Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+1 neviditelných
V souhvězdí Lyry
datum / id02.05.2019 / 495965Vytisknout |
autormalej_blazen
kategorieVolné verše
zobrazeno88x
počet tipů6
v oblíbených1x
do výběru zařadila2a2a,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
V souhvězdí Lyry

Už je to pět let, co umřel děda,

jeho leitmotivem stala se

tíha a stáří lidské únavy.

 

Nepohřben a přerozdělen,

- inu hrozná, hrozná smrt -

stojí si v kuchyni na lednici,

kde má babička stále jeho urnu.

Někdy položí vedle sušenou kytku pomněnek

a jindy opře o urnu mastný talíř s vytrysklým, krvavě rudým kečupem.

 

Jednoho dne, jakožto zloděj, vzal jsem urnu do rukou

a s pár tichými slovy - v potu své tváře budeš chlebem stírat kečup - ji otevřel.

Jediný zub, který jsem nepoznával, se v té tmě zablýskl,

jinak samý popel a prach.

Instantní děda v prášku:

stačí smíchat s čemeřicí, udělat tabletku a v případě smutné nálady polknout na pamětnou.

 

Ale já dostal lepší nápad,

vzal jsem urnu a došel až za svatým Januariem, aby mi z dědy udělal diamant.

To bude oříšek - řekl svatý, prohrábl vous a vsypal dědu do svěráku.

Chce to tlak a oheň! křičel a utahoval, soptil a do svěráku kladivem bouchal až létaly blesky, pot a slzy.

A pak - cink - a po podlaze kutálel se, maličkatý a dočista surový diamant.

Poděkoval jsem schvácenému svatému a vydal se na nejvyšší horu v Čechách - Slunečák.

Stoupal jsem do toho hrozného vrchu; vítr a déšť mě šlehaly do tváří, vločky s listím spadlé řezali do očí 

a v noci náhlem tiché vylovil na samém vrcholu ze své kapsy diamant-dědu.

Naposledy se na mě, ve tmě, lišácky zablýskal a já se natáhl - aaažžž - ke kořenům hvězd.

Tam k nebi dědův diamant jsem upevnil.

Už nemusí jasně zářit celé dny,

Už postačí do nocích tichých slabě sem tam bliknout,

Tam vedle Františkova tatínka a dalších,

Tam v souhvězdí Lyry.

 

Nakonec se mi o tom všem zdálo:

Děda za mnou ve snu přišel.

A byl krásný, takový - jak jsem ho už dlouho neviděl.

Ptal jsem se ho - co tu děláš, dědo, když si umřel?

Neodpověděl; pouze se schoval do naší malované skříně,

jsou na ní hořce a pomněnky a lobelka a rozekvítek a topol balzámový a další.

A já pochopil, ze vše to co bylo z dědy smrtelné,

leží pod pískovcovým kamenem, tady u nás v Čechách, na chalupě, v horách nekonečné, pod oknem, na zahradě, souhvězdí Lyry.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

18.05.2019 12:43:57Josephina
moc pěkná imaginace!
12.05.2019 10:45:53a2a2a
redaktor poezie

Velmi se mi líbí, velmi, vůbec u nich nepřemýšlím nad formou, ani ne příliš nad obsahem, protože ten mne pohlcoval řádek po řádku, uvěřitelné, něžné, poctivé.

04.05.2019 09:35:47Zajíc Březňák

Zajímavé verše. Připomněly mi mého vlastního dědu, kterého jsem se jako malý bál. Pak zemřel a až po letech jsem si uvědomil, jak byl pro mně důležitý a co vše jsem po něm zdědil.

Tvá báseň si zaslouží větší pozornost, než jaké se jí zde zatím dostalo. Bohužel sám ji nedovedu patřičně zhodnotit ve smyslu nějaké hlubší analýzy a kritiky. 

Líbí se mi, že je to vlastně takový příběh.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.