První den: Rukeš popisuje s notnou dávkou sebereflexe svůj virtuální i prezenční neúspěch

 Tak se na dohled od pláže Patong v SHA-hotelu Andamantra ocitli Rukeš Bulíček a Piryl Kotyza. Piryl byl obtloustlý plešatý zhýralý šedesátník s jedním okem šilhavým a pořádným pivním břichem. Rukše by znalec lidských duší i schránek označil za vyžilého intelektuálního ochlastu zvíci asi čtyřiceti let.

Dostali pokoje vedle sebe. Ačkoli se hosté nesměli pod hrozbou deportace ze země prvních pět dnů  stýkat ani s personálem, ba ani navzájem, a jídlo jim nechávali za dveřmi postříkané dezinfekčním rozprašovačem, hned první večer se Piryl vloudil k Rukšovi. Servírka si toho samozřejmě všimla, ale ze strachu, že přijdou o hosty, to před nadřízenými zamlčela.

„Jsi v Thajsku poprvé?“ vyzvídal na Rukšovi Piryl.

„Deset let jezdím do Phuketu. Jen vloni jsem musel kvůli karanténě vynechat. Proč?“

“Proč sem jezdíš?“

„Ne. Proč se ptáš?“

Piryl strávil několik posledních měsíců jako noční hlídač v Holandsku a teď mu Rukeš svým „proč“ zase připomněl slovanské zvyky. Například že ptát se na něco je u nich podezřelé.

„Myslíš, že se nám podaří dostat tu servírku na pokoj?“ sondoval dál Piryl názory zkušenějšího. Servírka se mu líbila. Měla spíše tmavší pleť, dlouhá stehna i pěkné ruce, pod halenkou se jí rýsovaly pevné prsy, vlasy měla jako žíně rovné, černé, tuhé a dlouhé něco pod uši a oči velké a tmavé.  Mohlo jí být tak okolo třiceti.

„Už jsem to zkoušel. Jmenuje se Tim, vlastně Timoraya. Možná by šla, ale má strach, že ji vyhodí.“

„Kolik by tak mohla stát? Myslím, až bude po karanténě.“

„Nechtěla mi to říct. Já jsem čekal, že s tím teď budou problémy. Děvčata z nejchudších provincií sem vůbec nesmějí přijet. Dojednával jsem si něco na „Thaiflirting“, ale to ti byla zvláštní zkušenost,“ a Rukeš se pohodlně usadil, otevřel si další láhev piva, Pirylovi nenabídl nic a rozšafně začal vyprávět:

„Všude kolovaly zprávy o tom, že děvčata mají zakázáno veřejně postávat. Abych měl náskok, zaregistroval jsem se na „Thaiflirting“, na „Singlemanparadise“ a na pervers seznamku. Udělal jsem se tam o něco mladší, přikrášlil si více vlasů a méně vrásek. Nabídky se jen hrnuly.

Peníze pro mě nejsou problém. Vzal jsem si všude předplatné na celý měsíc. Co to je pár desítek dolarů?“ zatvářil se Rukeš světácky:

 „Na těch thajských serverech je ti krásných holek! U všech máš výšku, barvu očí, vlasů, váhu, vzdělání, počet dětí, jestli kouří a pije, kolik vydělává a koho hledá. Nu což, řekl jsem si, Rukši, žiješ jenom jednou!   

Každý den ti to nabídne několik holek  na rozdíl od českých seznamek tě to neblokuje pro věk nebo jiná omzení, zadaná spávcem nebo ženou. Mají totiž mnohem menší požadavky:

Tak třeba Seng: 38 let, 156 cm, 42 kg, vlasy dlouhé černé, pracující s výdělkem 500.000 Bahtů, hledá muže 35 až 80 let pro Friendship, Marriage, Romance a Relationship, pije jen příležitostně, nekouří, děti už nechce.

Ale já jsem se přece jen chtěl zachovat jako vlastenec a začal jsem nejprve hledat v rodné zemi. Zaujala mě seznamka „Poznej nepoznané (ženy)!“

Po úvodních třech otázkách, jestli jsem muž, jestli hledám ženu a jestli mi už bylo osmnáct, se mi skutečně otevřel zdánlivě nekonečný virtuální svět nepoznaného.

Už jen přezdívky účastnic dávaly tušit, jaké dobrodružství lze zažít. Třeba VelitelkaSara, BudmujPan, KdejsesPane, Zla Lucina, Prostemrcha, Ctnost, MladaCubka, Deep, SlusnaHolka, TvrdaPani nebo Sluzka.

Potíž byla v tom, že jejich fotografie i osobní údaje byly zneprůhledněné. Abych se k nim dostal a mohl odpovědět, musel jsem vstoupit do VIP klubu. To znamenalo buď 500,- Kč na měsíc, nebo výhodný roční tarif 4.800,- Kč. Žijeme sice jenom jednou, ale přesto jsem peníze neposlal přes platební kartu (ruku na srdce, kolikrát jsi, Piryle, musel blokovat platební kartu, protože ti nešlo se odhlásit z nějakého erotického serveru a peníze z tebe tahali pořád dál. Výhodou stáří je holt zkušenost!).

Začal jsem odpovídat. Měl jsem denně čtyřicet zpráv zadarmo a třicetkrát jsem mohl zkoušet si spárovat svůj profil s nějakou zájemkyní.

SubMarina měla bydlet poblíž. Hned jsem ji pozval na kávu.

„Napiš mi nejdřív něco o sobě a jak by sis to představoval!“

Následujících 64 vzájemných emailů obsahovalo pečlivý popis erotických hrátek a zkušeností ze strany mé a stručné výzvy, abych byl podrobnější ze strany SubMariny. Když jsem takto vyčerpal předplatné na měsíc, přestalo mě to s ní bavit.

Další kontakt, u něhož nám program našel soulad, byla PerversCarodejka. Líbilo se mi na ní především to, že bydlela asi hodinu autem. Moje nároky na fyzickou krásu jsem snížil s cílem dosáhnout dřívějšího výsledku. PerversCarodejka šla také mnohem rychleji k věci a domluvili jsme si schůzku do týdne. V den schůzky ovšem přišla zpráva, že má pozitivní test na covid.

„Jak dlouho budeš v karanténě?“

„Nevím.“

Po čtrnácti dnech a několika mých emailech jsme si zase domluvili schůzku. Protože uplynula lhůta, musel jsem na seznamce zaplatit další měsíc předplatného. 

Vpředvečer rande mi sdělila, že byla v kavárně s kamarádkou a ta měla poté pozitivní test. Musí zase do karantény.

Po dalších čtrnácti dnech se cítila jakási nemocná a nejraději zůstávala  na lůžku s horkým čajem. Když se vyléčila, opět šla do vinárny a opět byla pozitivní, pochopil jsem, že PerversCarodejka je placená za každý můj email a nejspíš ji nikdy neuvidím. 

Byl jsem z toho otrávený, ale přece jen mi to po pár dnech nedalo a chtěl jsem využít zbývající lhůtu předplatného. Aplikace mi vyhodila shodu se ženou, jejíž nick byl „Není Pozdě“.

Žádné popisy, ani další informace nechtěla. Na schůzce jsme se dohodli hned příští týden. V Bílovci před cukrárnou Harmonie.

V den schůzky nepřišel žádný rušící email a já nemohl uvěřit, že mám tentokrát opravdu štěstí. Ještě za volantem jsem poněkud znervózněl, protože za ty měsíce virtuální komunikace už jsem si ani nedokázal reálný sex představit.

Když jsem dorazil do města, byla tma. Kousek od náměstí jsem našel placené parkoviště. Kladl jsem si otázku, jak se poznáme, ale asi to muselo být jasné, když to „NeníPozdě“ vůbec neřešila. Také to mohla být past nějakého romského gangu, napadlo mě. Nalákají ho do bytu, oloupí, vytlučou ze mě PIN ke kreditce a zmláceného ho pohodí v parku. Jak tomu  ale předejít, když dneska je v mobilu úplně všechno? Nechal jsem alespoň cennější věci - prsten, platební karty, flashky a seznam přístupových hesel pod podlážkou v zavazadlovém prostoru a se srdcem tlukoucím jako před pvním pubertálním randem vyrazil po schodech parčíkem k místu setkání.

Bílovec je malé město. Na ulici skoro nikdo nebyl. Cukrárna byla zavřená a nikde jsem nikoho byť jen vzdáleně podobného mým představám o „NeníPozdě“ neviděl. Přezdívka a věk udaný na serveru (56) dávaly tušit, že nepůjde o žádnou krasavici, ani mladici, ale já jsem toho koneckonců také neměl mnoho co nabídnout. Jak jsem tak kráčel dokola po náměstíčku, všiml jsem si, že v podloubí před cukrárnou se o berly opírá shrbená postava zachumlaná do tlustého nevzhledného kabátce. Odvážil jsem se jí pohlédnout do obličeje jen úkradkem, obešel náměstíčko ještě čtyřikrát a pak pochopil. Byla to ona! Proto nechtěla nic vědět. Proto neměla žádné podmínky. Byla by ráda za jakýkoli kontakt a toto byla cesta jak pod záminkou perverze nalákat jakéhokoli chlapa. V tu chvíli bych uvítal plášť neviditelnosti a byl jsem rád, když jsem jí zmizel z dohledu.

„Nepřipadá ti ponižující, že musíš shánět děvky v Asii a ještě jim za to platit, když doma máme tolik přitažlivých žen?“ rozhořčila Rukšova citová okoralost Piryla.

„Připadá, hochu, ale co mám dělat?“

„Měli bychom vykonat pro budoucnost lidstva co nejvíce svým kladným příkladem!“

„Chci i nadále žít tak, abych se na smrtelné posteli za sebe nemusel stydět!“ souhlasil Rukeš a opětovně si přiťukli sklenkou slivovice ze zásob propašovaných z Evropy. 

Když se přátelé rozcházeli, zpívali ranní ptáci. Nevadilo jim, že jsou nevyspalí. Stejně nemohli opustit hotel, nemuseli vstávat a věděli, že i u hotelového bazénu musejí dodržovat třímetrovou vzdálenost. To raději budou celý den polehávat na balkóně a zahálet. Alespoň se nenakazí.

Surfingem po internetu, jídlem a tajným vyhlížením přitažlivé servírky tak strávili druhý až čtvrtý den karantény. Jen tu a tam na sebe zamávali přes bariéru mezi balkony. Oba si v duchu celou dobu nadávali, že se vůbec první den sešli a vystavili se tak riziku vzájemné nákazy coronavirem. 

První den po snídani položil Piryl tác se zbytky za dveře. Slyšel sice, jak je Timoraya odnáší, ale neviděl ji. Jeho zrak náhodou padl na reklamní sdělení na obrazovce notebooku:

„Už ses někdy zeptal, proč jsou Japonci tak štíhlí, zdraví a dlouhověcí?

Odpověď se jmenuje „Hara Hachi Bu“ a pochází od Konfucia. V Západním světě se někdy nazývá dieta Okinawa, protože právě na tomto ostrově jsou obyvatelé obzvláště zdraví a žijí mimořádně dlouho.

V překladu to znamená: Naplň svůj žaludek pouze ze 78%!

A jak se chováš ty? Když dostaneš tabulku čokolády, přestaneš po jednom nebo dvou čtverečcích? Ne: Jíš, dokud, nezmizí celá tabulka! To by te Konfucius nepochválil!

Také ti už od mateřské školky říkali, že musíš vše dojíst a naučili tě tak spotřebovávat mnohem více kalorií, než potřebuješ?

Jak je ta Hara Hachi Bu geniální: Jíst můžeš, co chceš a kdy chceš. Po jídle se necítíš přeplněný a malátný. Dosáhneš lehkého kalorického deficitu, a proto zhubneš a ještě budeš žít déle a zdravěji. A to přesto, že to Konfucius vynalezl před třemi tisíci lety a navíc byl z Číny! Konfucius dodává ještě další pokyny:

-        Jez pomalu!

-        Nakupuj méně jídla!

-        Vař menší množství!

-        Neohlížej se na zdvořilost a klidně nech jídlo na talíři nedojedené!

-        Jez vysoce hodnotné potraviny v biokvalitě, ne chemicky upravené!

-        Udělej z Har Hachi Bu svůj železný zvyk!

Z nedostatku zábavnější činnosti se Piryl těmito pravidly po celé tři dny řídil.

Pátý den: Piryl rozhořčeně vypráví o kalkulaci

Pátý den, to měli jít na následný test, se opět sešli v recepci. Hotelový shuttle bus je dovezl do nemocnice. V čekárně si Piryl raději sedl metr a půl od Rukše, ale protože byli jediní dva Češi z asi třiceti čekajících, neubránil se Piryl tomu, aby začal vyprávět:

„Včera večer se mi podařilo nepozorovaně uniknout z hotelu. Timoraya mě pustila přes kuchyň do postranní uličky. Po pár metrech mě chytla nějaká ženská ruka a zatáhla tmavým závěsem do salonu,neubránil se potřebě pochlubit se Piryl:

“Dneska jen masáž,“ naznačil jsem jí, že v mém věku už nelze očekávat vrcholný výkon vícekrát za hodinu a že si chci ušetřit „síly“ na později.

Bez velkého nadšení mě poslechla a zahájila thajskou masáž. Nevěděl jsem, že je to tak dlouhé a náročné. Asi po deseti minutách mi nabídla slevu za sex.

„Rád bych, ale jsem slabý,“ jemně jsem jí odsunul hlavu z klína.

„Slevím na 50%,“ naléhala.

Nepovolil jsem, ale došlo mi, proč to chce: Thajská masáž trvá celou hodinu a holka se při ní nadře. Pohlavní styk odbude za 15 minut s minimem námahy a lepší peníze. Zákon o růstu poptávky při klesající ceně platí i na pobřeží Andamanského moře. I tak je cena za jeden úkon v porovnání s Evropankou směšně nízká. Za jednu výplatu si tu pořídíme mnohem více zboží. Když si jen pomyslím, jakou část mého příjmu by chtěla Evropanka!?! A to kdoví, jestli by poskytla tak kvalitní službu?

„Neměli bychom přece jen být vlastenci?“, zapochyboval Rukeš o morální správnosti Pirylovy úvahy. 

„Snad ano, Rukši. Ale já si stejně myslím, že trh to vyřeší za nás a rozdíl se časem poněkud zmenší, až ceny tady stoupnou a v Evropě klesnou.“  

Ondřej neboli epilog

 Když po očkování a návratu do hotelu Piryl a Rukeš stoupali po třech schodech k recepci, nemohl jim uniknout mladý urostlý Evropan s bujnou kšticí. Táhl totiž za ruku pokojskou Tim někam do hotelového příšeří. Byl to ajťák Ondřej. Roční výdělek 1,3 milionu korun brutto.

Piryl poznamenal: „Pro toho ajťáka to bude den všedních sexuálních darů, ale pro nás už by to jistě byl den darů nevšedních, viď!“

V skrytu duše si uvědomil, že mu už nikdy nebude nic platná ani dieta „Hara Hachi Bu“! Nenápadně nahmatal v pravé kapse plato s kapslemi Prostamol Uno. Jednu vymáčkl, pod záminkou odkašlání vsunul do úst a nasucho spolkl.