Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+3 neviditelných
Horymírka 37
datum / id06.03.2019 / 494601Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno158x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Horymírka 37

 

Vstali jsme zároveň se slunkem a bez jídla se vypravili na cestu. Dnes byl na programu výstup na Lomničák jako završení celého putování.

Nebe nevypadalo moc slibně, proto bychom rádi ten výstup skončili před polednem. Z Malé Studené tam měl vést nenápadný chodníček.

Netušili jsme, jak si zajdeme, že máme před sebou výstup mnohem delší.

Vrchol Slavkovského štítu nad hotelem Kamzík se utápěl v hustých nehybných mracích. Přešli jsme po železné lávce, věčně mokré od dopadající vodní tříště z Obrovského vodopádu, nechali za sebou Zämkovského chatu a vstoupili do Malé Studené doliny. Tam jsme se u potoka nasnídali a napili, schovali torny mezi skupinu balvanů v kleči a zabezpečili je proti dešti. Mračna už klesla tak nízko, že zahalila i nás. Vítr je hnal dolinou zdola nahoru. Daleko vpředu se zvedal asi dvě stě metrů vysoký šikmý „schod“ přes celou šířku doliny. Nahoře jsme dalekohledem viděli Teryho chatu. Než jsme došli k úpatí tohoto schodu, odbočovala doprava úzká cestička. Byla „uzavretá, nebezpečie skalných lavín.“

Mirkem to trhlo: „Néni to von, ten chodník na Lomničák, co po něm máme jit?“

Ojoj! To bude on, pomyslel jsem si, nahlas řekl jen „Uvidíme“ a pokračoval se slabou nadějí, že se možná mýlím.

Po obtížném výstupu na onen „schod“ jsme v devět hodin dorazili na Terinku ve výšce dva tisíce šestnáct metrů. Tam U Pěti spišských ples bylo krásně, ale my jsme se víc než krásou zabývali hledáním nějaké pěšinky na straně k Lomnickému štítu. Dlouho marně. Nakonec jsme se smířili se smutnou skutečností: ta uzavřená cesta tam dole je jediná, která z této strany nahoru vede.

Ach božínku! Teď musíme zpátky a tím velkým obloukem až na Skalnaté pleso!

Ale nezoufali jsme. Po kratičkém odpočinku, v půl desáté, jsme se obrátili zpět. Cesty kupodivu rychle ubývalo. Našli jsme torny, naložili je na sebe a bez oddychu šli dál.

K Zämkovského chatě jsme se vrátili před půl jedenáctou. Tabulka se šipkou ke Skalnatému plesu hlásila, že tam dorazíme za dvě hodiny.

„Před polednem jsme na místě,“ řekl jsem. Mirek se nehádal, oba už jsme své tempo znali.

Ačkoliv jsme se nijak zvlášť nenamáhali, jako vždycky jsme každého předbíhali. Cesta byla pohodlná, stále jen mírně stoupala.

Už ve čtvrt na dvanáct jsme si zamlouvali nocleh ve Skalnaté chatě. Měli jenom nouzové uložení na matracích na zemi. To nám samozřejmě stačilo. Chtěli jsme hlavně přespat – k­dyž už se to tak s naším plánem zvrtlo – a­ nahoru si zítra třeba jen vyjet lanovkou.

Zamluvili jsme si ty matrace a šli se podívat nahoru k plesu.

Velmi mě zklamalo. Podle náhlého přechodu odlišného zbarvení kamenitých břehů bylo víc než z poloviny vyschlé (nebo za nějakým účelem vyčerpané), ani voda se mi nezdála příliš čistá. Neuměl jsem si to vysvětlit. Možná daň za tolik poskytnutého pohodlí, za vybudování lanovky. Stáli jsme pod ní. Prohnuté oblouky lan mezi obrovskými sloupy se jako vertikálně zvlněná přímka táhly pět či šest kilometrů až do Tatranské Lomnice kdesi v té úžasné hloubce. Na druhé straně se lana zvedala mnohem a mnohem strměji nahoru. Byla z nich vidět jen spodní část, zbytek mizel v mracích. Vůz lanovky s patnácti lidmi právě zvolna stoupal. Zmenšoval se a zmenšoval, až nebylo možné rozeznat ani jeho jasně červenou barvu.

Dívali jsme se za ním do té výšky – a­ vtom se mraky roztrhly. V modrém nebeském okně jsme uviděli závratný jehlan a na něm jako špendlíkovou hlavičku kopuli hvězdárny. A tam k té špičce se nesmírně zvolna drápal po rovném vláknu pavučiny jakýsi černý brouček.

„Mirku, poť, vylezem tam!“ vyslovil jsem nahlas okamžitý nápad.

Mirek beze slova zvedl tornu ze země, aby si ji hodil na záda.

„Počké chvilku.“ Vrátil jsem se na chatu, abych odhlásil nocleh.

Vyrazili jsme k jihovýchodnímu úpatí, kam odtud běžel dobře znatelný chodníček. Dál jsme ho neviděli, ztrácel se ve skalách na strmém úbočí.

Mračna jako zázrakem zmizela. Sražené páry roztály v modři, na vrcholcích štítů zůstala jen kupovitá pěna.

Špičatá hora bělostně svítila a lákala.

V místech, kde začalo opravdové stoupání, ukryli jsme svá břemena do kosodřeviny. Šlo se nám lehce. Bujně jsme skákali z balvanu na balvan, zkracovali si oblouky serpentiny, ale pak nám dech začal docházet a museli jsme zvolnit.

Na ubohé poloprázdné pleso jsme se už dívali pěkně z výšky. Vrchol hory jsme neviděli, nad námi čněla ve strmém úhlu rozervaná stěna, a ta sama se zvedala až do nebe.

Takové stoupání jsme dosud nepoznali. Bude to důstojné zakončení dovolené.

Za chvíli už jsme se museli přidržovat řetězů a ocelových lan. Byla rezavá a ježila se vyčnívajícími drátky. Bylo nutné se dlouho rozmýšlet, na kterém místě se chytit a neporanit si ruce.

Přišla krkolomná místa, kde lana chyběla úplně a jen tu a tam ve velkých vzdálenostech čněly ze skály železné skoby. A my, v úplně nevhodných botách a za občasného píchnutí hřebíku do chodidla podle toho, jak a kam jsme došlápli či doskočili, šplhali jsme nesmírně pomalu, leč pořád stoupali. Poháněl nás radostný pocit blízkého vítězství, o němž jsme ani na vteřinu nepochybovali.

Byli jsme úplně sami. Kdo ví, jak dlouho tudy nikdo nestoupal.

„Není to nakonec ten zakázaný výstup?“ napadlo mě.

Všechno nasvědčovalo tomu, že ano, jen jsme se do něj pustili ze strany, kde to nikdo nepředpokládá, a proto ani tabulkou nevaruje. Anebo jsme si dost nepročetli informace na základně, popadlo mě to moc rychle.

Chvílemi jsme přilepení ke skále odpočívali, užívajíce si nádherného výhledu hluboko daleko do Spišského kraje, za nímž se jako kulisy za sebou řadila pohoří vnitřního karpatského oblouku, Nízké Tatry a Slovenské Rudohoří.

Pak jsme se dostali pod trasu lanovky, a tu jsme zjistili, že vrchol, stále pro nás neviditelný, musí být blízko. Viděli jsme, jak lana – neuvěřitelně prověšená – s­e přibližují téměř na dosah a jak odtud stoupají stále strměji.

Vtom jsme v nepohodlné poloze, opřeni o skálu, překvapením zůstali na místě. Z ohromné hlubiny od Skalnatého plesa jako červená tečka se blížila kabinka! Byl to úžasný pohled. Sledovali jsme, jak se pozvolna šine k nám, jak na sebe po chvíli bere svůj hranatý tvar, jak taky něco váží, neboť i tak už prohnutá lana se pod ní prohýbají, až z toho jde strach, a oba jsme neradi vzpomněli na nedávné neštěstí, kdy se pro špatnou údržbu kabina utrhla a s lidmi se zřítila do strašlivé propasti.

Tak jsme tady napůl seděli, napůl leželi přidržujíce se před zřícením a s trnutím v nohách a husí kůží na zádech sledovali kabinku. Zvětšovala se, už bylo vidět některé detaily. Potom jsme rozeznali okna, později obličeje lidí za nimi, a to už jsme slyšeli tichý šum kladek. Viděli jsme, že si nás kdosi za sklem všiml a ukazuje na nás. Cestující na naší straně nám začali mávat a my jsme každý volnou rukou mávali jim. Jak nás míjeli a stále prudčeji stoupali, už jsme na ně dovnitř přes stěnu kabiny neviděli. Potom jsme hleděli jenom do vzdalující se podlahy. Vznášela se nad námi, zmenšovala, až zmizela za nejbližší skálou.

Pokračovali jsme ve výstupu. Zabralo to ještě hodně času, než jsme nad sebou uviděli svůj cíl. První známka vrcholu byla železná konstrukce vyhlídkového ochozu, na kterou jsme se dívali zdola a skrz prkennou podlahu viděli mřížované nebe. V mezerách se pohybovaly, postávaly, zakrývaly je a odkrývaly podrážky.

Asi jsme něčím zaharašili nebo promluvili. Přes zábradlí se v mžiku nahnul houf lidí. Brebentili, něco volali. Přes rozpumpovanou krev, skrze ohlušené bubínky, jsme jim nerozuměli.

Až když jsme se jeden po druhém přehoupli zvenčí přes zábradlí, stanuli na dřevěné podlaze (jak byla široká, jak pohodlně se tu stálo!) a s rukama opřenýma o kolena se zhluboka vydýchávali, porozuměli jsme, že nám blahopřejí, obdivují nás a málem vynášejí do nebe. Dělalo nám to dobře, toseví, ale taky jsme se za tolik pozornosti styděli. Tak jsme to trošku shodili, že to zas nic tak moc nebylo.

Ale stejně nás ještě chvíli plácali po ramenou. Teprve pak jsme si v klidu mohli užít nádhery pobytu na vrcholu.

Měli jsme povznášející pocit. Nedal se k ničemu přirovnat. Celý svět byl pod námi. Viděli jsme do ohromujících dálek.

„Horná zem“ nazývali v bývalých Uhrách Slovensko. Tady jsem teď cítil pravý význam toho pojmenování. Všude, až do nekonečna se pod námi vlnily hory pokryté lesy. Tady vidím, říkal jsem si, proč Slovákům „hora“ splývá v jedno s lesem.

Jenom na západ a na sever vládne nad mořem lesů holé kamení, tatranské štíty. Jejich krása je jiná. Nevystoupili jsme na Gerlachovku, nejvyšší horu, ale vlastními silami jsme vyšplhali na Lomnický štít, a to má pro nás cenu největší. Stojíme tady ve výšce dvou tisíc šesti set třiceti dvou metrů! Kdo u nás může být výš?

Trošku jsme nakoukli do stanice, ale opravdu jen trošku, nechtěli jsme se vtírat a rušit klid zamlklých meteorologů, kteří tu v samotě tráví většinu svého času; v samotě, neustálém chladu a na věčném větru, až oči slzí. Jak tu asi musí být za vichřic a bouřek? A v zimě! Když teď, na začátku srpna, v překrásném slunném letním odpoledni, čtu tady na teploměru tři stupně nad nulou?

Zpátky bychom se rádi svezli lanovkou, ale nejde to. Nahoru patnáct osob, dolů stejný počet.

Výprava odjela a my se stále nemohli odhodlat k sestupu. Věděli jsme, že už se sem nikdy nepodíváme, tak jsme si toho i přes vlezlou zimu chtěli užít do sytosti.

 

Všechno jednou končí. I moje a Mirkovo jedinečné putování Tatrami. Šťastně jsme sestoupili stejnou cestou k tornám, šťastně došli do Tatranské Lomnice a stihli rychlík, jenž nás ještě téhož dne, v sobotu devátého srpna tisíc devět set padesát dva, odvážel zpátky domů.

Do Brna jsme dorazili ráno a doma v peřinách pak spali a spali...

A jestli jsme se nevzbudili, spíme tam až dodnes.

Ani nevím. Byl jsem to já? A byl to Mirek? Anebo to byli jiní dva? Je to tak dávno!

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

10.03.2019 14:09:20revírník

Nás to nijak netrápilo. Dbali jsme hlavně o to, aby batohy případně nezmokly, ale skrýš jsme vždycky našli podle našeho názoru bezpečnou. Každopádně mám stále na co vzpomínat a radovat se, že to byl taky můj život.

10.03.2019 10:16:45vesuvanka

Jaroslave, četla jsem jedním dechem.... Klobouk dolů před vaším výkonem. Sláva byla zasloužená. Také mě zprvu udivilo, že jste si schovávali torny mezi balvany a do  kleče bez obavy, že je někdo sebere a odnese.  Pak jsem si uvědomila, že turisté jako vy by určitě nic takového neudělali. Díky za krásné a poutavé vyprávění :-))) TIP

07.03.2019 16:27:14vesuvanka

Jaroslave, četla jsem jedním dechem.... Klobouk dolů před vaším výkonem. Sláva byla zasloužená. Také mě zprvu udivilo, že jste si schovávali torny mezi balvany a do  kleče bez obavy, že je někdo sebere a odnese.  Pak jsem si uvědomila, že turisté jako vy by určitě nic takového neudělali. Díky za krásné a poutavé vyprávění :-))) TIP

06.03.2019 19:58:57revírník

A nejlepší kvalitu mají ty tvoje komentáře, Luboši.

06.03.2019 19:09:34Kočkodan
Troufnu si tvrdit, že ono vzájemné mávání mělo tak nějak jinou kvalitu než kdysi to prvomájové, například na Letné.
Pěkně jste se tenkrát vyřádili, vy mladí horští kozlové. Nebo mám říci kamzíci? (uznale závistivý smajlík)
06.03.2019 18:12:26revírník

Renáto, když se v lese nebo v kleči dobře schovají, nikoho nenapadne je tam hledat. Aspoň se nám to nikdy nestalo. To by asi bylo dneska stejné. Děkuju za návštěvu.

06.03.2019 17:57:52bixley
redaktor prózy

Uf, docela jsem se o vás bála! byli jste pěkní blázni. Ale všecko dobře dopadlo a váš úspěch byl zasloužený. Neustále mě ovšem fascinuje, jak jste si schovávali torny pod větve a tak. Nevím, nevím, jestli by tam ty torny dnešních turistů ještě byly! T.

06.03.2019 12:04:05revírník

Tys býval taky pěkný dobrodruh, Honzo. V ničem sis nezadal s námi blázny. Co se týká horských nosičů, tady se asi všichni shodneme, že jsou to hrdinové. On i ten sporák se na chatu musí dostat. Jenom jak?

06.03.2019 11:26:28zeleda

Jardo, tímhle dílem jsi mi připomněl moje dávné lezení v Tatrách. Skoro stejnou cestu jsem tehdy absolvoval. Když jsem viděl lanovku, jak se od Skalnatého plesa zdvidí strmě nahoru, tak jsem raději lezl po řetězech. A cesta na Téryho chatu byla úžasná, hlavně v mých vycházkových polobotkách.Fascinovalo mně, když nám průvodce pan Mráz vyprávěl, že tady jeden nosič nesl nahoru na Terinku na zádech celý sporák. Přeci víš, jak cesta na Terinku vypadá. Strmá a samý balvan. 

06.03.2019 09:18:41revírník

To jo.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.