Písmák Strom mezi větvemi
Tolikrát už roztály ledy v řekách.
Tolikrát se sníh vtlačil do pórů rozryté půdy, pokaždé stejně neodbytně, přesto jemně, nevtíravě, aby mlčky a beze stop tiše zmizel.
Tolikrát.
A ona se dál ve špatných nocích probouzela s křikem, drásána uvnitř bolavým dávnem.
zaklínadlo
Anter di Morte Ek NiteDoch land il seche GraaGorsee pro levite NjenteVaar got harta aialaa
---
Stařecká noc zmíráKrajina špínu rosou smýváK oblakům Rozkoš vzlínáBolesti ubývá
---.
Zastavení
Gravis se zastavilanaslouchal kapkám potu na kůži, pradávnooschlým. Nebylo důležité vědět proča bylo zbytečné ptát se kdy a kde. Zbytečné otázky, snad takové groteskně lidské. Ony šeptalytiše a stále dokola ta svá podivnámoudra.
Madam Chismé
Noc, jak zhýralá a bezcitná dcera. Bez známek smutku pochovala svého otce a povadlé květy odhodila s úšklebkem na zem. A vykročila líně a znuděně, stejně jako každý předešlý den. Jak ten, kdož váben napětím nadcházejících okamžiků, povislou tváří bez výrazu zakrývá vzrušení.
Ornamenty bílých motýlků
Z listu sklouzla poslední kapka a rozpleskla se o kamínek na cestě. Vzduch ještě voněl deštěm a slunce začalo znovu rozdávat teplá pohlazení všude, kam dosáhlo svými paprsky. "Maminko, můžu už zase letět za kamarády. " Zaprosil nedočkavě motýlek Bastien s nosíkem přilepeným k oknu.
Pohádka od LaMouette
O dvou zapkach a jednom mrafeneckowi
Byla jednou jedna zapka. ale to nebyla wobycejna zapka. byla to zapka. zakleta pyncesna.
Švestky
Před chvílí jsem se zaradoval. Jako malé dítě.
Objevil jsem na misce velikánské švestky. Ty od sousedů.
Vrcholky hlubin
Za okny se líně smrákalo. Toho večera nechtěl Gravis na nic myslet. Na žádnou z těch šedých mrzkých všudypřítomných obludností.
proč.
Smutek hrdých
Taková podivná noc to byla.
Gravis se konečně pohnul, odložil šat, umlčel rázně sevřenou pěstí plamen svíce a vyšel ven. Do chladné tmy. A zůstal stát.
Zjizvená zrcadla
Prošel Gravis přítmým studené chodby a stanul před zašlými sukovitými dveřmi. Opřel se do nich vší silou a obě křídla se s hlasitým skřípotem rozevřela. Jako by se jim nechtělo. Jako by v tom bylo zaváhání.
Vědomí
"Tak nevím. " hlesl bezděčně Gravis. Cesta se náhle začala stáčet opět k západu. Z ničeho nic, úplně jinam, než před zlomkem okamžiku předpokládal.
Jeho stín
Osamělý Gravis bloumal bez cíle sychravou nocí. Jen rozvalené obrubníky a zívající grimasy poničeného dláždění provázely jeho tiché kroky. Mateřsky shrbené siluety stromů chvílemi soucitně pokynuly větvemi, zcela oddány rozmarům ledových poryvů větru.
Byl náhle jako malé dítě.
Brána
Gravis stál před rozervaným otvorem v kamenné zdi. Býval prý jediným vchodem. Branou, jež se sama rozevírala před kroky směřujícími dovnitř. Nikdy ven.