Vůně hledání

Vůně hledání

I. 
Trochu dětství vrátit konvalinkám
osám kol   -   pojď si to rozdat
když ryby umlkle spílají a
tlachy hospodských se 

křížkují s vraty po mrtvých sudeťácích.

A vířit nocí hvězdy když omdlívají pod nohama

plahočí se stín špinavých kalhotek

a kus tebe.

 

II.

...po boku ti střílí
vagón a další a další a
             Vzpomínka unavená návraty
polibky se válejí po cestě jen je sebrat pot shrbených
a flusance dělníka za rohem opřená o okap

kolem tebe
stojím
a vanilka zazvoní krajinou…

 

III.

Nabírala oči
nestálé sychravé šero.
Prší.
V dlaždičkovém světě svlečená z kůže
pára se vkrádá
přes prsa po sladkých níž
rozlomit
nohy.
…
Prší a všude je cítit tvá skořice.
Ručníkem jsi přejela po zrcadle
obrys ženskosti
sjednocený v klín
nikdo se nedívá
už ani ty.

 

IV.

Kávou rozpustná  křičí žena o pomstu
 za tisíc předchozích let-
Je příliš tma

Jen v tom nehledej víc než kolik tam je.
Jsou to tvé budovy Továrny na přírodu kouříš
 pod strupy mříž kvasí
 zadek a myslíš na oči
když Stoupáš.

Milovaná Venuše z potu a listí
v osamění budeš barvit býlí hlasy aby bylo

srozumitelnější.

Se zničeným tvarem – chaos jen zrcadlem bezednosti.

 

V. 

kdy se bojím

     vyjít za sebe a uklízet prázdné ulity
     obdivovat ňadra
     ženy klonit
                  se nad květinou s
   potřebou močit tak tiše
že slyším prd 30ti leté sousedky
  pod peřinou
    z tvých bradavek...
                                       když všichni všemu rozumíme.

VI.

Ledabyle jsi pohodila rukavice
netknuté
nitě v trávě
a stará dlaň
ošoupaná životem už ve dvaceti
se pro ni nedovede
ani ohnout, natož se tvářit mile.

VII.

...a já ti dám sněženku
letošní první zemřelou
a já tě posadím za zvuky
rozkřiklé po hladině

prší z nálady
-
Byly časy kdys nadzvedla sukýnku
kdy já zvedl obočí
-
Zdálky byla slyšet
kovová kyvadla jak reznou a
opadáš v 
nedbalost větví
- mě a tebe
rozkřiklé po hladině.

---