Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Poutníci zběsilí urputnou věčností táhnou
datum / id08.07.2019 / 497344Vytisknout |
autorStargazer
kategoriePovídky
témaPsychologické
upřesnění kategorie...o putování životem.
zobrazeno99x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Poutníci zběsilí urputnou věčností táhnou

Našlo se pár dní volna. Sbalil jsem stan, zápisník, knihy a spacák a vydal se do hor. Chtěl jsem být sám. Stejný nápad mělo žel bohu dalších několik tisíc lidí. Časně ráno jsem vstal, zařadil se do davu a krok za krokem začal ukrajovat metry cesty za poznáním. Člověk dnes už nikde není sám.

„Mami! Tady už jsme v nebi?“ křičí asi desetiletá holčička, když se před námi rozestřel pohled na Roháčská plesa, obklopená ze všech stran zelenými štíty majestátních hor. Kde se ve vodě bere ta síla, že tady vysoko v horách vyvěrá ze skály? Pochopil jsem, že v nebi bude všechno zelené. Je i v člověku ukryto tolik síly? Ano, myslím, že přesně takhle to vypadá v ráji. Žádné bílé obláčky na modrém pozadí, žádní andělé a blankyt. Až jednou otevřu oči a všechno kolem mě bude zelené, poznám, že je dobojováno.

Zul jsem si boty a chladil nohy v ledovém jezeře. Svlažil jsem obličej, doplnil vodu a pokračoval ostrým výstupem na Smutné sedlo. Při pohledu na mohutné vrchy ukryté v oblacích jsem si nedokázal představit, že už za pár hodin se po nich budu procházet. Dolina, z níž jsem vyšel, se zase zdála tak vzdálená, jako bych sem pěšky nikdy nemohl dojít. V horách je všechno strašně daleko a zároveň strašně blízko. Tak jako v lidském životě. Mlhavý cíl se jeví jako nedosažitelný a minulost se vleče někde v závěsu daleko za námi.  Tady ale všechno obsáhneš v jediném dni. V horách poznáš okamžik přítomnosti - ten v životě chybí.

Obklopilo mě stádo kamzíků. Dva šli přímo po horském chodníku. „Stopa!“ upozornil jsem je slušně podle pravidel turistiky, ale oni si drze vykračovali dál. „Stopa!“ Až když jsem zadního z nich plácl po hřbetě, uskočili oba na stranu. Zvláštní je úděl tohoto plachého zvířete, odsouzeného k životu v izolaci vysoko v horách, věčně klopýtajícího po kamení v říši větru, sněhu a nekonečných lánů borovicové kleče. Doba se někam posunula. Medvědi ve městech vybírají popelnice a kamzík se naučil žít v dokonalé symbióze s člověkem. Jednou vyjedeme na každou horu zvláštní lanovkou a u toho budeme požírat kamzičí hamburgery.

S přibývající nadmořskou výškou lidí významně ubylo. Už jen sporadicky jsem míjel protijdoucí turisty. Zatímco já šlapal do šíleného kopce, potil borovičku a vykašlával jehličí, oni s úsměvem na tváři pozvolna spadali do údolí. Tiše jsem jim záviděl. Jenže pak mě napadlo, neměli by závidět spíš oni mně? Vždyť mě ještě čeká vrchol, katarze, povznesení, to oni už mají vše nevratně za sebou. Člověk se plahočí do kopce a už sní o tom, jak půjde dolů. Co je tedy skutečným cílem mé cesty?

Na hřebeni jsem si sedl do trávy a svačil pšeničné placky s kávou. Na světě neexistovalo v tu chvíli krásnější místo. Řídký vzduch společně s kumulující se únavou organizmu zavdávaly příčinu k meditacím. Do hlavy se mi draly otázky. Proč absolvuju devastující osmihodinovou túru? Protože mi něco chybí? Nebo abych sám sobě dokázal, že to zvládnu? Že na to mám?              

 „Protože na konci života nebudeš vzpomínat na to, jak jsi seděl v kanceláři nebo sekal zahradu. Tak zvedni zadek a zdolej tu zatracenou horu!“ Otočil jsem hlavu a kouknul se, kdo na mě mluví. Asi dva metry za mnou seděl v závětří Jack Kerouac nad plechovkou fazolí a usrkával z lahve portského.

Jenže já přesně tohle nechtěl, nepřišel jsem sem pokořit horu. „Kvůli tomu tady nejsem, nepřišel jsem si nic dokazovat. Možná jsem tady chtěl jen po letech znovu potkat sám sebe,“ zauvažoval jsem nahlas nad Jackovou pobídkou, „vybřednout ze stereotypu, vyčistit si hlavu, být pryč od věcí... pryč od lidí. A proč jsi tu ty?“

„Taky vyhledávám samotu. Tu možnost nahlížet do dokonalý prázdnoty svý duše.  Pozoroval jsem lidi, jak chodí bez cíle celý den po polích sem a tam a hledají, do čeho by tak píchli, aby si jejich ženy myslely, jak jsou pilní a mají strašně moc práce. Přitom tajně touží po tom spát v lese anebo tam čistě jen tak sedět a nic nedělat, stejně jako já, který se za to nestydím. Čím blíž jsi ke skutečný podstatě, ke skále, vzduchu, ohni a dřevu, tak tím je svět duchovnější,“ odpověděl mi Jack svým typickým způsobem. Přes károvanou košili přehodil krosnu, čepici narazil do čela a už byl zase na cestě.

Bylo to zvláštní, ale najednou jsem jasně cítil, že skutečným triumfem ducha není udělat si čárku do památníku za zdolání další dvoutisícovky, nýbrž být cíli nadosah a nepotřebovat jej. Týdny jsem snil o tom, že setrvám na takovémto místě, dokud se má duše neodosobní od všeho pozemského. Jenže takového stádia poznání jsem nedosáhl. Sbalil jsem batoh a navzdory sobě samému se vydal po hřebeni k vrcholu. Hora pokořila mě.

Netuším proč, ale většina vrcholů nebyla nijak značená, takže mi jednotlivé kopce splynuly v jeden dlouhý špičatý hřeben. Třikrát jsem si myslel, že už rozhodně musím být nahoře, ale vždy jsem byl záhy vyveden z omylu. Když jsem z posledních sil propocený vyšplhal po řetězech na další kopec, ptám se naštvaně: „Jak se do hajzlu jmenuje tady ta hora?“     

„Rohacz Ostry,“ vykulila na mě oči polská turistka. V době, kdy mobilní aplikace umí řídit počasí a rozeznávat hvězdy na obloze, mě musela mít za úplného kreténa. Žádná katarze, žádné povznesení - jen úleva. Smysl mé cesty byl přede mnou celou tu dobu skrytý. Marně jsem ho hledal, pátral po něm, neviděl ho, až se mi zčistajasna zjevil úplně sám a neočekávaně. Přitom mi byl pořád nablízku, měl jsem ho celou tu dobu před očima, akorát jsem ho neuměl rozeznat. Není to tak i v našem životě? Polka chtěla, abych ji vyfotil. Byla moc hezká. Žena je vždycky nejkrásnější, když je na vrcholu.

Nevím, jestli mi ta cesta něco dala, jestli mě něčemu naučila. Ale jedno vím jistě. Tam vysoko v horách jsem na malinký okamžik koutkem oka zahlédl sám sebe.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

12.07.2019 15:11:42Stargazer

Lastgaspe, jsem rád, že jsem Ti mohl lehce oprášit vzpomínky. Zřejmě tedy tušíš, o čem má povídka vypráví. Díky za koment...

12.07.2019 15:06:15lastgasp

Vzácná meditace při horské túře, kterou lze závidět. Věrně a lehce popsané zážitky z výstupu od jezer Smutnou až k Osrému. Já jsem dojel na Zverovku s nápadem přejít hřebeny. Došel jsem jen na Ťatliakovu chatu a když jsem viděl unavené, vracející se turisty a jejich vybavení, zastyděl jsem se a vrátil. Teprve po dvou letech jsem se na Ostrý dostal. Tvou povídkou jsem se tam vrátil. Díky.

11.07.2019 20:00:22Stargazer

Lakrove, díky za hodnocení. Každý by asi chtěl potkat v horách někoho jiného. Já, myslím, bych si měl co říct právě s Kerouacem :-) 

11.07.2019 15:07:51Lakrov
redaktor prózy

Zaujala mé představa zeleného nebe, a tak čtu dál.  Stotožňuji se s pohnutkami, které (tuším) vedly k napsání tohoto textu.  ...potil borovičku a vykašlával jehličí... mě pobavilo.  Setkání s Kerouackem je tam (dle mého) navíc; nebo -- proč zrovna s ním?  Nebo jen kvůli tomu, aby mohlo být zakončeno slovy ...už byl zase na cestě...?  A tohle se mi líbí:  ...většina vrcholů nebyla nijak značená, takže mi jednotlivé kopce splynuly v jeden dlouhý špičatý hřeben... Celý ten odstavec má velký významový přesah.  Jemný náznak erotiky těsně před koncem je překvapivý, ale neškodí.  Tip.  

08.07.2019 16:08:36Stargazer

Dievča z lesa, tak to jsi velmi odvážná, na takovém místě přespat :-) Ale muselo to být úúúžasné! Díky za komentář k textu.  

08.07.2019 15:33:30dievča z lesa
kedysi som pri jamnickom plese spala s partiou pod širákom, bolo to koncom augusta a ráno sme sa zobudili mierne primrznutí k miestnej flóre ... túžbá vystúpiť na horu aby nás pokorila je fajn ... vďaka za cestu plnú otázok a rozuzlení
08.07.2019 14:52:23Stargazer

Andělko1, díky za zastavení.

08.07.2019 14:26:24Andělka1

"Bylo to zvláštní, ale najednou jsem jasně cítil, že skutečným triumfem ducha není udělat si čárku do památníku za zdolání další dvoutisícovky, nýbrž být cíli nadosah a nepotřebovat jej. Týdny jsem snil o tom, že setrvám na takovémto místě, dokud se má duše neodosobní od všeho pozemského. Jenže takového stádia poznání jsem nedosáhl. Sbalil jsem batoh a navzdory sobě samému se vydal po hřebeni k vrcholu. Hora pokořila mě."

Super.To jsou též ony PŘEBYTKY. V ŽIVOTĚ. VŠEHO, NEJEN HMOTNÉHO.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.