Jídelní sestava
Některé večeře jsou jako stoly
dlouhé a těžké
jen se k nim přisuneš
a zachladí v dlaních
Klín v hlavě
Někdy si připadá
bezhlavý nebo s hlavou
v cizí hlavě
s hlavou v dlaních
Ryby
Někde pod rybami
hladoví hlubiny
- najednou klesneme
jak bílé kameny
Erma / Lučina
Erma
Do krajin jizev
zarostlé stesky
ještě žhne
Pripjat
Pustina,
kde vyhaslé jádro
z umakartu -
krajiny sarkofágů,
Prostorový rebus včerejšího večera
Tři ženy na balkoně
a tři noční cigarety
tři ženy
nad tebou
Krátký text o pití prózy (Kafe)
Někteří lidé pijí kafe dlouho, osobně ho za drobného usrkávání nechávám vyhladnout do takové míry, že mě nejednou napadne, nebylo-li by jej lepší zalívat rovnou studenou vodou. Ale pak jsou tu ty malé doušky, bez nichž bych se asi neobešel…
Různí lidé, pijí různou kávu. Brazilskou, Himalájskou, osobně pijí Keňskou, chutná mi a navíc je vtom cosi exotického, alespoň pro mě. Vzpomínám si, jak mi jedna známá vyprávěla, že Korejci, kteří přijížděli obchodně do ČR pili kávu (a čaj) zásadně instantní, granulovanou, takovou, kterou i Češi obcházejí obloukem.
Rozptýlení
Vždycky jsem měl podezření, že to byla jen nuda, zníž se Ludvík rozešel sAlenou a začal žít sHanou, Aleninou sestrou. Pocit, že je toho vegetativního bujení, které jej postupně rozkládalo, už příliš, že neučiní-li nějaký – vpodstatě jakýkoliv – rázný krok, jeho život nikdy nevybředne ztoho tíživého nicnedělání a nicnedění, kde se všechny činnosti a události důsledně popírají a stávají se jen jinými tvářemi civilizační nudy. Ale nastal pravý opak. Poznal jsem to jen ztoho, jak často jsem jej poslední dobou navštěvoval.
Obálka
uvědomil, že se prodlevy mezi nimi zkracují. Po dvou měsících Muž docházel dvakrát denně: ráno kolem páté, než se Oskar odebral do práce (byl zaměstnán varchivu městského magistrátu), a podruhé zase večer, krátce před sedmou. Průběh jednotlivých návštěv se vpodstatě nelišil. Muž, na němž ležela zodpovědnost za první tah vcelé partii, zazvonil, Oskar mu otevřel, Muž postupně obhlédl jednotlivé místnosti, Oskar jej doprovázel.
Zrcadla
Pod dohledem nespočtu zrcadel jsem seděl vrohu kavárny Palais des Glaces, kde – snad vyjma neděle – trávím každé dopoledne. Čekal jsem na Ludvíka, který měl co nevidět přijít. Zbývalo jen párminut do půl jedenácté. Vláčné dopolední světlo pronikalo malými okny objatými rámy starých zrcadel.
Park
Od mého posledního návratu zMěsta se mi zdá, že dny plynou mnohem pozvolněji. Jejich tempo je pomalejší, krotší, až si říkám, že nic jako den neexistuje, že je jenom jeden čas, který se zastavil, jeden prostor, který se nepřetváří, a já se ocitl vjejich zajetí, zněhož mě osvobodí teprve zánik domu, vněmž naše rodina žije po celé generace. Nicméně jak dům, tak má rodina, mají to nejlepší za sebou. Zbyli jsme jenom já a můj otec, dům se rozpadá.
Zlomky
Pláž
Ráno jsem se vykradl zhotelu ještě před snídání. Tentokráte už nadobro rozhodnut odjet a nevrátit se. Ssebou jsem si vzal jen knihu, kterou jsem měl rozečtenou, a peněženku; oboje kvůli vlaku, jímž jsem chtěl zmizet. Svůj rukopis, o němž jsem si nalhával, že přímořský vzduch mu pomůže k dokončení, jsem (nedokončený) nechal coby soukromé memento mori ležet na stole.
Týden
Pondělí
Jako každé pondělí jsem k Hektorovi přišel právě ve chvíli, kdy zarovnával ouška čajové soupravy směrem na východ. Byl to jediný zvyk, kterého se nikdy nevzdal, jinak své zvylosti obměňoval často, pročež se nedá mluvit ani tak o zvycích, či zvyklostech, jako o euforických chvílích nemístného nadšení či, lépe řečeno, nemístných stavech euforické nadšenosti, jimiž zaplňoval volná místa svého života. A zatímco vpondělí rovnal ouška na východ, vúterý už na jihovýchod, ve středu na jih atd. , až na konci týdne všechna doputovala směr sever.
Sad
On, kterýžto se jmenoval Ludvík a toto své jméno uměl krasopisně napsat, byl spolužáky zván Jabkáčem, Jabkem nebo Jabloňákem. Jména si však člověk nevybírá, ta mu jsou vybrána a je jenom otázkou, nakolik se jimi bude řídit. Jeho otec vlastnil rozlehlý sad, který vesnici obepínal zcelé její jedné třetiny. Tou dobou bylo vhodné užívat slov jako obchvat, obklíčení, kleště, teprve ke konci války mluvilo se o vesnici jako o jablečném kotli, vněmž vše zkvašené vře a vaří.
Kořeny
Znal jsem Renče od té osudné automobilové nehody, vníž mu jeho budoucí žena ochromila levou ruku. Byl jsem to totiž já, kdo znejbližšího obchodu - po dlouhém domáhání se telefonu - zavolal sanitku. Ostatní přihlížející se jen sprostě rozprchli, když vyšlo najevo, že následky by mohly být závažnější než pětiminutové prodlení při cestě do práce. Jako zfilmu: vjednom okamžiku se proťaly tři životy.
Kniha
Položil přede mě jakousi knihu. Zamžoural jsem na její přebal a zjistil, že jméno autora se důsledně shoduje se jménem mého přítele.
„Ale, vy jste napsal knihu. “ podivil jsem se a knihu uchopil, načež ji rozevřel na přídeští.
Výstava
Uvolněně jsme vyšli zDomu umění. Svět vypadal přesně takový, jaký jsme jej já a můj přítel zhruba před hodinou opustili: nalézala se zde spousta lidí. Někteří znich někam spěchali, jiní si, loudaje se zdánlivě bez cíle, užívali jarního vzduchu, několik jich jen tak postávalo. Bylo krásně.
Prsten
„Ale o hokeji jsem mluvit nechtěl,“ pronesl, sotvaže svůj ukazovák přesunul zoddílu hovězího masa do drůbežího: „nicméně, no, asi to stejnak víte, jde o vašeho přítele, konkrétně o jeho poslední vůli, kterou po sobě zanechal,“ a náhle jídelní lístek zvedl, jako by se za ním chtěl skrýt. Do jisté míry se mu to i povedlo; ústa mu zmizela za imitací kůže: „Je sice právně neplatná, ale váš přítel byl i můj přítel, ostatně váš přítel měl mnoho přátel, než sjedním znich odešla Helena, pročež počal mířit ke své záhubě. Mimochodem, dám si asi ten hovězí steak, mám na něj takovou chuť. Má manželka rozumí všemu jinému než vaření,“ povzdechl: „Vy vážně nebudete nic jíst.
Spis
Existenci Lencova spisu O jednotlivci jsem uvěřil, až když jsem tento našel položený na rohožce před dveřmi mého bytu. Do té doby jsem nechoval nejmenší víru v to, že by Lenc kdy cokoliv sepsal, neboť se mi vždy jevil až přílišně výmluvným: předpokládal jsem, že všechny své myšlenky jenom mluví, nikoliv píše, že všechny své myšlenky věnuje řeči, tudíž mu již nemohou zůstat žádné další pro spis; o spisu se sice že často zmiňoval, sám jsem však jeho vznik pokládal za krajně nepravděpodobný. Proto mě jeho nález nanejvýš udivil; o to více že rozsah spisu nebyl malý, hádal bych přes šest set strojopisných stran.
Vzal jsem tento Lencův spis O jednotlivci, odemkl dveře bytu a odnesl si Lencovu životní práci, jak spis nazýval během našich rozhovorů, do obývacího pokoje.
Les
Sedím na verandě a popíjím ostružinový čaj. Přede mnou se jako hradba tyčí les, temný a nepropustný, co jsem živ, pamatuji si tento les jako temný a nepropustný, dokonce i můj otec, když ještě žil, mluvil o lese jako temném a nepropustném, prý si jej nedovede představit jinak než temný a nepropustný, opakoval mi odmala. Pokaždé, když usínám, slyším, jak ke mně oba promlouvají: otec i les; první mě láká, abych odešel, druhý mi vodchodu ustavičně brání, den ode dne obemyká naši rodinnou usedlost těsněji a těsněji, až zkdysi obrovského palouku, jenž se kolem našeho domu rozprostíral, zbývá jen malý plácek trávy, sotva by sezde otočil automobil. Pamatuji si na jednu příhodu zdětství: sedím při okraji lesa, dům za zády, les před očima, a pozoruji temnotu a nepropustnost tohoto lesa.
Vstupenky
Počal jsem se holit již hodinu před tím, než bylo nezbytně nutné. Holím se však rád: jest mi nadmíru příjemné stát před zrcadlem a dívat se, kterak chladnými a přesnými tahy zbavuji se vousů. Stejně jako Židé koupají se v mykvi, já loučím se s hříchy minulosti tak, že je neúprosně setnu břitvou a tu následně opláchnu vumyvadle. Vše nepříjemné, co za poslední dny vrostlo mi do tváří, končí vodpadě.
Vstal jsem
Vstal jsem. Občas vstávám, abyste mi rozuměli. Jindy jen tak ležím a čtu si; povětšinou tak dlouho, než je čas jít si lehnout a usnout. Tedy já ležím pořád, ale ostatní si jdou lehnout.
Konečná báseň
Na hnojištích parnasuvybírám zbytkypo velkých básnícíchnějaké zlomené nehtyzpřetrhané šlachydvě shnilé závorky(co do nich napíši. )odsun formátu asi nějak takhlevelké láskya malé radostivzývané sebevraždyzatímco nesčetné náměty rackůse mění ve výsměchno nicasi půjdu domů a napíši povídku
ale jen krátkou
Jeho ženy
Jediné tři věci, které si ssebou zFrancie dovezl, byly:
-Román Milana Kundery Nesmrtelnost
-Pověst svůdce
-Zvyk dlouze rozmlouvat při jídle
Begónie
Ten zvyk jsem na něm obdivoval. Každé ráno vyšel zdomu a namířil si to přesně kzáhonu sbegóniemi. Sklonil se a šáhl si na ně. Činil tak naprosto každým dnem za naprosto každého počasí vnaprosto každém ročním období.
Oběd
„Je to sprostá pornografie,“ řekl mi nakláněje se nad vyjedeným talířem. „Je to sprostá pornografie,“ procedil mezi zuby a podal mi fotografii, málem při tom převrhl mé pivo. Na fotce se žena přela v oblouku do muže, jež byl zpříma vklíněn mezi její nohy. Trupem tvořil kolmici ke spodní straně fotografie, žena jako půlkružnice dokreslovala geometrickou kompozici obrazu: souboj linie s kruhem.
O zahradě
Cestou domů jsem ho často vídával, kterak sedí na terase svého domu ve vozíčkovém křesle a zčaje loví drobné kousky omítky, které mu tam spadaly zbalkonu. Ten se nad ním klenul podepřen dvěmi sloupy jako nějaký bizardní stan proti slunci. Jako kolemprocházející jsem jej pokaždé viděl zprofilu. Vjeho orlím nose bylo možno lze vysledovat aristokratické předky; pohled upíral daleko před sebe, hluboko do zahrady, od níž ho dělilo několiko schůdků pro něj, vzhledem kjeho stavu, nepřekonatelných.
Proč byl smazán nick Pišta Hufnágl, Jiko, pozorovatel...?
Některé kroky přesahují možnost pochopení s konatelem.
Pokoj
Když mu řekla, krátce po té, co jej přivedla do svého bytu: „Sedni si na postel. Přijdu za chvíli. “, byla to věta plná příslibů. Pak odešla znevelké ložnice.
Beton
Na té betonové krychli by nebylo nic zvláštního, kdyby neležela vprostřed cesty. Nechci samozřejmě tvrdit, že betonová kostka stran a na třetí metru mimo dvouproudou cestu je něčím obyčejným, nicméně tato byla tím zajímavější, že se kolem ní nedalo projet, neboť ji neznáma síla umístila přesně vmístě dočasného zúžení silnice. Vobou směrech se táhla různobarevná kolona aut: stojících, samozřejmě. Jako lentilky jevily se zdálky, když tam celou tu dobu prodlévaly smotory běžícími naprázdno celkově seřazeny do ukázkového příkladu kolony, vjejímž středu jako by kynula jedna betonová kostka.
Na atice
Jednou nohou blancuji na atice"Stojí to za hovno. ", říkáma dívám se dolůčtyři patraale skákat se mi nechceto já jen tak, abyses bálaa řekla mi:"Tak skoč, srabe. ""To víš, že jo. "Pak rychle slezua zapálím si cigaretubudeme kouřit
Zmrzlina
Jako každý týden touhle dobou jedla zmrzlinu. Dva kopečky půlených sněhuláků olizovala tu shora, tu je obratně podebrala svým rozkošným jazýčkem zespodu. Občas ležérně olízla kornoutek, zatímco já, sedě vedle ní o takový kousek, abych stále nepůsobil dotěrně, si jen představoval, co všechno mohlo by být na místě její zmrzliny, ale není, protože v kuželu ze starého oplatku nalézá se právě ona růžová pochutina. Jedla zmrzlinu a jedla ji tak dlouho, až se ji oplatka promáčela a celé ruce měla lepkavé.
Volnost
Bundu přetáhnout přes hlavurozervat košilistrhnout kůžilžičkou seškrábat svlastvovyrvat žebrovyříznout srdcea v tašce s nápisem Tescohodit jej do koše
Sundat si kloboukoholit vlasy kuchyňským nožemcihlou sedřít pokožkurozdrtit lebkuprsty poodkrýt plenuvyjmout mozeka suchý jak papírhodit jej na podpal
To jsem možná chtěl
A bez dušeA bez myslisvět bude jak byl
Poslední polibky
Poslední polibky chutnají po pivěa první, ty zrána, jak vylízanej popelníkzmuchlaný prostěradla, otevřený oknoprvní láska hledaná ve vlasechřeknu Ti:"Hospodský známosti stojej do jedné za hovno".
Okna
Když Jan Vítek poprvé proskočil oním oknem, kolem kterého tolik týdnu předtím bloudil jako ve snách, bylo mu něco málo přes sedmnáct let. Počínal si jako omámený – když včera seděl nad starým mlýnem, ve kterém už, soudě podle povídaček a šeptem pronášených řečí u mlékaře, přebývá duch mlynářského učedníka, jehož život skončil po krátké cestě náhonem pod lopatkami kola, zprvu odmítal uvěřit, že ten koho vidí je Ona – Alena Pokorná.
Prošla kolem něj jako přízrak a za sebou nechala jen rozhrnutou trávu a malý papírek, na kterém stálo zcela zřetelně vykrouceno nedospělým písmem, avšak srázností, která Alenu Pokornou už nikdy neopustí: Nechám otevřeno okno. Naši odjeli do Reichu - obchodně.
Samota, láska a náhrady
Jestliže existují alespoň dvě věci, které se dostaví ze zoufalého pocitu lidské samoty, jsou to nuda a láska. Jenom je nazvat pravými jmény. Jan Tichý i Helena Vasová by možná souhlasili, že se občas nudí, přesto kdybyste se jich zeptali, jestli se mají rádi, možná by se usmáli, možná svěsili pohled. A možná proto jim ironie vesmíru umístila byty naproti sobě.
REMINISCENCE WOODYHO ALLENA: Průvodce některými méně známými balety
CAREVIČ
Píše se rok 1904 - svět stojí na pokraji velkých společenských změn - a mladý ruský carevič přijíždí do New Jerseyského stánku srychlým občerstvením. Hrají nesnesitelně libé smyčce. Carevič si vybírá menu. Zatímco je mu průvodcovskou delegací podsouvána chlouba podniku - dvojitý cheesburger smajonézou a extra cibulí, on sám svým celým srdcem tíhne kprostým hranolkům skečupem.
Sláva a my
PŘÍZNAKY:
Málokdy se stalo, že se člověk stal slavným a ani si toho nevšiml - symptomy slávy jsou povětšinou viditelné prakticky jakýmkoliv okem smaximální vadou šesti dioptrií – ono, kdo by si také nevšiml toho, když po probuzení u pat svojí postele nahmatá svého prvního životopisce.
Je totiž empiricky dokázáno, že právě životopisci fungují jako nezvratný důkaz lidské slávy. Čím jich je více, tím lépe a s každým novým příchozím máte pak jistotu, že zase o nějakých deset tisíc lidí, ochotných nimrat se vkaždém aspektu života slavné hvězdy, vstoupla vaše popularita.
Jenže, ne vše je tak růžové, jak se zdá – životopisci sice člověku přináší své výhody, a proto také vše pozitivní kompenzují svou vrozenou vlezlostí, hraničící až spojišťovákem, a co je horší i neutuchající touhou objevovat ve vás nekonečně filozofické duševno, které dokazuje hloubku vaši osobnosti a před nakladatelem pak samotné životopisce ospravedlňuje vpřípadě komerčního neúspěchu.
Smrt a chodba
K. měl postavu středně starého mírně podsaditého muže a navzdory své vrozené lenosti právě vytíral chodbu. Smrt naopak byla alespoň o deset centimetrů vyšší a chodbu samozřejmě nevytírala, místo toho pečlivě studovala jmenovky na bytových dveřích. Bez valného úspěchu.
Kupa knih a smysl života
Oskar Kubica měl tu smůlu, že se jednoho pátečního večera podíval zokna. Oskar Kubica měl tu smůlu, že bydlel vOstravě Porubě na hlavní třídě za čtvrtým oknem odspoda. Bylo kolem osmi, světelné pruhy aut se draly ze směru Opava někam do centra a pod Oskarem na chodnících míhaly se typické přízraky osmé hodiny večerní, které jako každým týdnem v pátek mířily někam za zábavou. Možná někam na Stodolní, možná do Koruny, možná do Slovanu, všichni mladí, snad krásní, už teď mírně podnapilí a chtiví se bavit.
U zubaře
Na lavičce u zubaře
s umrtvenou čelistí
políbili jsme se
a nic jsme přitom necítili
Domek pro nás dva
t a i r l t a y - v j -řesto-ale-pro-nás-sa pi kt - m o a m - - v e s p í c e á m n r s - r a - d h - i ů - n l m-ze-vzpomínek-> da s vchod->Jak-plynuly-léta-z-my
Beze jména
Jednou zvěcí, které můžeme říci o Aleši Záhorském snaprostou jistotou, je fakt, že neobyčejně snadno a rád zapomíná všechny nepodstatné věci svého života. Neví, kam si večer odložil brýle (vždycky je ale ráno najde), kde nechal své oblíbené světlé kalhoty (nevadí, vezme si jiné), kolik přesně platí za nájem (nějak mu to prostě vyjde) a třebas taková jména bývalých spolužáků si ani nepamatoval dostatečně dlouho, aby na ně stačil zapomenout (vždyť už z nich asi nikoho nepotká). Nicméně jídlo chutná pořád stejně a usnout se mu také vždycky podařilo.
Jednoho dne se ale Aleš Záhorský probudí a shledá, že přes noc zapomněl, jak se jmenuje on sám a není si jistý čí tvář to na něj tak poťouchle usmívá ze zakaleného zrcátka na nočním stolku.
psal jsem jí i báseň
Někde jsem četl, že spříchodem jara se člověk zamiluje třikrát snadněji než vté nejtužší zimě. Nevím, jestli je topravda,nicméně já zamilovaný byl. A bylo jaro. Seděl jsem vkanceláři, cvrnkal si do pěti sponek na papír, co se válely na stole, a sledoval Ivetu, jak se baví sMilanem - občas se usmála, občas zamrkala, pohodila hlavou a já jen bezmocně zíral na její kaštanové vlasy.
Vám všem mé...
Všem mým láskámjež jsem nikdy nemělvšem těm kráskámk nimž jsem nesmělblíž než na tři možná i dva kroky
Všem mým láskámjimž jsem za nic nestálvšem těm kráskáms nimiž nikdo nespalv jedné postelijak jsoudlouhé roky
Jen mým courám na pár nocíbez touhy, bez láskya bez pomoci napsal jsem ty řádkyjež nikdo z Vás mé drahéčíst nebude moci.
Epizoda se slovem LÁSKA
Ráno jsem se probudil spocitem, že mi něco chybí. Jenom jsem nevěděl co. Bylo půl desáté a za okny pořád ještě sněžilo, už od včerejšího večera. Pomalu jsem si na posteli sedl, potom vstal a chvíli jen tak čuměl do zdi.
Romantickej večer
Já seděl u naprázdno hrající televize, Eva byla vkuchyni, chystala večeři, a za okny padal po obrovských chuchvalcích vloček mokrý sníh.
Zadíval jsem se ven.
-Vsaď se, že zase vypadne elektrika. pronesl jsem někam směrem k Evě, aniž bych se otočil.
poslední podzimní den
Poslední odá na podzim
hrála se v sobotu
stromy v ní kázaly
svou vlastní nahotu
Neznámé
Viděl jsem tě v davu.
Oči ti svítily
světly výloh,
na toho druhého.