Zalít fíkus, osprchovat se, večeřet, seriál a spát.

Vonělo to trochu jako, když najdeš písničku, která ti přesně sedne do nálady. Barva připomínala zelenej čaj před spaním a celý to bylo hrozně krásný. Volný, jako kalhoty, který tě škrtily, ale po pár dobrejch dietních rozhodnutích jsou ti i o trošku větší. Byla to jedna velká metafora. Zuzana stála před kavárnou, v rukou zástěru, vlasy ještě stažené do drdolu a na sobě dlouhé černé džíny, které v tomhle počasí působily jenom jako jeden velký nerozum. Už nikdy znova. Kolotoč, rutina, nekonečné opakování stejného vzoru bylo zažehnáno a ten pocit chutnal báječně. Možná, že po chvíli na jazyku zhořkne, ale koho to teď zajímá? Když se vyprostíš z objetí nemilovaného, nenáviděného, nemůže to chutnat jinak než dobře. Aspoň na chvíli.
Nerozloučila se, neřekla, že končí, neudělala velké gesto, ani s ničím netřískla o zem. Skončila jí směna, odešla domů. Jen se ještě na zahrádce zastavila a velká neonová cedule v hlavě rozhodla. Zítra prostě nepřijdeš. Ani pozítří. Proč taky. Svět se nezbortí. Babička říkala, že nejhorší, co se může stát, je to, že někdo umře a v tomhle scénáři si smrtka nebrousí kosu. Takže je to vlastně v pohodě. Absolutní klid v konečcích prstů vibroval jejím tělem. A teď? Teď domů. Zalít fíkus, osprchovat se, večeřet, seriál a spát.
Zalít fíkus, osprchovat se, večeřet, seriál a spát, byl jenom další rituál. Něco, co měla ona a odhadem tak půlka města (všichni ze stejné generace) společného. Dneska ale Zuzana vyhlásila válku rituálům, rutinám a nudě. Copak by to bylo za válku, kdyby někdo prošel a někdo zase ne? Když už vyvraždit, tak do posledního. Je tahle důslednost pozůstatkem německých kořenů? Zuzana se pousmála nad vlastním černým humorem. Proč ne, nikdo tady není a fíkus se soustředí spíš na fotosyntézu než na politickou korektnost. Jenže co jiného, než tenhle večerní cyklus má? Má pivo v lednici. Má trochu zbylé trávy v posledním šuplíku psacího stolu. Ta jí ale o samotě nechutná. Má nějakou novou aplikaci s meditačním cvičením, co jí má uklidňovat, ale po prvních pár pokusech zjistila, že jí to většinou spíš naštve. Má kamarádky. Ale kamarádky mají svoje vlastní rituály na večer a nerady je ruší. Má o ulici dál hospodu.
U Shnilýho Kiwiho. Pajzl na první pohled. Nebo aspoň hospoda, do který hezká spořádaná holka ze strachu nejd sama. Možná to uvnitř nakonec nebude tak strašný. Možná budou mít čistý záchody, za barem usměvavého barmana, nebo snad barmanku, a pivo ti donesou ke stolu. Dokonce to pivo bude mít i správnou míru. Třeba.
Zuzana, plná energie a s jiskrou touhy po změně v krevním oběhu otevřela dveře. V očích zaštípal kouř. Zákaz kouření v hospodách asi na tomhle místě neplatil. Možná tu neplatila
žádná pravidla a zákony. Skoro jako v mezinárodních vodách. Snad tam u stolů mohli sedět
piráti a rukama, které vedl rum by kreslili mapy vedoucí k pokladům. Třeba skrze tuhle
hospodu vede cesta k jejímu pokladu, pomyslela si. Jenže co je ten poklad? Chlap? Nová
práce, co jí naplňuje? Nespoutaný život plný dobrodružství? Nebo jenom cokoliv, co není
takhle příšerný klišé? Ten večer vypadal orosený půllitr jako ten opravdický poklad. Sedím
sama v hospodě a piju pivo, vůbec nejsem jako ostatní holky, prolítlo Zuzaně hlavou. Zasmála
se tomu. Není jí třináct. To tolik potřebuje být výjimečná a speciální?
Přisedl si k ní muž. Chvíli mlčel a jenom na ní koukal. A ona nějak nevěděla, co říct. Co se
tak říká, když si naproti tobě sedne chlap s pivem, nic neříká a jenom kouká.
„Tebe jsem tu ještě neviděl.“
„No, neviděl.“
„Až tu skončíš, vyzvedni si mě na baru, odvedu si tě domů.“ Zvedl se a odešel.
Aha, takže Zuzanin život byl najednou špatná studentská povídka. Inu proč ne. Chtěla změnu,
má ji. A vůbec, ať si nestěžuje. Teď tu bude sedět a budou se jí dít věci, o kterých ani netušila,
že by mohly. A má to, Zuzana jedna.
Když byl půllitr napůl prázdný, nebo snad zpola plný, jak by si mohl dovolit tvrdit kdejaký
optimista, Zuzana neměla co dělat. Nebylo nad čím přemýšlet. Nebo spíš toho bylo spoustu,
ale nad žádnou z těchto věcí ona přemýšlet nechtěla, protože to nebylo příjemné. Jako když
jdete večer spát a místo toho, abyste přemýšleli nad tím, jak vám jednou umřou rodiče, jak se
nikdy nevzmůžete na to, aby vám dali tu zpropadenou hypotéku, nebo snad nad tím, že jednou
se z vás stane přesně to, čím jste si slibovali, že nikdy nebudete, zacpáváte si hlavu
myšlenkami na to, kam letos pojedete na dovolenou, jak si nově vymalujete ložnici, nebo
klidně i hrudníkem vaší kolegyně, co se vrátila z mateřské. Jenže už nebylo čím zacpávat uši
svých myšlenkových pochodů. Šla se seznamovat. Navazovat nové spoje v sociální pavučině,
která se rozpíná po celé globalizované zeměkouli.
U baru stála žena. Hezká. Hubená. Hanka. Tři H, která se Zuzaně odhalila po prvním pohledu
a prvních pár prohozených větách. Po minutách rozhovoru nad něčím odporně sladkým, čemu
se tady v lokále říká láska (protože ti to po pár doušcích stejně zaslepí vidění, dodala Hanka)
si Zuzana uvědomila, že Hanka, je taková, jaká by i ona chtěla být. Nebo by měla být, aby se
sama sobě a svým ideálům zamlouvala.
„No takže pak jsem mu hodila ten prstýnek na stůl a odešla. Prostě jsem zjistila, že není
nejlepší nápad brát si prvního, co tě požádá o ruku. Zvlášť teda, když je to asi po třech
týdnech inteznivní známosti a někde v Marakéši.“
Zuzana, která byla nejdál s gymplem v Londýně na velmi chráněném a památkami naplněném
výletě, se nechávala unášet slovy z úst tří há. Ovíjela jí jako hadi (čtvrté há), ta slova jí lezla
pod kůži, vrtala se jí hluboko do střev, do plic a za chvíli jí i šuměla ve vlasech jako ozvěna.
Hana byla kouzelnice. Vystřižená z románů.
„Teď dělám tu a tady. Občas stojím modelem nějakýmu špatnýmu umělci, ale to je spíš za
trávu nebo něco lepšího, než za peníze. Spousta těhlech frajírků s plátnem a olejovkama je
financovaná rodičema, který uměleckou dráhu miláčka synáčka pokládaj za vybouření se, než
převezme rodinou firmu, nebo aspoň přijme roli nějakýho manažera. Těm, co se vybouřili pak
zbude akorát tak jedna z jejich mazanic, co visí nad koženým gaučem v kanclu. No a oni na ní
koukaj, říkaj si, že život jde dál a co už, žejo.“
Hana nepřestávala mluvit. Poletovala od tématu k tématu, nesoustředěná, oči nezaostřené,
možná mluvila víc do vzduchu a pro nikoho než ke svojí nové známé. Věty prokládala hlty
sladce lepkavého koktejlu a Zuzaně bylo úplně jedno, jak moc velké nesmysly vykládá, jak
moc zoufale žadoní o pozornost, jak moc směšná je. Zuzana byla opředená kouzlem její
svobody, která ve vyprávění vypadala milionkrát lákavěji, než v reálu byla.
Někdo je chytil každou za jednu ruku a táhnul někam do útrob hospody, od baru pryč.
Najednou, jako kdyby režisér ve střižně zavelel, že přesně tady bude časový skok, seděly na
židlích u stolu, co měl vprostřed očouzenou díru, asi od svíčky. Nějaký maník s urousanými
blond vlasy trochu na Kobejna rozděloval na stole pilulky do barevných a tvarových
kombinací, jako kdyby byl lidský kaleidoskop. Tři hromádky chemickýho koktejlu. Jak jenom
bude tahle míchanina kamarádit s láskou, co ještě pořád proudila v Zuzaniných žilách?
Všechno jsou barvy, který si můžeš osahat. Nebo tak si představovala, že to bude cítit.
Nakonec jenom jako kdyby všechno zmlklo, až na elektrickou kytaru, co se prodrnkávala
tichem. Někdo pouštěl hudbu do repráků, ale k Zuzaně se dostávala jenom ta kytara. Chtělo se
jí tančit a všechno, co by jí v tom normálně bránilo bylo schovaný někde hodně hluboko a
pusu to mělo ucpanou roubíkem. Kolik času v tom baru provlnila? Dvacet let? Třicet? Deset
minut? Zpocená a uvolněná jako po hodinách meditace dosedala na židli. Ze sedadla viděla
utíkat barvy, než na něj dopadla tma z jejího pozadí. Všechno bylo víc a zároveň míň barevné.
Koktejl od Kobejna byl podařená záležitost.
Opojení pomalu odcházelo spolu s hosty, které ráno čekal další pracovní den. Ale s chemií,
která pomalu vyšuměla se dostavoval pocit znovuzrození. Nová Zuzana setřásla řetězy a
nechala je ležet hluboko na dně žaludku, kde jí netížily. Zatím. Nová Zuzana si načechrala
vlasy, srovnala stydlivé poprsí pod tričkem, přesně tak, aby se nebálo vystrčit hlavičku a
nechala Kobejna i tři há líbat se přes stůl, trupy zarývající se do hrany stolu. Nová Zuzana se
u baru zastavila pro chlapa a nechala se za ruku odvést někam do středu města, do postele se
špinavým prostěradlem v bytě, kde jedinou dekorací byly krabice od pizzy a nádobí ve dřezu.
Ráno se ozvaly řetězy. Žaludek už je nechtěl. Zuzana je vydávila. Potichoučku, aby jí milenec
včerejška nezaslechl a nevzbudil se. Omyla je a s nimi svůj obličej. Ze zrcadla v koupelně na
ní koukala stará Zuzana. A tahle její verze byla vždycky hodná holka. Posbírala svršky.
Oblékla se teprve v chodbě si vzpomněla, že někde v peřinách u toho chlapa nechala novou
Zuzanu a s ní i rozhodnutí vystoupit ze svého života.
Zuzana stála s drdolem na hlavě, v černých džínách a zástěrou v ruce před kavárnou.
Z otevřených dveří na ní pokynula kolegyně. Zuzana přišla střídat ranní směnu. Už teď se ale
tiše těšila až večer zalije fíkus, osprchuje se, povečeří, pustí si seriál a půjde spát.