Záhada okna v prvním patře

Na našem sídlišti znám řadu lidí od vidění. Třeba jednoho starýho pána s pudlíkem, jednu paní, co vodí do školky holky dvojčata, kluka, co jezdí v reflexní vestě na kole… Jsou to všechno lidi, kteří choděj ve stejnou dobu jako já.

Vracím se totiž ze školy vždycky kolem druhý. Taky mám už okoukaný některý okna v přízemí a v prvním patře, někde se mi líbí záclona nebo závěs, někdy si naopak říkám, proč si tam nedají něco hezčího.

Jednou se mi stalo, že jsem zase šla ze školy. Byl pátek a já se těšila na víkend. Začínalo jaro, odpoledne bylo už docela teplo, úplně to vybízelo k projížďce na kole s kamarádkou. Náhle mě upoutalo jedno z oken v prvním patře. Tady už se mohutně větrá, aby se do bytu dostal svěží vzduch, řekla jsem si.

Doma jsem odložila tašku a hned žhavila mobil, jestli se se mnou Karolína odpoledne neprojede aspoň po Stromovce. Byla pro. Než jsem se ale vypravila, objevila se ve dveřích máma a dala mi za úkol nákup v Bille. Ach jo. Poslala jsem Káje smsku, že posouvám sraz.

Cestou do Billy jsem opět míjela to otevřený okno. Stála v něm stará paní a zalívala kytky. No jo, ta si to užívá.

Snažila jsem se co nejrychleji nakoupit mlíko, jogurty, rohlíky,olej, vajíčka a utíkala k pokladně. Bohužel hrozná fronta, šílenej vopruz. Dost jsem se zdržela.

Na zpáteční cestě jsem zas koukla k tomu oknu. Už bylo zavřený, ale záclona byla pořád odtažená, takže jsem viděla dovnitř. Byl to zřejmě obývák a v něm starší nábytek, podobnej mívala moje babička. Trochu jsem tu starou paní viděla zezadu,asi něco uklízela. Proč se tam vlastně pořád koukám? Určitě má nějaký příbuzný. Vypadá spokojeně.

Hele, píše Kája: „Ahoj Nany. Nasi rozhodli ze pojedem na vikend na chalupu. Tak se nezlob. Ozvu se v nedeli.“

To je pěkně blbý, ale co mám dělat. „Tak si to tam uzij“, odepsala jsem. Trochu mě to naštvalo, přece jenom jsem si představovala, jak si super zajezdíme.

A zase mi to nedalo. Trochu se už zešeřilo, tak paní rozsvítila. Svítilo se i ve vedlejším okně. Tam asi byla kuchyně, visel tam modrej kanafasovej závěs. Co na tom, dělá si večeři.

Doma jsem už taky měla nachystanou studenou večeři. Naši zasedli k televiznímu seriálu a já se dívala, co je novýho na Fejsu a četla svý oblíbený blogy.

Po seriálu přišla máma s tím, že si všimla, že popeláři odváželi plasty. Vzala jsem tudíž pytel s tříděným odpadem a vyrazila k žlutýmu kontejneru. Ten byl ve vedlejší ulici. Co kdybych se zas podívala na to „svý“ okno? Aha, stará paní se taky dívá na televizi. Za oknem se modralo světlo televizní obrazovky. Ne, počkat, to je vedlejší okno. U ní je tma. Je devět hodin, že by už spala? Babička sice taky chodila spát celkem brzo, ale není tý paní něco?

Dlouho jsem nemohla usnout. Ráno jsem se vzbudila brzo, něco po sedmý, a hned si na ni vzpomněla. Už jsem si ji úplně přivlastnila. Třeba půjde nakupovat a potkám ji, uklidňovala jsem se po včerejším zjištění.

„Já ještě vynesu starý papíry, jo?“ vymyslela jsem si důvod svého odchodu. Vyběhla jsem s dalším pytlem ke kontejnerům a potom bloumala o dvě ulice dál kolem Billy. Paní jsem tam neviděla. Tak jsem šla zas k jejímu oknu. Bylo zavřené. Ani v obýváku ani vedle v kuchyni jsem ji neviděla. Nebudu zapírat, prostě mě to vtáhlo, bylo to lepší než videa na netu. Možná ještě spí? Nebo jí něco je? Celej víkend jsem ji chodila pozorovat. Paní byla pořád doma, vůbec nevyšla ven. Překvapilo mě to. To si opravdu nepotřebuje nakoupit? Nebo má doma zásoby? U okna jsem ji přitom za ty dva dny viděla jen jednou a připadala mi nějaká smutná.

Nejhorší bylo, že v pondělí jsem musela do školy. Vzala jsem proto malou kameru, kterou natáčím videa na Fejs. Snad vydržej baterky. Vylezla jsem na protější strom a delší dobu kameru přivazovala a připevňovala na jednu z větví, aby zabírala nejen okno, ale i vchod domu. Kamera byla zapnutá zhruba od osmi do dvou. Cestou ze školy jsem zase na strom vylezla a nějakou dobu natočenej materiál zrychleně projížděla. Ven určitě nešla. Ani nebyl vidět nikdo, třeba příbuznej, známej nebo soused, kterej by jí jídlo dones. Hm, začalo mi to vrtat hlavou.

Hned v pondělí po škole jsem to řešila s Kájou.

„To je teda divný, nějak se mi to nezdá,“ pokrčila Kája rameny.

K našemu hovoru se nachomejtl Dominik, tak jsme mu to taky řekly.

„To je fakt hustý, třeba ji tam někdo vězní,“ řekl najednou nahlas to, co my jsme se bály vyslovit.

„No jo, ale kdo by ji věznil? A proč?“ Bála jsem se tomu uvěřit.

„Třeba děti – nebo vnuci,“ rozvíjel Dominik dál svou teorii. „Možná nechtěla jít do Domova důchodců a uvolnit jim byt, tak sáhli k násilí. Zřejmě ji chtějí vyhladovět.“

„Ale to by z toho okna snad volala o pomoc, ne?“

„Mohli jí pohrozit, že tam dali mikrofony a že když se pokusí někoho zavolat, že ji zabijou.“

„Myslíš?!“ vytřeštila Kája oči. „Tak to je přímo brutální!“

„To snad ne,“ krotila jsem jejich počítačovou fantazii, „ale každopádně musíme něco podniknout, třeba jít na policii,“ navrhovala jsem.

„Když nemáš důkazy, tak ti na policii neuvěří,“ odmítl to Dominik. „Já bych pokračoval ve sledování.“

„Ale jak to chceš zařídit, když chodíme do školy?“

„Nebojte, zapojíme do toho víc lidí ze třídy a každej den se prostě jeden z nás hodí marod,“ rozvíjel Dominik svoje plány.

„A co v noci?“

„V noci to můžeme natáčet na kameru, ne?“

„To by ale někdo musel jít tak kolem půlnoci zapnout,“ opět jsem vznesla námitku.

„Nestarej se, klidně tam vždycky vylezu. Jenom ji musíme zamaskovat, aby ji někdo neukrad.“

Dominik byl zkrátka se vším hned hotov. Druhej den ráno jsme na poradu sezvali všechny kamarády. Sešlo se nás v parku asi patnáct. To bylo docela dobrý. Já jsem jim vylíčila, jak jsem na to přišla a Dominik jim sdělil celej plán sledování. Většina nadšeně souhlasila. Najednou se dělo něco zajímavýho ne v počítačový hře, ale v normálním životě. Další začali přicházet s iniciativníma nápadama a nakonec strhli i ten váhající zbytek. Supr.

Udělali jsme přesnej soupis, kdo kdy bude hlídkovat před inkriminovaným oknem, rozdělili jsme to na ranní a odpolední směny. Každej dostal za úkol zapisovat a fotit cokoli podezřelýho. Jenom aby to nebouchlo na těch našich předstíranejch absencích, to mě trochu dělalo starosti.

Hned ve středu hlídkovala dopoledne Kája. Doma řekla, že je jí špatně, protože prý si večer koupila párek v rohlíku, kterej už asi nebyl nejčerstvější. Kupodivu to i u dalších spolužáků procházelo. Někdy mě až zaráželo, kam na ty výmluvy choděj. Kuba prý doma mluvil z cesty a tvrdil třeba, že vidí babičku, která umřela před pěti lety při autonehodě. Popisoval i další halucinace. Rodiče mu to sežrali i s navijákem. Nechali ho radši doma, aby se mu něco nestalo. Ale pro sichr ho objednali k psychiatrovi.

Náš plán celkem fungoval, Dominik chodil zapínat kameru, natočeného materiálu jsme už měli kilometry. Po všem hlídkování a natáčení bylo jedno nakonec naprosto jistý: naše paní za celejch čtrnáct dní pozorování nevyšla ani jednou ven!

„Tak jdem na policii, teď je to už jasný,“ navrhla jsem na společným sezení v parku, když jsme hodnotili situaci.

„No, já bych se ještě neunáhloval,“ řekl zase Dominik opatrně. „Tys s tím přišla, tak bys to měla jít nejprve prosondovat k tý paní do bytu.“

„Ty seš dobrej! A to jí mám jako říct Dobrý den. Já jdu zkontrolovat, jestli vás váš vnuk nechce zabít, nebo co?“

Dominik se rozřehtal jak pominutej. „Ale ne, vymysli si něco normálního. Například jestli něco nepotřebuje nebo tak.“

Těžce jsem vzdychla. Ale když už jsem do toho zapojila tolik lidí, tak teď nemůžu couvnout. Musím zjistit, jak se paní jmenuje a potom u ní zazvonit.

Šla jsem tedy zase k onomu vchodu a čekala, jestli nepůjde někdo dovnitř. Asi po půl hodině přicházela jakási paní s nákupem v kolečkové tašce.

„Dobrý den, nevíte prosím vás, jak se jmenuje ta paní v prvním patře?“

„Tu znám, to je paní Stoklásková. Jdete za ní?“

„Vlastně ano,“ řekla jsem trochu nejistě.

Paní s kolečkovou taškou mě pustila do domu, já jsem vyšla do prvního patra a najednou jsem stála přede dveřmi s cedulkou Stokláskovi. Nesměle jsem zazvonila. Zvonek zadrnčel, až jsem se lekla.

„Kdo je?“ uslyšela jsem hlas za dveřmi.

„Dobrý den, tady Anna Krátká, ch-chtěla jsem se zeptat, jestli něco nepotřebujete.“

Slyšela jsem, jak stará paní otevírá dveře, ale nakonec je otevřela jen napůl, dívala se na mě škvírou.

„Prosím?“ zeptala se udiveně.

„Víte, j-já mám dojem, že vůbec nevycházíte ven, tak jestli se vám něco nestalo.“

„A ták.“ Paní Stoklásková se usmála a pozvala mě dál.

„Vím, že to asi vypadá divně,“ začala vysvětlovat. „Ale můj syn je psycholog a zapojil se do jakéhosi celoevropského výzkumu, jak senioři v jednotlivých zemích psychicky snášejí náročné životní podmínky. Jednou z těch zkoumaných situací byla déle trvající samota. Za pár dní výzkum končí. Podívejte.“

Donesla mi ukázat časopis Psychological Research“ a potom nalistovala stránku, kde měl článek její syn Robert Stoklásek společně s dalšími psychology. Název zněl „Solitude in Old Age and its Impact on Psychological Well-being“. Zírala jsem na to s otevřenou pusou.

„Mám vám to přeložit?“ podívala se na mě paní Stoklásková. „Samota ve vysokém věku a její vliv na psychickou pohodu.“

„A-aha,“ vykoktala jsem. „Ale to přece není možný! Myslela jsem, že vám někdo ubližuje! Že jste tady o hladu…“ Nějak jsem tomu nemohla uvěřit. Najednou bylo všecko jinak.

„No, měla jsem v ledničce a mrazáku zásoby, ale už mi docházejí.“

Civěla jsem na ni pořád s otevřenou pusou.

Paní se opět usmála a řekla kategoricky: „Je to psychologický výzkum. A tečka.“