Písmák zlatotepu
z hor do sklepů
z Domažlic až do Hronova
na soutoku Vltavy a Orlice
vůbec ne nová
že sluší mi tma
Cestou sem
Akáty podlamují kolena
Travnatá zem
Vodou skloněná
že napíšu
napíšu tobě
perem ze skla
na papíře zdrkotání
za to, že mrazem bříza seschlá
[co je v šalvěji]
ocukrovat si ústa,
políbit zemi a být potichu
Jak umrzá hlína
jak zpívá, ta země, chladná, smilná;
vzadu za domem
hlína brázdí dlaně jako odtušená bolest
pod nohama když se smráká
zalijí se nory lesním medem
(listy začly letos padat pozadu)
nebyl jsem tu
trhat si ruce a vrávorat po obilí
je někdy dost divný
nemít tělo zpapíru
ve dny který by nejradši nebyly
modlení
říkáš, že pláčeš kvůli břízám
já brečím pro ne-slova
a klidně se ti přiznám že bolí mnohem víc
je to bolest fantomová
přiblížení
v přiblížení
jak stébel se hrdla chytám
a do tmy ječím
vy tam. .
všechno
vypij zmraku vmým vlasu pampeliškový mlíko
/podle hlasů poznám přicházející sen/
když otevřeš oči
a uvidíš šedý ptáče vjavorovým sirupu
Annet
seděla jsem v borovicirorýs spící letěl výšsvítání hor pálilo mi patyznásilňovalo mě tišety jistě víšco se v náprstnících píšeživot Anetynamaloval špatný obrazraka v rucepáteř vytékající z tělamízu těkající z řas
Otče náš, jenž jsi v šedé alcezhnasněme dlaně tvé
jsou i hvězdy tvé. naruby a rozšklebenév záři chemoterapie. až v moci tmy je trochu blaze, kdyžberánek krev nám z tepen pije
Jeřábi a tak
čelem k tobě
koukala jsem ke stropu
zněj stékaly mraky
obrazce Jako kocouři a jeřábi a tak
Chiasmata cukru
jednou už nebude důvod odejít
jsou to chiasmata snů, co nás spojí
zasténání
tak vážně tiché šumění letících křídel
Hraní na havrany
Havrani.
vleťte do očí anebo cokoli
zabijte kukačky, zabijte mě,
že tetelím se sama stebou měsíce a dny
Zabíjení motýlů
Je deset motýlů se sprášenými křídly
je osm mrtvých a jednoho zabíjím
na parapetu
lžící od medu. že opilý je do hodiny.
Umřeme pro neštěstí
Otcové spali, dcery se smály--dcery vždycky plakaly. břízám odumřely kořenya tiše se zlámaly, přesně v půli stehenchce se mi křičet pro ženy,co šijou si stále smuteční šaty stehem do zápěstíumřeme pro neštěstísvých ucouraných prstů ve víně; nevinně, tvařme se všichni strašně nevinněa v půli noci, když je třeba slovzhasněme všechny cizí světyv beznaději postřelených sov.
Kopřivy kolem pusy
otevřu si zápěstí
a zašiju třešňovou větev přímo do těla
trochu to teď tlačí
řeknu, kdyby ses ptal
o smíchu
Prostě si utrhl nehet a šel si sednout na opačnou stranu řeky. Princezna se zatím dívala na hladinu a cachtala si chodidla vpampeliškách.
„Té vody nějak přibylo. “ zavolal na ni zprotějšího břehu.
do pusy nám vlétly kukačky
je mi líto všeho peří
co jsem ti vytrhla skrz ty dny a noci
do pusy nám vlétly kukačky
-čeří se a těší na ty prsty-
Ořechoví Pávi
skrz ořechový prsty chlípný
mi dělohu na plátno vypni a pomaluj láskou
šlo by to…
šlo by to dřív, než ti barvy zaschnou.
/Věci Pro i/
Jsou věci jako
jsou talíře vposteli
vtěch talířích se břízy tetelí
a vrána kvráně sedá
/Pověste Mi v Hrdlo Meluzíny/
ženám, co jsou ke mně tváří,
vtisknu něhu,
nevlastním dětem pošlu květy plné sněhu,
po stěně jim pouštím vodu do krku.
/Nocí Tekly Astry/
a hlavy nám praskly vtu chvíli
všecky neurony pokojem zasvítily
stíny se prodloužily za skly
zočí cukr se mi vysypal
/Hořící Vrby/
Jednou jsem byla vrbou na Měsíci
kolem padaly hvězdy
a řvali motýli
vlasy si splétám se pšenicí,
/Rorýsi v Nebi Se Bijí/
srsti koček podél roztažených vlasů
a prsty vnich
a pod postelí tygr
jsou moře času rozlitá vbřiše
/Epilepsie Ticha/
Když se stromy prvně prohly vpase
kůra měkce zapraskala
dešťové buňky cizího těla, zdá se
zalepily medem květů alej
/pod stolem všechny přitažlivosti/
v hrnečku od kávových zrnek
vyrostla pampeliška
a padáčky ti polámaly vlasy
kouřem promodralé cypřiše a
/mezikruží držíš za zuby nehty/
Zmodraly mi rty a prsty na tvé ruce(na levé) zauzlovaná noci v láku,byly sny vždy smutné, tak pryskyřičné poluce. - žalostně se někdy mužidívají skrz plátno ořešákůžalostně se ženám v mezikružíkreslí lásky,upatlaná křídla tažných ptáků"Pak bych chtěla abys tady byljen z tohohle důvodu". snad aby se mi ruce rozlomilyv půli, milý, snad ze zrcadel namodroslíže se snáze usazený prachco kočky snesou k létu na drápkáchje upletená z nadávajícího červnaa já mám zase srdce jako álej. pro jeden strom je hloupost se tak tvářit dálejak Amélie bez Montmartreza nočního rouháníjejíž milencem je věčně její bratrnarozen mrtevza kocouřího sténání
/žít je toužit.. snad/
šla jsi po mostě a řeka
rozlila se zrovna do nebe.
skapaly nejhedvábnější zvukomalby
z pilířů
/ze seznamu v nemocnici/
Praskl jsi na čele
jak v oku mýdlová bublina
klubko nitek, rytí po kůži rozechvělé a trochu
inkoustová ústa
a.. prý vysublimuju
na moji chabou nemoc zuž zoufalých pokusů chemoterapie
vůní dlaně a černým čajem dneska asi už
nepomůže, je neroztaje.
Prostě jen prší, za ta léta nepateticky, a třebaže spolu
V umyvadle plném karamelu
Zatímco škrábal princeznu za uchem vzpomínkami, rozeběhla jsem se přímo proti posteli a narazila vlasy do záclony, co jednou natřel dětským olejíčkem a potom odešel, protože naše šumivé slunce upadlo zbalkonu – uklouzlo po dlaždicích zvlhčených mým potem zatímco naše těla hrála uvzdychaně stínové divadlo. Uklouzlo a zapíchlo se princezně navždycky do obočí. Třeba ji to bolelo, ani nezazpívala. Tak trochu se zavřel do sebe, no aspoň na dvanáct západů toho jejího slunce a pak někdy za čas, když se moje neprůhledné dítě vylilo ze břehů a vrnělo si tmou, šimrala mi moje první žena záda palcem u nohy, šimrala mě moje žena jarem vklíně.
rostla od stropu mně přímo mně do klína..
Zkus mě udržet zavřenou
- jsem náchylná na pláč za vůně ozonu
a sivých zvonů
když šeptají co by kdo chtěl
mé malé rakoviny
Když praskneš mi v dlani jako usušený motýlna šupiny cizí kůžekdyž polykáš kamínky z cest,když ani trochu nepomůžeže jsi do svítání květy pro ni propila zkoušel se splésti včera ráno dnes. Třeba taky mojí vinou umírají lidé ve výtahu,v mém hrdle z racků,v panenkách na míru šitých,třeba taky mojí vinou perem si kreslíš do obočíabys tu přežil rovinykdyž nedám ti míň než spát ve víle Zbitých. Třeba někdy skoro ráda vdechuju tvůj mrtvý dýma všechny tvé rakovinytřeba si hrací kostkou jen zalepím oči-třeba jsme celí z mlhoviny. Když i rozpadáš se v ježka v klecijak pak smím,jak pak můžu ti říct, že chci nedívat se dáldál a dál si uvědomovat-…narovnám si vlasy tvými snya páteř do křupnutí šípkovými plodynapuštěnými deštěmKdyž se ze tmy díváš bílejá možná příliš rozesnileteskně zpívám kůží- takové to je, když pohledy a ústynebijí mě muži.
Zasypu si oči lékořicí
Zasypu si oči lékořicí, zaschlé jizvy potřu medem.
Je to jako když se nepovedekaždé další ráno.
Do hady pokousané duše vypustím si suše vránu
ta sezobe všechny kopretiny
zátiší zapadaná antikoncepčními pilulkami
Jsem královnou bez koruny
a runy na břiše místo cudného pásu
zátiší stop v praskajícím sněhu
zapadají antikoncepčními pilulkami
(diáře)
asi musíme umřít asi odletět
tam každej sám a potichu a bez přemlouvání
s bílým květem za uchem anebo
mezi rty
Alexovu páníčkovi
a ty se blázne,
jako by ses díval
stromům do letokruhů skrz kůry
a skrz mě,
Honzovi
Ty teď už víš všechnoco jsem chtěla vědět já,a možná stojíš za mnou a--panebože. a prstýnek od Tebe, s nějvěčejším broušeným kamínkem, kterej se mi kdy líbil, mám tady někde v šuplíku. pořád, od té asi páté, šesté třídy. Máš nejčernější očia dneskajako oranžové nebe-to proto tak sněží, my si to přáli,sklepáváš nám ze svých křídel touženícopak tam něco stihlo ulpětza sedmnáct letpanebožeje o Anděla víc.
malířka
při milování maluju ti
pastelkou do sněhu, co vdlani
taje tajemství do zornice
kapu inkoust
prostěradlo
jen když stojíš pod lampou
tma vzlíná a nov je třeba několik dní
prostěradlo
omotané okolo boků
blechy a vzpomínky --
A právě ve Tvých dlaních
rostou dětem křídla
hlídáš smích
smích
S-něho-tanie
To když se venku snáší z křídel prach
po cestě sněhem
po lampách
během tří-až-pěti dní
PODZIM NARUBY
. a to, že mi lezou věčně po rukou pavouci
a Ty a Ty a někdy já a potmě
zhasíná v prstech další sirka
dřív než se pořádně rozhořela
Jsem jen paní, co se dívá
V každém zkrouceném vlasu mi vrkáš jako malý otazníček. Hřeju si tě pod srdcem jako jablko právě vytažené z lednice, které jsem zvyklá si třít o prsa. Nemůžeš mě mít za zlé. Jsem jen paní, co se dívá barevnýma očima a většinou, i když se zdám mít sebevětší hloubku, neposlouchám.
Labutě pod hladinou
Špinavý a sepraný
Labutě pod Vltavou
na nábřeží kamínků, vajglů a utajených hříček
bílých peříček
Koruny
Roztočili jsme si v dlaních koruny
aby jen tak šplouchaly si v rýhách osudů
aby se v nich odrážely pohledy žen co přišly o děti
ty pohledy, co strašně bolí do rohovek
"Tati, a jsou tam hrobečky jako domečky skřítků!"
Autobus dovrněl a mé bosé palce se nořily do spadaného jehličí pohlazeného vlhkou dlaní soumraku. Chtěl jsem jít dovnitř, strašně moc, vstoupit do toho čarovného království skřítkovských domečků zakrývajících vychladlá těla. Sevřelo se mi srdce, namlouval jsem si, že třeba někoho potkám a to mě společensky odradí neoplakávat po sté kůru stromů tyčících se . ne do výšky, konce jsem jim nedohlédl, řekl bych že do nebe.
Tátovi
Hnal jsem se dlouhou chodbou a nad hlavou mi tak nějak monotónně a spíš zdonucení vrněly a blikaly zářivky. Jako by si neuvědomovaly, že jsou jedny zprvních spatřených očičkama blankytnýma jako srpnové nebe nebo do černa ztěmnělýma několikaměsíčním konejšením. Jaké asi. -
Uši mi zalehly a dech mi hučel a sípal vhlavě, před očima mi běhaly barevné perličky a všechno mě to vtu chvíli strašně štvalo.
Mým bratrům
Nechávám se zacukrovat vločkama
a píšu si tobě do dlaně písmenka.
vlastně nejen do dlaně,
i po prstech,