Písmák Den, který mne čeká, mne náhle tolik neděsí....
Odněkud se přede mnou objevila další sklenka vína. Spheere se ušklíbne a zdvihne tu svou vnaznačeném přípitku: „Tak na mraveniště a žádný stoky. “
Uchichtnu se.
Ťukneme si a oba do sebe obrátíme skoro polovinu pohárku.
Návštěvy
Mou myslí obchází průhledný postavy
-nevěstky, zedníci, pekaři, vrazi
Občas mi naplijí nenávist do kávy
někdy jsou milí a jindy drzí
...a to je chyba... vol 2.
Skloněná hlava, mý horký slzy řasy skryjou;
(tam dole pod mramorem pár let už Tvoje kosti hnijou. )
A přesto jako by nic každej rok vyroste i slehne tráva
(jako by Tvůj život nebyl příliš rychlej a Smrt příliš nedočkavá. )
Vzpomínky
"Tohle už dávno není město nespočetných tajemství," řekl, a já ho poprvé uviděla takového, jaký opravdu byl: pivní mozol nad ´plesnivými´ džínami, které přestaly být v módě někdy kolem doby kdy jsem se narodila, červený nos, zpocené čelo trochu příliš vysoké (naštěstí nezkoušel onu u pánů pozdního středního věku tolik oblíbenou fintu s přehazovačkou, která stejně nikdy nikoho neoklame): vystoupila jsem ze svých představ a Učitel přestal být mentorem, duchovním vůdcem na cestě Poznání - seděl předemnou náhle nahý, anonymní v dlouhém zástupu přestárlých kantorů kteří o všechny iluze o svém povolání přišli asi tak před tisíci lety, a teď už na svých místech za katedrou jen s mlčenlivou rezignací obrůstají mechem.
Věděla jsem, co mě čeká. Tak jako s neměnnou pravidelností přichází po noci den (nebo, pro některé, po dni noc), tak po páté číšce levné vodky s Učitelem přicházela přednáška o tom co všechno jsme prošvihli, o co všechno má generace přišla: jako listy ze stromů opadávaly v Učitelových vzpomínkách listy z kalendáře, jako sochy dávných pohanských bůžků na Petříně se kácely milníky doby. Revoluce, samozřejmě.
Páteční
V řece teče více vody,
studeněji vane z hor
když mi dýcháš do nálady
spadaného listí chór
Hořkosladká rhapsodie
Zbývají jen dvě cigarety než odzvoní pátá ranní.
Trochu moc přemítání (emočního vinobraní)
působíš mi v předsvítání
trochu moc myšlenkového masochismu a duševní hereze
Podzimmní přání
S večerem vyplouvají plachetnice až tam, kde to nebolí
prý aby nebylo takových více, zaplatil Hanuš očima astronomické soukolí ve věži radnice
třetí hodinu ranní ohlásí ponocný troubením polnice
a Orfeova uťatá hlava plave po Vltavě zatímco vlny si hravě
Noční bitvy
Pro Tvé lodě -po dohodě-otevřela jsem brány přístavu
Odysseus mých snů uzmul na Kolchidě zlaté rouno,
pak usedl ke stavu,
aby si z třpytivé vlny upletl svetry
Za píšťalou
Zase pryč jedna z nocí kdy jsem jen pila, kouřila Camelky a ráno zvracela
-deportace duše z útrob, protože deportovat, to je od portského – dé Porto-
na kolenou rozklepaných docela jak u stařenky vstávala jsem od mísy
došla jsem do kuchyně a jala se prohlížet střenky, zdali jsou patřičně ostré
...a to je chyba...
Bylo Ti jenom dvacet let, sakra, nestihly jsme vypít tolik vína, říct si spoustu hloupostí,
sklánět ksobě hlavu tak, jak to holky dělají, když potají
po půlnoci, někde vbaru zkoušej´ vymyslet
zdali i kstáru, za iks desítek let
Nenávratno
Vysadili Tě na jeviště, aniž Ti předtím dali přečíst roli
nejsou tu žádná „možná příště“
a vmanuálu nevarují, že život občas trochu bolí
Náhle tu prostě stojíš a jsi nucen hrát, a do toho skřípeš zuby,
Baro drom ňigda phenel avri pre Te... // Cesta Tě nikdy nezradí
I. Průjezd
Našla mě sedět vprůjezdu. Byla jsem vyčerpaná, unavená jak májové kotě.
Domov je...
Co jsem slyšela, první světová válka se vedla vzákopech, bodáky a bajonety. Druhá ze vzduchu bombami. Ta třetí byla rychlá, chemická.
Ta čtvrtá, ve které jsme bojovali my, byla už zase o dlouhých rezavých riflích a bajonetech.
Kompromisy
Byla jsem blbá – tak blbá, jak jen v osmnácti může být někdo, kdo neví, co ho čeká, a těší se na to.
Mělo to tehdy příchuť nadějných očekávání a velkých plánů. Odmaturovali jsme všichni, celá třída, více či méně úspěšně, a kupodivu, přestože se naše gymnasium honosilo adjektivem „soukromé“, nikdo nemohl říct že by ´maturu´ dostal zadarmo.
Euforická nálada ze složení zkoušky dospělosti smazala všechny rozdíly, a když jsme vzanedbaném parku u Rokytky popíjeli na oslavu, zdálo se, že fakt úspěšného absolvování maturity nás spojil tmelem, který vydrží navěky.
K tý řece se budu vždycky vracet...
Odra je strašně neškodná říčka.
Vesničkou, o níž bude řeč, protejká po celý její dýlce. Vlétě, když je opravdu dlouho sucho, můžete ji přeskočit, a vzimě snadno zamrzá. Vrby na jejích podemletejch březích natáhnou větve, na bruslích vjedete do tunelu a najednou je to jako vpohádce o Zimní královně.
Ouroboros
NOC.
Shovívavě přivírá oči nad korálky,
a nijak se je nenamáhá sbírat
zté klenuté černé dálky
Temperami na hladinu
Duhová víla
naučila
mě, že po každým vzletu přijde pád.
Navzdory kocovině
Malá noční revoluční
Sem se možná za těch nějakejch dvacet let měla poučit, jo,
že jednou vyřčený slova se zpátky nevrací
a že kdo nepije, ten potom nezvrací
a nebolí ho hlava, no,
Dřív, než přijde ráno
Nerozdat se vdrobnejch dřív, než přijde ráno
je moje jediná ambice
a odolat volání brokolice smáslem, protože už zase držim dietu
tak si dám rači cígo
Káj sal...?
Me som adaj,
e Tu sal dúr.
Je vendes kames perel jiv,
menge i Tuke adinakov;
Ad astra per aspera
Dávné hravé vlny byly nahrazeny pouští.
Už jsem dospělá a vím, že vše, co máme rádi, časem pomíjí.
Těší mne na tom jediné – tomu, co se neodpouští
písek obrousí hrany.
Jsem paní...
Jsem paní laskavého, útulného domu
zeleninovou zahrádku a ovocný sad si připočtěte ktomu;
a prádelní šňůry napjaté pod květy zplanělých mandloní
co všechna trička a všechny džíny tak hořkosladce provoní.
Včera večer touhle dobou
Včera večer touhle dobou jsem byla opilá jak zákon káže
(takticky ukryta pod stolem, tak mi to nikdo nedokáže)
i kdyby snad býval někdo chtěl
chytit dým z cigaret, co mi pryč uletěl
Důvody
Psychovat
před cizíma lidma
se nevyplácí
protože byste mohli
(A Excalibur je hračka z plastiku, můj čaroději...)
Jsem slepý, slepý.
Ooh, jsem slepý, nemohu se dívat do vod Jezera,
v nichž zrcadlí se slunce
ale přitom nejde nemít hlavu skloněnou.
Tři tečky
Zatím na stromě nech růst
náušnice ztřešní
Ať chvějí se teplými doteky slunce
než zítra někdo slíbá je zTvých uší,
Oxymoron chtění
Přála bych si
už si nic nepřát
vědět, že nejsem -
ale to nemohu aniž bych byla
Nevím, jaká jsem...
Když lidem na férovkua do očí říkám, co si myslím,jsem drzá a oprsklá.
Když mlčím, a myslím si své,je ze mě pokrytec.
Když od srdce se směju,nebo si jen tak výskám radostí - jsem hlučná a otravná.
Když někdy zalezulízat si rány, a nad nějakou bolístkouchci prolít pár slz - je ze mě hysterka, co dělá scény.