Brouk v hlavě

„Hele, nelez mi do chodbičky, tu jsem si vykousal já!“

„No dovol, snad můžu jít na návštěvu?“

„To teda nedovolím, koušu si dál, je tu moc dobrý dřevo.“

„Sobče jeden!“

„Vykousej si svou chodbičku.“

„Protiva. Ať si klidně sní celej smrk.“

„Tak jaké zvuky jste zaznamenal, kolego? Lze nějak zjistit podle pohybu přibližný počet brouků?“

„To asi těžko, pane profesore, počet kůrovců v tomhle smrku neodhadnu. Ale zaznamenal jsem jejich rozhovor.“

„Rozhovor?“ Profesor překvapeně povytáhl obočí.

„Ano. Přehraju vám to. Jen musím nastavit frekvence.“

Docent Pavel Krátký chvíli manipuloval s počítačem a potom pustil svému nadřízenému rozhovor.

„Úžasné! Nečekal jsem, že se nám podaří rozluštit jejich jazyk.To je zajímavý zlom v našem výzkumu kůrovců. Kdybychom měli možnost zkoumat jejich komunikaci, přijdeme na to, jak s nimi bojovat. Už je takhle nemocná půlka porostů na Šumavě, stromy postupně schnou a odcházejí. Ležíme v srdci Evropy, ale to srdce nám chřadne. Pokračujte a pokuste se nahrát další rozhovory, abychom měli co největší přehled o jejich životě.“

„Jistě, pane profesore, naše zařízení bude komunikaci brouků nahrávat celou noc.“

Uplynul týden.

„Už se vám podařilo analyzovat nahrávky rozhovorů brouků z minulého týdne, pane kolego?“

„Ještě to nemám všechno, pane profesore, bylo toho opravdu hodně. Ale z velké části jsou to hádky jako při tom prvním rozhovoru, který jsem vám pouštěl.“

„Hádky? Kvůli čemu?“

„Je to různé. Pokud mají chodbičky hustě, často narazí při prokousávání chodbičky na soka a potom se do sebe pustí. Nejdřív slovně a potom fyzicky.“

„Zajímavé. Měli bychom tam nasadit své brouky, kteří budou komunikovat podle našich představ. Zatím mi prosím přepište všechny rozhovory, abych měl dostatečný studijní materiál.

„To budu mít brouka v hlavě,“ zasmál se Pavel Krátký. Profesor se také usmál.

„Ale spolehněte se, pane profesore, dodám vám to co nejdříve.“

Profesor Václav Pastrňák trávil už několik hodin poslechem kůrovčí komunikace. Mají zvláštní slovní zásobu, přemýšlel. Vytvořit umělého brouka, který by mluvil tak, aby si získal jejich důvěru, nebude jednoduché. Třeba tenhle rozhovor samečka se samičkou.On jí vlastně vyznává lásku. Ale jak! Pokud to náš počítačový program převedl správně, říká jí doslova: „Ty moje dřevnatá boubelko!“ A tohle taky nemá chybu – kůrovec v nejvyšším postavení je smrkáč! No, než se nám podaří naprogramovat tak dokonalého brouka, to dá práce! Aby si nejdřív sestavil jejich slovník. Bez spolupráce s oddělením zooingvistiky se neobejdou. Navíc musí zjistit, jak jsou na tom v oddělení robotické biologie s vývojem kůrovcového robota. Kromě jazyka musí umět perfektně prokousávat chodby, aby u živých brouků nevzbudil podezření. Teprve až bude robot takto vycvičen, budou ho učit reagovat na podněty od živého brouka. Každopádně to musí letos stihnout, protože jim končí vědecký grant.

„Vy jste doktorka Hudcová? Dobrý den.“

„Dobrý den, pane profesore. Co byste potřeboval?“

„Já se na vás obracím jako na expertku komunikace hmyzu. Sestavil jsem si na základě rozhovorů kůrovce jakýsi jeho minislovníček a byl bych vám vděčný, kdybyste mi ho zkontrolovala a případně i doplnila.“

„Jistě, pane profesore, bude to pro mě vítaná změna. Poslední dobou jsem se zabývala výhradně komunikací včel. Tam je spousta odkazů k typu letu, u kůrovce zřejmě bude rozvinutější slovník týkající se kvality dřeva.“

„Vidím, že jsem opravdu oslovil tu pravou,“ usmál se profesor. „Tak přeju hodně zdaru.“

„Pane profesore, tak máme první prototyp kůrovce. Pojďte se něj podívat.“

Profesor Pastrňák vyskočil ze židle. Hned ho musí vidět. V laboratoři přistoupil k malému teráriu, kde jejich robotický brouk běhal.

„Dejte  mu kus smrkového dřeva, jestli tam vleze,“ poprosil.

Asistent hned splnil úkol. Robot chvíli chodil dokola, ale nakonec se začal na dřevo sápat a po chvíli zmizel.

„Výborně, vlezl tam,“ radoval se profesor.

Dřevo dali asi za hodinu pod rentgen a nestačili se divit. Dokonale prokousané chodbičky.

„Tak to bychom měli,“ řekl profesor spokojeně, „teď přejdeme k jazykové výuce. S tím bude trochu problém, protože témata, která náš brouk bude před živými brouky probírat, nemáme v rozhovorech zaznamenaná. Je otázkou, jak na ně budou živí brouci reagovat. Ale zkusit to musíme.“

Uběhl měsíc intenzivní jazykové přípravy, na kterou dohlížela doktorka Hudcová. Musela řešit řadu nečekaných situací. Robot se totiž určitá slova nebyl schopen naučit. Potřebovali, aby použil právě ta. Ale po onom měsíci přece jen došlo k tomu, že je přijal do svého systému. Opakování je matka moudrosti, pomyslela si jeho učitelka. Když si byla jistá, že už jejich brouk základní komunikaci zvládl, zavolala profesora Pastrňáka a předvedla mu, co už jejich robot prostřednictvím počítačového programu umí říct.

Upozornila ho také, kde je robot nejvíc chybový. Nešlo mu třeba „padejte odsud“, tak to museli nahradit výrazem „couvejte“ a takto změnili asi další dvacítku výrazů. Profesor byl trochu skeptický. Navrhl, aby nejprve vyzkoušeli komunikaci s živými brouky v teráriu, než robota pustí do přírody. Ta dopadla vcelku úspěšně.

Po dalším měsíci se celý vědecký tým shromáždil uprostřed lesa u napadených smrků s tím, že svého robota vypustí mezi další brouky naostro. Několik členů týmu řídilo pohyby robotnického kůrovce. Docent Krátký zapnul nahrávání a doktorka Hudcová obsluhovala program komunikace. Robot nazvaný Scoly se dal do běhu po kůře smrku a pak zmizel v jakési skulince. Všichni napjatě sledovali na obrazovce, jak ho druzí brouci přijmou. Scoly prokousal chodbičku a potkal se s dalším kůrovcem.

„Ahoj, tebe neznám,“ pozdravil ho živý brouk.

„Ahoj, já nejsem odtud, ale přišel jsem vás varovat,“ řekl Scoly podle programu.

„Varovat?“ Zdá se, že pro živého kůrovce to bylo neznámé slovo.

„Prostě chci říct, abyste odtud vycouvali.“

„Jo? A Proč?“ nechápal živý brouk.

Dr Hudcová se zarazila. S tímto vývojem rozhovoru nepočítali.

„Ty se sem chceš s příbuznejma nastěhovat, že? My odejdeme a vy si budete žít v našich vykousanejch chodbičkách a komůrkách. Víš, co jseš? Ty jseš odpornej mazlavej jíl! Umíš vůbec kousat?“

Dr Hudcová začala rychle programovat odpovědi pro Scolyho.

„Samozřejmě že umím,“ řekl Scoly podle jejích instrukcí.

„Tak nám to ukaž,“ pokračoval živý brouk ve svém útoku.

„Ano, ukaž nám to!“ volali ostatní a začali se srocovat v okolních chodbách kolem Scolyho.

Teď se programování musel ujmout Pavel Krátký.

Scoly naprogramovaně vykousal chodbičku.

Živí brouci ho napjatě sledovali. Brouk, který se se se Scolym dal do řeči jako první, zkoumal chodbičku odborným pohledem.

„Docela ti to jde. Tak proč potřebuješ náš strom?“

„Já ho nepotřebuju. Já vás chci jen varovat,“ opakoval Scoly.

„Tohle slovo neznám. Co to znamená?“

Dr Hudcová horečně programovala.

„Varovat znamená upozornit na katastrofu.“

„Katastrofu?? A jaká tu bude katastrofa? Proč máme vycouvat?“ lekl se živý brouk. „Tady snad bude hořet?“

„Právě naopak, bude tu spousta vody.“

„Vody?!!!“ zařval živý brouk vyděšeně. „Pořád je přece sucho. Budou tu snad lijáky a povodně?“

„Ani lijáky ani povodně,“ řekl Scoly.

„Tak proč teda máme couvat? Jak se sem ta voda dostane?“

Ostatní brouci se k němu přidali.

„My tomu taky nerozumíme. Mluvíš záhadně. Pršet nebude, ale bude tu voda. Jak si to máme vysvětlit?“

„Budou tu lužní lesy,“ řekl Scoly věcně.

„Jaký lesy?!“

„Lužní,“ zase opakoval Scoly.

„Ale co to je lužní? To jsem nikdy neslyšel.“ Živý brouk to řekl už hodně naštvaně.

Dr Hudcová se obrátila na profesora: „Asi nebudou mít tak vyvinuté abstraktní myšlení, pane profesore.“

„Musím připustit, že máte pravdu,“ usmál se profesor Pastrňák. „Takovou nechápavost jsem opravdu nečekal.“

Scoly tedy podle pokynů dr Hudcové začal vysvětlovat: „Lužní lesy znamená zalité vodou. Lidé tu chtějí smrky pokácet, nasázet olše a vrby a …“

Zdá se, že živý brouk konečně pochopil dopad Scolyho slov.

„Vykácet smrky? Zalít vodou?!? Fuj! Voda! Kde budeme bydlet? Pánové a dámy, couváme!“

Ostatní brouci začali křičet jeden na druhého: „Voda!“ – „Pryč!“ – „Couváme!“

Ve smrku nastalo pozdvižení. Všichni brouci se dali náhle do pohybu. Spousta jich ucpala chodbičky a zadusila se. Ostatní je přelézali a snažili se opustit vyhlodaný strom. Brouci, kteří se dostali ven, spěchali oznámit tuto novinu do dalších napadených stromů.

Dr Hudcová zavolala Scolyho zpátky. Úkol provedl na jedničku.

Když přišli na stejné místo druhý den ráno, nebylo po broucích ani památky. Les byl bez kůrovce. To nikdo z vědeckého týmu nečekal. Všichni byli nadšení, nejvíc samozřejmě profesor.

„Přátelé, to musíme oslavit. Zvu vás na skleničku.“

Když seděli v příjemné vinárně na okraji města, ujal se slova docent Pavel Krátký.
"Pane profesore, gratulujeme, vyhráli jsme boj s kůrovci. Vyléčil jste nemocné srdce Evropy."
Profesor Pastrňák stál zamyšleně se sklenkou vína.
„Vážení kolegové, děkuji vám za vaši práci, za vaši pomoc. Podařilo se nám zbavit Šumavu kůrovce. Šumava je však pouze částí srdce Evropy. Náš průzkum komunikace brouků je inspirativní a doufejme, že bude využit i v jiných oblastech České republiky. Ve skutečnosti jsme teprve na začátku boje s tímto škůdcem. Ale jsem rád, že se nám podařilo zvítězit v našem dílčím boji. Jak asi víte, kůrovci se od svého působiště daleko nedostanou. Kolem infikovaného lesa jsme vytvořili mokřady. Všichni brouci se utopí. Navíc tyhle mokřady přinesou lesu více vlhkosti. Možná, že bude v průběhu času zachráněno celé srdce Evropy. Přál bych si, aby se nám tento sen splnil. Na úspěch!"
Všichni si přiťukli. Celý tým profesorovo zvolání opakoval. Mezi lidskými hlasy náhle zazněl vysoký umělý hlas, který všichni hned poznali: „Na úspěch!“