Písmák Fanda
Zokýnek taxíku bylo vidět, že venku jemně chumelí. Aneta přitiskla nos na sklo a zamračila se. Uvnitř auta bylo naštěstí příjemných dvaadvacet stupňů.
„Kam přesně do Vršovic to bude.
U Mečouna
Co vám budu povídat, hrozně jsem se opila. Můj bejvalej přítel Petr to slovo sice nesnáší, ale já bych spíš řekla, že jsem se přímo ožrala. Prostě jsem byla samotná šestadvacetiletá ožralá holka, která právě stála vKorunní ulici a čekala, až pojede kolem nějakej taxík. Sice jsem mohla nastoupit na noční tramvaj, ale to se mi teda nechtělo.
Chvíle
Aneta zavřela deštník a rychle zaplula do své oblíbené kavárny. Sotva otevřela dveře, ihned se myšlenkami ocitla o rok zpátky. Opět ta vůně, opět ta atmosféra. Stejní číšníci, stejná Vánoční výzdoba.
Kam to bude, slečno?
To je ale divný, napadlo ji. Stála před domem, na ulici, kde normálně chodilo spousta lidí. A nezáleželo na tom, jaká denní doba byla. Ráno tudy chodily děti do základní školy, dopoledne lidi do práce, vpoledne hodně hladových mířilo do zdejšího vyhlášeného hostince slidovými cenami.
Čas být dospělá
Hlavu mám opřenou o ruku a snažím se přestat myslet na to, jak dlouho už tu tak můžu sedět. Jde to těžko, každá vteřina trvá snad hodinu. Možná i víc. Měla jsem sem zajít jindy, pomyslím si.
Rozbor filmu: Planeta opic /1968/
PLANETA OPIC
Věcné informace:
Název: Planet of the Apes (Planeta opic)
Režie: Franklin James Schaffner
Rozbor filmu II: Báječná léta pod psa
BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA
Věcné informace:
Název: Báječná léta pod psa
Režie: Petr Nikolaev
Náramek
Stál na rohu ulice Koncová a Zapomenutá. Zlatnictví, kam mířil, bylo na druhé straně Zapomenuté, asi padesát metrů od něj. Povzdechl si, strčil ruku do kapsy a zkontroloval, jestli mu náramek náhodou nevypadl. Věděl, že ne, ale jeho mysl ovládaly posledních deset minut naprosto obsedantní myšlenky, takže kapsu kontroloval každou chvíli.
Stopař
Upřeně se zahleděl do nekonečné tmy. Jak dlouho už na tomto místě mohl stát. Třicet minut. Hodinu.
Žádost
Rozložil na stůl čistý ručník a šel pro žehličku. Ještě nikdy nic nežehlil, byla to pro něj premiéra. Připadal si jako nějaká ženská, ale věděl, že od toho má ještě daleko. Scházela mu totiž jedna důležitá věc.
S hříchem nejdál dojdeš
S hříchem nejdál dojdeš
„Hele, koukej, už je skoro tady. “ zvolal nadšeně Vašek a kostnatým prstem ukázal do bíle mlhy.
Tomáš chvíli mžoural očima a měl nechápavý výraz, nakonec se však usmál. „Máš pravdu.
Obyčejní lidé
Pootevřené dveře dávaly najevo, že někdo musel ve spěchu vyjít zdomu a zapomenout zavřít. Štěpán to však ihned zpozoroval, dlouho se nerozmýšlel a vyšel ven. Jak dlouho už nebyl mimo dům. Určitě několik dní.
Pepřenka a Solnička
Solnička a Pepřenka žily spolu mnoho let. Jejich domovem byl starý dubový stůl, jejich zemí velká útulná kuchyně a planetou pro ně byla dřevěná chalupa, ve které se místnost nacházela. Obě dvě byly ze dřeva, vyřezávané a krásné. Byly stejně velké, takže se nehádaly, která dohlédne dál.
Vnímání
„Čau,“ řekl Marek, usmál se, nohu si opřel o fotbalový míč a zahleděl se mu do očí. „Čau,“ prohlásil ještě jednou hlasitěji a vjeho očích se odrážel výsměch. Připadal si jako král. Byl král.
Já a Já
Už zase slyšel hlas toho chlapce. Tentokrát již nebyl tak vzdálený jako minule. Ozýval se téměř vedle něj, když se ale rozhlédl, nikoho neviděl. Nechápal to.
Slzy
Narodíš se do nového světa a tvůj křik se rozléhá po celém pokoji. Po chvíli se však svými ústy přitiskneš na měkké ňadro své matky a tam končí tvé první slzičky. Kdybys tak věděl, kolikrát tě bude ještě matka objímat, tisknout na svou hruď a slané kapky opět skončí u ní… Jakmile se budeš učit chodit a snatlučeným nosem se dáš do pláče, tvá matka tě bude konejšit. Až poprvé vkročíš do světa samostatnosti – poprvé půjdeš do školy, opět se nějaká ta slza objeví.
Cestování mé duše
Temná noc je pro mou zaprodanou duši bílý den. Jakmile odbije dvanáctá, vydávám se do rajských zahrad se svou myslí. Tělo se pro mne stává jen těžkým balvanem ležícím poslušně na posteli a já mohu vyletět vzhůru ven… Čarovné myšlenky tančí na ponurých stínech mých končetin a plesají do rytmu mého dechu, jenž je zpomalen…
Každou noc se vydávám daleko za hranice logického myšlení, ještě dál, než kam dosáhne prosté lidské snění… Sen ve vteřině vyprchá a je pryč, avšak tento pocit vzdušného plavání je omezen jen soumrakem a svítáním. Zkusit to můžeš i Ty – nech své tělo jít po setmění spát, avšak tvé nitro vsobě drží duši, kterou musíš propustit ven na zlaté šňůře – neboj se, neuplave, tělesná schránka provaz pevně drží.
Báseň číslo pět!
P ě t st a l e t í pryč a žijeme vjiné době,
najednou místo středověku je zde novověk,
čas milosrdný není knikomu – ani ktobě,
to poznal už pračlověk.
Je libo nový drb?
Milada přistoupila koknu a podívala se a skrz žaluzie ven. „Horáček má zase nový fáro. To bych ráda věděla, kde kněmu přišel. Ta jeho firma je plná mafiánů,“ prohlásila a dodala: „Bůhví, kde na to bere.
Kávu bez cukru, prosím.
„Frantó, pospěš si,“ zavolala Marcela na svého manžela, který na zahradě opravoval starý plot. Co ta kráva zase chce pomyslel si a obrátil oči vsloup. Rychle položil kladivo i hřebíky na zem, přeběhl zahradu a vřítil se do domu.
„No, co je.
Harém
Tančím do rytmu hudby a mlčky sleduji tvé tělo orosené potem, tvůj studený zrak, kterým mě sleduješ a vidím ten chtíč v tvých černých očích. Už nemohu, jsem vysílená a přesto tančím. Mé tělo se vlní podle jemného střídání tichých tónů a ty si jen tak sedíš. Hnusí se mi vše, z čeho se skládá tvé tělo.
Musíš!
Ležela zabořená ve sněhu. Nebe nad ní mělo modrou barvu, která se však každou minutou stávala temnější. Smívalo se a ona to věděla. Šla hledat svého malého syna, který se dopoledne vydal ven a ani po pěti hodinách se nevrátil.
Nasládlá.
Jen krev. Mé tělo obklopovala temně rudá a červená krev. A já jsem si uvědomovala, že je konec a věděla jsem, že ublížím mnoho lidem. Pociťovala jsem ten chlad uvnitř mého těla, cítila jsem to neskutečné horko na mé pokožce.
Realita = Výplod mysli
Živelník: Kde to jsem. Co tu dělám. Proč tu jsem.
On: Samé otázky…
Živelník: … a žádné odpovědi.
Trest
Na horkou tvář mi každou vteřinu dopadá nespočetně ledových kapek, které se během chvilky rozplynou a v mžiku je nahradí jiné. Už nerozeznám hustý déšť od mého bolestného pláče. Vhlavě se mi mísí podivné a rozporuplné pocity. Jeden však převládá – lítost.
uživatel ShadowDancer
Chtěla jsem jen vzkázat všem, kteří znali ShadowDancera, který byl také autorem na Písmáku, že 7. 9. 2005 se cca ve tři ránozasebevraždil v autě.
Cigareta
Natáhnu kouř zcigarety, který jde do mých plic a pomalu a slastně vydechnu. Rozkašlám se. Neměla bych kouřit. Po tolika letech však nejde přestat, mé tělo je zvyklé.
Rozloučení
„Opravdu už musím,“ pronesl Čič k Mackovi. Postával při této větě u jednoho keříku v “pralese“. Pralesem nazývali takový malý lesíček na předku jejich zahrady, pro ně to však byl “prales“. V tomto jejich pralese se schovávali, když byl déšť, který by jejich hladké kožíšky mohl namočit.
Vzpomínám
Vzpomínám si, jak jsem tě potkala.
Vzpomínám si, jak jsme si každý den hráli před domem.
Vzpomínám si, jak jsme spolu prozkoumávali celý svět.
Vzpomínám si, že svět pro nás byla dlouhá ulice u našeho domova.
Ručičky
Ručičky
Tik… Ťak… Tik… Ťak… Tik… Ťak…
Čas ubíhal velice pomalu. Nekonečné tikání velkých nástěnných hodin mi působilo nedobrou předzvěst. Vmé mysli se odehrávala válka nadějných a skeptických myšlenek. Na jednu stranu jsem stále doufala a věřila, že sem někdo přijde a já se dostanu pryč.
Pavouk
Pomalu jsem kráčel velmi pochmurnou ulicí, která na mě měla podivný účinek. Připadal jsem si jako ve snu. Všude byla hustá bílá mlha – nebylo téměř vidět. Byl podzimní večer.
Duševní síla
Po dopoledním rozhodování, jak strávím odpoledne, jsem se rozhodla pro kino. Vybrala jsem si film Román pro ženy, který mi doporučovalo hodně známých. Přesto jsem si říkala, že se mi film zajisté líbit nebude, jelikož jsem na kvalitu filmů docela náročná. Byla jsem však mile překvapena.
Astrální cestování
Lehla jsem si na postel. Vpokoji bylo šero a okny procházelo pár světlých paprsků. Bylo tam příjemně teplo a já jsem se zaposlouchala do tiché hudby, která vycházela ze starého rádia. Zavřela jsem oči a najednou jsem dostala chuť to opět zkusit.
Tráva
Sakra, sakra, sakra, sakra,co to má jako bejt. Proč je moje tráva mokrá. Chce se mi z toho blejt. Chtěl sem s dát malej špeka bejt prostě v náladě,chci svou trávu ihned zpěta suchou jak má bejt.
ATOMOVKA
Takkoukni se dolevakoukni se dopravaněkde tam stojí,nás se nebojí.
Čeká tam v úkrytutemně zahalenáa v černém oblekuatomovka.
Ref: Všechny nás zabijevšechny nás vymítívšechny nás pobije atomovka. Všechny nás zabijevšechny nás vymítívšechny nás pobije atomovka.
Na tripu
Ref. : Ležim chabě bez hnutí
Na tý vlhký zemi,
Kdopak mě vstát donutí
Když tu nikdo není…
Stereotyp
Sedl si na sedačku. Pustil si televizi. Třeba na to přestane myslet. Svůj zrak zabodl do obrazovky a chtěl se donutit sledovat film, který právě běžel.
Hlas
Ten hlas… bojím se ho. Ozývá se vmé mysli každou chvíli. Nechci ho poslouchat, nechci ho slyšet. Ať jde pryč.
Černobílý svět
Černobílý svět
Ve dne je svět bílý. Vnoci černý. Je to prostě černobílý svět.
Běžím, jsem šťastná.
V prázdnotě
Tam někde v prázdnotě
leží jak ztracená
zamšelá duše má,
čekaje na mě.
Země
Procházím se pochmurnou ulicí a oblaka tmavého hustého dýmu mi brání vdívání se na nebe. Jen obloha by mohla prozářit mou temnou duši. Jen slunce by mohlo propálit mé depresivní myšlenky. Jen bílé mraky by mohly vyčistit můj zakalený zrak.
Nemocnice Acheron
Hlasitá rána a hrozná bolest na levém spánku. Cítil jsem, jak mi krev stéká po čele a po celém obličeji. Moje tělo klesalo dolů. Po chvíli jsem si uvědomil, že ležím na zemi.
V hrobě
Ležím a oči otvírám, zrak před sebe upírám. Všude kolem sebe,tmu tmoucí jenom mám. Podívám se nahoru,tma je tam a v dáli,nevidím však před sebe,to mě zrak můj šálí. Pohnu rukou dopředu,narazím však tvrdě,upřu zrak můj kupředu,je mi tu tak zrůdně.
Duše
Duše
Bolesti pomalu přestávají. Zrak začínám mít rozmazaný. Vše kolem mě se točí a já mám pocit, že plavu vzduchem. Plavu vzduchem nahoru - poklidně a pomalu.
Deprese
Kolem mě krouží deprese,ta, která vždy snese se,mou duši smutkem zanese,radost poslední si odnese.
Zbydou myšlenky černé,slitování vůbec nemá,slunce z duše ona vezme,pokoj už mi nikdy nedá.
Nenechá mě být,neodejde nikdy pryč,když chci v klidu žítvezme ten svůj bič.
Bičem rozezní zlopo celé mé duši,je mi z toho mdlo,hrozně mě to mučí.
Nostalgie
Nostalgie vždy .
. vzpomínky staré opráší,
které souží mě na jazyku
asrdce mé staré zanáší.
Zajatec
Otvírám pomalu oči a nadechuji se. „Strašný vzduch,“ proběhne mi hlavou. Chvíli jen ležím. Vzápětí mému zpomalenému mozku dojde, že nevím, kde to jsem.
Hřbitov
Běžím. Rychle běžím. Všude je tma, tak každou chvíli o něco zakopávám. „Rychle, rychle,“ zní mi vhlavě.
Halucinace
Běžel jsem rychle lesem. Bylo mi jedno kam utíkám, hlavně jsem musel pryč. Za mnou byly slyšet kroky. Když jsem zrychlil, zrychlili i oni.
Injekce
Slyšel jsem otvírání dveří. Dovnitř vcházelo několik lidí. Kolik. To jsem nevěděl, mohl jsem jedině hádat podle hlasů.
Poprava
Šepot. Slyšel jsem šepot všude kolem sebe. Cítil jsem, jak se všechny pohledy upírají na mě, cítil jsem tu nenávist, kterou jsem byl obklopen. Čas se zpomalil a já jsem měl chvílemi dojem, jakoby se zastavil.
Můj trest - moje smrt
Ležím. Ležím na malé, staré posteli. Zde jsem lehával každý den – každou noc. Ležím tu i teď.
Bušení
Procházím se na krásné rozkvetlé louce. Ach - ta krása. Jarní vůně se mi dostává nosem do celého těla. Krásná zelená tráva na kterou si lehám.
Smrt
Podíval jsem se kolem sebe. TmaPodíval jsem se nahoru. PrázdnotaZaposlouchal jsem se. TichoSlyšel jsem jen svůj vlastní dech, byl zrychlený.
Cesta do pekel
Krok míjí krok,noha nohu předchází,vedle cesty krve tok,slunce právě zachází. Divné bezvětří cítit je,horko začíná mi být,kam jen tahle cesta jde,kam mě nutí nohy jít. Stromů stále ubývá,přírody je méně,když se člověk zadívá,vidí mrtvé pláně. Pomalu jdu, nezastavuji se,cesta klesá strmě dolů,kráčím pořád v jednom kuse,slyším šepot plný žalu.
Mystické zrcadlo
Lukas byl pohledný mladík, který věřil v přísloví : ,,Co oči nevidí, to srdce nebolí. “ Proto také nevěřil žádným nadpřirozeným věcem a stalo se mu to osudným. Když mu v šestadvaceti zemřela jeho žena, tak se z toho dlouho nemohl vzpamatovat. Chodil po hospodách, ztratil práci a vůbec se o sebe nestaral.