Estranged

tak nějak

vzdávám

svý vnitřní boje

smršť

co láme starý vzácný stromy

až bude

jednou

zase všechno stejný

jak dřív

(bude… bude!!!)

myšlenky

na to,

jak hrou se slovy

svlíkám košilku

a strašně tlustý ponožky

myšlenky

že jen po uši v blátě

víme

kdo před náma stojí

a kdo nás minul

s úmyslem

už znovu nepřijít

zbylo Ti toho tolik

z minula

dál z toho bereš,

nasáváš život

stejnou silou jako já

se to všechno snažím zašlapat

vzdávám se

jiných pro Tebe

Tebe se nevzdám nikdy

jedno, kde jsi

jedno, chceš-li

a jedno, co chtějí ti druzí

jasný

jasný jako moje hlava

po lahváčový noci

takový pak bude nový ráno

(první – poslední, kdo to počítá…)

kdy bude jedno,

spíš nebo ne vedle mě:

mám Tě v hlavě

Tvý dotyky pod kůží,

Tebe v každým záhybu,

kam na první pohled není vidět.

spíš si tak ve mně

potmě

sám