Co se mi honilo hlavou při večerní projížďce trojskou cyklostezkou

Pár dnů po návratu z víkendového pobytu v Paříži jsem si vzpomněl na cyklistický výlet do Buloňského lesíka. Vybavily se mi široké úsměvy Pařížanek všech barev a tvarů. Stejně široké úsměvy ovšem rozdávala i mužská část obyvatel tohoto města, i my v tomhle rádi splynuli s davem, alespoň na těch pár dnů strávených v tomto městě. Pohodovou atmosféru místa doplňovaly spokojené pohledy důchodců, štěbetání dětí, soutěž lodních modelářů, dostihy a četné letohrádky se zahradami. Člověku bylo fajn a nemusel v danou chvíli bojovat o své místo na slunci. Tyto a podobné obrazy mi vyvstávaly v paměti a spojovaly se v jednu příjemnou abstraktní představu. Bylo kolem pěti odpoledne, slunce nesmlouvavě pronikalo okny, táhlo mě to ven. Nejsem zrovna tělem i duší sportovec, přesto se snažím o jistou tělesnou údržbu. Mám vyzkoušeno, že cyklistika je ideální pohybová činnost, pokud jde o zdraví oběhové soustavy a ta je jó důležitá. Její chátrání způsobuje předčasnou smrt.

Oblékám působivý dres, černobílé elasťáky a vyrážím. Mířím kolem Vltavy směrem na Klecany a dál do Řeže. Tam se uprostřed lávky obvykle otočím a jedu zpátky. Stezka vede i dál, ale je tam na můj vkus příliš divoká džungle. Lidmi se to hemží jako červenými mravenci. Maminky s kočárky se motají pod nohama teenagerům na bruslích. Běžci se tváří nevrle, jako by veškerou energii rozdělili mezi dolní končetiny a nějaké koncentrační centrum v mozku a nic jiného už nezvládnou. Patnáctiletá slečna zápasí s novými bruslemi. Něco jí vypadlo, snad pomáda na rty od maminky, a ona o tom ani neví. Její neohrabané pohyby jsou roztomilé, stejně jako její dychtivá tvářička. Všechno působí nevinně a sexy zároveň. Na lavičce u stánku  s občerstvením sedí párek lehce vysportovaných třicátníků. Vypadá to, že domlouvají něco tajného, snad vyloupení banky. Vypadají sehraně, nejspíš jsou spolu už dlouho. Určitě mají i děti - kvůli nim přece chtějí udělat tu banku. Tenhle zásadní důvod dodává jejich záměrům jistou legitimitu. Oba mají kšiltovky a do okolí vysílají výhružné pohledy. Trojská oblast, když se k ní připočte nedaleká Stromovka a Výstaviště, je plně srovnatelná s Buloňským lesíkem. Minimálně co do rozlohy a účelu.

Se zvětšující se vzdáleností od Prahy řídne provoz. Předjíždí mě skupinka holandských důchodců a podvyživený chlap ve vytahaném tričku. Nevím, jestli to takhle mají všichni, ale mně tohle vyplavuje do krve hormon snažící se zachránit něco jako čest rodiny. „Šlápni na to! Předjeď sráče! Tohle si nesmí dovolovat!“ Podléhám onomu vnitřnímu hlasu, ač si připadám trochu trapně, že zrovna v tomhle mám být bojovníkem. Nechávám důchodce za zády a uháním směr Klecany. Pod tenkým asfaltem se rýsuje stará panelovka, jeden z atributů socialistické výstavby. Chceš bydlet? Máme pro tebe řešení – panely. Chceš cyklostezku? - Objednej si panely. Panel byl základní jednotkou centrálně plánovaného stavebnictví stejně jako jeden Furt byl jednotkou dočasnosti a jeden Kabrhel jednotkou ženské škaredosti.

V místě, kde se stezka úží, se v zatáčce objevuje chlap se ženskou a odrostlým klukem. Stejnou rodinku jsem potkal i v Buloňském lesíku. Krátce pohlédnu do očí té ženy a usměju se. Jako odpověď mi žena věnuje pohled sdělující něco ve smyslu „Nečum mi do výstřihu, úchyle.“ Na dvě milisekundy znejistím a snažím se rozpomenout, zda jsem náhodou nechtě pohledem nezavadil o její hrudník. Má vůbec nějaký? A jo, něco se jí tam rýsuje. Minimálně půlka údolí je venku. Zřejmě typ ženské, co schválně takhle provokuje, obzvlášť když má za zadkem chlapa. Další dvě milisekundy mi trvá, než si uvědomím, že mé útlocitné srdce, které chtělo jen nezištně předat trochu pohody, načerpané v Buloňském lesíku, bylo zraněno. V časově neměřitelném záblesku vzpomenu na dávnou kolegyni, vyznavačku new age, která každému posílala lásku, ale nikdo ji neměl rád. Na co sáhla, to podělala, chlapi se jí vyhýbali velkým obloukem a všechno se snažila zachránit tou všeobjímající láskou, kterou nikdo nechtěl. Mé zasažené srdce však již spustilo záchrannou akci, akci pomsty. Ano, jsem pomstychtivý, nemůžu za to. Ani nevím, jak a proč mé oči na poslední chvílí vysílají k oné cizí osobě poselství „Ne, opravdu mě nezajímá tvůj výstřih, krávo. Už to pochop!“ Následují drobné výčitky svědomí, tohle jsem nemusel. Ve skutečnosti mě výstřihy občas zajímají, ale tahle musela dostat lekci, byla to kráva. V duchu se tomu celému směju. Krevní obraz se vrací do normálu, jde to docela rychle a bezbolestně, zřejmě díky spoustě zeleně v okolí.

Začíná se stmívat a ochlazovat, dosud nenápadný větřík nabírá na síle. Stačilo. Otáčím ještě slušný kus před koncem asfaltky, s větrem v zádech a imaginárním bojovým pokřikem v hlavě táhnu na Tróju. Začíná pokrapovat, u stánku s pivem je prázdno. Vysportovaná dvojka šla asi na tu banku. Co tady?