Můj notovej deník

10. září, čtvrtek

Pomalu se rozjíždí školní rok a Tomáš už zase začíná bejt naštvanej. Chápu, že výuka na zušce ho moc nenaplňuje, ale co já s tím mám dělat? Včera ho šíleně vytočil nějakej Vojta, prý neuměl ani stupnice. Tak jsem holt pro včerejšek nechala svoje housle houslema a dělala vzornou manželku. Uvařila jsem jeho oblíbený vepřo knedlo zelo, dokonce s domácíma houskovejma knedlíkama, ty většinou kupuju. Jenže já taky potřebuju cvičit, za necelý tři neděle máme v Rudolfinu koncert, Filip mě dost honí, prej v tom Janáčkovi v třetí větě zpomaluju, je tam presto. Dneska si najdu na youtube Listy důvěrné a budu to hrát unisono asi s Janáčkovým kvartetem, všimla jsem si, že je tam jejich nahrávka i s notama. Jdu teda dělat něco pořádnýho.

12. září sobota

Tak nevím, jestli ten náš koncert nakonec neodpadne, nějak ty počty nakaženejch zas stoupají. Už dost na tom, že musíme mít při vystoupení roušky, když nejsme dechaři. Aspoň jsme se sjednotili na černým, kluci Filip s Adamem černý obleky, my s Ilonou černý šaty. A černý roušky. No, Ilona navrhovala, abychom si aspoň my dvě vzaly roušky se stříbrnejma perličkama a nějak ty černý šaty ozdobily, jinak budem jak na pohřbu. Ale mně je to jedno, ten současnej život mi pomalu jako pohřeb připadá.

Tomáš má dnes trochu lepší náladu, asi proto, že nemusel do zušky rozčilovat se s adepty klavírní hry. Teď v obýváku jazzově improvizuje, tím se vždycky bezva odreaguje. Vím, že mu náš koncert leží v žaludku. Samozřejmě nic neříká, aby nevypadal, že mi to nepřeje. Ale užírá se tím, vím to. Co s tím? Po konzervatoři jsem mu nabízela, že budem klavírní duo, to odmít, jasně, já bych byla sólo a on druhý housle, vlastně druhej klavír, doprovod. Chtěl se dát na sólovou dráhu a teď měl poslední koncert v únoru. A myslím, že v tom nebyl jenom covid. Prostě se mu nedaří. Ne že by na mezinárodních klavírních soutěžích nebodoval, vždycky byl na předních místech, ale nikdy holt nic nevyhrál. A to se dost zohledňuje. Klavíristů je jak mraků. Asi bych ho měla podpořit, ale to je taky dost těžký. Teď navíc začal žárlit na Filipa. Nevím, co bysme dělali, kdyby Filip kvůli němu z kvarteta odešel. Kde bysme hledali novýho violistu. Nebo spíš violistku. A Filip je ještě k tomu náš manažer, všecko zařizuje. To by byla katastrofa. No, radši nechám toho nikamnevedoucího přemejšlení a budu cvičit Janáčka…

13. září, neděle

Po obědě se mi podařilo vytáhnout Tomáše na procházku do Kunratickýho lesa. Ale užíval si to tam jen chvilku. Poté, co jsem pronesla nevinnou poznámku, že si U krále Václava můžeme dát pivko, najednou na mě nervózně vyštěkl: „No jo, ty seš na pivko zvyklá, Filípek ti ho kupuje, že?“ Koukala jsem na něj jak opařená. Co si myslí, že na těch zkouškách děláme? Že místo nich chodíme do hospody? Je pravda, že jsem párkrát s Filipem po telefonu něco konzultovala, ale to bylo všechno. Na druhý straně ovšem musím uznat, že mi to jeho žárlení dělá trochu dobře, aspoň o mě stojí. Budu muset s Ilonou probrat, co by se dalo dělat.

Teď je naštěstí u rodičů, tak mám chvilku pro sebe. Janáček mi už celkem jde, vrhnu se na Dvořáka.

16. září, středa

Už dva dny jsem se k deníku nedostala. Včera jsme na zkoušce pilovali Janáčka, hlavně první větu s triolama. Musela jsem uznat, že Adamovi jdou trylky na cello líp než minule. A ve čtvrté větě jsme cvičili lepší výraz. Pak Dvořáka. O pauze nám Adam připomněl, že druhá věta z Amerického kvartetu byla použitá ve filmu Kolja. Filip nato přidal pár hlášek. Já ten film taky miluju. Večer mě proto napadlo, že bysme si mohli stáhnout Fanfána Tulipána, domnívala jsem se, že to přispěje k naší domácí pohodě, Tomáš má starý filmy rád.. Ale on na to vyštěkl: „No jo, tam hraje Gerard Philipe! Filip!“ Naznala jsem, že mu už straší ve věži.

V pondělí jsem opět vyvařovala kvůli tomu Vojtovi. Tentokrát mu nešly etudy od Czenyho. Tomášovi po takovým zážitku spraví náladu jedině dobrý jídlo. Takže jak vidím, v pondělky a čtvrtky mám o zábavu díky tomuhle lajdákovi postaráno.

Zítra máme zkoušku a po ní půjdem s Ilonou na kafe do Slavie. Těším se, že si pokecáme.

17. září, čtvrtek

Tomáš snad už úplně zešílel! Vtrhl k nám na zkoušku a pustil se do Filipa, prý mu dolejzá za ženou, chytal ho vztekle za límec košile, ječel na něj jak pominutej. Vůbec jsem nechápala, co ho k týhle trapný scéně vedlo. Hned po zkoušce jsem s ním musela jít domů, takže z povídání s Ilonou pochopitelně sešlo.

Cestou v tramvaji se mnou Tomáš vůbec nemluvil. Tentokrát snad v tom nemohl mít prsty Vojta, i když je čtvrtek. Teprve doma, když jsem si převlíkala domácí triko, mi to došlo. Vzala jsem si dnes totiž takovou tenkou halenku z mírně průsvitnýho materiálu. Chtěla jsem prostě do tý Slávie trochu vypadat. On si asi myslel, že je to kvůli Filipovi. To abych si teď dávala bacha, co řeknu a co si obleču a…

Večer jsem si s ním o tom chtěla popovídat, ale schválně začal hrát na klavír, že musí cvičit. Budu to asi muset vzít z druhý strany a promluvit s Filipem. Ale vůbec se mi do toho nechce. Ostatně, třeba se Filip ozve sám.

18. září, pátek

Filip se neozývá ani nebere mobil, Tomáš se mnou nemluví. Skvělý!

21. září, pondělí

Celej víkend jsme měli tichou domácnost, Tomáš jako cvičil, já uklízela a vařila. Taky jsem samozřejmě musela cvičit, hlavně poslední skladbu, Martinů, toho máme v plánu tento týden. První věta má dost náročnej rytmus.

A dnes udělám španělský ptáčky, ty Tomáš taky rád, kdoví, čím ho Vojta zas rozčílí.

Filip se asi fakt naštval. Ani se mu nedivím. Zítra máme zkoušku, docela se toho děsím. Vezmu si rolák, i když je vedro.

22. září, úterý

Na zkoušku jsem přišla až těsně před začátkem. Bála jsem se, že se všichni budou vracet k tomu incidentu. Ale naštěstí o tom nepadlo ani slovo, všichni se chovali normálně, Filip taky. Makali jsme na tom Martinů. Po zkoušce jsme se rozešli jako obvykle, ale po chvíli mě Filip dohnal, že prý by se mnou rád šel k nám. Nevěděla jsem, co má za lubem, ale souhlasila jsem. Určitě, jak ho znám, se s Tomášem hádat nebude.

Když jsme přišli, seděl Tomáš u počítače a hledal si na netu nějaký nahrávky. Když uviděl Filipa, byl jak spadlej z višně.

Ten se jen nenuceně usmál. „Ahoj, Tome, přišel jsem ti něco nabídnout. Měl bys teď čas?“ Tomáš překvapeně kývl a pak se zavřeli v jeho pokoji. Přes dveře jsem občas zaslechla Šostakovič, Schubert, různé popěvky jako týjadáda, ale nic moc jsem nepochytila. Říkala jsem si, že asi rozebírají nějaký skladby.

Zanesla jsem jim čaj a obložený chleby a našla jsem je oba sedět v tureckým sedu na koberci kolem rozloženejch not.

„Představ si,“ řekl Tomáš šťastně. „Filip mi nabídl, abych účinkoval s váma, že jako jedno číslo pokaždý zařadíte klavírní kvinteto.“

„Tak to je fajn,“ zaradovala jsem se. Nejradši bych je oba v tu chvíli zulíbala. Věděla jsem, že Filip to nakonec vyřeší. Správně pochopil, že je to žárlivost spíš pracovní.

25. září, pátek

Tak v pondělí je koncert. Od úterka jsem dost optimistická a věřím, že budeme mít úspěch. Cvičím teď s Tomášem, hraje mi z not druhé housle!