Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+18 neviditelných
Čtenář
datum / id20.06.2003 / 87654Vytisknout |
autorhermit
kategoriePovídky
zobrazeno3347x
počet tipů20
v oblíbených0x
do výběru zařadilWopi,
zařazeno do klubůPísmácké Archivní[0K],
Prolog
Čtenář

Čtenář<?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

/novela/

 

 

 

Josef  Kobliha, důchodce a písmák z Čížova u Jihlavy, mi vyprávěl příběh, který mi přišel vcelku zajímavý, a i když jsem se nedokázal zbavit jistých pochyb o jeho autenticitě, včera večer jsem se při pohledu na slunce padající za bělokamenský lom rozhodl vám jej převyprávět - tak, jak mi byl přednesen: Koblihovým letitým přítelem byl Ladislav Jarolím z Vílance a už od mládí, vyprávěl mi Kobliha, byl neduživý a patřil také k nejhubenějším chlapcům z vesnice, kde se narodil jako syn bezmajetné děvečky Anny Jarolímové a neznámého vojáka, který se ve vsi objevil spolu s dalšími, jež se vraceli ze světové války kdesi z ruského zajetí, přičemž se ve vsi onen vojín, o němž Jarolímova matka nikdy nemluvila, zdržel pouze na jedinou noc, plnou zpěvu a bezstarostné úlevy ze skončených válečných let a také pocitu vítězství, to když se v zasedací místnosti vílaneckého obecního úřadu jednoho dne objevil mezi lipovými listy z ozdobného papíru portrét tatíčka Masaryka, vyprávěl mi s přátelskou ironií Kobliha, co slyšel od Jarolíma ze strohých vzpomínek jeho matky... poslouchat vyprávění byla Jarolímova radost od dětství: když ve světnici za občasného svitu hromniček nebo docela potmě zpoza peřiny poslouchal vyprávění draček, měl pocit, že mu po dětských zádech běhají mírní černí mravenci: chtěl jsem se v těch vyprávěních utopit, říkal prý Jarolím, chtěl jsem v nich přestat dýchat, nechtěl jsem vdechat těžký vzduch pod peřinou, byl mrtvolně sladký a já jsem jako jediné dítě v chalupě neměl rád sladké, už ve čtyřech letech jsem jako uhranutý listoval jednou z mála knih, co byly v chalupě, ohmatanými ilustrovanými Pohádkami Matky Rusi, hleděl jsem do řádek a litoval jsem, že nerozumím, co je tam psáno a věděl jsem, že umět číst jedna z věcí, kterou se chci co nejdříve naučit... když se Jarolím naučil ve stonařovské škole číst, vyprávěl Kobliha, byly Pohádky Matky Rusi první knihou, kterou Jarolím přečetl, dokonce několikrát, tenkou knihu si bral s sebou každé ráno pod košilí, když hnal čtyři nebo šest kráv hnal se svítáním ještě před cestou do školy na stráně pod Vraním kopcem - četl jsem, protože jsem nechtěl pást krávy, nechtěl jsem vidět mlhu pod Vraním kopcem, potřeboval jsem číst, aby z mlh do mě vstoupila skutečnost, až pak  jsem mohl odložit už po dvacáté a brzy po pětatřicáté přečtené Pohádky Matky Rusi a mohl jsem zavřít oči a znovu je otevřít a pak jsem teprve byl schopen vidět krávy takové jaké byly a Vraní kopec takový, jaký byl, studený a pevný, rostoucí v zakaleném ranním světle, vzpomínal prý Jarolím, jehož matka Anna se v sedmém roce po konci války vdala za zedníka Františka Jarolíma z Cerekvičky a je třeba říct, že nový nevlastní otec Ladislava Jarolíma nebyl zlý, ale Anna jej pro samou zedničinu příliš často neviděla a dva roky poté, co mu povila dceru Aničku, se s ním také jednoho jitra loučila naposled, protože při opravě fary se na něj při snímání starých krovů zřítila zvětralá štítová zeď a těžké cihly z dob, kdy krajem táhla kolem Jihlavy švédská vojska, mu rozdrtily hrudník a protože po své matce Aloisii Láníkové, silné a autoritativní selce, která se dožila 101 let, Anna Jarolímová dostala věnem část polí, malý opuštěný výměnek, který obývaly už několik let kozy a prasata, a též povinnost dál vést staleté hospodářství, měl mít Ladislav Jarolím budoucnost předurčenou, ale právě z předurčení, vzpomínal prý Jarolím, rostl můj odpor k sedláckému životu a rostl tím víc, čím mi přibývalo roků; zbožňoval jsem knihy, půjčoval jsem si je od stonařovského učitele Kotáka, a když už jsem po velkém úsilí mohl začít studovat jihlavskou obchodní akademii, jednu ze dvou těžkých dubových truhel, darovaných coby součást věna matce babičkou na ošacení, jsem se rozhodl co nejdříve zaplnit vlastními knihami, protože pro mě bylo nějak důležité knihy mít, vyprávěl Jarolím, a dělal jsem pro to všechno, co bylo možné, i když matka zpočátku trvala na tom, abych vystudoval školu, ale vrátil se pak k hospodářství, ale snad sama ani příliš nevěřila, že to bude někdy skutečností, ale kupodivu se tak stalo, i když její přesvědčování, ostatně velmi duševně vysilující, protože jej provázely vyčítavé pohledy jejích velkých hnědých očí, kterým jsem říkal vraní, má matka je ubohá unavená vrána, říkal jsem si někdy s upřímným soucitem, časem sláblo, až ustalo docela... faktem je, pokračoval Kobliha, že okupační správa brzy akademii uzavřela a Jarolím se v druhém roce druhé války vrátil natrvalo zpět do Vílance, což by ho zřejmě stejně neminulo, protože jeho matka prodělala krátce po sobě několik neléčených zápalů plic, z nichž vyšla jen s posledním zbytkem fyzických sil a práci na malém hospodářství už nebyla schopna zastat sama ani z větší části, jako ve dvou letech Ladislavova studia, ani později z menší části, a faktem je, pronesl Kobliha, že Jarolím se už od poloviny války začal víceméně sám starat o zvířata i pole i dospívající sestru, jenže jaký on byl hospodář? ptal se mě řečnicky Kobliha, věčně ležel v knihách a když někoho sjednal na pomoc při senech, nebo žních, dobře se mu odměnil obilím nebo bramborami za to, když skoro všechnu práci odvedl za něj a sám po většinu času odpočíval ve stínu, protože se mu na slunci dělalo zle, do rudého čela měl naražený slamák a koukal se do knížek, které všude nosil s sebou, až si o něm lidi začali šuškat, že přivede hospodářství na hunt – a to se taky stalo, ale dřív, než se to stalo, tak hned s koncem války zbídačené hospodářství i s rozpadajícím se výminkem prodal sedláku Konířovi, který ostatně o všechno přišel o čtyři roky později, protože se z něj i díky odkoupení Jarolímova gruntu po Únoru stal kulak a pro neplnění dodávek a urážky předsedy ONV byl odsouzen k pokutě, propadnutí celého majetku a byl vypuzen ze vsi a tak nakonec Jarolím i se sestrou a churavou matkou skončil v Jihlavě v bytě v Husově ulici, kde nejdřív žili Löwovi, pak čtyři roky rodina bratrance jihlavského vládního komisaře Franze Czerwinky; už tehdy jsem jej navštěvoval, protože jsem pracoval poblíž náměstí jako poštovní úředník, podobně jako byl Jarolím nižší úředník bankovní, vyprávěl mi Kobliha, nebyl jsem schopen už žít na vesnici, jsem rád, že osud zařídil, že jsem odtud musel odejít, říkal mu prý Jarolím, nedokázal jsem a nechtěl jsem se odtrhnout od nových a nových knih, které se mi dostávaly do rukou, líčil Jarolím, měl jsem žít jeden jediný život, ale v knihách jsem mohl žít tisíce jiných životů - a já chtěl žít všechny životy, citoval mi Kobliha Jarolíma, ale lidé na vesnici to nedokázali pochopit a říkali mi, že se snad někdy ani vlastně nehodím proto, abych žil, protože svůj vlastní život nežiju, já jenom čtu a já jsem věděl, že je to skoro tak, ale že pravdivější by bylo říct, že chci, abych se mohl přiznat k tomu, že zatímco jiní své životy žijí, já svůj život čtu a s ním čtu všechny životy jiných, protože já strašně moc chci žít, ale proto, abych mohl žít, musím prožít všechny možné životy, abych mohl umřít, zhasnout uprostřed věty, a pak už od života osvobozený prostě dál nějak - to slovo je důležité! - nějak existovat a třeba si občas ještě něco přečíst, ale na tom už ostatně vůbec nesejde, alespoň ne teď, když se teprve dávám do čtení těch druhých životů, přiznal se prý jednou Koblihovi Jarolím, každá kniha představuje jeden život, ty nekvalitní nízké životy pomíjím, zajímám se jen o životy, které se mi jeví kvalitní a hluboké, ale to nikdy při zrození života, tedy ve chvíli, kdy poprvé vezmu neznámou knihu do ruky, nevím, to zjistím až později někdy na druhé stránce a někdy až v epilogu, pak poznám, jestli jsem život té knihy měl prožít, nebo ne, ale dopředu to nemohu tušit nikdy, proto mě děsí představa, že jsou zde životy které opominu a nestihnu je pročíst, protože život je krátký a můj život je četba a já se bojím, že jednou zhasnu uprostřed věty, ale uprostřed zbytečné věty, ne uvnitř takové věty, která je pro můj život životně důležitá, odejdu uprostřed jedné z neviditelných šedivých vět, ta představa mě někdy budí za noci ze spaní a pak se procházím bytem, potichu otvírám knihovnu a hladím hřbety knih a skrčený úzkostí přemýšlím, zda jsem už konečně všechny nejlepší možné životy shromáždil tady v knihovně poblíž sebe, zda náš dům nelehne popelem nebo tisíciletou povodní dřív, než nahmátnu ten nejpravdivější z životů, zda jsem některé z životů nezapomněl do knihovny vřadit a jestli ano, tak které a kde bych je mohl sehnat, tak za nocí přemýšlím a sepisuji si seznamy životů, o nichž bezpečně vím, že v knihovně dosud nejsou a nebudu po nich moci sáhnout, až ucítím, že se čas mého čtení nachýlil a já jednou nohou v druhém světě matně ale určitě uvidím, který ze životů si právě teď, naposledy, musím vzít a narodit se v něm, kterou knihu mám otevřít a tak se v mé knihovně hromadí knihy, které nečtu, protože nejsem schopen se začíst ani do prvních řádek, řekl mi Jarolím a svraštil obočí, vyprávěl mi Kobliha, nejsem schopen zachytit počátek niti ze žádného z těch příběhů, protože společně s množstvím knih a životů se zvyšuje má nejistota, že právě kniha, do které se chystám ponořit, je vůbec ta alespoň trochu správná v té chvíli, a pak mě napadne další možný život, další varianta a titul, a já ho připisuji do seznamu a ještě v noci přemýšlím, kde tu knihu seženu a pak mě napadne, že se další den vydám například do knihkupectví Suzanne Renaud v Havlíčkově Brodě a tam si koupím nejen životy, o nichž už vím bezpečně, ale i knihy dalších životů, které se mi ozřejmí až tam na místě a druhého dnes opravdu jedu pomalým ranním vlakem do Havlíčkova Brodu, sotva dojdu z nádraží na Havlíčkovo náměstí, ale tam opravdu najdu knihkupectví Suzanne Renaud a dvě hodiny dokážu obcházet police s knihami a nakonec si koupím Pornografii od Witolda Gombrowicze, Šifry transcendence od Karla Jasperse, Stručnou historii času od Stephena Hawkinga, Důsledky modernity od Anthonyho Giddense, Přebytečný rok od básníka Jiřího Rulfa, Filosofické listy od Ladislava Klímy, Dopisy o Německu od Hermanna Brocha, Nesmrtelnost Jorge Luis Borgese a Vyhlazení od Thomase Bernharda a už v obchodě knihy ohmatávám, několikrát se musím posadit, protože se mi začne v horkém dni točit hlava, ujistím se, že jsem si nezapomněl vzít prášek na posílení srdce, ještě než zaplatím tím, co mi ještě zbývá z důchodu, ale co si mohu dovolit, protože pobírám vdovecký důchod a jídla sním jen málo, taky za vodu se snažím platit co nejméně, pak zaplatím a ještě před knihkupectvím se posadím pod slunečník na lavici, protože hrozně pálí slunce a já nemohu moc chodit na slunce, dám si minerálku, trochu si s ní navlhčím kapesník který si pak na chvíli dám na čelo, sním si nenápadně housku, co jsem si vzal na cestu a z tašky vyndám knihy na stůl a jednu po druhé si je prohlížím, čtu si jejich první věty, nahlížím do jejich životů, a když dopiju, plný radosti zase knihy vrátím do tašky, říkal prý Koblihovi Jarolím, zaplatím kyselku a pomalu jdu na první odpolední vlak a vracím se domů a cestou na nádraží i z nádraží v Jihlavě musím ještě několikrát odpočívat, ale doma musím co nejdřív plný radosti knihy rozložit po stole, nejraději bych si je vyfotografoval, protože není jisté, že dům například už do druhého dne nevyhoří, a pak by byly zničeny i mé knihy, pochopitelně bych se pak snažil knihovnu obnovit, ale protože já stále nemám soupis všech svých knih, taková činnost by mi určitě zabrala celé roky práce... ostatně by to byly krásné roky, plné naděje, že jednou knihovnu obnovím v její původní podobě, svěřil se prý Koblihovi Jarolím, takové úvahy mi běží hlavou, už to tak mám trochu natrénováno, abych krotil rozběhlou mysl, která dokonce někdy zajde tak daleko, že jsem vržen do úzkostných myšlenek, že nikdy všechny knihy ve své knihovně nepřečtu a že má knihovna nikdy nebude úplná a uzavřená a knihy v ní dokonale chráněny před možným poškozením, nebo dokonce ztrátou, těžko říci, co z toho by bylo horší, ještě by se snad dala přijmout ztráta několika málo knih takovým způsobem, že bych se o ní vůbec nedověděl, protože bych nepřišel na to, že některé již dříve získané knihy nyní v knihovně nejsou, ale jen náznak podezření, že možná je chybějících knih v knihovně mnohem víc, než jen tuším, by měl pravděpodobně osudné následky pro mé zdraví, proto nechci na tyto věci myslet, alespoň pokud to není nutné, nechci se jim opravdu věnovat více, než je nezbytně nutné, zdůraznil prý docela nakonec Jarolím a pak si ještě vzpomněl, že prý někde na pomezí Čech a Moravy existuje Klub osahávačů knížek, založený jakousi dvacetiletou studentkou bohemistiky z Třebíče, ale dosud o tomto klubu pouze slyšel, a i když zřejmě nepodnikne žádné kroky k tomu, aby se například stal jeho členem, jedná se o sdružení, které by mu mohlo být poměrně velmi blízké, i když se obávám, řekl Koblihovi Jarolím, že úroveň knihoven členů takového spolku bude navzdory a ve shodě s poměrně vulgárním názvem klubu pouze průměrná.... -  takto zapsal Jarolímův zdánlivě podivný, ale myslím, že místy velmi nudný příběh pod ještě méně zajímavým názvem Čtenář koncem května roku 2003 Josef Kobliha; v půli června téhož roku prý náhle Jarolím v čtyřiaosmdesáti letech za dusného poledne na nečekanou zástavu srdce zemřel na zápraží selského stavení v Čížově, jen pár desítek metrů od starého formanského hostince U Býka... - nejsem si jist, zda si celé to vyprávění Kobliha nevymyslel a dost možná, že Jarolím nikdy nežil a příběh byl krátkým záznamem Koblihova vlastního života, ale to je jedno, své pochyby jsem Koblihovi nikdy nenaznačil, i když v posledních týdnech mám chuť to udělat, bohužel jsem ho už několik týdnů neviděl, tak jen doufám, že mu zdraví slouží a jen co přejdou vražedná horka těchto dní, budeme se moci opět setkat...

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

31.03.2005 00:00:00_Psyché_
ten začátek je tak hezky staročeský

a pak je to jasný, to si tady mluvil z duše snad polovine písmáků :))) nejhorší na tom, že já si uvědomuju, že čtu cizí životy a nemam čas na ten svuj vlastní a že ti mý hrdinové vlastně žádné knihy nečtou a číst nepotřebují!
tak sem se nějakou dobu dala na odbornou literaturu, četla sem psychologii, o léčení, teď rozečítám etnografii, ale i tak ve mně ty postavy z knížek zůstávají a víte co Pane - bohu dík za knížky!

:-))))))))) jojo .-) *
23.12.2003 00:00:00miii
bavila jsem se
- máme podobnej čtecí vkus s jarolímem:)
- jo a máme tu ještě čichací klub
23.12.2003 00:00:00miii
mám s jarolímem stejnou posedlost teda - taky žiju paralelní světy s tou kterou story, která do mě zrovna jde.., nebo se aspoň pokouší), nad vším žasnu.., jako dokonalej snob knihy opatruju a musím je vlastnit, laskám se s nima, seznam taky nemám (sakra) a s úzkostí často myslím na to co s nima jednou bude...
miluju ten mimózní svět, prostě fascinace nejen sdělováním, ale i tím prostředkem čímž kniha je. A rozumím mu.. a moc
- vím, že bych měla psát přímo o výše uvedeným textu - vlastně píšu žejo

25.09.2003 00:00:00Ostrich
Hezky jsem si četl, a v pozadí čím dál nervózněji čekal, co se z toho vyvrbí. Ono ti to jelo jelo a jelo - a pak najednou konec. Jo, jo, četl jsem to jako Jarolím. Radosti to tedy nepřidá. Ale jako cvičení dobrý.
05.08.2003 00:00:00Luk_Malér_8
Pjekné. Zajímavá studie vlastně určité chamtivosti v kombinaci s existenciální nejistotou. Styl mi na tebe přišel moc květnatej rozváděnej, ty tvý málomluvný věci s ledovcovým efektem (mám pocit) jakoby ti seděli víc.
30.06.2003 00:00:00Sysa
Oli: to neva, já si teda počkám až nám zčervenáš nebo tak;-)
25.06.2003 00:00:00Sysa
Oli: no tak šupky k nám, ne?;-))))
25.06.2003 00:00:00Olina
u mě to není tak jednoduchý ... ty spolky ... to musí uzrát ... :))))))))
24.06.2003 00:00:00mel
teda.. totálně jsem v tom utonula, jsem zralá na umělé dýchání... todle mi teď prosím Vás nedělejte... .-)
24.06.2003 00:00:00Carrie
mi to nepřijde komplikovaný, plyne pěkně... občas nějaká chybějící čárečka v souvětí by se našla... ale jinak moc fajn!!!
napadlo mě, co by ten pán dělal, kdyby zabrousil na net... touha pročíst všechny stránky... zabloudit mezi klubky hyperlinků... ;o)))

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.