Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+21 neviditelných
Po deseti letech rozuzlení
datum / id15.03.2019 / 494820Vytisknout |
autorOldjerry
kategorieÚvahy
témaPsychologické
upřesnění kategorieživotní ztráty
zobrazeno109x
počet tipů9
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Po deseti letech rozuzlení
datum / id 11.01.2009 / 307728 Vytisknout | Přečíst později  
autor Oldjerry    
kategorie Ostatní nezařaditelné    
upřesnění kategorie KOULE    
zobrazeno 3937x   [ seznam ]
počet tipů 17   [ seznam ]
v oblíbených 2x   [ seznam ]
zařazeno do klubů Dílo není v žádném klubu.

 

Přítel na baterky

Jarda - jako já...

Kdyby to bylo o mém nejlepším příteli, mohl bych napsat deset stran a ještě bych nevyčerpal téma do dna. Jelikož je to však jen o jeho nejhorší vlastnosti, nebudu se o ní mnoho rozepisovat. Říká, že přítel je ten, jehož chyby nám nevadí. Chyba ... Mně velice vadí chyba mého nejlepšího přítele... velká chyba ... a tou je nespolehlivost.

Poznali jsme se na vojně a když jsme z ní společně odcházeli, pečetili jsme své přátelství slovy : ...až do smrti.  Zatímco já  jsem jeho přítel byl opravdu až do jeho smrti před třiatřiceti léty, on se na slib ... no - nedodržel ho.

Jedinou jeho omluvou je (a proto ho stále za přítele považuji i in memoriam) že jsme si - tehdy jedenadvacetiletí - neřekli do čí smrti....

-------------------

Když jsem psal první část, byla aktuální poslední informace od třetího z našeho trojlístku přátel na vojně: Jiřího D.  z Teplic, který mi - tuším v roce 1986 - při krátkém setkání na ústeckém hlavním nádraží mezi jinými informacemi lakonicky sdělil: Jarda je asi rok po smrti - jezdil sanitou - a s pacientem, jehož vezl od bouračky sám rovněž naboural...  a nepřežil...

Ačkoli jsme se s Jardou už delší dobu nestýkali, když se odstěhoval kamsi do Opavy - měl jsem ho pořád pod kůží. Teď jsem tu kůži měl jak pralinky... zvláštní pocit separátní prázdnoty, náhlé uvědomění si i vlastní smrtelnosti (to jsem ještě netušil, že tohle pokračování budu psát jak jako dvaaosmdesátiletý  dědek)...

Je to ale šest let, co jsem narazil na internetu na jméno Jaroslav V...., kulturní komise města B... a ze zvědavosti jsem pokračoval v domnění, že by to mohl být potomek »mého« Jardy.  On totiž kulturu nejen konzumoval, ale i tvořil... a jablka se daleko od stromu nezakutálejí...

Nebudu to natahovat: byl to ON, dokonce jsem tam měl i přesnou adresu a potom jsem našel i adresu emailovou. Tak jsme si v občasných - asi týdenních kontaktech sdělili, co jsme každý prožil v době toho bezkontaktního vakua, co máme za sebou, o našich nemocech, práci a tak podobně: to už každý znáte ze svého života, ze svých kontaktů.

Ale ne, že bychom se četli, dík Skype jsme se nejen slyšeli, ale i viděli...

Pak přišel kritický den, pamatuji si, že to bylo v neděli po obědě.  Zeptal jsem se  ho, co mu Jiřinka, jeho primová žena (brali se rok po mé svatbě a taky jim to vydrželo na celý život) uvařila k obědu. Já byl po vynikající svíčkové a tak, když mi řekl, že krupicovou kaši,  mně se to bleskově semlelo mezi ušima a vyprskl jsem smíchy.

V tu jsem si chvíli neuvědomoval, co má za sebou.  Zarazil jsem se potom, co se zatvářil zřetelně uraženě a honem jsem spěchal to uhladit:  nezlob se, já vím, ale  já jsem na tom podobně - ale právě zažívací traktor mám v poměrném pořádku - tak jsem si pomyslil, že by z nás dvou mohl být jeden zdravý dědek... ale ber to tak: jediné co nepřežijem bude vlastní smrt.

Pokus o vtip selhal... dneska  už chápu, proč - byl to v tu chvíli hodně blbý vtip - bál se smrti a já opojen moudrostí někde přečteného citátu  Strach ze smrti? je blbost bát se něčeho, co je neodvratné! jsem mu tu smrt v dost nevhodném momentě a dost drsně připomněl... hm.  Já jsem dost empatický, ale v tomto případě mne má empatie zradila.

Pěkně! jsem tomu políbil řiť... hlasem o kvartu výš mi vyjmenoval všechny své diagnózy, dodal že o tom nemám ani páru a odešel ze skypáče. Asi si mne vymazal z kontaktů, čímž  dost jasně naznačil, že pro mne už vlastně neexistuje.

To byl poslední kontakt, takže jsme dostáli slovu: byli jsme kamarádi až do smrti, dá-li se bez falešného patosu napsat, že tenhle exitus byla smrt přátelství  - a byla zbytečná...

Bylo-li to přátelství...

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

15.03.2019 18:19:46Kočkodan
Můj komentář je vlastně jen připojení muří nožky ke Karlovi.
15.03.2019 17:40:44zvedavec

škoda priateľstva

15.03.2019 17:21:04Dagmaram
Hm, co napsat. Říct, že jsi nepřišel o přítele. To asi hranu nezaoblí.
15.03.2019 13:32:07K3
redaktor prózy

Stane se, že člověk něco vysloví a nelze to vzít zpět. V dobrém přátelství by to však mělo zanechat pouze drobnou jizvu, si myslím. Dá se odhadnout, že to není úmyslné. Dobře napsané.

Všiml jsem si dvou nebo třech překlepů.

15.03.2019 13:15:37dadadik

Pěkný

15.03.2019 11:45:47Musaši

Ten příběh se  "živým mrtvým " je hodně zajímavý příběh . Myslím , že kvůli té domnělé smrti se ti tvůj přítel usadil v paměti ještě mnohem hlouběji . Asi je to dobře , když tu někteří mrtví zůstávají s námi . Tip .


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.