Doktorské ruce

8. července 1930

Tom přejel prsty po zlatých písmenech „Anatomie všeobecná, skelet a systém svalový“. Tuhle knihu měl ze všech pokladů otcovy knihovny nejraději, protože byla vydaná v roce jeho narození – 1920. A hlavně proto, že v ní byly barevné kresby kostí, svalů a dalších fascinujících součástí lidského těla. Tom opatrně položil rozevřenou knihu na koberec a pohroužil se do náčrtu lebečních kostí.

Ani ne za pět minut ho ze čtení vytrhlo známé zapískání a potom i klepání chlapeckých prstů na okenní tabulku. Kája si musel stoupnout na špičky, aby na okno bytu ve zvýšeném přízemí dosáhl.

Tom pomalu zaklapl knihu a zasunul ji na nejspodnější polici knihovny. Potom se rozběhl k oknu, otevřel ho a svrchu shlížel na Kájovu světlou čupřinu.

„Co chceš?“

„Koukni, co jsem zkonstruoval.“

Kája pyšně natáhl ruku s letadýlkem z překližky a balicího papíru. Na obou křídlech mělo pastelkami nakreslenou českou vlajku.

„Chceš vidět, jak lítá?“

„Jasně, počkej dole.“

Tom zavřel okno a proběhl pokojem. V kuchyni našlapoval opatrně, protože tady maminka na kanapi zaspávala nedělní bolest hlavy. V předsíni si natáhl sandály a schody ke vchodovým dveřím překonal třemi mohutnými skoky.

„Tak dívej!“

Kája se rozběhl po štěrkové cestě směrem k němu. Letadýlko držel nad hlavou v natažené paži. Když už rychleji běžet nemohl, vší silou jej hodil dopředu. Vzdušný koráb se vznesl nad hlavy kluků, nad Rybkovic jabloň a chvíli to vypadalo, že překoná i výšku měděných okapů. Pak se ale náhle překlopil a začal prudce padat špičkou k zemi.

„Chyť ho, rozbije se!“ zavřískl Kája a Tom, který byl padajícímu letadlu blíž, se překotně rozběhl. Zakopl ale o vlastní nohu a rozplácl se na zemi. Asi dva metry před jeho nos dopadlo s křupnutím kamarádovo letadlo.

Tom se zvedl a začal se oprašovat, z kolen mu crčela krev, ale o to se nezajímal. Se zděšením si prohlížel svoje sedřené dlaně. Jeho maminka často říkávala: „Náš Tomášek, ten má doktorské ruce, jemné a pevné. Bude chirurg jako jeho tatínek.“ Teď ze svých doktorských rukou vybíral kousky štěrku zmáčené krví. Cožpak by takhle mohl operovat?

„Neboj, než budeš chirurg, tak se ti to zahojí,“ utěšoval ho Kája, který dobře znal kamarádův největší strach. „A než já budu inženýr, tak se naučím stavět lepší letadla,“ dodal a s povzdechem zvedl ze země tu hromádku třísek a potrhaného balicího papíru.

 

21. června 1939

Konečně. Už jedenáctý den v řadě otvíral Tom s nadějí a napětím dopisní schránku a vždy ji opět se zklamáním zamykal. Ale dnes na něj čekal. Bílý obdélník příslibu. Dopis z Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Konečně.

Roztrhl obálku ještě na chodbě a horečnatě prolétl řádky strojopisného textu. A bylo to tam – jeho vytoužené PŘIJÍMÁME.

„Ano!“ vykřikl do tiché chodby.

Potřeboval se o tu radost s někým podělit.

Rozběhl se ke dveřím bytu, rozrazil dveře, ale na prahu kuchyně se zastavil. Matka spala, její pohublé tělo uložené na tvrdém kanapi se jen lehce zachvívalo mělkým dechem. Nechtěl ji budit, řekne jí tu novinu později.

Otočil se na podpatku a vyběhl z bytu. V ruce stále svíral bílou obálku, když utíkal vzhůru známou ulicí. Hlavou mu prolétla výčitka spojená s obavou z matčina čím dál častějšího denního pospávání, bolestí hlavy a plačtivých výlevů. Okamžitě ji však přebila radost. Stane se lékařem. Sen, ke kterému se upíná už od dětství a který se stal ještě významnějším po otcově náhlé smrti, je zase o jeden krok blíž. Už za tři měsíce začne doopravdy studovat.

Tom naposledy zatočil a doběhl k přízemnímu, bíle omítnutému domku, kde žil Karel se svými rodiči a mladšími sestrami. Vchodové dveře vedly rovnou do ulice, zahrada se skrývala až vzadu za domem. Tom zaklepal a pak rovnou vešel. Trávil v tom domě tolik času, zvláště v dřívějších letech, že se tam cítil skoro jako doma. U kuchyňského stolu seděl s vážnou tváří Karlův otec a poslouchal z rádia německé hlášení. Karel seděl proti němu.

„Kájo, už mi to přišlo…“ zvolal nadšeně Tom, sotva vpadl do pokoje.

Karlův otec k němu přísně zvedl oči.

„Promiňte, dobré odpoledne,“ prohodil k němu Tom, ale pak se obrátil zpátky ke kamarádovi. Očekával, že bude jeho nadšení sdílet, ale Karel se tvářil spíše nechápavě.

„Copak nevíš, co se stalo?“

„Co?“

„Norimberské zákony, chlapče. Dnes byly v Čechách zavedeny Norimberské zákony,“ odpověděl temně Karlův otec.

„Ale vy…přece nejste Židi…“ nechápal Tom.

Po téhle poznámce vyskočil Karlův otec ze židle a Kája popadl Toma za loket a spěšně ho odtáhl z pokoje.

„Co to s tebou je? Jako bys žádné Židy neznal. Naše sousedy nebo tvoji učitelku klavíru.“

Tom skončil s klavírem už skoro před pěti lety, ale na slečnu Krausovou si samozřejmě pamatoval. Byli do ní s Kájou zamilovaní oba. Do jejích štíhlých prstů a tmavých kadeří. Bylo mu líto, že musel s klavírem skončit, ale po otcově smrti už neměli na soukromé hodiny peníze.

„Slečny Krausové se to přeci netýká, nechtěla si vzít žádného Němce, byla zasnoubená s tím židovským studentem.“

„Ježiši Tome, tady přece nejde jen o sňatky s Němci. Jde o…“

„Chtěl jsem ti říct, že mě přijali na univerzitu,“ přerušil ho Tomáš a zvedl na důkaz svých slov bílou obálku.

Karel na něj jen nechápavě zíral.

 

17. listopadu 1939

Tom stoupal táhlým kopcem k Lékařské fakultě na rohu Úvozu a Údolní ulice. Už zdálky viděl, jak se před vchodem shlukují studenti. To nebylo v posledních dnech nic neobvyklého. Už tři týdny rostl na chodbách i v posluchárnách zvláštní neklid. Cítil ho i Tom, který měl hlavu většinu dne utopenou ve skriptech. Tlumenými, ale vzrušenými hlasy se mluvilo o událostech v Praze, smrti Jana Opletala a zatýkání. Tom doufal, že všechno to vzrušení brzy opadne, nechtěl se do politiky plést. Bál se, že když budou Němce dráždit, věci by se mohly ještě zhoršit.

Tom se proplétal shlukem studentů směrem ke dveřím do budovy. Cestou zachytával znepokojivé útržky rozhovorů.

„…je to tady, konec české inteligence.“

„…prý jen na tři roky…“

„…tomu nevěříš? Tohle je napořád, kamaráde…“

„…do Reichu.“

Se vzrůstajícím neklidem se Tom dostal až ke dveřím. Visel na nich arch červeného papíru. Obraz, který byl v téhle zemi už skoro rok zdrojem úzkosti. Vyhláška říšského protektora Neuratha.

Tom netušil, jak dlouho před ní stál. Jak dlouho do sebe vpíjel těch devět slov „byly české vysoké školy na dobu tří roků uzavřeny“. Konečně ho nějaký jiný zvědavec odstrčil stranou a Tom se kolem sebe zmateně rozhlédl. Pak se propletl mezi spolužáky a rozběhl se, ačkoli nevěděl kam.

 

24. listopadu 1939

Skoro celý týden chodil každý den ke škole. Stále ještě nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Před budovou většinou postávalo pár studenů. Kouřili, polohlasem si vyprávěli, kdo byl zatčen, a radili se, co by se proti tomu všemu dalo dělat. Tom je nejdřív poslouchal s nadějí, ale pak jim přestal věnovat pozornost. Nedalo se dělat nic.

Jak každý den procházel městem, jako by se probouzel ze sna. Ze sna, který byl celý v latině a hlavní roli v něm hrály pankreas, patella a femur. Najednou vnímal, co se kolem něj děje. Viděl střepy z rozbitých výloh židovských obchodů, viděl uprchlíky z pohraničí sedící na kufrech kolem Hlavního nádraží a rudé prapory visící na veřejných budovách. Nechápal, jak se to všechno mohlo tak rychle stát.

Sedmého dne už ke škole nešel. Šel za Karlem. Seděli spolu v rohu zanedbané podzimní zahrady a předávali si jedinou vzácnou cigaretu.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Tom. Položil tu otázku jen tak do větru, ale Karel po ní skočil.

„Zdrhneme!“ vykřikl.

Tom se na něj překvapeně podíval a Karel se pokusil uklidnit dlouhým potáhnutím z doutnajícího špačka. Ruka se mu třásla.

„Mám plán, utečeme do Anglie,“ pokračoval už klidnějším hlasem, „Jirka Horký tam prý už zdrhnul. Přidáme se k armádě, já budu letec a ty doktor. Budeme bojovat s Němci tam, kde to má smysl.“

„Nemůžu tady nechat matku samotnou,“ bránil se Tom, „kdoví, co by jí za to udělali. Myslel jsi na vaše?“

„Tátovi už jsem to řekl. Dá mi nějaké peníze na cestu.“ Karel si povzdychl: „To že tady zůstaneš, beztak tvoji mámu neochrání. Můžou tě přece klidně poslat na práci do Reichu.“

Tom se zahleděl skrz mrtvé větve stromu na ocelovou oblohu.

„Jak to chceš udělat?“

„To nechej na mně. Chci jenom vědět, jestli do toho se mnou půjdeš.“

„Musím si to rozmyslet,“ vyhnul se odpovědi Tom. Potom zašlápl špačka cigarety do suché trávy, vrazil ruce do kapes kabátu a odešel.

Dlouho do noci pak seděl shrbený nad svým studentským stolem a probíral se milovanými lékařskými knihami. „Já budu letec a ty doktor“ zněla mu v hlavě kamarádova slova. Představoval si, jak se v bílém plášti sklání nad raněným vojákem, který mu cizí řečí děkuje.

Chvíli po půlnoci vyskočil ze židle, našel na stole kousek papíru a naškrábal na něj jediné slovo. Za pět minut už utíkal mrazivou nocí ke kamarádovu domu.

Druhý den ráno našla Kájova sestra na podlaze u vchodových dveří pomačkaný papír, na kterém roztřesenými, ale čitelnými písmeny stálo PŮJDU.

 

19. prosince 1939

Rozhovor s matkou odkládal, jak jen mohl. Bál se, že by ho mohla přesvědčit, aby nikam nejezdil. Uplynulo několik týdnů příprav, tajných schůzek a shánění všeho potřebného. Tom po nocích zašíval peníze do podšívky kabátu nebo se učil anglicky.

Zbývalo jen pár dní do Vánoc, když konečně nastal den D.

„Zítra přesně ve čtyři se tady sejdeme. Před úsvitem ať jsme venku z města,“ řekl Karel pod rozbitou lampou na rohu ulice. „A nezapomeň – pracovní šaty.“

Tom přikývl.

 

Když přišel domů, matka seděla u stolu nad prázdným talířem. Všimla si ho ve dveřích a jako by ožila.

„Nechala jsem ti na plotně polévku,“ usmála se.

„Já si teď nedám, mami.“

Tom si sedl vedle ní na židli a vzal ji za ruce. Cibulákové hodiny na stěně tikaly.

„Musím ti něco říct.“

Zvedla k němu oči.

„Chci odejít do Anglie. S Karlem. Dnes v noci.“

Její oči byly stále někde daleko.

„Už jsem se rozhodl. Jen tak můžu být doktor, jen tak můžu pomáhat…“

„O čem to mluvíš?“

„S Karlem jsme…“

„O čem to mluvíš! Ty přece nemůžeš odejít…“ její zrak se projasnil a do hlasu se s každým okamžikem vkrádalo víc paniky.

„Už…jsem se rozhodl,“ opakoval Tom.

„Tomášku,“ maminka ho pohladila po tváři, „viděl jsi venku ty vojáky? Zastřelí tě. Zastřelí kohokoli, kdo se proti nim obrátí. Ty musíš zůstat tady se mnou. V bezpečí.“

Tom na okamžik zavřel oči, ale pak její ruku setřásl.

„Mami, právě proto musím odejít. Tady už nemůžu studovat, zavřeli mi školu. Co mě tady čeká?“

„A co bude se mnou?“

„Já…“

„Co by tomu řekl tvůj tatínek? To mě tady necháš samotnou?“

„Táta by tomu rozuměl. Chci zachraňovat lidi, chci pomoct Němce porazit…“

„Sám nikoho neporazíš…“

„Mami, já už jsem se rozhodl.“

Tomáš se zvedl ze židle.

„Ale já tě nikam nepustím!“

„Odejdu i tak.“

„Já tě nikam nepustím!“ chytla ho za ruku.

„Mami, prosím tě, je to ta nejlepší možnost.“

Ale ona už ho neslyšela. Nikdy předtím ji neviděl tak hysterickou. Nakonec jen stála přede dveřmi s rozpaženýma rukama a křičela. Tom ji v zoufalství odstrčil stranou a vyběhl z bytu.

Dvě hodiny chodil večerními ulicemi. Brouzdal se prvním sněhem. Mrznul, protože si ve spěchu zapomněl doma kabát. Zlobil se. Na Němce. Na otce, že ho tu nechal samotného s takovou odpovědností. Na matku a její křehkost, kterou ho vydírala. Na Karla, že je to pro něj všechno tak jednoduché. Na sebe. Věděl, že takhle nemůže odejít, ale zároveň věděl, že odejít musí. Když stoupal ke dveřím jejich bytu, pořád ještě nevěděl, co mamince poví, aby ji upokojil.

Otevřel dveře, ale v kuchyni nikdo nebyl.

„Mami?“ zavolal jemně.

Žádná odpověď.

Vešel do matčiny ložnice, ale byla prázdná. Jen na posteli bylo poházených několik starých rodinných fotografií. Znovu zavolal, jak vycházel z ložnice. Pak ztratil hlas.

Uviděl ji skrz pootevřené koupelnové dveře. Bledá paže visela přes okraj vany. Pěšinka rudé krve vedla od zápěstí, přes dlaň a dlouhé prsty a na konci prostředníčku se rozkládala v kapky, které pomalu odpadávaly do kaluže na podlaze.

Nepřesekla si tepnu, jen žíly. Není tu dost krve. Ještě není mrtvá. Tom si to uvědomil, hned jak k ní doběhl.

 

24. srpna 1944

Uplynulo více než pět let ode dne, kdy Tom dostal z univerzity dopis o přijetí. Tehdy si ještě myslel, že je všechno v pořádku. Ačkoli už dávno nebylo.

Matka se po té prosincové noci stala duchem bezhlučně proplouvajícím bytem. A Tom se stal živitelem rodiny, pracoval jako dělník totálně nasazený v adamovské zbrojovce.

Kája odešel bez něho a Tom se dodnes nedozvěděl, jestli se dokázal dostat na Britskou ambasádu v Budapešti, jak plánovali.

Pod střechou tovární haly se konečně rozezněl ostrý zvuk tlampače ohlašující konec směny. Tom vyšel před budovu do vlahého letního večera a vystál frontu, aby si mohl u kádě s vodou umýt ruce. Drhnul je déle než ostatní a potom našel na svých olejem nasáklých pracovních kalhotách nejčistší místo a pečlivě si je osušil. Podíval se na ně. Už dávno se vzdal naděje, že budou ještě někdy čisté. Každodenní dřina jeho ruce proměnila. Kůže na konečcích prstů seschla a zhrubla. Dlaně měl zbrázděné hlubokými rýhami, ve kterých vždy zůstávaly zbytky oleje a černé špíny, které nebylo možné vymýt pouhou vodou.

Tohle už dávno nebyly doktorské ruce.

Tom zavrtěl hlavou, jako by z ní mohl vytřást vzpomínky na dávné sny. Nemá smysl se tím zabývat, teď už je všechno jinak.

Z podřené kožené brašny vytáhl večeři, tlustý krajíc tmavého chleba a červené jablko. To velké šťavnaté jablko bylo ukradené z Hamzovy zahrady. Anna mu ho včera přinesla. Teď v létě, když nemusela chodit do školy, si u Hamzy přivydělávala hlídáním jeho uřvaných synů. Tom nechápal, jak dokázala s těmi kluky vydržet celý den.

Tom se při vzpomínce na Annu nepřítomně usmál. Pak schoval jablko do kapsy a zrychlil, aby se připojil ke špalíru dělníků mířících na nádraží. Za pár minut už stál ve vlaku, který se ztěžka rozjížděl na své pravidelné cestě na jih k Brnu.

 

Tom seděl na schodech před dveřmi husitského kostela, který dominoval západní straně Karáskova náměstí. Zvony pod jeho špičatou střechou právě odbily sedmou. Pohlédl doprava, ale ulice, kterou Anna obvykle přicházela, byla prázdná. Podíval se zpátky na náměstí před sebou. Vítr si pohrával s listy v korunách vysokých javorů. Některé z nich už začaly ztrácet svěží zelenou barvu, ale vzduch byl ještě pořád plný letního žáru.

„Ahoj, Tome.“

Tom se otočil za hlasem. Blížilo se k němu usmívající se děvče ve žlutých letních šatech. Hnědé vlasy jí poskakovaly kolem ramen. Vypadala tak plná života. Bylo jí sedmnáct.

„Ahoj, Anno.“

„Něco jsem ti přinesla,“ řekla, zatímco si sedala na schody vedle něj. Oči jí zářily nadšením.

„Opravdu?“ zeptal se Tom, který čekal další jablko.

Ale Anna vytáhla z plátěné tašky pečlivě složené noviny.

„Jsou německé, týden staré,“ řekla a otevřela je.

„Je tam rozhovor s válečným doktorem…tady,“ podala mu noviny a zapíchla prst do papíru hned vedle fotografie mladého muže v uniformě.

Tom zběžně pohlédl na noviny a pak zpátky na Annu.

„Díky.“

Ale ona čekala jinou reakci.

„Nejsi rád?“ zeptala se nedočkavě, „Je to chirurg jako ty.“

„Já nejsem chirurg, jsem mechanik.“

„Ale budeš…po válce. A s tou bude brzy konec, uvidíš. Tatínek říkal, že Vánoce už budeme slavit v míru.“

„Které Vánoce?“ zeptal se Tom pochybovačně, „tyhle nebo příští nebo ty za pět let?“

Z Anniny tváře zmizel úsměv, ale Tom nepřestal.

„Promiň, ale ty jsi naivní a tvůj táta neví, o čem mluví!“ křičel. „A i kdyby válka skončila už zítra, a my jsme vyhráli, musel bych šest let studovat, abych se stal doktorem. A jak bych to podle tebe měl udělat, když se musím starat o matku?“

Anna vyskočila na nohy, oči plné slz.

„Radši budu naivní, než…než tak zahořklá jako ty!“

„Anno, počkej, nechtěl jsem…“

Ale ona už utíkala pryč a cestou si vytírala slzy z očí hřbetem ruky. Tom na ni ještě jednou zavolal, ale neohlédla se. Nechtěl ji honit a tak jen sebral odhozené noviny, složil si je do kapsy a zvedl se k odchodu.

 

Doma si pak u svého starého studentského stolu, skrytý za zatemněnými okny pročítal rozhovor s válečným lékařem. Anna měla pravdu, byl zajímavý, před pěti lety by si koupil noviny jen kvůli takovému článku. Ale to už je dávno.

Tomovi přišlo, jako by od toho dne, kdy se jeho matka pokusila zabít a on ztratil nejlepšího přítele, žil ve zvláštním bezčasí. Zdálo se to tak strašně dávno, skoro jako by to byla jen vzpomínka na život někoho jiného. Ale zároveň ten čas utekl tak rychle. Z těch pěti let si vybavoval jen velmi málo příjemných vzpomínek. Občas se jeho životem mihla smějící se dívka nebo kamarád s půllitrem piva. Většinu však překrývala šedá mlha vyplněná nekonečnou dřinou ve zbrojovce, hladem, stáním ve frontě na cokoli od chleba po uhlí a tichým pozorováním bezpráví. Myšlenky na útěk byly dávno pryč. Tomovou jedinou starostí bylo být neviditelný, uchránit nemocnou matku od pozornosti německých úřadů a sehnat dost poukázek na jídlo. To bylo všechno. Ale bylo toho víc než dost.

A pak se objevila Anna. Znal ji teprve několik týdnů, ale zdálo se, jako by byla celá stvořená ze slunečního svitu, něžných pohlazení a úsměvů. Jako by viděla Toma, jakým by mohl být, spíš než takového, jakým byl.

Tom se zasněně zahleděl z okna, ale uvědomil si, že se nedívá na noční oblohu, ale jen na těžký tmavý závěs, který ji zakrývá. Měl nutkání ho roztrhnout, ale pak jen praštil rukou do stolu.

Zítra se musí s Annou usmířit.

 

25. srpna 1944

Bylo už deset minut po sedmé. Tom nervózně přecházel tam a zpátky před husitským kostelem, ale Anna nikde.

Najednou vzduch prořízl ostrý zvuk následovaný hromobitím bortících se zdí a stropů. Tom si instinktivně zakryl uši a poděšeně se rozhlížel kolem.

Vtom to uviděl. Šedý oblak prachu se vznášel nad střechami domů jen pár ulic od něj. Pak další bomba zničila dům jen několik desítek metrů od kostela. Tom zvedl oči k obloze, viděl světlá břicha letadel plivající černé tečky bomb na město. Neutuchající kakofonie praskajících trámů a drcených cihel se mísila s křikem šokovaných lidí. Tom se rozběhl k jednomu ze zničených domů, aniž by zvažoval, jestli je to dobrý nápad.

“Tome!”

Povědomý hlas ho zastavil. Otočil se. Byla to Anna. Stála uprostřed ulice, vlasy pokryté prachem, ve tváři vyděšený výraz. Tom se k ní rozběhl a objal ji.

„Jsi v pořádku?“

Přikývla.

„Musíme se někde schovat,“ Tom najednou cítil silnou potřebu ji chránit.

„Pojďme k nám, máme sklep,“ vyhrkla Anna.

Rozběhli se ruku v ruce mrakem prachu.

„Proč nás Němci bombardují?“ křičela Anna.

„To jsou Američani!“

„Američani? Proč by to dělali? Jsme přeci na jejich straně!“

„Opravdu? Každý den vyrábím pro Němce zbraně. A ty se staráš o děti největšího kolaboranta v Židenicích,“ Tomův hlas zanikl v další ohlušující ráně a Annině zděšeném výkřiku.

„To bylo v mojí ulici!“

Zahnuli doleva a uviděli tu zkázu. Na blok domů po levé straně ulice dopadlo hned několik bomb, dva nebo tři domy na vzdálenějším konci byly srovnány se zemí, dalších několik bylo poškozeno. Tom si nebyl jistý, který dům je Annin, ale podle toho, jak silně mu zmáčkla ruku, poznal její zděšení.

Za vteřinu se probrala z šoku, prudce se rozběhla a Toma strhla s sebou.

Dům, ke kterému doběhli, vypadal z levé strany docela v pořádku, ale vpravo mu chyběla velká část střechy a skoro polovina horního patra byla rozeseta po zahradě. Kusy dřevěné podlahy a cihel se zachytily v korunách jabloní. Knihy byly násilně rozházené po trávníku. A velké rudé křeslo, rozlomené na dva kusy, leželo mrtvolně v jahodovém záhoně.

Anna protáhla Toma brankou a přes dvorek mezi sutinami do vchodových dveří. Předsíň byla překvapivě netknutá. Kabáty nevzrušeně visely na háčcích na zdi, pod nimi ležely vzorně vyrovnané boty.

„Mami? Tati!“ zavolala Anna.

„Jsme nahoře v pokoji! Pojď rychle!“ ozvalo se okamžitě.

Tom následoval Annu po schodech do patra. Byly pokryté kobercem, ještě před pár minutami pravděpodobně červeným, teď šedo-černým. Pohlédl nahoru a uviděl podvečerní oblohu orámovanou zubatými zbytky stropu.

Nahoře v prvním patře vešli do pokoje. Nebo alespoň do jeho zbývající poloviny. Tu druhou už Tom viděl venku v zahradě.

První čeho si Tom v pokoji všiml, bylo neobvyklé množství bílého světla, které proudilo dovnitř náhle neomezováno vnějšími zdmi. V prosvětleném vzduchu se třpytily mihotající se částečky prachu.

Než se Tom rozkoukal, Anna se rozběhla k drobnému, plešatícímu muži.

„Tati, jsi…?“ zadrhla se s pohledem upřeným na ženu ležící na podlaze.

Tom si jí také všiml až teď. Ležela na zádech s rukama rozhozenýma podél těla, očima pěvně zavřenýma a ústy mírně pootevřenými. Byla očividně v bezvědomí.

„Co se stalo?“ vyhrkla Anna, zatímco třásla ženinými rameny. „Mami…“

„Jak to bouchlo, tak prostě upadla. Já…nemůžu ji vzbudit. Nevím, co mám dělat…Aničko,“ na poslední slovo položil zvláštní důraz.

Tom si tady připadal nepatřičně. Nebyl součástí té osobní, rodinné tragédie. Vtom si všiml, že se na něj Anna dívá. Tázavě a důrazně zároveň.

„To je Tom,“ řekla s pohledem stále pevně upřeným do jeho očí. „Studoval medicínu.“

Annin otec jako by ho teprve nyní zaregistroval.

„Doktor!“ vykřikl s horečnatým pohledem a udělal krok k Tomovi, jako by mu chtěl podat ruku. Pak se upamatoval a zase ustoupil.

„Tak…dělejte přece něco,“ pobídl Toma. „Co je s ní?“

„Ale já…“ Tom šokovaně hleděl do tváře Anny i jejího otce. V obou se zračila bezmezná důvěra. Důvěra, kterou on teď musí nevyhnutelně zklamat. Anna přece ví, že není žádný doktor. Přečetl jen pár knih. A ona se teď na něj dívá jako na světovou kapacitu. Co když její mamince ublíží? Ale co když neudělá nic a ona zemře?

Anna vstala, vzala ho za ruku a stáhla ho jemně, ale neúprosně na zem k ležící matce.

Tom hleděl na bezvládné tělo neznámé ženy před sebou. Mozek se mu zablokoval. Naplnily jej strach a panika, které na něj řvaly, že se s každou uběhlou vteřinou přibližuje k nevyhnutelné zkáze. Už nezbýval prostor pro myšlení. Nedokázal si vybavit ani název jediné lékařské knihy, kterou kdy četl.

Pak mu Anna zmáčkla ruku a v jeho hlavě se něco přepnulo. Najednou byla čistá.

„D…d…dýchání,“ vyplivl ze sebe. „Musíme zkontrolovat dýchání. A pulz.“

Najednou se nad ženou nakláněl s překvapující jistotou a zjišťoval, zda dýchá. S prsty na jejím krku hledal tep. Jako by se dostal na trať, jejíž dráhu už nemohl ovlivnit. První zastávka dýchání, druhá zastávka pulz, třetí zastávka resuscitace. Někdo v jeho hlavě se probudil. A ten někdo uměl lékařské knihy zpaměti.

„To bude infarkt myokardu,“ řekl ten někdo jeho ústy a zároveň jeho rukama zvrátil ženinu hlavu dozadu a otevřel jí ústa.

„Já budu stlačovat hrudník vaší ženy a vy jí dvakrát vydechnete do pusy pokaždé, když vám řeknu,“ instruoval Annina otce.

Propnul paže a začal ženě stlačovat hrudník. Šlo to ztěžka. Počítal.

 „Teď!“ křikl na otce, když došel ke třicítce. Ten nejistě vydechl do otevřených úst své ženy.

Opakovali to ještě mnohokrát a Tom jako by se s každým tím rytmickým pohybem sceloval. Myslel jen na přičítání čísel a svůj pohyb, ale zároveň mu před očima běžel malý Kája se špinavýma nohama, matka ležící na kanapi, nákresy kostí, hákové kříže, špinavé ruce a pak červené jablko a Anna.

Žena pod ním konečně slabě zakašlala a otevřela oči. Tom vydechl úlevou i vyčerpáním. Najednou byl zase tady, víc než kdekoli jinde a cítil, jak je unavený. Zvrátil se dozadu a opřel se zády o zeď. Díval se, jak Anna a její otec tu ženu objímají. V očích slzy.

Na okamžik si tady zase připadal nepatřičně. Pak mu Anna padla kolem krku.

„Děkuju,“ vyhrkl její otec, „strašně moc vám děkuju.“

„Není zač,“ řekl Tom a usmál se. Už roky se necítil tak šťastný.

 

O několik hodin později seděl Tom s Annou pod velkým javorem na Karáskově náměstí. Pozorovali hvězdy na jasné letní obloze.

„Měla jsi pravdu,“ promluvil konečně Tom, „můžu být doktor.“

„Už jím jsi,“ usmála se Anna, „dneska si pomohl tolika lidem.“

Tom si vzpomněl na všechny další oběti bombardování, se kterými se ten večer setkal. Zpráva o mladém lékaři se rozkřikla po sousedství a nikdo už se neptal, kolik let, že to Tom vlastně studoval. Zajímalo je jen, jestli dokáže zastavit krvácení jejich dítěte nebo zafixovat zlomenou kost.

„Cítil jsem se tak užitečný, tak živý…nechci ten pocit zase ztratit,“ řekl do tmy. „Po válce půjdu studovat. Za každou cenu. A před tím…přihlásím se jako dobrovolník v nemocnici. Hned zítra tam zajdu.“

„To je skvělý nápad,“ přivinula se k němu Anna, „a neboj, s tvojí maminkou ti pomůžu.

Tom se zahleděl do jejích laskavých očí a potom ji dlouze políbil.

Pak se v nočním šeru podíval na své doktorské ruce. Vypadaly úplně čisté.

---