Píseň

*** Komu se mám svěřit, se vším, co v srdci bolí?

Se vším, co ve mně vrhá stín?

Kdo cítí stesk nad květinou, co zbytečně ve váze uvadá.

Stesk nad větvičkou zlomenou, stesk nad láskou ztracenou.

Stesk nad vločkou, jež taje v dlani.

Stesk bezejmenný, stesk vzpomínek.

Stesk, který srdce zaplavuje, až z něj hořké slzy pramení.

Říkáš, slzy jsou blahodárné...

A já?

Já mám jen právo na samotu.

Mohu jen zaplakat a tiše odejít.

U koho najdu tiché pochopení?

Možná někdo najde v mém srdci zvadlý a zkamenělý květ všech mých snů.

Kdo vrátí mi je? Sny o přátelství a lásce, sny o naději...

*** Pro útěchu jdu k lesu blíž.

A znovu ptám se do ticha, kdo pohladí strom, když padá?

Pohladí jej po kůře, když rozdal letokruhy.

Pohladí jej a uslyší, jak stejně vzlykne druhý.

Říkám si - pohlaď strom, když vydechl své listy.

Opři se o něj. O "pouhý" strom.

Je vtesaný do ticha jak písmo pro slepce...

A čti od A do Z otupělým hmatem.

A až bříška prstů budou krvácet, až smísí se kapka krve s poslední kapkou mízy,

-pak-

Pak možná uslyšíš jeho poslední slova.

A snad porozumíš písni Tobě neznámého komponisty.

Písni, kterou stromy pějí od zrození.

Písni stromů, které jsou kolébkou ptákům, kteří jsou Zpěvem Země.

*** Píseň Země

- píseň stvoření -

Kdo ještě tuší její tony?

Všude je příliš hluku.

- CIVILIZACE -

            a

- POKROK -

Který je krokem do záhuby.

A v tom hluku neslyšíš.

Postižen hluchotou k druhým i k sobě.

Tvé uši neslyší tu píseň, která ozvěnou zní všude kolem.

A také

- V TOBĚ -

Nevidíš.

Tvé oči jsou slepé.

Nevidí druhé ani sebe.

Nevidíš to, co ukryto není.

Nevidíš, co všude je kolem.

Co stvořeno je z živlů.

- OHEŇ-VODA-ZEMĚ-VZDUCH -

Z nichž stvořen jsi i

- TY -

*** Zastav se.

Otoč se zády k civilizaci a vykroč směrem k horám a lesům.

Jdi až do vyčerpání, a i pak, neschopen dalšího kroku, jdi dál.

Možná se budeš ptát: Kde vzít sílu udělat další krok?

Vzlétni, po pádech, i když zlomili Ti křídla.

Posté vstaň zase z prachu, sražený pěstí na zem.

Kamenovaný, neměj strach z kamení.

Uvěř, důvěrou zrazený.

A čelem čel tmě.

Jdi dál směrem k horám, vstříc lesům.

Nech za sebou vše a jdi.

*** Jdi a nezastavuj.

Čím méně bude kolem Tebe zvuků civilizace a čím znavenější budeš, tím více budeš cítit.

Pomalu bude se Ti vracet sluch.

A Ty, tichounce a z dálky zaslechneš pár tónů.

Zachytíš ozvěnu písně, pro kterou lidské jazyky ztratily slova.

Je to píseň živoucí Země.

Pomalu začneš vidět.

Zprvu rozmazaně, ale přesto zlehka začneš tušit obrysy věcí, které jsi dříve neviděl.

Věcí, které jsou důležité, které jsou očím neviditelné.

Protože co je důležité, vidíme jen srdcem.

A Tys na to své zapomněl, stejně jako na tajemství, které Ti v dětství dala Liška Malého Prince.

*** Vzpomínky

Jdeš a v hlavě Ti zní.

Znovu slyšíš hlas, který Ti četl slova:

"Srpnová noc je osamělá a volá po příbězích, které by ji doprovázely na pouti k ránu. I noc má ráda někoho po svém boku, i kdyby to byl jen příběh. Ale co lidí se obrací v tu chvíli k někomu, kdo o tom ani neví. Neboť se obracejí mlčky. A mlčky volají o pomoc. A často ani nevědí, jakou pomoc si přát. Mlčky čekají. Že třeba právě Ty pro ně vymyslíš pomoc. Že poznáš, odkud se bere jejich trápení. Z které končiny srdce. Někteří volají o pomoc celý život. Mlčky a úpěnlivě. Široce otevřenýma očima, široce roztaženými prsty... Aby se už někdo smiloval, a řekl jim, KDO vlastně jsou."