Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Horymírka 51
datum / id26.04.2019 / 495800Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno165x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Horymírka 51

Od příštího roku si Boba nechtěla připustit jinou dovolenou než na Slovensku. To se mi zamlouvalo.

Předtím než poznala mě, milovala Slováka Štefana. S ním poznávala krásy Slovenska a teď mi byla dobrou průvodkyní. Vítal jsem to, aniž bych žádal vědět víc či dokonce žárlil. Nebylo proč, věděl jsem, jak je to s námi a ona neměla důvod ani potřebu vysvětlovat, proč jejich láska skončila, jen řekla, že je mrtvá. To mi stačilo.

Vysoké Tatry ji nelákaly, Nízké milovala. A já, když mě s nimi seznámila, oblíbil jsem si je tak, že jsem se do těch končin toužil po promoci dostat „na umístěnku“. Jen toužil, dopadlo to jinak.

V průběhu tří společných letních dovolených byli jsme také v Roháčích, na Malé Fatře, vystoupili na zříceninu Spišského hradu, prošli Slovenským Rudohořím i Rájem, navštívili Demänovské jeskyně… Nemohli jsme se těch krás nasytit. Přespávali jsme v horských chatách, a když neměli místo, vyškemrala někdy Boba kouteček na podlaze třeba v předsíni či na verandě. Také jsme spali ve městech v turistických ubytovnách, někdy v zablešeném hotýlku, často v lesním seníku a občas jen tak pod širákem. Jednou jsme se na jakési palandě mačkali se třemi tanečnicemi ze známého folklórního souboru Lúčnica. Cestovaly v krojích, z­ těch se ovšem na noc pracně vykuklily a byl to pěkný pohled. Boba se pak na tom širokém dřevěném lůžku vmáčkla mezi nás a vyhrožovala, že mě celou noc bude hlídat, abych se jí s některou nezapletl. Smál jsem se, ona taky, i ony, její úzkostlivá péče mi byla milá a k tanečnicím, třeba byly veselé a jistě i svůdné, mě vskutku nic netáhlo.

I nocování venku nám vyhovovalo, většinou nám tam nic nescházelo. K umývání i hašení žízně sloužil v těch slovenských lesích nespočet potoků a potůčků.

Jednou jsme přešli celodenní hřebenovou túrou východní polovinu Nízkých Tater od sedla Čertovica na západě až po Kráľovu Hoľu na východě. Na konci jsme už skoro nemohli.

Z toho památného dne mě dosud ve vzpomínkách nejvíc uchvacuje panoráma Vysokých Tater a Liptovských holí vlevo v dálce na severu, které nás po celé ty hodiny za ubývajících kilometrů provázelo. Měli jsme štěstí, vzduch byl toho dne průzračný jako křišťál a pár prvních vteřin se mi nechtělo ani věřit, že ta pohoří nejsou jen obraz na skle malovaný, že nám tam někdo na nebe za Liptovskou dolinou nezavěsil barevnou divadelní kulisu, aby si s námi pohrál.

Jak jsme postupovali k východu, měnilo se hodinu po hodině postavení těch hor a jejich řazení za sebou. Se zatajeným dechem jsem na tu dálku porovnával nápadný rozdíl mezi oblejšími, uhlazenějšími tvary vápencových Liptovských holí a sveřepě ostrými žulovými štíty Tater. Zprvu mě dost pletlo, proč se mi zdají Liptovské hole vyšší než Tatry. Boba se smála, už to znala z dřívějška, ale nechala mě pátrat, ať si na to přijdu sám.

Brzy se to vysvětlilo. Když jsme při sestupování do sedel či v zastínění lesů ztratili výhled a po kilometru jej na hřebeni znovu nabyli, panoráma bylo poněkud jiné než před chvílí.

Tak se postupně náš pohled přes široké údolí Váhu ujasňoval, zpřesňoval, zjevovaly se očekávanější proporce obou těchto nejvyšších pohoří vnějšího karpatského oblouku. Celé kouzlo vězelo v perspektivě. Jak jsme měnili stanoviště, vždycky se nejbližší hora v popředí jevila nejvyšší, a bylo to přirozené, vždyť výškové rozdíly těch hor v pouhých stovkách metrů byly v poměru k dálce desítek kilometrů, odkud jsme je viděli, skoro zanedbatelné.

Když jsme se dostali již daleko na východ a Tatry k mé radosti začaly převyšovat Roháče, byl to opět nejzápadnější a nám nejbližší tatranský štít – Kriváň –, co všechny ostatní zastiňoval.

Tak to pokračovalo pořád dál, až pak v pozdním odpoledni na konci třicetikilometrové pouti při pohledu z Kráľovej hole zjevila se nám pravda, po níž jsem celý den prahl: v­šechno mělo konečně svou správnou výšku, celé barevné panorama odpovídalo mým představám. Neboť to jsme již stáli přímo na jih proti Gerlachovskému štítu, a byl nejvyšší, jak má skutečně být, převyšoval i jehlan Lomničáku dál na východě. To mě konečně uspokojilo, neboť mám rád ve všem jasno.

Ta celodenní hra s obdivuhodnou perspektivou nám umožnila nemyslet tolik na únavu, ale teď, po třiceti kilometrech, jež naše ubohé nohy musely přetrpět, jsem si vzpomněl na věky vzdálený začátek dnešního dne, kdy jsme teprve ušli první kilometr od sedla Čertovica a slunce již ohřálo jižní svahy natolik, že sem z doliny od Hronu začal stoupat svěží vítr. Ten se náhle na hřebeni zatočil, vytrhl Bobině z ruky lehounký šátek, zavířil jím a houpavě unášel do dáli. A co jsem já z bujnosti udělal? Shodil jsem ze sebe batoh i s bundou a vyskakoval po něm tak dlouho, až se mi ho podařilo chytit. A ta horská louka byla tak oblá, hladká a tak lákavá, že jsem po jeho odevzdání majitelce neodolal a udělal s rozběhem přemet a hned za ním druhý. Navíc jsem zkusil salto nazad, ale doskok nedopadl, jak měl, tak jsem z něj přešel do kotoulu a celou rozcvičku ukončil válením sudů ve voňavé trávě. Bobě pro zasmání a sobě náhradou za zanedbanou rozcvičku ráno na chatě, kde se to přece vůbec nehodilo.

„Vy moje nožičky ubohý, vy jste tak nekonečně ucaprtaný!“ postěžovala si Boba, když jsme teď s podklesávajícími koleny scházeli k severu z hřebenových holí do lesů.

Blízko potůčku v lese jsme našli útulný seník. Odložili jsme u něj batohy. V tůňce pod malým vodopádkem jsme se vyšplouchali a blaženě smyli z těla celodenní prach, pot a špínu. Do sucha jsme se utřeli, ručníky pověsili do sporých podvečerních paprsků k „uschnutí“, jemuž jsme už stejně příliš nevěřili, a uložili se na hrstku loňského sena k vytouženému odpočinku.

 

Ráno jsem se znovu do půl těla umyl, Boba s velkým respektem ke studené vodě nalačno si jen opatrně umyla oči a pusu. Ručníky byly od večera mokré, moc jsem se neutřel, ale trochu jsem si zacvičil, a tím i osušil.

Jakžtakž svěží, jen s obolavělýma nohama, vyrazili jsme podél potoka dolů k Váhu.

Asi po půlhodinovém sestupu kamenitým žlebem v temném stínu smrčiny, kde se v podrostu zelenaly jen vějíře kapradin, se před námi nápadně vyjasnilo. Potok nás dovedl k soutoku s mělkou říčkou – Černým Váhem. Na protějším břehu se tyčil neproniknutelný plášť vysokého lesa, náš břeh lemovala široká niva. To ona byla příčinou nečekaného světla uprostřed smrkových hvozdů.

Další překvapení nastalo, když jsme málem zakopli o koleje lesní železničky, které se nivou táhly podél řeky. Jak jsem je mohl v mapě přehlédnout?

Právě tady na soutoku, na rozšířeném plácku blízko kolejí, stál orientační sloupek a na něm třetí překvapení – jízdní řád osobní dopravy! Podle ohmatanosti, ne podle názvu – Ráztoka či cosi na ten způsob – jsme poznali, že jsme druhá stanice shora, první je nějaká myslivna. Čtvrté překvapení bylo, že tato úzkokolejka vede až do Liptovského Hrádku.

Podívali jsme se na sebe: tak to by se nám po tom ucaprtaném včerejšku dnes hodilo.

„Počkáme, rozhodně,“ řekla Boba, sedla si na zem a masírovala si lýtka.

„Myslíš, že jízdenky nám prodají ve vlaku?“

„Určitě.“

A už jsme se těšili a malovali si, jaký pro nás přijede roztomilý vláček s parní lokomotivou a osobními vozy.

Jen s půlhodinovým zpožděním podle jízdního řádu se nahoře proti proudu skoro nehlučně vynořila z lesa – č­ervená d­rezinka. Táhla dva ploché nákladní vagónky. Na jednom seděl s nohama spuštěnýma stranou horár, vedle něho stejným způsobem jeho těhotná žena.

„Tak tady máme náš vláček,“ vítali jsme ho s protaženými obličeji. Ty však se brzy zas rozzářily. „Vlakvedoucí“ nás na zastávce viděl a zpomalil. Do poslední chvíle jsme čekali, že zastaví, ale pořád nezastavoval. Ukazoval nám, také ti dva pasažéři ukazovali, abychom naskočili. Poslechli jsme – nebylo to v té rychlosti těžké – a za jízdy se na vagónek posadili stejným způsobem jako horár s horárkou. Slušně jsme pozdravili, pan řidič povolil brzdu a opět jsme se pozvolna rozjížděli.

Dumal jsem, jak to asi bude s placením. Styděl jsem se na to horára či horárky zeptat. Bylo mi divné i to, že když je to lesní železnička, proč neveze z hor žádné dřevo, ale slouží za osobní vlak a dokonce jezdí podle jízdního řádu. Podivné zvyklosti na tom Slovensku!

Bobina se radovala z romantického zážitku, sledovala okolí a nezodpovědně pomíjela mé praktické starosti.

Za pomalé jízdy jsme tu a tam projeli staničkou navlas podobnou té naší: v širém poli sloupek s cedulkou. Kde někdo čekal, pan mašinfíra přibrzdil, čekající naskočil, po sousedsku pozdravil, a tak nás přibývalo, až byl vláček hustě obsazený. Veselé páry nohou volně klinkaly po stranách obou vagónků. Bodré, chmurné, starostlivé i zvědavé řeči plynuly… I na nás došlo. Abychom ukojili sousedskou zvědavost, stručnými poznámkami jsme pozornému posluchačstvu líčili zkušenosti ze svého putování po horách a dolinách Slovenska a nešetřili chválou jeho obyvatel.

Čistá horská řeka se rozlévala širokým korytem po štěrku a kamení, blýskala se nízkými kaskádami, v průzračných mělčinách očividně pospíchala a v zátočinách pod zrádnými trychtýřky drobných vírů tajila, jakou hloubku skrývá. Rád bych zjistil, běží-li rychleji než náš vláček, ale nedařilo se, průzračné vlnky, které v mělčinách téměř olizovaly kamenité dno, se ve slunci šálivě mihotaly, což znemožňovalo optické měření i odhad.

Oddávali jsme se radosti z krásného dne a neměli tušení, kam až nás vláček poveze, kde skončí bezstarostná jízda, kde sesedneme a půjdeme po svých, nechtělo se nám věřit, že bychom se mohli dostat opravdu až do Hrádku. Před každou stanicí jsem čekal: tato už musí být poslední, teď budeme vyhnáni. A opět jsem si dělal starosti, jak to bude s tím placením. Ale pořád se nic nedělo, nanejvýš zas někdo nový přistoupil. Pořád si nás tu nechávali a všichni jsme jako jedna rozrůstající se rodina jeli dál.

Tak jsme se dokodrcali až – n­a konečnou! Do Liptovského Hrádku. Takový lán světa!

Cestující se svými uzly, koši a kabelami seskočili a pokojně se rozcházeli za svými záležitostmi. S mašinfírou se přátelsky zdravili, ale nikdo neplatil. Může to být jen tím, že jeli samí místní a všichni se znají? To by sice být mohlo, jenže on ani od nás nic nechtěl.

Nevěřícně jsme se ho zeptali.

„Jój, ľuďkovia drahí,“ zasmál se, „to vy neviete, že my u Štátnych lesov sme už v oném, v komunizme? Však poznáte to heslo ‚Každému podľa jeho potrieb‘.“ A přátelsky mě tlapkal po rameni. Tím pokládal všechno za vyřízené. No a my, kromě ocenění jeho znalosti marxismu-leninismu, nešetřili jsme chválou na Státní lesy – a­ na jeho osobu zvlášť. Tak jsme nakonec jen upřímně poděkovali a srdečně se rozloučili.

Tu naši potřebu – j­ež však se nám v hlavách jako potřeba vyrojila až při objevení kolejnic natažených tak nečekaně vysoko do hor, a vlastně až po přečtení jízdního řádu – u­kojily slovenské Státní lesy nadmíru, neboť až do té chvíle jsme byli odhodláni cestovat dál jen po svých. Nemohli jsme si tedy přát nic lepšího, poskytly nám pohodlnou zpáteční cestu na západ, dlouhou zhruba stejně jako byla včerejší celodenní třicetikilometrová túra po hřebenech. Tři hodiny nezapomenutelné jízdy malebnou horskou krajinou ve společnosti bodrých venkovanů, lesáků, dřevařů a pastevců, podél jasné říčky Černého Váhu, která si táhlým obloukem razí cestu černými lesy Nízkých Tater až do předhoří a po spojení s Bílým Váhem, kvapícím sem odnaproti z Vysokých Tater, protéká tím městem na konečné již jako úctyhodná řeka Váh.

Obohaceni o tento zážitek, co se již nikdy nebude opakovat, pokračovali jsme ve svém radostném putování Slovenskem, sami dva, volní a šťastní a dál jsme spolu prožívali slunečné dny jedněch nezapomenutelných prázdnin.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

26.06.2019 21:33:53revírník

Těší mě, kytičko.

26.06.2019 20:04:41Silene

Překrásná kapitola. A k té minulé, to musel být zážitek! Potkala jsem jednou svého soukromého jelena, dopřál mi dlouze kina, nezapomenutelné. 

 

26.04.2019 19:34:39revírník

To mě těší.

26.04.2019 17:54:01Čudla

Pěkně se to četlo. /*

26.04.2019 12:55:56revírník

Kočko, hlavně, že ses nakonec ubránil.

Ali, paměť si musela pomáhat vymýšlením, to jinak nejde, ale jen trochu.

26.04.2019 10:36:17Alegna

máš krásné vzpomínky a navíc obdivuhodnou paměť*

26.04.2019 09:23:48Kočkodan
Minule noc s jeleny, ted neobvyklý zelezný or... vskutku se tezko bráním závidení, co jste meli za zázitky...
26.04.2019 08:57:06revírník

Bylo to opravdu zvláštní. Ale víc jsem po tom nepátral. Asi to byl takový zažitý příspěvek lesním dělníkům a zaměstnancům k ulehčení života. Tak jako se u nás fasovalo zdarma mýdlo a ochranné pomůcky třeba.

26.04.2019 08:16:36bixley
redaktor prózy

Krásné vyprávěné, umíš to neodolatelně popsat. Trochu Ti závidím, že sis mohl užívat tu krásnou nezničenou přírodu. A navíc lesní železnici, a zdarma. Jo, to byl komunismus! :-) T.

26.04.2019 08:16:04Gora
redaktor poezie a prózy

Také mne udivil způsob cestování:-)

Věřím, že na tu krajinu a vše rád vzpomínáš, Jardo.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.