Noc pro Bílou paní

Ze strarého obrazu usmívá se,

bílý hábit až na kamennou podlahu,

špičatá ozdoba na její hlavě.

Tichá a poklidná

Bílá paní...

   Kulaté hodiny na hradní věži odbíjí půlnoc. Oheň v krbu vzplane, na kamenných zdech se zapálí smolné louče a řídnoucí tmu prosvítí všudepřítomné svíčky. Hluboké ticho narušují jen na sklo dopadající kapky deště a z hradní kaple zní vzdáleně, téměř neslyšně, smutné tóny varhan ducha pána hradu..

  Bílá paní procitá a vysvobozena ze zajetí dřevěného rámu kráčí do oživlé komnaty, zanechávajíce za sebou jednotlivé části svého bílého oděvu. Nakonec, už téměř za dveřmi, uvolní prameny svých dlouhých vlasů, které teď jako jediné zakrývají její bílou průhlednou nahotu.

  Přímo od dřevěných, kovem zdobených  dveří míří ke starobylému křeslu, ve kterém On tak rád sedává. Nezklamal a je tu opět ! Ó její galantní rytíř, mazlivý barbar, něžný tyran! Jen ucítil lehký vánek její přítomnosti vyšel jí vstříc, podávajíc jí žlutou růži. Pod tíhou dlouhého polibku se jí podlamují kolena a On berouc ji do náruče, pokládá její průsvitné bílé tělo na medvědí kůži, ležící před vyhřátým krbem.

  Jen na několik letmých okamžiků,jen na pár něžných dotyků, tvrdých

proniknutí, vzdechů rozkoše a výkřiků nebeských extází! Jen na tak dlouho, než Šedý stín dohraje své vášnivé rekviem a než první paprsky svítání proniknou do věkem zašlých oken.

Ze starého obrazu opět usmívá se .....