Přeháňky

Přeháňky

I vy musíte znát tu sálající atmosféru vrcholného léta, kdy do líného odpoledního zívání náhle vpadne déšť, v mžiku všechno zmáčí, pak odezní, jako když utne, a zatímco okapy doposud chrlí proudy vlažné vody, z ještě teplých střech již stoupá lehounká pára.

Když pak vysvitne slunce, na vysokou stěnu odplouvajícího lijáku promítne duhu. A všichni, kdo ji spatří, se aspoň na ten krátký okamžik podiví, často i zaradují.

Povím vám, jak jsme z přehledné výšiny na Holubích skalách sledovali ne jednu, ale hned několik červencových přeháněk najednou. Ty skály jsou hlavním ze tří vrcholků dlouhého hřebene Větrné, kam nejčastěji stoupáme z parkoviště v sedle u Petrových bud a někdy – b­ylo to dvakrát nebo třikrát – p­ěšky z domu lesem přímo vzhůru, při čemž překonáme výškový rozdíl rovných tři sta metrů. Jednou sem jdeme sledovat váhavé letní zapadání slunce, jindy ve sněhu a mrazu přivítat první vteřinu Nového roku nebo ještě jindy si jen tak ověřit, kam až se dnes dá dohlédnout. Je odtud výhled na sever do dálek dolního Slezska, na severozápad do táhlého pásma Rychlebských hor, od západu po jihozápad do Hrubého Jeseníku završeného Pradědem. Zbytek obzoru zakrývají blízké lesy na hřebenech a svazích té naší, Zlatohorské vrchoviny.

To jsem vám musel povědět, abyste měli představu, jak a čeho jsme se toho dne stali svědky.

Na protější straně našeho údolí se v lesích na úbočí Příčné hory stříbrně rozezpívaly zvony starým režimem zbouraného a po osvobození z milodarů znovu postaveného poutního kostela Panny Marie Pomocné.

Dobře ukryté podvečerní slunce nám prozradilo své postavení ve chvilce, kdy nakrátko z hustých mračen vystřelilo zamžený vějíř paprsků. Právě stálo nad Králickým Sněžníkem. Ten, ozářený a majestátní, ale zmenšený dálkou, krčil se mezi úbočím vzdálené pohraniční hory Smrku a blízkým Šerákem se strmými hroty Obřích skal. Seděl tam jako přerostlé mládě v nepořádném hnízdě.

První přeháňka se objevila nad Slezskou nížinou v Polsku. Jak se sunula doprava, zakryla Otmuchowské jezero, a když po chvilce dostihla jezera Nysského, už z jakéhosi nebeského okna padal na pobřeží toho prvního sloupec slunečního světla a chvátal za deštěm k východu. Cestou bíle rozsvěcel omoklé vesnice a města.

Druhý déšť se spustil na blízkém závětrném úpatí Rychlebských hor. Při letu rovinou houstl a ve chvíli, kdy překračoval státní hranici, jeho zadní voj už postrkoval rozzářený sluneční sloupec.

Zatímco jsme sledovali putování těch dvou dešťů polskou rovinou, tady blízko, nad tím bílým kostelem, rodil se déšť třetí. Směřoval na Biskupskou kupu, naši hraniční horu, stála takřka nadosah před námi. Šikmé proudy začaly bičovat její západní úbočí. Probily se hustým mřížovím lesních korun, dočerna zalily stříbřité kmeny buků a s malým zpožděním dolehly na samo skalnaté podloží. Liják ve strmém stoupání splynul s mračnem a spolu spolkly celou horu. Nás pokropila jenom jemná prška, kratičká, než bys do pěti napočítal. A už za deštěm putuje mnohostěnný sluneční hranol. Déšť se mu vzpírá, ale on ho nabírá, zvedá, strká a žene přes Velkou a Malou Stříbrnou do Polska. My zůstáváme mimo, přímé osvětlení nás těsně minulo a vzdaluje se. A nový stín už je mu v patách.

Začínáme v tom poznávat zákonitost. Není to tak těžké: mrak hnaný větrem pozbude náhle v odlišném místním proudění svou těžce zadržovanou rovnováhu, upustí první, nejtěžší kapky, a další už se spouštějí za nimi. Za letu stále hustěji skrápějí svůj pruh země, dokud se všechny nevyprší a odlehčený mrak se neustálí v nové rovnováze skupenství. Zadní cíp mračna je zcela vyčerpaný, prořídlý, a kousek za ním už naplno svítí slunce. Je to prosté, pokaždé stejné.

Stáli jsme tak v roli náhodných svědků hodnou dobu, přehlíželi podmračnou letní krajinu a sledovali s pocity objevitelů, jak tři nakloněné hranoly světla postrkují před sebou tři samostatné přeháňky, jak je každá z nich přesně ohraničená a jak běží svou vlastní dráhou.

Mezitím se na vzdálené návětrné straně Rychlebských hor zrodil další déšť. Mrak se tam trhá o špičky smrků, krátkými proudy hmatá, tápe a plazí se po hřebeni, až ho dočista překoná – a­ už zvolna pluje nad nížinou. Země pod ním se propadá do hloubky, vzdaluje se mu a šmouhy deště se postupně prodlužují, až je žlutošedá opona lijáku vysoká přesně jako ty hory. A pozor! Teď! Vidíte? Zákonitost, co jsme objevili, se právě znovu potvrzuje: vzadu na zvlněném hřebeni pohoří už se lesy rozžíhají sluncem.

Teď už můžu prozradit i ten detail, kterého jsme si dodatečně také všimli: v každém z těch výrazných slunečních ostrůvků, šinoucích se za lijákem, totiž ještě prší, ale jen trochu. Nestojí to skoro za řeč. Jen taková řiďounká mlha, slaboučké víření nejmenších, těch posledních kapiček. Ale nám stačí si představit, že jsme tam dole a okamžitě víme, co se tam odehrává. Vlahá letní prška odchází a slunce z otevřeného okna za ní promítá skrz to mlžné víření na hladký závěs mračna duhu. I když ji my odtud nevidíme, víme, že tam je a že každý, koho za přeháňkou dostihne slunce, může tu duhu hledat, a také ji najde. Každý jednu, jen tu svou. Možná dvojitou, třeba i trojitou, jak tomu podle čistoty paprsků, vzdálenosti a hustoty zvířených kapek být musí, ale vždycky je to duha jenom jeho, vždycky se na kapičky promítnou barevné pláště kuželů, co mají společný vrchol v jeho očích.

My ovšem nic z toho sami neuvidíme, dokud se déšť nepřežene přes nás a potom nás nezaplaví slunce.

Nepřehnal se. Ani ze stínu jsme nevystoupili. Tak nám musí stačit jen ta představa.

Ať, aspoň nezmokneme.