Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Můj Bepi 1

22. 04. 2019
2
0
317
Autor
Bízka

Prolog

Tak a je to tady, holky. Tedy i chlapi, pokud ještě nějaký takový neandrtálec zbyl, který umí i číst. Nic ve zlém, chlupáči. Pokusím se vám všem převyprávět příběh o mém l'homme fatal, to je jakože femme fatale, ovšem o muži. Od doby, co jsem ho poznala, se mi přikoval do hlavy a nikdy jsem ho ven znovu nedostala.

Protože mi přijde psaní poněkud neosobní, trochu se vám představím. Jmenuju se Hanka, sedím, celá hnusná, v pohodlném křesílku a ťukám do počítače. Ťukám, nonšalantně s nepopiratelnou svůdností si pohrávám s cigaretkou v koutcích úst a v psacích pauzách vířím víno uvnitř rozpité skleničky vínka. Tak dobře, tu cigaretku jsem si vymyslela, ale co je pravda, že obličej mi vyživuje korejská maska. Lahoda. Taková korejská maska má tři fáze, krém na vyčištění pleti, což jsou u mě póry a poslední dobou akné, které jsem jaktěživa neměla, už se tomu sama směju, že jdu do puberty teprve teď; potom druhý krém pod masku a jako třetí krok a finále celého procesu přichází maska z černé látky. Z pod černé tváře vám vyčuhují nosní dírky, oči a pusa, se kterou moc nejde hýbat, ale na dýchání to stačí. Na konci procedury stačí masku zahodit a třeba si jít lehnout. Vlasy mám v turbanu a oblíkám pohodlný župánek za pět set korun koupený na internetu od Evony. Hotová maškara! Z fleku bych mohla jít strašit děti. Starosti ze svojí vizáže si nedělám. Pomalu mi táhne na padesátku, jsem po rozvodu s chlapem, ke kterému jsem nikdy nic zvláštního necítila, a teď mám chuť se vrátit o ňákej ten pátek zpátky, chci zase být malým klukem, který si rád hraje.

Tak ženy, nebo spíš čtenáři, abych neodrazovala potenciální čtenáře. Víte, co povím mužům: čtěte TO! Protože dál se dočtete NÁVOD, JAK BÝT DOKONALÝ MUŽ! Musím to napsat takto, jinak to ty kopačky a hokejky neuvidí. A mám jedno zklamání pro transsexuály: návod, jak být dokonalý muž, nebude spočívat v tom, že ze mě se stane muž, a ani jako dítě jsem nebyla chlapec, to jsem jen citovala jednu písničku, a všem transsexuálům a transsexuálkám se samozřejmě omlouvám, vždyť jsou to jen výplody jedné lehce unavené ženské!

Doma je klid, počítač svítí do tmy v tandemu s lampičkou. Před sebou mám starý keramický hrníček s urvaným uchem a v něm propisky, ze kterých píšou tak dvě, takže je pokaždé musím hledat, ale o tom jsem psát nechtěla. Na stěnu jsem si dala jeho fotku. Své jediné lásky. Druhého nejlepšího Čecha všech dob. Úplně si vybavuju všechny své pocity a vůně.

Bylo to už po nějaké době, asi po třech čtyřech měsících, i když si pamatuju, že jsem se do něj šíleně zamilovala už na první pohled. Poprvé jsem mu řekla, že je ten nejlepší Čech všech dob, když jasně vyhrál tenisový zápas v druhém tiebreaku proti hráči hrajícímu tehdy profesionálně. Přiběhl ke mně pro hubičku v upoceném bílém tričku nějakého fotbalového klubu a kraťasy měl volné basketbalové, na rukou široká bílá potítka a čelenku držící jeho dlouhé vlhké světle hnědé vlasy. Ovšem nebyly upocené, nýbrž vypadaly jako přímo od kadeřnice, s pomádou. S úsměvem mi odpověděl: "Nene, já nikdy nebudu nejlepší, kdyžtak třeba druhý, ano druhý!" "Ale pro mě budeš vždycky ten první!" řekla jsem mu přesně takto, ach, vzdychám až se mi z toho hýbla maska, jak jsem byla zamilovaná a hloupá...
"Neplácej nesmysly! Být první není správné, to je proti mé filozofii." "A kdo je podle tebe tedy první a pro mě lepší než ty?" "Ach Hani, no když tak potřebuješ vítěze, tak například Jára Cimrman, ten je určitě lepší Čech."

Od té doby jsem mu ze srandy říkala "můj druhý nejlepší Čechu". V paměti mi utkvěla ona vůně, tedy spíše to, že to nebyl zápach, ale příjemně svěží odér po růžích. Přirovnala bych ho ke skleněné orosené láhvi limonády vprostřed parného červencového dne. Za ním se rozkládal zbytek kurtu s částí botanické zahrady a rozária, tudíž jsem možná cítila skutečnou vůni růží.

On byl vždy velkým zastáncem rovnoprávnosti žen a mužů, ale také byl radikálně proti velké části feministek, které si podle něho si pouze kompenzovaly své problémy, snažily se převážit misky vah moci na stranu žen a o rovnoprávnost samotnou jim nešlo.

Vím, že trochu skáču, ale snad mi prominete. Chtěla bych to ze sebe dostat, mám v sobě opravdu velký přetlak. Ani nevím, zdali to bude někdo číst. No pro dnešek asi končím, začínají se mi motat myšlenky a není mi moc dobře. Ještě jen poslední větu na konci kapitoly. Můj hlavní motor k psaní je ten, že jsem s ním byla v jeho nejkrásnějších letech, tak to třeba jednou někdo použije, až bude druhý největší český umělec. A abych odhalila i trošku nižší, čistě osobní důvody, pomáhá mi to, vždy bylo mým snem stát se spisovatelkou a možná mám poslední šanci. Mám rakovinu.

Kapitola 1

První, poslední. Co vás napadne jako první při těchto dvou slovech? První společná schůzka? Poslední den s milovaným člověkem? Nebo první a poslední v závodě? Nejsem psycholožka, abych věděla, co koho napadne dříve, ale z mé zkušenosti bych řekla, že muži, ješitní a soutěživí uvidí v tomto spojení spíše ten sport. On byl opravdu velmi zvláštní, jak už jsem vám včera říkala, že nechtěl být první, to mělo více logických důvodů.

Zaprvé si nepotřeboval nic dokazovat a přišlo mu, že být někde nejlepší vás do jisté míry omezuje a svírá. Samozřejmě že rád vyhrával, to jsem na něm vždycky viděla, ale v turnajích, pokud se nějakého zúčastnil, nechtěl být nikdy první. Ano, týmové sporty, ty tvořily výjimku, v nich musel zvítězit. "Člověk je tvor společenský a činí mu obrovskou radost sdílený úspěch s ostatními soukamarády. Ovšem pokud jde pouze o jedince, ten se jako vítěz dostává do takového kola slávy, která je příjemná pouze narcisům a jiným psychopatům."

Mě sport nikdy moc nezajímal, ráda jsem sledovala kluky jako mladší. Dokonce, to se vám přiznám, jsem se naučila pár hokejek a kopaček, tím jsem ohromovala kluky a ti se se mnou pak rádi bavili. Jak mi přišli hloupoučký. To on mi dokázal trochu otevřít oči a vlastně mi pomohl najít ke sportu cestu. Doteď ráda sleduji všechny grandslamy, ale občas si zapnu i hokej a olympiády. Také rád říkával, že sport je zdravé soupeření mezi lidmi. Taková hra, která když je prováděna podle pravidel, eliminuje pocity nenávisti a agrese. I přesto, že to byl spíše umělec, vynadal by mi za to, ale jeho úspěchy na poli umění mnohonásobně převyšovaly úspěchy ze sportu.

Troufla bych si říct, že jeho myšlenky a díla jsou světové, bohužel/bohudík jeho skromnost mu nedovolila se prosazovat. Neměl rád umělce, kteří se povyšovali nad sport, vždy se jim smál, že v knihách a umění schovávají své nešikovné údy. Pouze pokrytě hlásí, jak je sport a vše s ním spojené primitivní, přitom málokterý v nějakém sportu vynikal, ba co který vůbec k nějakému sportu přičichl, ovšem směle kritizovali, na což podle něho neměli právo. Kritizovat mohou pouze lidé zasvěcení a ještě by jejich kritika měla být podnětná. Velmi rád se bavil rozpravami s příznivci umění a hájil před nimi sport, ale stejně tak i naopak hájil umění před sporťáky. "Víš, co je na tom nejzajímavější?" řekl, "že většina nezájmu a nenávisti pramení z neznalosti." Stále si ještě pamatuji jeden z jeho argumentů, který zněl: "Pakliže umění kultivuje duši, potom člověk nutně potřebuje kultivaci těla a tu mu dodává sport. Připadá mi přirozená nezbytnost obou. Bez kultivace člověk zakrní a to není dobré. Důležité je přeci pracovat na sobě, kultivovat se celistvě a to předat potomkům, kteří následně mohou rozvíjet dále nabyté zkušenosti a býti ještě krásnější a vyspělejší než my. To by měl být přeci cíl každého jedince. Tedy shrnu to jedním slovem: kalokagathia."

Přiznám se, že já mnohem častěji v poslední době skloňuji slovo poslední. Poslední rok, naposledy v Chorvatsku, poslední Vánoce, poslední možnosti... Šla jsem si s kafíčkem k oknu a koukám na auta na silnici. Průvody míhajících neonů žlutočervených barev působí nervně. Mám krásný výhled do menšího parku tady u nás hnedka přes ulici. Zeleň mě uklidňuje. Jsem trochu roztržitá a nejde mi ani nic kloudně napsat. Měl pravdu, že lidé možná slovo poslední a první moc prožívají. I soupeření je přehnané. Lidé se vztekají na ostatní i na sebe, jen kvůli tomu, že pokazili jeden bod, jeden set, jednu hru, jeden turnaj. Co je to proti lásce, životu a smrti. Cítím svou pomíjivost vůči světu, a víte co? Více mi záleží na tom, abych předala své zážitky a vzpomínky na něj než na sebe, protože s ním, jsem cítila svou důležitost na tomto světě, jako každá matka cítí důležitost ke svým potomkům, a bez něj to už nikdy nebylo takové. Cítila jsem opravdovou lásku, vím to, a teď se cítím připravenější přejít na druhý břeh, i když pořád mám velkou naději se z toho dostat. Doktor říkal nad 50%, tudíž nechci malovat čerta na zeď, ale pomáhá mi to a nemyslete si, každý jednou zemře.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru