Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Mystik
datum / id06.05.2019 / 496040Vytisknout |
autorGora
kategoriePovídky
témaMysteriózní
zobrazeno603x
počet tipů33
v oblíbených2x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Chci se s vámi podělit o svou vlastní zkušenost, není sama o sobě důležitá, avšak mohla by vám být nápomocna ve vašem osobním hledání. Říkám vám, i já jsem slyšel Slovo Boží. Vím, mluvím jako pomatený, ale slyšel jsem ho mnohokrát. Avšak, i přesto jsem si nikdy nebyl jist, že se tak stane. Vnímal jsem jeho přítomnost a poté jsem si jeho přítomnost pamatoval. Dokonce jsem vždy znovu tušil, že ke mně přichází. Nikdy jsem si ale nebyl vědom jeho příchodu či odchodu. Bernard – mnich z Francie

Mystik

 

I.

Několik domků na kopci spojovalo s městečkem šedesát schodů. Pozdně kvetoucí břečťan jim  vytvářel zleva dřevnatý límec. Léto přechází v podzim, pomyslela si Věra.

Postávala nad schody s mobilem v ruce.  Za chvíli by neznámý měl přijít. Hovořili spolu dosud jen telefonicky. Jak asi může vypadat člověk, o kterém se říká, že je mystik? Kdo vlastně je mystik, někdo, kdo odhaluje tajemství? V duchu se pousmála. Potom by mohl být mužem na svém místě. S ezoterickou nebo náboženskou filosofií však dosud neměla tu čest.

Červená barva její vesty pobízela včely a vosy v rozkmitaných skupinkách kolem keřů k podrážděným výbojům.

Poodstoupila dál od nebezpečného hmyzího hemžení.

Zahlédla člověka v lesnickém obleku. Že by to byl on? Zkusmo zamávala. Postava v zeleném stoupala po betonových stupních směrem k ní a přes krempu kloboučku jí ještě nebylo pořádně vidět do obličeje.

Bzučení roje umlklo. Z ničeho nic všechny ty včely, a byly jich snad stovky, zalétly do hloubi hustého plotu. Jako by uvolňovaly nově příchozímu cestu. Věra to překvapeně pozorovala. Uslyšela sípavý dech podsaditého človíčka, zřejmě neuvyklého chůzi do prudkého kopce. Najednou stál vedle ní.

Hánová,“ řekla trochu rozpačitě. Vyndal pečlivě vyžehlený kapesník. Otřel jím nejprve čelo nad očima, které zářily jako modrošedé led lampy, a plošku dlaně. Přijal její ruku a pevně stiskl.

Mysliveček, těší mne. Ty schody vedou až do nebe?“

Tak tady platí „nomen omen“ - pousmála se a vedla „mystika“ po cestě k domku.

 

II.

Asi před měsícem Věru vzbudilo manželovo drmolení:

Věr-ko,Věr-ko, po-moc, po-moc.“

Ačkoli se právě rozednívalo, rozespale zmáčkla vypínač a naklonila se k manželovi. Něco se mu zdálo? Ležel, oči dokořán, a mumlal pár slov stále dokola. Musela dát ucho až k jeho ústům, aby porozuměla.

Co se děje, Petře?“

Ru-ka! Ne-mů-žu s ní hý-bat!“

Zvedla jeho ruku, a zase pustila – byla bez vlády. Petrovi se řinul pot snad ze všech pórů obličeje.

Asi budu muset zavolat záchranku, snad nedostal mozkovou mrtvici! Muž železného zdraví?

Petr nečekaně zvedl ještě před chvilkou bezvládnou ruku a roztřeseně uchopil její dlaň. Tonoucí, který se drží vratké bóje. Když se po chvíli na posteli posadil, podestlala mu pod záda polštáře. Plynulá řeč se mu naštěstí vracela.

Ukázal do nohou manželské postele:

Byli tady, Věro, už pár nocí za sebou. Dnes mi určitě šlo o život. Podvědomě jsem věděl, že když se podaří vzbudit tě, nechají mne být.“

O kom to probůh mluvíš? Nikdo tady není, jen my dva!“

Začínala pochybovat, jestli dobře chápe, co racionálně založený manžel najednou povídá.

Vzal ze stolku hrnek s vodou a hltavě se napil.

Těžko se to vysvětluje, Věrko. Vždycky jsem spával jako dudek. Teď se v noci občas vzbudím a připadá mi, vlastně to vím, že kolem postele stojí stíny lidí. Mají hnědé hábity, přes obličej kápi. Nahlas nic nevysloví, přesto mluví - nějak jinak, než je běžné. Tuším, že jsou dávno mrtví. Asi nějaké přeludy, ale mají nade mnou moc. Dokáží člověka znehybnit a možná i udusit, aniž by se dotkli těla. Jde z nich chlad.“

Věra nevěděla, co na to říct. Najednou měla husí kůži po celém těle. Co když je na vině způsob života, jakým Petr poslední roky žije?

Tu noc už neusnuli. Drželi se přes pelest dvojlože pevně za ruce a vystrašeně koukali, jestli se někde něco nešustne. Mlčeli. Neznámá hrozba je sblížila.

 

III.

Klobouk pana Myslivečka přistál na věšáku. Jeho majitel seděl v kuchyni u stolu, míchal slazené kafe a naslouchal Věře. Jak se bojí usnout a ráno ji svírá úzkost, než se přesvědčí, že je manžel živ a zdráv.

Kde je váš manžel teď?“ Upřel na ni pronikavý pohled.

Zrudla. Nerada lhala. Jako pokaždé seděl Petr právě teď v hospodě s kumpány z mokré čtvrti. Věděl, že je navštíví ten „léčitel“, a ani on mu nestál za brzký příchod domů. Naopak, ještě se Věře divil, proč ho k nim pozvala, nějakého šarlatána! Poslední dobou měl od nočních můr klid a rychle mu otrnulo. Nestál o to s někým takovým se setkat a probírat své problémy.

Asi se stavil po práci na jedno, ale určitě brzy přijde.“

Kdo bydlí tady v okolí? Máte sousedy?“

Přímé vlastně ne. Další domky jsou až v ulici, odkud jste přišel. Skoro s nikým se tady neznám, a naopak manžel s každým. Jako řemeslník je ustavičně mezi lidmi.“

Dopil kafe. Vyšli na zápraží. Podsaditý muž v mysliveckém se opřel o zábradlí a díval se dolů na podzimní Vltavu. Proud loděk nebral konce a teplý vítr co chvíli přinesl výkřiky pozdravů od splavu až k nim na kopec. Otočil se k Věře:

Paní, existují nešťastná stvoření, která nemohou po smrti najít své místo. Vysávají jako duchovní upíři sílu a zdraví z některých „oslabených“ lidí. Tento jev popisoval například už Rudolf Steiner. Hybatelem může být třeba závist ostatních. Podnikáte, jste relativně mladí, máte hezkou rodinu. Proto jsem se ptal, jak vycházíte se sousedy. No, nebudu vám s tím dál plést hlavu.“

Prošel se sám kolem celého domu.

Udělal jsem tady jisté úkony, aby vám už dali pokoj. Teď to bude záležet jen na manželovi, tyhle záležitosti bývají karmickým důsledkem vlastních činů,“ mluvil nevýrazným hlasem bez jakýchkoli emocí.

„Paní, spěchám, za dvacet minut jede autobus do Kaplice. Myslím, že muž bude mít pokoj. Pokud si začne víc vážit lidí, kterým doteď svým chováním ubližoval, i sám sebe. Že ho zdravím a ať si tuhle radu vezme k srdci.“

Za návštěvu si nic nevzal.

Jak jen to dělá, napadlo dnes podruhé Věru, která ho vyprovázela. Roj bzučících včel mu šel z cesty jako prve.

Rozloučili se a chvíli poté myslivecký klobouček pana Myslivečka zmizel mezi lidmi dole v ulici.

Vrátila se domů a usedla ke studené kávě, kterou bůhvíproč začala míchat. Ačkoli „mystik“ odešel teprve před chvilkou, nedokázala by popsat jeho obličej. Mezi lidmi by ho už nepoznala.

Snad ani neměl tvář. Vybavila si jen ty modrošedé oči.

Petr se vrátil trochu v náladě, a tak mu mystikův vzkaz pověděla druhý den. Zasmál se a řekl něco v tom smyslu, ať si pan Mysliveček strčí svou radu za klobouk. Pivo a kamarády si vzít nenechá, o rodinu se stará dobře a hospody jsou denně plné lidí. Tak jakýpak „oslabení“? Přece je v nejlepších letech!

 

IV.

O měsíc později šla Věra navštívit Petra do špitálu. Byl čerstvě po plastice kotníku.

Slavili s celou partou čísi narozeniny na chatě u Lipna, kde nesměl chybět. Opil se tak, že usnul venku u ohně. Nebylo by to nic divného – dřímalo jich tam víc, ale on strčil v alkoholovém opojení nohu do žhavých uhlíků. Bolest necítil. Když se probral, měl koženou botu přiškvařenou ke kůži na noze.

Ležel na pooperačním pokoji. Byl tam sám. Vypadal hodně přepadle.

Ahoj, marode, hledala jsem tě na oddělení, a ty jsi ještě tady. Co noha?“ políbila Petra na bledé čelo.

Špatně se mi mluví, asi po narkóze. Jsi hodná, Věrko, že jsi přišla,“ řekl podivně přiškrceným hlasem. Kam se poděl ten sebevědomý frajer, jak ho znala?

Kdy tě pustí, už doktor něco říkal?“

Dnes tady nade mnou stáli kolem dokola s primářem v čele. Vyptával se, jestli si pamatuju něco z operace. Tvářili se nějak divně a pak mi řekli, že jsem měl na sále zástavu srdce a museli mne křísit. Raději mne ještě nechali tady.“

„A vybavil sis něco?“ Věra si přitáhla židli blíž k posteli. Drželi se s Petrem za ruce, cítila, jak se  chvěje. 

Hned jak jsem se probral z narkózy, vzpomněl jsem si do detailu, co se dělo na sále. Já jsem je totiž viděl, jak mi berou kousek kůže ze stehna a přišívají na kotník.“

Jak – viděl?“

Shlížel jsem na ně snad ze stropu, ještě nad těmi jejich světly. Kolem stolu byli doktoři v bílých pláštích.  V kruhu za nimi stály zas ty přeludy ze sna – ti v hnědých kápích, ale doktoři je neviděli. Pak někdo v bílém něco volal a všichni začali pobíhat. V ten moment mě od stropu táhl silný magnet někam pryč, úplně pryč. Zdola z toho chumlu mi najednou kdosi podal ruku. Pomohla mi dostat se zase na operační stůl. Byla jsi to ty, Věrko. Jsem si jistý,“ a políbil její ruku. Nemohla se vzpamatovat z údivu.

Nedávno, když měl přijít ten léčitel, jsi říkal, že na tyhle věci nevěříš, a teď tohle?“ 

Byl jsem blázen. Ubližoval jsem ve své zaslepenosti tobě i dětem. Odpustíš mi někdy?“

Smutně se na Věru usmál. V očích měl úzkost, ale viděla v nich i něco ze„starého Petra“, čím si ji před lety získal. Přikývla, ale zároveň tušila, že tak jednoduché to nebude. Čeká je nesnadná cesta zpět k sobě.

Celou cestu z nemocnice šla zamyšlená. Keře břečťanu kolem schodiště byly odkvetlé. Pomalu aby nakupovala dárky. Přistihla se, jak moc se po letech zase těší na Vánoce. Napadlo ji, aby zavolala tomu svému mystikovi. Chtěla poděkovat a říct, že na jeho slova došlo. Když vytočila jeho číslo, slyšela jen opakované - volané číslo neexistuje.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

20.06.2019 11:51:28Gora
redaktor poezie a prózy

Kvaji, díky za přečtení a názor - co čtenář, to jiný postoj - aspoň dle posledních několika kritik. Asi bych to měla smazat, ale někteří čtenáři jsou zas jiného názoru. Možná je dobré aspoň to, že vám všem povídka není lhostejná :-)), díky.

20.06.2019 10:36:36kvaj
redaktor prózy

V noci před ránem, kdy jsem tvou povídku četl, se mi zdál jedem z mých strašlivých živých snů. Zdají se mi relativně často a řada motivů se v nich stále opakuje. Z tohoto posledního jsem se nemohl poměrně dlouho úplně probrat a chvílemi jsem měl dojem, že umřu. Moje snové obrazy jsou přitom tak hrůzné, že nějaké postavy v hnědých kápích jsou proti tomu statickou selankou. Jenže sen skončí, dojem z něj vyprchá a já z něj žádné závěry nedělám.

Nevím, jak se k této tvé povídce vyjádřit. Napsalas ji standardně, jak to umíš, s řadou vedlejších obrazů. K té mystické části. Kdysi jsem přečetl několik knih od Raymonda Moodyho "6ivot po životě" a další a tehdy mi to připadalo zajímavé a trochu jsem pátral po okolnostech, až jsem později narazil na několik textů, které vysvětlovaly, že podobnost prožitků lidí, kteří se ocitli blízko smrti nebo malinko za jejím prahem má fyziologické příčiny a že tedy v podstatě nejde o tajemství, o žádné mysterium.

K některým momentům děje. Narážíš na nomen omen mystika Myslivečka v mysliveckém, ale nic z toho pro příběh neplyne. Klidně by se mohl jmenovat Kratochvíl a přijít v džínách a triku. Zmiňuješ jeho očích, ale pro povídku vlastně žádný význam nemají. Podobné je to s těmi včelami a vosami, které se před ním schovávaly. Rozumím tomu, že ty prvky měly umocnit ono tajemno. Jenže když pro mě v této povídce to hlavní tajemno neexistuje...

18.06.2019 23:30:33Gora
redaktor poezie a prózy

Ono celkově by to bylo na delší dílko, je tam toho asi až moc...

18.06.2019 23:28:01Luzz

ale jo, takových solidních pár znám...

no ale nechápu, proč bych měla nést karmickou zátěž za to, co dělali mí předkové... genetickou budiž, i když zdá se mi, že lumpem se člověk nerodí... ale to je na dlouho :)

18.06.2019 23:02:59Gora
redaktor poezie a prózy

Ještě k "upírům" - a karmickým činům, já myslím, že to se navzájem nevylučuje. Děláš lumpárny? Dělali je i tví předkové? Neseš si tedy jistou zátěž - karmickou, genetickou - a "upíři" se dostaví:-) trochu žertuju, ale tak nějak jsem to chápala...

Ještě k chování Petra - asi by bylo dobře něco naznačit, i když -  nestalo se ti někdy, že se někdo, kdo se navenek jevil jako "solidní", obrátil a projevily se jisté manipulativní, sobecké, možná sociopatické vlastnosti, které "dobrý dojem"rozmetaly? Mně ano.

18.06.2019 22:54:22Luzz

Goro, jsem jen jeden čtenář z mnoha... :)

18.06.2019 22:45:03Gora
redaktor poezie a prózy

Luzz, díky i za tvé postřehy, asi se nepovedlo, co jsem chtěla vyjádřit.

18.06.2019 22:40:13Luzz

moodyho jsem hltala na střední :)

věřím, že se takový příběhy stávají, námět je pro mě ok, ale takhle popsané je to trochu nešťastné... jméno mystika (mysliveček) spíš napovídá, že by mohlo jít o nějakýho čerta (čekala jsem, že by z toho mohla třeba vyjít nějaká pohádka) - ale možná to byl záměr... nevím... místy to na mě působí jako slohovka (hlavně ty rozhovory - "byl jsem starý blázen" nebo třeba začátek třetí části - kumpáni z mokré čtvrti třeba spíš vzbuzují úsměv než aby vykreslily toho Petra atd.), trochu mi chybí to nějaké pozadí k hlavním postavám - třeba jen důvod, proč Petr tak pije a chová se špatně... když byl přece dříve nějakým způsobem okouzlující... (viz závěr)

no a ta podivná směs "nadpřirozena" - jednou mysliveček říká, že by to mohli být upíři, podruhé, že jde o důsledky karmických činů... to je taky docela matoucí... nevim.

18.06.2019 18:32:59Gora
redaktor poezie a prózy

Janino, moc díky za názor, no, je to vždy tak, že když tu situaci autor sám zná do detailu, nedojde mu, že někdo jiný se může ztrácet a tápat... a tohle je ten případ.

18.06.2019 17:35:17Janina6

Příběh byl zajímavý a vůbec mi nevadilo, že téma bylo už mnohokrát zpracováno (záleží přece na způsobu ztvárnění). Bavilo mě to. Ale několikrát se mi při čtení stalo, že jsem se zarazila a říkala si: to je divné, proč to říká? Na některé otázky se mi dostalo odpovědi v pokračování příběhu, jiné zůstaly. Po dočtení mám pocit, že na vině je jistá „zpřeházenost“ v tom, jak jsou čtenáři za sebou sdělovány důležité informace. Zkusím to vysvětlit. Na začátku se seznamuji s postavou Věry, která shání pomoc pro svého muže. V druhé části jsem svědkem, jak je Petrovi špatně a upíná se k Věře, aby mu pomohla, svěřuje se jí s nočními můrami a ona s ním sdílí jeho obavy. To je pro mě obraz velmi dobře fungujícího vztahu, tento dojem si uložím do paměti, a proto mi o pár odstavců dál (část 3) vůbec nedochází, že těmi „lidmi, kterými svým chováním ubližuje“ Petr, je myšlena především jeho žena Věra. Myslím si tedy, že asi půjde o nějaké sousedy, nebo třeba někoho z těch kamarádů, s kterými chodí na pivo. Jsem zvědavá, s kým z nich bude ten problém mít. Proto mě překvapí, proč na mystikovo varování Petr reaguje slovy, že si pivo a kamarády vzít nenechá, nechápu, proč by si je měl nechat vzít. Taky mě překvapila mystikova věta „máte hezkou rodinu“, protože o rodině předtím vůbec nebyla řeč, jedině o manželovi. Takže by logicky měl říct „máte hezké manželství“, anebo se měla autorka někde v předchozím textu alespoň zmínit o dětech. Ideálně je mohla v nějaké scéně ukázat. Nejlépe v takové scéně, kde by bylo poznat, že jim a ženě Petr svým chováním ubližuje. Protože to, co při čtení „vidím na scéně“, nevypadá jako žádná rodinná krize. Pak bych určitě lépe rozuměla i větě ze závěrečné části „čeká je nesnadná cesta zpět k sobě“.

Spisovná řeč v dialozích mi nevadí a klidně věřím, že kdo je zvyklý mluvit spisovně, bude tak mluvit třeba i v ohrožení života. Vadí mi ale složitější formulace, které vypadají jako čtené z papíru („podvědomě jsem věděl, že když se podaří vzbudit tě…“, „ubližoval jsem ve své zaslepenosti tobě i dětem“), pokud mám věřit, že je někdo říká ve velmi vzrušené mluvené řeči.

A snad ještě jednu drobnost bych doporučila, rozmyslet si, jestli budu psát mystik nebo „mystik“. V textu se to střídá. Osobně bych ty uvozovky zrušila.

Tip ráda přidávám :-)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.