.

Otec dopil víno ze sklenice a dolil si další, matka to zvěčňovala do svého telefonu v podobě nekonečného fotoseriálu. Oba se usmívali. Mise splněna.

„Tak co?“ zeptal se otec po chvíli. „Existuje, nebo ne.“

„Neexistuje,“ řekla Gabča a ňufala ve voňavém kožíšku psíčka, který se právě chystal udělat svou první, obývákovou loužičku.

„Jakto? Však... pejsek... Co to tedy mělo být?“

„Nejdřív jsem tam napsala psa. Ale potom jsem si to rozmyslela. Napadlo mě totiž něco lepšího.“

„Něco lepšího? To si snad děláš legraci. Co lepšího by mohlo být, než tady ta absolutní roztomilost?“

„S tím si nelámejte hlavu. Takto je to... super. Mě fakt nevadí, že Ježíšek neexistuje. Já... víte...“

„Gábino, konec srandy. Co jsi napsala do toho dopisu?“

„Já...“ usmála se. „Napsala jsem tam...“
V tom zazvonil zvonek u domovních dveří. Matka s otcem se na sebe překvapeně podívali a než stihli vykročit, měla Gabča se psem otevřeno.

A křik začal o chvilku později.

10.

„On existuje! On existuje!“ křičela Gabča a tvář se jí zalila novou zásobou slz.

Matka s otcem koukali na bezdomovce ve dveřích. Znali ho od vidění. Potuloval se po okolí, vykřikoval nesmyslné věty a teď stál na jejich prahu, nezvykle upravený, s červenou, santovskou čepkou na hlavě. A na špagátu držel malého ratlíka, který se třásl zimou a společně se štěnětem olizoval slzy ze tváře jejich dcery.

„Co potřebujete?“ zeptal se otec a dal si ruce v bok. Musel je ovšem hned sundat, protože bezdomovec mu podal kus papíru. V barevných skvrnách šlo přečíst písmo jeho dcery.

„Bohužel mi dali jen jednoho. Nechtěli ani tak, to víte, útulek, ale budou toho mít moc, jen co svátky skončí. Navíc jsem jim říkal, že není pro mě a že na ni dám dobrý pozor. Nicméně vidím, že jeden je tak akorát.“

„Mami, tati, vy jste mi nelhali. On vážně existuje. To je... to je zázrak!“ Křičela Gabča a nevěděla, kterou hlavičku pohladit jako první. „Pojďte dál, pane Ježíšku, pojďte dovnitř. Máme pro vás nachystanou večeři, tatínek má pro vás velmi vzácnou láhev koňaku.“

„Tak jestli by to... rád bych... nerad bych...“ blekotal Višňovský, ale to už byl s ratlíkem za prahem a zmatený otec za ním zavřel dveře.

A stejně jako jeho žena při tom hleděl do listu, kde přesně uprostřed stálo velkými písmeny: Přeji si dva psy.