Mlčení*

Jednou jsem se Józkovi postavil na chodbě do cesty a zeptal se ho, co soudí o Ester, ale on stál a mlčel, a já musel otázku opakovat. Jeho rty se od sebe jen s námahou oddělovaly, jako by ty dva centimetry nahoru či dolů byly stoupáním na Mount Everest. Pusu sice otevřel, ale nevyšla z ní ani hláska, a když už měl ústa zase přivřená, cosi zavrčel, a že to byl kluk starší a hlas měl po tatínkovi hluboký, udělalo to na mě dojem, ale rozumného z toho stejně nevyšlo nic. Józek stál a čekal, až mu uvolním cestu. Ustoupil jsem, a on vykročil.

Trochu jsem se divil že nás Ryszard pozval na své narozeniny. Z celého internátu zrovna Józka a mě. Seděli jsme vedle sebe, Józek a já, slámkou srkali ze sklenice limonádu a pokukovali po Ryszardově velice pohledné sestře. Točila se po bytě, nosila, co s bráškou připravili, a nabízela a dolévala, a když si konečně sedla do křesla proti nám a přehodila nohu přes nohu, vykulili jsme na tu parádu oči, a mlčeli a srkali limonádu, až nám v břiše žbluňkalo, a ona se na nás dívala, usmívala se, nebo taky ušklíbala, kdo to ví?, a my se začali potit, tedy aspoň já určitě, a když jsem ucítil studenou kapku potu, jak mi pod košilí stéká z podpaždí k pasu, přišlo na mě silné nutkání utéct. Možná bych neutekl takhle přímo, skokem přes její natažené nohy, to zas ne, ale možná bych použil něco, co jsem si už jednou vyzkoušel, šel bych jako na záchod, a v chodbě čapl boty a bundu, otevřel dveře, a potichu je zase za sebou přivřel. A než by na to přišli, že jsem pryč nějak dlouho, a začali ťukat na dveře toalety, už bych byl v půli cesty domů. Jenže Maria řekla: “Nekecejte všichni jeden přes druhýho,” a moje tréma se okamžitě vypařila. To neudělala tahle stará finta, tu jsem znal už z domova. Ale ona to řekla tak nějak normálně, jako kámoš kámošovi, a naráz byla z té krasavice docela obyčejná holka. 

Noc již pokročila, když jsme se s Józkem vraceli do internátu. Šli jsme rozehřátým sosnovým lesem. Chvíle jako stvořená, abychom si pokecali o děvčatech. “Tak co říkáš na tu Marii?”  řekl jsem. Ale Józek zase jenom zachrčel a zafuněl jako zvířátko, a pak už po zbytek cesty mlčel.  

O předešlých letních prázdninách jsem si našel práci na stavbě elektrárny. Pomáhal jsem ve skladech. Pracoval tam nějaký Tonda, vyčouhlý chlapík ze Slovenska. Byl to člověk taky mlčenlivý, ale ne až tak jako Józek. Někdy večer, když si zašel do výčepu narychlo postaveném na okraji staveniště, jen co si dal pár piv, stal se z něj výřečný společník. Ženské si z něj utahovaly, že nemá holku, a on tvrdil, že má, že s ní zrovna celý minulý víkend strávil, a ony mu jako věřily a žádaly, aby to s nimi oslavil, a on je pozval do toho výčepu, ale ony se smály, že je tam špína a páchne to tam rozlitým pivem a močí, a přikázaly mu, aby koupil flašku, a on ji přinesl a s nimi ji ve skladě vypil. I když žádnou holku neměl a jen tak mluvil. 

Někdy si vypili trochu víc, a jak jim bylo hodně veselo, začaly s Tondou laškovat, a on seděl jako ze dřeva, červenal se, a ony z toho měly strašnou srandou, a když mu některá sedla na klín, on jenom poulil oči a vyrážel ze sebe: “čo to, čo to,” nic víc, jenom “čo to?” a ony se chechtaly a opičily se po něm “čo to, čo to,” a jemu jednou vytryskly takové ty opilecké slzy a málem se jim opravdu rozplakal. 

Byla tam nějaká Pepina, jeřábnice, co disponovala hrubým hlasem a podivnými mravy. Ta měla dvě dcerky, každou s jiným mužem. Nebyla hloupá, kdepak, ona věděla, že je vlastně lehká, a každému, co si získal její důvěru, vykládala, že ona je sice děvka, ale svoje dcerušky vychová docela jinak. Lidi se jí za zády smáli, že tohle už slyšeli, a že jablko nepadá daleko od stromu a tak. A pak Pepina jednoho dne své dvě dcerušky přivedla na stavbu. Obě jako z cukru, čisťounké, hezoučké, a hlavně velice zdvořilé. Jako kdyby je porodila a vychovala docela jiná osoba. A Pepina stoupla v očích všech.

I v Tondových. A Tonda vyhledával její společnost, třeba o přestávce šel do boudy, kde svačívali ti, co s Pepinou pracovali, přisedl si k nim, a když se dařilo, prohodil s ní pár slov, a pak byl jako proměněný. Chodil po staveništi jako by se vznášel, a když jezdil se svým vysokozdvižným vozíkem, všecky na potkání klaksonem zdravil. 

A pak se Pepina vytasila s novým přítelem, a Tonda přestal na lidi troubit. 

Druhého či třetího dne přijelo hned zrána auto s nákladem pro můj sklad, a za ním Tonda ve svém vysokozdvižném vozíku. Mlčky zboží vykládal a já vše zapisoval do knihy. V jedné chvíli vozíkem najel tak, že svou hlavou zastínil vycházející slunce. Na okamžik, než zase poodjel, to vypadalo přízračně. A mně ta Tondova hlava se svatozáří utkvěla v paměti tak, jak vám v ní uvízne nějaký popěvek, a vy si ho musíte prozpěvovat znovu a znovu. Ještě teď, po tolika letech, když se zahledím do kotouče vycházejícího slunce, vidím v něm obrys Tondovy hlavy. 

Následující sobotu večer Tonda zase přešel přes koleje a vstoupil do výčepu. Na ubytovnu se pak vracel až když výčep zavřeli. 

Vlastně to bylo zakázáno, přes koleje se mělo chodit či jezdit jenom po silnici, kde byl přejezd, ale málokdo na to dbal. A jak Tonda přes koleje klopýtal, zrovna tamtudy projížděl rychlík do Košic. Tonda si prozpěvoval, a vláček přehlédl.

Když jsme se s Józkem vraceli od Ryszarda a jeho sestry Marie, občas jsem se ohlížel po mlčícím Józkovi. Ten kluk byl o hlavu větší, vždyť byl taky starší. Za ním, na obloze, svítil měsíc v úplňku, a já viděl jeho hlavu obklopenou měsíční září. Po zádech mi přeběhl mráz.

Červen byl onoho roku velice horký. Když jsem jednoho pozdního odpoledne procházel kolem kostela, zatoužil jsem po jeho chládku a klidu. Vešel jsem tam. V přítmí chrámu jsem postál, aby si oči zvykly. Po chvíli jsem uprostřed poloprázdných řad rozeznal Józkovu postavu. Přisedl jsem si k němu. “Cześć!” vyšeptal jsem, ale on si mne nevšímal. Oči upřené dopředu, na oltář. Jeho rty drmolily snad žalm, snad modlitbu. Seděl jsem vedle něj a sledoval paprsky večerního slunce, jež pronikaly mozaikou oken a kreslily roztodivné obrazy na lavicích i zádech věřících. A tu jsem zaslechl jeho hlas. “Panie, dodaj mi wiary!” šeptal a jeho oči se upíraly na Ukřižovaného. “Dodaj mi wiary!” 

Položil jsem mu ruku na předloktí. “Józiu,” řekl jsem, a on se ke mně pootočil. Díval se na mne, ale ty oči byly prázdné. “On milczy,” vyšeptal, “On milczy!” A pak se jeho ústa znovu dala do pohybu a on mluvil a mluvil, a řekl toho více, než jsem od něj za ty dva roky, co jsem ho znal, slyšel, a upíral oči na Ukřižovaného, a já z toho všeho pochytil jen pár, stále opakovaných slov. “Boże… nie milcz… Boże… nie milcz…” Pak se sklonil, ukryl tvář v dlaních, a jeho ramena se třásla.

Přišly prázdniny a všichni se rozjeli domů. 

V září se Józek do internátu nevrátil. 

Vyprávěli mi, že pracoval s malíři. Prý to docela dobře uměl, skoro jako hotový tovaryš. A pak jednoho dne nepřišel do práce. Nikdo nevěděl, kde je. 

Byl nalezen na toaletě vlaku. Týden ho mrtvého vozili po celé republice, než někoho napadlo ty dveře otevřít. V dopise na rozloučenou uvedl, že není schopen žít v současné společnosti. A hlavně tam bylo o Marii, že ji měl rád. 

“Proč ten kluk mlčel?” řekla na to Maria, “Józku, ty zatracenej blázne, vždyť já bych s tebou ráda chodila. Proč jsi nic neřek? Proč?” 

A Józek mlčel.