Jednou nohou v kriminálu

Seděl jsem zrovna u odpolední kávy, když klaply vchodové dveře a do kuchyně se přiřítila má drahá polovička Květa. Dle naštvaného výrazu mi bylo hned jasné, že jí dnes ti syčáci dali zas pěkně zabrat. Lípla mi pusu na tvář a s povzdechem dosedla vedle mě na židli.

„Tak povídej, já udělám zatím kafe,“ vyzval jsem ji. Byl to takový náš malý rituál- každé odpoledne pár minut posedět a probrat spolu události dne. Ona povoláním učitelka na základce a já automechanik v jedné velké společnosti v našem hlavním městě.

„Ále, ti sígři mě dnes zas vytočili. Já ti Honzo nevím, je to s nimi snad čím dál tím horší. Představ si, dneska jsme byli s devátou třídou na veletrhu středních škol na Pankráci. Lidí tam bylo jak much, tak jsem jim dala v hale rozchod, aby se tam každý podíval po tom, co ho zajímá. Sraz byl za hodinu u vchodu. No a ani ne za čtyřicet minut mi volala městská policie s tím, zda nepostrádám tři svoje žáky. Krve by se ve mně nedořezal. Vašíček, Jindrák a Havelka svévolně opustili výstaviště a metrem se vydali k nejbližšímu KFC. No chápeš to?!“

Napila se kávy a pokračovala.

„Samozřejmě neměli jízdenku ani žádný průkaz, takže je chytl revizor a zavolal policii. Moje číslo měli naštěstí uložené v mobilech. Musela jsem narychlo posbírat zbytek žáků a vydat se s nimi pro ty tři lumpy. No, jedním slovem- děs. Ještě to bude mít ve škole dohru.“

Zoufale rozhodila rukama.

„Vždyť já ti jsem pořád jednou nohou v kriminálu, co kdyby se jim třeba něco stalo?! Že si dělají, co chtěj, to už nikoho nezajímá.“

Poplácal jsem ji chlácholivě po ruce. V hlavě se mi vyrojily vzpomínky na dnešní události v naší dílně. Úplně jsem to chápal, měl jsem teď v práci na starost dva učně.

„Nic si z toho nedělej Květuš, já dneska v tom kriminálu byl málem oběma nohama! Šoupli mi tam na zaučení úplného ignoranta. Měnili jsme spolu už asi po třicáté zadní brzdové destičky. Když bylo hotovo, dal jsem mu za úkol nasadit kola. Odběhl jsem na záchod a fakt tam nebyl víc jak deset minut. Když jsem se vrátil, auto bylo pryč. Ten mamlas přijímací technik to klidně převzal od učně. Já ani neměl čas vše zkontrolovat.“

Květa se na mě s napětím zadívala. Už tušila, že to nedopadlo úplně růžově.

„No a moje noční můra se naplnila. Ani ne za čtvrt hodiny volal zákazník, že mu na pražské magistrále upadlo kolo. Ten blbec učeň nedotáhl šrouby na kolech! Kdybych mu tohle tisíckrát nezdůrazňoval, tak ani nepípnu. Nikomu se naštěstí nic nestalo, což je malý zázrak. Ale škoda tam bude docela velká.“

„A co na to šéf?“

„Ten řval jako tur. Sice to půjde nakonec na pojistku, ale jsem na Vánoce bez prémií.“

Moje žena se zamračila.

„Ach jo. To není přece spravedlivé. Já snad půjdu radši řídit tramvaj. Nabízejí tam větší plat, než mám já na základce.“

Po chvíli na mě ale rozverně mrkla.

„Ty Honzo, a myslíš, že když jsme manželé, nemohli by nám ve věznici dát společnou celu?“

„Blázníš, mučení je u nás zakázáno,“ popíchl jsem ji.

Oba jsme se tomu zasmáli. Atmosféra se trochu uvolnila. Tohle jsem na své ženě miloval, nikdy neztrácela smysl pro humor.

Druhý den ráno jsme spolu zaspali a tak jsme vyšli z domu ve stejný čas. Tramvaj naštěstí jela akorát, ač byla ranní špička. Bylo narváno, tak jsme se se ženou zavěsili na tyč kousek od kabiny řidiče. Už jsme ho od vidění znali. Jezdil tuhle trasu už pár týdnů. Právě jsme dojížděli k naší zastávce, když nějaký neukázněný chodec přilepen zrakem na svém mobilu skočil přímo před tramvaj. Náš řidič zvonil jak kostelník a dupl prudce na brzdu. Chodec přežil, my cestující málem ne. Zachytil jsem do náručí kácející se Květu a společně padli přímo na kabinu. Cestující nadávali a někteří, co spadli, trochu sténali. Řidič prudce rozrazil dveře a vyběhl ven, kde začal řvát na vykuleného mladíka, který málem skončil pod koly tramvaje. Pak se celý rudý vrátil a než se rozjel, ještě si neodpustil dovětek.

„Já už se tady na to vyseru. Jsem pořád jednou nohou v kriminálu, no mám já to zapotřebí?“

Zadíval jsem se na Květu, a ač situace nebyla moc k smíchu, tiše ke mně s úsměvem prohodila:

„A myslíš, že by nám na celu mohli dát i našeho rodinného tramvajáka?“