Estéti ještě nevymřeli

Estéti ještě nevymřeli

Je po osmé hodině večerní. Právě jsem přijela vlakem z Karlových Varů z návštěvy milého přítele, s kterým mne teď pojí už jen duchovní pouto i tak pořád velmi hezké a pevné. Vždy si u něj pěkně zafilozofuji. V běžném životě na to prostě nemám čas.

Uprostřed března bývá touhle dobou ještě tma jako v pytli a  tak mi pouliční lampy osvětlují cestu k domovu. Najednou se přede mnou objevili dva mladíci, z nichž jeden couval a druhému něco plamenně vysvětloval. Když si mne couvající všiml, zastavil se, abych se mu mohla vyhnout a dál pokračoval ve své přednášce. "Podívej se na ten zlatý strom. Když se pohybuješ, pohybuje se s Tebou. Vypadá to velmi zajímavě." vyprávěl mu.

Nechtěla jsem je rušit, tak jsem je minula a teprve kousek od nich, kde už mne nemohli vidět se ohlédla, abych taky viděla předmět jejich zájmu. Stále před tím stromem stáli a kochali se jeho krásou. A opravdu strom, ze kterého na podzim už nestihlo opadat žluté listí, vypadal v té tmě ozářen světlem lampy jako zlatý.

Taky mne na chvíli uchvátil ten pozoruhodný strom. Pak jsem se rozhlédla a uviděla svůj oblíbený rozsochatý a starý strom, který měl tu smůlu, že k němu světlo lamp nedosahovalo a tak unikl pozornosti těch zapálených mladíků.

Povídám tomu mému stromu: "Taky ti to moc sluší, jenže teď jsi šedivý a nezáříš do dáli a tak si tě teď nemůže nikdo všimnout. Mám tě ráda, pohled na tebe mne potěší na slunci i ve tmě, v zimě i v létě. Jsi dokonalý, příště budou obdivovat tebe. Estéti ještě nevymřeli."