Nejasná zpráva o konci světa

Nejasná zpráva o konci světa

Byl pátek podvečer, byl podzim a byl hostinec na konci světa. A cestou vystlanou znaveným listím k tomu hostinci o tom pátečním podvečeru přicházeli lidé.

Nejprve se pojedlo, aby účinky alkoholu byly neutralizovány alespoň na dobu úvodního ceremonielu, při němž došlo k předání darů, vzpomínkových předmětů a blahopřejných zdravic. Pak už nic nebránilo projevit žízeň po životě a pálence, přimknout ústa k vínem nalitým soudkům a sát. 

A pak začala vyhrávat opilá harmonika. Každý za ni tahal chvíli, a tak namísto hudby salonkem zněla přerývaná změť zvuků: pomlouvali se ti, co tam nebyli, vyprávělo se, jak kdo spadl do kaluže, komentovalo se to, co se právě vidělo, ukazovalo se něco na displejích telefonů a říkalo se „týjo“, ženy švitořily v rohu, kam je zahnal tisíciletý uragán falokracie, ale postupně se uvolňovaly a na partyzánský způsob pronikaly do řad nepřítele. 

Někdo pak vstal a zase padl a rozbil přitom skleničku, o kterou se později pořezala servírka, řekla „au“ a demonstrativně pak všem před očima svítila kapesníkem omotaným kolem prstů, který pomalu rudnul temnou žilní krví a měnil se v tichou výčitku, která teprve v zázemí kuchyně nabývala doslovného výrazu. A někdo jiný vůbec nevstal, a tak ho museli zvedat a křísit a pomalu odvést do přistaveného vozu, který ho dovezl k motolskému krematoriu.

Na talířích osychala poslední kolečka řezenského salámu a hleděla tučnými oky do salonku na tu podivuhodnou čeládku a mlčela. A jakoby duch toho salámu vstoupil do svých lidí, protože i oni druhý den ráno mlčeli a hleděli prázdně před sebe, a někteří se divili, kde jsou, jiní věděli, kde jsou, ale divili se tomu, jak se tam dostali, jen muž, kterého odvezl vůz k motolskému krematoriu, dobře věděl, kde je a už se ničemu nedivil.