Procházky po Jelení spatřily světlo světa
Mrtvý – a přesto zachovalý
Vútrobách staré rašeliny
dávno již hlásku nevydává
poznával kdysi hezčí klíny
Balady o době na hlavu - výběr
A náš svět dávno cizí…
Někdy dny uplynoua srdce dál jsou sucháčekání na kapku, to čekání se vlečePohár je obrácen, nůž bez ostří nás kuchás péčí dost podivnou - snad nebude to péče
Někdy se připozdíaniž se přitom stmívásvětlo se ztratilo, tak bez tmy, beze světlase žije nežije - je doba nepřízniváa čekat na drozdí zpěv je jak žehnat metlám
Z řádků jsou mezerya z mezer jasná slovapávi se v zahradách zas budou naparovatjenom ty zahrady - tak, mimochodem - zmizíZ jihů jsou severyuž není, kam se schovatzlato se tavilo, tavilo do olovatam zase na tady - a náš svět. Dávno cizí.
Procházky po Jelení
Vlednu 2016 mi vyšla básnická sbírka: Procházky po Jelení, ilustrovaná grafikem, Jiřím Staňkem.
Skládá se hned zněkolika rovin, a to jak tematických, tak stylistických. Čtenář zde najde oddíly psané veršem volným – a vedle toho villonské balady. Samostatná část je psána formou sonetů.
Ta naše ZOO nelogická
Lachtaní
Bazén jako na dlani
koupou se vněm lachtani
a že vyhládlo jim zrovna
Ať žije Dyje
Rozporuplný
Letmo hodil na bar oko
jeden expert přes baroko
Zaplakal však nad rokokem
Co dál, po Ankaře?
Postava včerném, kufr na kolečkách
semknutý průvod, míru holubice
někdo se schová stím, že všechno přečká
jiný chtěl říci, co si myslí. Tečka
The Beauty goes on
The Beauty goes on je sbírkou básní o lidském nitru, specielně tom ženském. Na počátku byly kresby grafika Jiřího Staňka, jež mě inspirovaly. Na základě těchto kreseb vznikly básně, a to jak ve volném, tak ve vázaném verši. Jednotlivé básně vyjadřují pocity, sny, představy a touhy, jak jsem je zJirkových obrázků vnímal.
Když chybí lidskost
Stál jenom skufrem, na nádraží
sbalený život, přes čtyřicet let
o všechno přišel, slunce praží
nějaké světlo ale nevidět
Za devatero kruhy
Prvý kruh
Kdesi vbludném kruhu
zazněl hlas Lukiana:
Spánek svého druhu
A nezůstane kámen na kameni...
Vnakladatelství Bez. vydavatele mi vyšla básnická sbírka A nezůstane kámen na kameni (Zde je možno si ji objednat: http://www. bezvydavatele. cz/book.
Tóny podzimu
Je sychravo, zima ruce vzpíná,
šedavý potah obzor zaclání
Kouř vohništi dýmá, kolem špína
podzimu vbotách hrůzu nahání
Prý i plot...
Ze stromu padal pláč, zkoruny bez listí,
dopadal na pavlač, nikdo již nezjistí,
co tím chtěl povědět
Na kmeni visel smích, ten ovšem nepadá
Kdo ji bodl do zad, křičí, že ji chrání
Kdo ji bodl do zad, křičí, že ji chrání
před tím, který ihned volá záchranku
Zatím český MOSAD na povel má paní,
co se trestu vyhne tahem na branku
Havraní krákot letí přes hřbitovy
Havraní krákot letí přes hřbitovy
do mraků stoupá zachmuřený dým
hlavičky poupat popadaly stím,
že táhlý rachot nahé křivdy poví
Měsíční rébus
Sledoval stopy, které do tmy vedou,
blátivý otisk, pečeť zatoulaných
nejspíš byl opit scénou stříbrošedou,
měsíc se o tis opřel, vruce kalich
Na tisíce mléčných drah
Snad na tisíce Mléčných drah
je skryto ve vesmíru,
na každé znich pak hvězdný prach
halí svou černou díru
Když dozrál čas na V letech bezčasí...
Rád bych tímto upozornil na svou novou básnickou sbírku, s jejímž vydáním jsem ani příliš nepočítal, ale díky projektu bezvydavatele. cz jsem ho realizoval.
Knížka nese název V letech bezčasí a má dva oddíly, jeden psaný veršem volným, druhý vázaným. Dotýká se mého vidění světa, společnosti, jež mě obklopuje a v níž žiji.
Ze dřeva Orwellova
Vkousíčcích dřeva osmdesát čtyři,
rok, vněmž se Orwell smrskl do krabiček,
zprava i zleva uvolnění míří
tam, kde moc orve všechen cukr zbiče
Předvánoční
Pokryl, co se pokrýt dalo,
a i když již roztává,
zanechává stopu stálou,
sníh
V jednom lese
Stavěli vlese skleník,
jednak aby byl důvod vyrubat všechno dřevo a pak
Babka a Hřib potřebují zakázku
Chvíli jsem myslel,
Stála a nevěděla, co počít
Stála
a nevěděla, co počít
Všichni šli nevšímavě okolo,
z vánočních stromků opadávaly nákupy,
Je divný čas
Je divný čas, kdy nic už není jisté,
čest a pravdu kuchá zrada (a sní lež),
svoboda je hluchá, věrnost za přítěž
všech všivých kast, kde zrají antikristé
Děti objevují svět
Kočka ráda loví myši,myši rády hryžou sýr,a ta myška skřídly – slyšíš,ve tmě bude netopýrKdo má nos, jde neomylněpřes kopce a strže,ucítil tam totiž silněhadovku či smržeLes je prázdný bez strakoše,kačenky či švarďáka,tahle kačka ze dna košejenom těžko zakdákáCo by Skot, co šetřit bude,mohl dáti do znaku. Něco, co se daří všude(sazenici bodláku)Sotva dala novou střechu,už zní loupou perníček. Co že je to za neplechu. Mařenka a JeníčekTen chce dům, ten jen pár hříbků,jimiž košík naplní,každý hledá zlatou rybku,co se před ním zavlní(a hned splní mu tři přání,aniž musí prstem hnout).
Podivný úpis aneb Je libo síla, svědomí?
Doktor Faust stojí před Mefistem,
je toho mnoho, co chce znát.
Zpochybní všechno, co je jisté,
za co již získal doktorát.
Patrikovo rozhodnutí - Letní pohádka
Patrik měl zahradu moc rád. Dokázal tu trávit hodiny, a vůbec se nenudil. Zbožňoval starý klenutý dub smohutnou korunou, pod níž lehával a pozoroval veverky šplhajícípo kmeni a přeskakující zvětve na větev. Představoval si, že se jedná ve skutečnosti o hrad nějakého mocného černokněžníka, jehož komnaty se ukrývají někde hluboko pod kořeny.
Smývám tě, smývám
On:
Smývám tě, smývám ze svých úst a hledám, jako kdysi Proust
ten věčně mizející čas, co nejde najít ani krást, ani krást.
Vzpomínka vždycky potěší, byla jsi dlouho pro mě vším
Nezměň se na bič, ani na rohožku
Kdyby se psalo nové desatero,
klíčovým bodem bude: neponížíš,
nevezmeš úctu, neukuješ mříží.
Bezrucí vodu z dlaní nenaberou
Epigramy dnešních dnů
Zásadní rozdíl
U koryta lidé mají protichůdnou práci:
jedni sytě zachrochtají – a ti druzí zvrací
Uklidnění
Sedla si můra na stínidlo noci
Zdál se mi sen – a vpravdě trochu strašný,
kdosi mi nechal psíka u dveří,
a nikde nikdo – půlnoc udeří,
sní táhlý sten a vytí zlostné kašny
Nemoc (z)nič (v)ní
V mozaice strachu v deliriu vůle
nesou se kroky bez šlápot,
jen těžká postel nezná pot
snášený roky v ubzučeném úle
Višeň v poli bezradnosti
Životem kypící višeň sútlým kmenem
(přečkala vichřici, co se polem žene)
vperfektní kondici vyzrálého stromu
nečeká vhořícím světě na pohromu
Noc hranostaje
Košile noci prázdno saje,
ve frontách prý pláč přechází
v bělmo, kde vkůži hranostaje
valí se proudy bez hrází
Dvanáctý únor, symptom shnilé doby
Dvanáctý únor, symptom shnilé doby,
vypjaté zášti, nespoutané zloby,
za dveřmi kaluž deprivace
Bezmocná závrať, podpis lidské stvůry
Nenávist vzplane ohněm bez humoru
Nenávist vzplane ohněm bez humoru,
iluze spálí až do morku kostí,
lásce se vzdálí, že se neoprostí
od víry v plamen, co žhne do úmoru
Zase se šije pouze z nejistoty
Znebes se snesly houfy mrtvých ptáků,
voda se slila vneúprosný val:
Jedni hned berou Boha do zobáků,
hříchy svých bližních, na něž mají čáku,
Kde se král s úctou blátem brodí
Řeky se zvolna vylévaly zkoryt,
tam někde vjeslích žena rodí
do nitek noci hoří meteorit,
kde se král súctou blátem brodí
Noční můra
Vzbudil se celý propocený,
ještě si oči prsty mnul,
viděl svět – ve snách oplocený,
zbankovek zbyly hrsti nul…
Po stopách
Jdu po stopách, jež dávno vymizely,dvě hvězdy zmandlí a uhašený třpyt,je potopa – a po ní světy zelyprázdnem, jež halí tmou malý perseid…Tam za dráty se tísní malé cely,snad znich šlo vyjít, plyn stěnám dali pít,stín za vraty se krade na parcely,kde vlci vyjí – a nikdo není syt…Tam vstřepinách, vnichž číst se naučiliti věčně padlí, co stále touží žít,sní nevina, že hřích není tak čilý. I sobinadly dál sklízí klasy žit…Spal vpoduškách, však potom stlal si dlažbou,kdo tohle věří, když není stále bit. Být cizí, vtmách, být stokrát sražen pažbouu vlastních dveří, kde čekal domov, byt…Kdo pohladí. Dlaně už rozpraskaly,a nikdo není, kdo zas začal sít,rty ochladí vmrazech dech puklé skály,eroze změní i nejostřejší štít,lže kamení, že už ho nezašlapou.
Krasčitelný nepopis
U „F“ objevil se křížek,
doznělo to zvláštní fis
obalené do beztíže
vřádcích knížek. Chybí list…
Vánoční prostoklady
Na každém prstu jedna zrybích šupinleskne se vtichu bílých dlaždic,a jen to ticho vzimním přítmí úpí,nesnese dotek – každý vraždí…Vakordech noci jedna zpísní zazní,nese se teskně oknem knebi,a jen ten pocit, jenž tak znají blázni,žaluje jedno – je tak těžké nebýt…Za zvuku petard čte mi vřádcích dušeta jedna bytost, která chybí,čte od Puškina, že už dost má snůšekkřivd spolopravdou zlaté ryby…Vprskavkách citu věším na stromečekjen ta dvě srdce, bijí dosud,jen setřu mlhu, jež jí zvíček teče,je chlad a večer utřinosů…Ve svíčkách věnce pletu nové směry,ozdoby srdce pěkně vdlanisnad svoje kouzlo jedné krátké érydál budou dávat – bez přestání…Na každém prstu jedna zrybích šupinněmě se dotkne svého žalu,jak hvězdy kolem se snad vločky kupívtěch jedněch očích prostých kalů…
Otisky v Peří
Dne 5. 11. 2009 zazněl v pořadu Zelené peří: http://www. rozhlas.
Řeka
Klikatí se, různě vinei nečekaně vytékázbřehů, které zběžně mine,utěší, snadno vyleká…Chvíli plyne jasně čirá,a chvíli kalem zbarvená,že je řekou, nepopírá,vím, co vše pro mne znamená…Je vní jez a je vní síla,jež to, co zchvátí, unáší,konejší i podemíláv svémrozpěněném rubáši…Ví, co chce – i co chce neví,snad hledá, kdo sní poplave,sní a vní – to bez prodlevy,jsou kameny vní bodavé…Chladnou vodou rány zhojí,má spád, nikdy se neplazívkorytě, chce někam dojít,je hrdá, je i vnesnázích…Klikatí se, přesto rovná,do ní vstup není podvakrát,pokud mne víry neodrovná,splynu sní jednou do kaskád….
Zanechávám Otisky
Od 18. 5. 2009 vyjde vněkterých knihkupectvích (v Praze např. na Staroměstském naměstí u Fischera a jinak tam, kde dodá publikaci knižní velkoobchod Kosmas: http://www.
O smutném polštářku
Polštářek, na němž ratlík lehal,ztratil své vzory, hebkost, lesk,ta tam už byla jeho něha,zmuchlaný znal jen vztek a stesk…Polštářek strhaný až bědabyl samý šrám a samý flek,zpalety barev mu jen šedána mysli tane. Slyší brek…Polštářek smutný vkoutě shledal,že možná zevšedněl i rád,chybí mu ratlík neposeda,chybí mu, kdo by chtěl si hrát…Polštářek myli, šili, prali,získal zas důstojnější tvář,zoubky, jež by ho roztrhaly,halí již ve tmě věčná zář…Polštářek měl by vlastně jásat,už není cárem, je zněj skvost,chybí mu ten však, jenž ho drásal,něžně tak jako žužlal kost…Polštářek trůní na výsluní,radši by vkoutě zase dlel,pochopil lásku, vsrdci dunístruny, co nelze vyrvat ztěl…
Hříšná vejdi... (Midnight Lady)
Jsi jednou zmnoha hvězd, co září nocí,pro mne jednou jen, tou jednou vroucí…Znám už stovky cest, mám duši chorou,chceš mě vést i tmou, snad snem, snad norou…Když ztvých paží cítím žár,když ksvým rtům tisknu tvůj nárt,když ztebe září luny šarm, pak se blíží kduši spár…Refrén: Hříšná vejdi, když chci spát,hříšná vejdi do snů mých snad,hříšná vejdi a vsnách mě hřeja co spálíš, pofoukej…Hříšná vejdi, já chci tě mít,hříšná vejdi, ať nemám klid,hříšná vejdi, ať zas cítím tvůj žár,vždyť jsem tvůj…Jsi můj křehký ráj, už téměř dřímám,usínám vtvých rtech, tvé srdce hřímá…Zočí sny chci krást, vnichž je zář a víra,že snad budeš mou, já chci tě svírat…Když ztvých paží cítím žár, když ksvým rtům tisknu tvůj nárt,máš v tváři luny šarm, pak se blíží kduši spár…Refrén: Hříšná vejdi, když chci spát,hříšná vejdi do snů mých snad,hříšná vejdi a vsnách mě hřeja co spálíš, pofoukej…Hříšná vejdi, já chci tě mít,hříšná vejdi, ať nemám klid,hříšná vejdi, ať zas cítím tvůj žár,vždyť jsem tvůj…
Interpret: Chris NormanMidnight LadyYou think love is a game, love is a motionEndless and so deep, always emotion. I've got many ways, to reach tomorrowLove will always grow, no pain, no sorrow. When you take me in your arms, you can break me with your heartI feel the magic of your charm, oh, you're tearing me apartRef. :Midnight lady, love takes timeMidnight lady, it's hard to findMidnight lady, I call your nameI know you can ease my painMidnight lady, just you and meMidnight lady, eternalyMidnight lady, I can fly in your armsI'll get highMagic touched my life, I'm still dreamingAnything before has lost its meaning.
Otisky
Otisky dechu na pokožce,otisky stovky pohledů,otisky vduši – kdo jen proč chce zprachu je balit do plédu. Otisky lásky rozmazanénajdeš snad na všech vzpomínkách,otisky vášně, která vzplanea zníž zbývá jen osminka…
Otisky vůle velmi silné,modřiny vsrdci od žalu,otisky teskně nedochvilnéstísněné vprázdném obalu…Otisky vkrabce od cigareta vetiketě od vína,do roka, do dne, Lomikare,tě otisk zkaret proklíná…
Otisky vrozestlaném ránunedají snícím chvíli spát,otisky, které jitří ránuvjitru nitra, kde má cit pat…„Otisků máme požehnaně,jen stopy nikam nevedou“,říká komisař – kouká na něodevzdaně – „víc nesvedou…Otisky zbyly zmilování,zprachu je, vprachu zmizelaláska, jež víc není kmání,nevím ani, co sklízela…“
Otisky přesně zanesenédo lejster temných archívů,svou nicotou nesmírně cennése vhrobě drží na živu…Otisky, jež se nevytratí,jež píšou příběh do vánica do patníků podél tratí,nic není, co je odstraní…
V mém dechu se směj
Hvězdy sčítám vnocích,
kdy chci, jak hvězda mě hřej…
Tvé polibky žhnoucí
souhvězdím dávají děj…
Figurky z porcelánu
Figurky z porcelánu:
Figurky zvyklé na jeden starý stůlmají obzor omezený,zvykly si na skříň, také na bustua že vše je beze změny…Kominíček nevylezl na komín,pastýřka nepásla ovce,nezří hvězdy, co září na domya neznají tíseň vkobce…
Refrén:Svět za vitrínousnad nečpí špínou,chybí mu však čerstvý vzduch…Jak dny vněm minou,stává se minouzvnitřních světů bludný kruh…
Figurky, co nepoznaly nikdy hlad,nepoznaly zášť a bolest,o lásce na stole snít mohou snad,kříž svůj nemusejí donést…Figurky, pro něž je jedna místnost svět,netrpí, nic nepocítí,kdo hýbá snimi, svolné vyhovět,stím, že zkrátka není zbytí…
The Raven (překlad E. A. Poea, Marek Řezanka)
Půlnoc střídá večer šerý, já jsem zvadl, v ruce sherry,myslel jsem na spoustu věcí, na dávno zašlý zvyk a starý řád,už jsem dřímal, k věcem slepý, náhle slyším “klepy”, “klepy”,někdo buší, ruší, nespím, nespím, kdo tam může stát,jakej divnej host, si brblám – nevím, kdo tam může stát,tentokrát, však napořád…Pokud mne paměť neplete, byl prosinec, tma bez světel,ze stínů z krbu jsem hrůzu měl, nechtěl jsem se duchů bát. Přál jsem si jen, ať je ráno, marně chci, ať slzy kanou,abych se moh´ smířit s ranou, ranou, jež je z věčných ztrát. Marně svoji lásku hledám, jíž směl anděl jméno dát,jedenkrát, to napořád…A hedvábný smutek běsů, jenž se vpíjí do závěsů,deptá – leptá mne jak kyselina, hnusí se jak škvor,doposud mé srdce bije, šeptám, je to mizerie,někdo za dveřmi se skrývá, klepe, narušuje řád,pozdní host se ve tmě skrývá, klepe, narušuje řád,tentokrát, to napořád…Moje duše pookřeje, co mě mrazilo, teď hřeje,“Pane”, řvu, “či madam, upřímně vás teď pozvu rád,však je faktem, že jsem dřímal, když tu zaklepání hřímáa já za dveřmi vás vnímám, vnímám ten klepot akorát,v mrákotách vím, že jsem slyšel ten zřejmý klepot akorát,venku tma – to napořád…Byl jsem vyvedený z míry, v tmách se strach mě zmocnil čirý,ještě jsem se trochu motal, ve snách jsem se začal bát,rozespalý jsem se koukal, ticho – mladík ani holkanestáli tam, jen si broukám jméno té, již měl jsem rád,do ticha jsem šeptal jméno té, již měl jsem velmi rád,tolikrát a napořád…Vrátil jsem se unavený s představou té jedné ženy,ještě silně otřesený slyším klepot, nejdu spát. “Jistě”, říkám, “divné věci, na okno mi klepou přeci,dříve, než bych šel se svléci, toužím záhadu tu znát,srdce vzrušením mi tluče, toužím záhadu tu znát,cítím chlad, to napořád”…Hned, jak roletu jsem stáhl, nátřásal se, hned mne zprahlpohledem svým statný havran či krkavec, jímž zmítá hlad,bez omluvy, bez útěchy, v pohybu, jak když má blechy,hrdý na to, že je bez chyb, na dveře si sedl rád,bustu Atény ten mamlas označil si za svůj hrad,tentokrát, to napořád…Tenhle černej pták mne šálí, oči vyhaslé zas hřály,přes tragiku situace málem jsem se začal smát.
Tvé sny do mých se vejdou
Volný překlad (anglický originální text písně: Somewhere over the rainbow - pod českým překladem) - Díky za zaslání melodie, Martinez :-))
Tvé sny do mých se vejdou/ Že to je skvělý svět
Tvé sny do mých se vejdou,
jsou můj ráj.
Zimní háv
Zimní háv (Vzpomínky na Jelení):
Krajina sněhem zalitá,
tak ponořena v sebe samu,
tak prostá zrad a bědných klamů,
Do tepu vran
Advent se hrbí – chybí atmosféra,
jen vločka spadne – ihned začne tát.
Staleté vrby šeptnou u jezera,
že je prý snadné splynout vagregát.
Tři cíle
Milí spoluautoři,
od října jsem se stal zde na serveru Písmák. cz redaktorem poezie, za což všem, kdo mi to umožnili, tímto velmi děkuji.
Rád bych se svámi podělil o představu, jak hodlám ktéto své „funkci“ přistupovat – a co odemě můžete očekávat vy.
Předně si uvědomuji, že zde denně vzniká spoustu děl – a že zdaleka ne všem budu moct věnovat svou pozornost.
S končícím rokem
Skončícím rokem
Jeden rok ke konci se blíží,
a další brzy začne.
Nebude plynout bez potíží,
Dotek Vánoc
Dotek Vánoc
Vánoce u mě sdobou dětství splynou,
sjehličím, které vbytě zavoní
ve městě, které dřímá pod peřinou
Adventní rozjímání
Rozštěpení
Kdo se dnes ještě tomu diví,
že mnoho lidí nevěří
vsoudy a proces spravedlivý.
Oslavenci
Devátého listopadu
třicetiny Richard slaví.
Třináctého svoji bradu
našpulí i roční Kawi.
Dušičky připomenou
Srdce jsou nejlepší mohyly:
V nich ti, kdo odešli, leží.
Písmena možná se odchýlí,
to, co jsme cítili, stěží.
Ježibaba s koulí
Jednou vracela se vdešti
stará ježibaba
stím, že hlava přímo třeští,
kýchá – a je slabá.
Když choří zeď...
Září již odplulo – a vříjnu se dřív stmívá.
Rána jsou mrazivá. Pak odpoledne prší.
Den tvář má odulou – zvěř bloumá bez krmiva.
Hřejivá
Sluneční záře nad krajinou snídá,
a občas mezi stromy nadrobí.
Utírá slzy mlze nad hroby
a šeptá, kde že leží Atlantida.
Obávaná
Tam někde v sobě si,
kam z očí vede studna,
strach víru oběsí,
a kde těžkne stud u dna,
V té samé řece jiné
Když vlasy zlátnou jim
a obě tváře rudnou,
když soumrak nad chvojím
zahalí cestu bludnou.
Světlo najde cestu...
Světlo najde cestu
Když leží milý úsměv na kapačkách,
podivná tíseň srdce přepadne.
Ledový pařát zněho víru mačká,
Takhle ti zpívá Terezín...
Ať to není zase…
Černá a bílá utopí se vmlze:
Za křížem strny brána Terezína
sklání své čelo – vrásčité a drzé.
Konec jedné éry
Nebyl jen herec – také symbol éry,
která nám nyní mizí kdesi vdáli.
Zpohádky zbyly hory devatery:
Kolik hlav saň má, jsme se nenadáli.
Pod dojmem Titanicu
Když svaly posílí, a mozky přitom měknou,
ve zdravých tělech duch sídlí nezdravý.
Když kostry vkošilích se přemýšlení zřeknou,
pak nejspíš vcelé zemi je bezpráví.
V lesním tichu
Tančila vmlze – éterická víla.
Tam na pařezu – aniž ji kdo vidí.
Tančila vrytmu, než se zastavila.
Stromy ji zří – však nikdy nikdo zlidí.
Patálie s bonusem
Bonus může mít tisíce podob. Většinou se jedná o nějakou tu slevu, výhodu či odměnu.
Jsou ale situace vživotě lidském, kdy se takový bonus změní spíše vmalus, tedy něco, co si říkáte, že jste vyfasovali spíše za trest.
Vtomto duchu se odvíjela večeře vrestauraci sromantickým mnohoslibným názvem „Dolce Vita“ na pláži jednoho nejmenovaného egyptského resortu, která se vtomto podniku rezervovala dopředu – a byla zdarma.
Zápisky od Rudého moře
Tato stať si za cíl neklade – a ani tak činit nemůže – popsat život vsoučasném Egyptě, zemi svíce než 100 miliony obyvatel.
Půjde toliko o postřehy turisty, jenž navštívil Hamatu a Luxor (kdysi Veset neboli Théby) a snažil se pozorovat a naslouchat.
Pokud se nacházíte vluxusním turistickém centru, jakým například Three Corners Happy Life Beach Resort dozajista je, máte pocit naprostého bezpečí a dostatku. Ovšem jen do chvíle, než si začnete všímat, jak žijí ti, kteří kolem vás neustále kmitají, aby vás obsloužili a vyhověli vám – a ještě se u toho usmívají.
Máme-li duši...
ZMnichova vanul ve třicátém osmém
vichr, jenž statné lípy vyvrací.
Najednou mnozí ptali se jen: Kdo jsme.
Odpovědí byl povel s vibrací.
Přímo na ústa
Někdy si na vás kdosi dovolí
proto jen, že jím závist otřásá.
Ponížit vás chce, dělá cokoli,
nenávist svou vám vrývá do masa.
Hon na bestii
Bořivoj Hrušina dnes na dceru rozhodně neměl náladu. On na ni neměl náladu už delší čas – ale teď to bylo podtržené okolností, že zase musel čelit nepříjemným otázkám policie. Navíc se o jeho kauze opět psalo vnovinách. Nejraději by dnes někomu zakroutil krkem.
Zkusme si být blíž...
Přemýšlím zvolna, srdce přitom bije,
proč by se měli lidé odhodlat
využít služeb psychoterapie.
Proto snad, že v ní vidím cestu z blat.
O jedné pomoci
Dech se mladíkovi tají,
jak tam na ni zírá.
Dívka stojí na okraji,
pod ní temná díra.
Čekám a věřím...
Omlouvám se za všechno špatné, Pane.
Pokorně klečím občas stižen studem:
Modlím se za to, ať se brzy stane,
že ze mě vskutku dobrý otec bude.
Dům vzpomínek
Na mysli starý dům mi vytane,
sprasklinou ve zdi, sokny, do nichž fučí.
Pro fantazii byly vítané
všechny ty škvíry skryté do pavučin.
Vylisovaná
Skloněn večer nad herbářem
vymýšlel jsem pár her Báře,
jež má zápal botanický.
Na zahradě Petr sklíči
Zlatá Bára
První kolo bývá zrádné,
s krajankou v něm málem padne,
dva jedna však vyhrává.
V druhém kole má to snazší
Oříšek v duši pro Libuši
Rozárko, slyšíš. Píseň lkavá
červnovým dnem se ztěžka nese.
Kdo tři oříšky rozlouskává,
když Popelka již není vlese.
Aby
Když hladím hlavu velbloudí
v té jedinečné chvíli,
kdy zrovna vůbec neloudí,
svět připadá mi milý.
Kdokoli
Někdy nás život balí do frustrace,
je potom těžké vyhrabat se ze dna.
Tak, prosím, zkusme hlavu neodvracet
od toho, co se vyvalilo před nás.
Tak jako vzduch...
To, co je cenné, bývá nenápadné,
ukryté, byť to máte na očích.
Koukáte na to, však vás nenapadne,
že mnohý znás se pro nic plahočí.
Mimoběžky
Potká-li dívka fyzicky plochá
duševně více plochého hocha,
pak, aniž je to jednoho znich vinou,
tyhle dvě plochy vprostoru se minou.
Jsem zase starší...
Jsem zase starší. Zda je mi to milé.
Prostě se snažím brát to, jak to je:
Mám velkou radost z každé malé chvíle,
kdy je tu člověk rád a spokojen.
Jak nůž máslem...
Kdy že vhrdle vázne dech – a srdce ztěžka bije.
To, když v řekách mrtvoly se místo vody valí.
Smrt snohama ve třmenech docválá do Indie.
Hned, jak uzdu povolí, setne kosou i skály.
Studny za obzorem
Studny za obzorem
Kam světlo nevniká, tam hustá mlha hloubá,
slova jsou bezcenná – doplatí na inflaci.
Již prohnil dřevník a dál rozkládá ho houba.
Tím svitem jsi ty...
Již deset let vmém srdci pevně sídlíš,
již deset let vnás kořen prorůstá.
Vtvých očích motýl něžně mává křídly,
nebe ti duhu opře o ústa.
Celá tato doba...
Pro pokrytce záda…
Píše „ s průkazama“ místo „s průkazy“
novinář, který neví, co je „hrubka“.
Když argument nemá, aspoň urazí.
Loučím se...
Těžko se píše, když jsou rána smytá
a další ze jmen mizí do mramoru.
Každý den vnašich řadách odečítá,
Bohužel rovněž odečetl Zoru.
Z čeho je mi zle...
Z čeho že všeho je mi tuze špatně.
Jak, co má cenu, bezcenným se stává
Nazí si kůži převlékáme v šatně
s tím, že je tato činnost obětavá
Zneužitá
Tahle ta žena druhé housle hraje,
zatímco úzkost shněvem drží basu.
Mnohý bard o ni vdějinách měl zájem.
Málokdo si ji pustil aspoň kpasu.
Chtějme obojí...
Blíží se svátky, jež jsou o naději
která je víc než smrt a utrpení
Blíží se svátky, když se věci dějí
že téměř vkaždém krev se nějak pění
Květina jménem Natálie
Zkoušku má za sebou. Štědrý den se blíží
Vhlavě si přehrává choreografii
Ruce ji zazebou. Stála na refýži
Črtá si vpředstavách, co ji zatím míjí
Duši oči planou...
Vím, Pane…
Vím, Pane, nejsem sám, když zrovna teď se modlím
Je doba slzavá – a kde kdo nyní sténá
a viní nebesa, že přejí věcem podlým
Nikdy podemletá
Nahnu se kváze – ke květu, jenž voní
osmého března, jenž se všedně tváří
Nevnímám rázem nic než tikot hodin
Ptám se, kdo nezná datum vkalendáři.
Často si vzpomenu...
Teď často vzpomenu na pana Karla Kryla
a ač hrát nesvedu, sáhl bych po kytaře
když slyším ozvěnu, již vrchnost nezakryla
Ze zadnic vepředu mají být nové tváře
Na všechno...
Pokud chci únik, pluji ve snech kmládí
do dětství, na něž tak rád vzpomínám
na dědu, jehož každé slovo hladí
Když topil dřevem, kouř šel zkomína
Meditační
Když stane se, že na prsou tlak sedí
a člověk, sklíčený, se jen tak potácí
Když vsobě sám klouže jak po náledí
když přítomnost ho neustále svědí
Svítání v nedohlednu
Společnost dusí se, společnost značně chorá
neschopná ochrany těch, kteří právě tonou
Do pekla súpisem posílá seniora
Sůl sype do rány – a nazývá ji vonnou
Jsi
Jsi pro můj dech tou pravou atmosférou
a pro mé oči slunce jasný svit
pro mé rty mořem, z nějž si pěnu berou
s tím, že dno hlubin chtějí políbit
Někdy
Někdy nám život přijde nepříznivý
a cesta vůbec nejeví se schůdná
Někdy nám trýzeň rysy tváře zkřiví
Někdy se všichni cítíme být u dna
Paní Haně
Já její jméno spojeno mám v hlavě
s horami, které mnohý z vás již prošel
s příběhy, jež chce sojka převyprávět
s vesmírem, který tvoří Krkonoše
Jeptišky těší pohled k nebesům
Jeptišky těší pohled k nebesům
Tulákům stačí zádumčivost cel
studentům potom zdivo citadel
všem tkalcům stav a těm, kdo předou um
Ad absurdum
Žijeme vdobě prapodivné
kdy zAmen máme „a man“
Na zdravý rozum hloupost plivne
tím líp, čím větší dement
Žádný není poslední...
Petardy zřejmě nebe nerozzáří
ulice přijdou o povinný smích
Vzdejme hold hvězdám na nebeské tváři
alespoň třeba jenom jedné znich
Dotaz mrtvého lesa
Napadl sníh a pokryl jizvy polí
které jsou letos obzvlášť hluboké
Sundat si roušku zima nedovolí
počítá ztráty svelkým úrokem
Zkusme to zvládnout...
S týdenním předstihem chci zde všem popřát poklidně strávené svátky vánoční a vše nejlepší do dalších dní.
Máme za sebou velice těžký rok. Rok, který provázely strach, nejistota a bolestné ztráty mnohých z nás.
Ovšem také rok, kdy si řada spoluobčanů sáhla na dno svých sil, aby těm ostatním pomohla.
O to víc...
A není zamítavá…
Náš svět se uzavřel – a léčba nezabírá
jen vlidském tápání přibylo bílých míst
Stísněným na patře, kde místo oken škvíra
Zrůdná dohoda
„Vstoupila dovnitř. Elegantní dáma,
po čtyřicítce, mladistvého zjevu.
Vysoká, štíhlá, v očích náboj, drama.
Její hlas něčím podobal se zpěvu
Vyplněná tajenka
Měsíc tu noc zvolil černou peřinu
přetáhl ji přes hlavu
vpozdně zářijovém dni
Mlha padala ze stromů místo jablek
Z maličkých bodů
Když
Když víc než zisků zbývá ztrát
když místo hodin úzkost tiká
když člověk zapomněl se smát
Potutelně
Pole jsou plná jinovatky
na okna buší slepý pláč
Přibývá cest, znichž nelze zpátky
a každý dík zná „není zač“
Tyjátr pro prázdné publikum
Jsou cesty, jež nikam nevedou
věty, jež smysl nedávají
Kráska je najednou šeredou
a kolej prázdná, bez tramvají
Křídlochvění
Oba žijí vjedné kleci
spí, dokud se nerozsvěcí
či jim slunce nemává
Hrát si chtějí, hned jak vstanou
Odvrácená strana světla
Ve společnosti zločinu…
I. Blažena a Max
Blažena má dneska rande
smilým mužem, přímo grandem
Kde láska najde kout...
Je tristní sledovat, jak dřevěná tvář pláče
v kouři se zalyká – a v hřmotu doby mizí
Náruč je ledová – v ní neschová se ptáče
bezmocná panika svou říjnovou daň sklízí
Na dušičky
Plamínek tělo z vosku zvolna taví
rozpustí se v něm ti, jež připomíná
Kouř zatím klidně stoupá od komína
Soumrak se snáší – smutně obětavý
To my...
Za oknem šedý kal
který až znebe visí
na všechno dopadá svou neskonalou vahou
Že přijde, neříkal. Jen změřil půdorysy
Zhuštěno
Nemůže scházet…
Amerika volby chystá
pokud na ně dojde
Někteří tam zatím Krista
Jako podloží
Vněkterých chvílích člověk přehodnotí
co je významné – co banalita
sčímže má souznít – kdy vystoupit proti
co ho ohrozí – co úkryt skýtá
To Chorvatsko si prosadíme...
Roušky byly Demobloku
(a tohle to je říct třeba)
od počátku trnem voku
Co je hlavní. Prý se nebát
Není hřib jako hřib...
Co je skutek bohulibý.
Skošem vlese hledat hřiby
Který je ten pravý.
Hnědý klobouk, spodek žlutý
Za dveřmi
Obloha toho dne stáhla žaluzie
tekly jí po tváři rozmazané slzy
Že měla iluze. Mraky zahubí je
Vichr ji vysouší, spratek jeden drzý
Je z čeho čerpat...
Před rokem jsme si řekli svoje ANO
za svědka nám šly vlny oceánu
Kdykoli všeru všedního dne vstanu
vidím tu pláž a cítím vodu slanou
Nic
Vždy když se úzkost blahem zatetelí
temnota zve nás na svůj hodokvas
Sedává jako včela na jeteli
a i když vstane, ví, že sedne zas
Pod slupkou
Vždyť ještě včera moje zlatá hříva
do všech stran světa okázale vlála
Dnes moji všednost halí mlžná šála
a žádné slunce květ můj nezahřívá
Co nás vytáčí...
Svět, jenž jsme znali, vprach se promění
Otázka pak zazní: Co vstane zpopela.
Radují se blázni, že doba dospěla
krozpadu skály
Není to chřipka...
V srpnu čpí dusno – nebe mraky valí
Evropa mnohem méně vozů prodá
Trh velmi hubne – menší je než malý
Němcům je trnem v oku česká Škoda
Nad platany smutek
Nad platany smutek
Srpen voní po prázdninách
stírá prach, jenž sedá
na fotku, jež zavzpomíná
Kontrola
Stavěli mě policisté:
„Pane řidič, mohl byste
ukázat nám doklady. “
Chvíli hledám – už je dávám
Zdaleka
Je vždycky těžké ztratit, co je všední
jako je chůze nebo schopnost jíst
Teprve potom si je člověk jist
že když to zvládne, nic ho nezabední
Bez mapy
Myšlenky pramení kdesi vnedohlednu
šel jsem již mnohokrát jejich zřídla hledat
Na cestě kamení, které neuzvednu
Tu šlápnu do mokra – tam je mlha šedá
Nechtějme noc ve dne...
Nechtějme noc ve dne…
Začalo léto, červen dvaadvacet
Hitler si půjčil jméno Barbarossy
vSovětském svazu musel vykrvácet
Jde právě o to...
Vysoká tráva, stromy, které kynou
Medvědi hnědí údolím se valí
Den právě vstává
kousek za pěšinou
Do šklebu tvář zkřiví...
Pacient pobledlý hlavu mírně zvedne
„Sestřičko“, zakvílí. Ze rtů odezírá
„Vy jste mě podvedli
To je tma i ve dne. “
Kde je řada cest...
Dveře jsou na řetěz a ještě na petlici
a každé okno zdobí silná mříž
Uvnitř ti řeknou: Jez
Víc nechtějí ti říci
Chtěl, ať lidé vědí...
Připomenout chci Mistra Jana Husa
zodkazu jeho dávám do popředí
co nikdy církev zcela nezadusá
a co svou mantrou neustále ředí:
Kde sever zná svůj jih...
Čím větší klanění – tím prudší narovnání
symboly zamění – dřív ctěné dneska haní
Zprvu zní chorály – když mistr světce sochá
potom se provalí, že světec prznil hocha
A loď půjde ke dnu...
Jednou žena přišla domůže má v hlavě nápadjak že tady přijde k tomua že ji mám chápat
Že by chtěla na ostrovytam, kde nikdo neníPo těle jsem, to vám povímcítil divné chvění
Také chtěla do Afrikydo deštného lesaže gorilám vezme fíkySrdíčko jí plesá
Mine jedno nebezpečíhned je tady jinéŽe prý moře tělu svědčítak s ním v jedno splyne
Plamen obzor nasvítí...
Lidi řídí povely, co slyší z médiínázorem se zaštítí, který jim jiný řekneVždy je něco rozdělí: Dají jim bestiiZakřičí pak: Tady ti… Těch slušný z vás se zřekneUrčí, kdo jsou banditi – kdo hodnoty má pěknéTéma přesně stanoví, kterým dav dobu žijejen tu dobu hladový, jak dáno od režieTelevize nasytí ty, kterým mozek měkneže nevidí za slovy, co v státě Dánském hnijePlamen obzor nasvítí, když celý systém klekne
Rány bídné zocelí, jsou jejich prémiíněkdy se však zanítí. To až se člověk lekneNěkdo nejde do cely – jež jiné nemíjíCelý svět je na niti. Co cítíme. Jen vděk neO čempak sní zašití.
Tiše zabzučí...
Sleduji vosy
které květy vábí
na každém chvíli slastně spočinou
Nevím, zač prosí
Zvládnete ji…
Co popřát všem dětem dneska.
Ať každému někdo tleská
každé rodič pohladí
Ať ho trestá, když je třeba
Vede do bezpečí - elektronicky
Kvapí to…
Snad to byl sen
já octl jsem se vknize
však nedokázal
Čtyřicítka na mě leze...
Život dělím na etapy:Jdu s tím, co mám v anamnézeŽe mě bolest hlavy trápí. Nezavolám proto knězeNejde mi žít bez herezeKdo se plazí, nepochopíZděšen hledím do Evropynebudu ten, kdo se vezeTo, že stárnu, má své stopy:Čtyřicítka na mě leze
Pozoruji, jak čas kvapíuž jsem dospěl k hypotézeže i moudrost má své drápya že v strachu nelze vězetTeď přemítám o syntéze:Píšu v básních, ať se vzchopílidé kousek od potopySnad nás systém nepřevezei když nás teď silně kropíČtyřicítka na mě leze
Vnímám, jak nás úzkost lapípřekračuje všechny mezeTehdy beru tužku, papíroddávám se lásce, nězeV žití nejde o vítězeKaždá sláva má své stropyke dnu svah se rázem sklopíJaká je má další teze. Čekají nás pěkné tropyČtyřicítka na mě leze
Kolik lidí povyk ztropí. Umírají sloni, opiKdyž nořím pysk v majonézeUž vím, kde jak silně topíČtyřicítka na mě leze
Krev zatím teče...
Život je během
někdy přímo pádí
Nádech pak člověk mnohdy nestíhá
nevnímá mraky, natož stromořadí
Ať již nemusíme střílet...
Pátého května na procházce Prahou
vezmu to třeba zrovna od Smíchova
Sleduji, jak mrak slunce vbrašně schová
zakryl mi výhled na ulici nahou
Kynou a vědí...
Naději vsobě skrývá měsíc pátý
sakury vparcích sladce zavoní
šeříky míru obléknou si šaty
azalky vzlaté vyjdou bez kravaty
Přitom něčím vítá...
Vmezerách leží
Abeceda
Některá zpísmen jsou však hbitá
Hra vkostky starcům usnout nedá
S přáteli přečká...
Je někdy těžké hledat pozitiva
Když se však člověk zdravý probouzí
když ho pak dojme, jak pták venku zpívá
tak pořád ještě nejde o nouzi
Když vše zahasíná...
Každý znás jinak tyto svátky vnímá
přesto je něco, co nás sjednotí
Nejde jen o to, že odejde zima
což budou slavit tamti, nebo ti
Když jim lano rupne...
Někdy vás pocit přepadne
že je vše skvělé, bezvadné
Jindy se propadáte na dno
Je fakt, že bývá nesnadné
Nejsme tady sami...
Blíží se doba, kdy ho zkříže sňali
Ježíše Krista – doba kpřemítání
například o tom, jak je člověk malý
a čemu všemu nikdy nezabrání
Modlitba těchto dní
Modlím se, Pane, za ty, kdo jsou slabí
ať už jsou staří, či je neduh svírá
Za rozsypané
jež vir hodlá zabít
Nesmírný pád mladé Jekatěriny
Stačí prý krása
za ni si vše koupí
cestovat může
získá blahobyt
Tam je teď duše...
Tam je teď duše.
Kam se jen poděl.
Rozptýlil se v knihách.
Kam větry nesly peří zelené.
Pouze stíny
Kryl nejsem, hledám odpovědi
na otázky, jež i mne svědí
a které mne jak tebe trápí
Chtěli jsme barvy – schneme všedi
Kdo se schová...
Bubnoval buben, zahrál klavír
že se sem kdosi cizí vtírá
jakýsi divný koronavir
šíří se děs – a žádná víra
Balady s podpisem krve
Balada o Gulistan Subasi
Gulistan druhá svatba brzy čeká
Syn bude její, to svému „ex“ řekla
Zakázka právě vyšla od Ozbeka
Jako v cittadelle...
Když člověk může věřit vcit a déle
než život lidský vmyslích jiných dlít
Potom je střežen jako vcittadelle
v srdcích těch, kteří mozkem míní cit….
I to málo se ztrácí...
Čas nás proškolí
Venku je chladno, chmurná atmosféra
sleduji stromy téměř bez listí
myšlenky vadnou
To snad ne...
Šikana se mi velmi příčí
podobně jako praktika
kdy vaši pověst někdo ničí
zmocnit se vás má panika
Možná nám dojde...
Do konce války dvacet dnů jen zbývá Vlasovci s Němci přišli do Zákřova hospoda hoří, není slavnost pivapopraven bude, kdo zločince schová
Krutost se často se zvrhlostí snoubí vrazi si hráli, že jsou partyzáni ten, kdo je ukryl, obětí byl zhouby a to si myslil, že ty dobré chrání
Samota vskutku strašný výjev skýtá devatenáct v ní mužů totiž shoří Zlámané údy nikdo nepočítá Budou dnes znovu v kursu protektoři.
Calábka, Švarce, Oheru či Glíra Pláničku, Marka, také Závodníka spálili vrazi – srdce zrůdnost svírá Kdo pro ty muže v dnešní době vzlyká.
Pohádka o duze
DŘÍVE, NEŽ HO ZAHUBÍ…
Říkáte že svět nemarodí. Vždyť celý leží v kómatu Kolik v něm žije šťastných rodin. Kolik jich mluví o matu Nevidíte ty metastáze ani že téměř nedýchá. Přikázáno má nevycházet bez noh je hlavy bez břicha Přesto kdos tomu světu tleská jak že je opět svěží dneska (všechno v něm bude naruby) Hroutí se mramorová deska po zádech pacienta pleská dřív než ho zcela zahubí
POHÁDKA O DUZE…
Holčička vzala do ruky zelenou že prý lesy a tráva a také rosničky žlutá barva duhy paprsků písku a obilí na podzim modrá záštita nebe oceánů a očí v nichž plave mír a konečně červená tep srdce a vína a vůbec mízy v žilách Učitelka strnula Již pochválila skoro celou třídu za černou a bílou za tytéž skvrny v rozích za naprosto stejnou délku čar na milimetry Všichni pochopili látku až na jednu Holčička dostala poznámku že se vysmívá autoritám že nekázeň a propadá jediná nemá talent nad jedinou je třeba zlomit hůl Bude bez kamarádů za bučení tabule a cynismu křídy která vrže za smíchu hadru co se dusí pod umyvadlem A teď si zazpíváme, děti ty ne – zlobíš a nemáš fantazii neptáš se, jak máš překročila jsi hranici „Hej ty“ zaburácel amplion paže vytrčené do prostoru a nikdo nevnímal jak se jedné dívce kutálejí slzy na papír a z jednotlivých barev vzniká duha
Bez květů byl by mimo...
Když rychle tmavne pozadí a nejistota roste chci sdílet to, co pohladícož, uznejte, je prosté
Chci něco předat zvídavým kteří si hrají rádi že dnes je hrát si bída, vím já nezávidím mládí
Jen věřím, že si umět hrát nevymře po přeslici Já bych všem toho tolikrát zatoužil od plic říci
A ještě lépe od srdce v němž není zatím díra Ať, kdo se cítí rozdrcen zas v klidu síly sbírá
Vlastně jedno přání by bylo...
Vlastně jedno přání by bylo…
Talíře na stole připomínaly pařezy
bílý porcelán jako sníh
nic na nich
O jednom boji s podivnou saní
Král seděl smutný na stříbrném trůně
přemýšlel zrovna nejspíš o koruně
vzdychal, jak moc je špatný svět
Rytíře přijal, dalo se říct, vřele
Když tulipány čelí času
Sbírkou Vteřiny mezi tulipány navazuje Hana Karolina Kobulejová na Milénia o sakurách. Jak již jsme u ní zvyklí, opět název její sbírky vsobě spojuje motiv času a symboliku nějaké rostliny.
Tulipán je považován za znak věrnosti, upřímnosti a spolehlivosti. Původně bylo jeho pojmenování zřejmě odvozeno od slova turban, který svým květem mohl připomínat.
Předvánoční zastavení
To, co nás pálí…
Blíží se svátky
říkají, že klidu
ten je však krátký
Vražda je její profesí
Vražda je její profesí
Udělá práci, kterou jiný zadá
pozná vní všechno – od nud po stresy
má pěkné tělo – navíc je i mladá
Nebudou ničím...
Nikdo prý neví
jak řešit rébusy
mnohý se žene snad jenom pro ten shon
Paměť je prevít: Maže, co nemusí
Sonet XXV. (překlad)
Ať vynášen je klidně do nebes
tituly věnčen, chválen, ctěn a zván
Já na to kašlu – věčně bez peněz
ctím jiné věci, jsem sám sobě pán
Probuzení
Ve spánku přišla
malá noční můra
zdál se mi svět, kde vše je naruby
kde na jediné že je kladen důraz:
Ptáš se mne...
Ptáš se mne, co že všechno padá:
Tomu, kdo usne, jeho brada
Déšť, který rytmus nepostrádá
Sníh, co vše holé obalí
Divoká réva
Na svahu, sama, aniž ji to hněvá
roste si réva mezi rybízy
divoce, volně
nespoutaná děva
Balada krušnohorská
Studený vítr silně skučí
větve si bere do náručí
tam v Krušných horách – u hranic
V místnosti bliká světlo matné
Příklad naprosté symbiózy
Kdo hledá příklad symbiózy
vTangalle muž a jeho pes
na prkně po vlnách se vozí
neznají strach a ani stres
Jako pírko na dlani...
Paprsky kloužou po spadaném listí
Vmramoru jména
již se nevrátí
Leží zde příběh
Óda na Ladja Beach
Kdo má rád moře, kde se mluví česky
kdo nechce chořet či pěstovat stesky
kdo místo klidné kodpočinku hledá
kdo doma stydne, jeho tvář je bledá
Vždy je před námi...
Květin je plno – mlčí stará jíva
a já se dívám na ty záplavy
rostlin, jež trnou: Je tak pomíjivá
jsoucnost, pád zdiva. Kdo ho zastaví.
Dědčí léto
„Proč se říká babí léto.
Na babu si hraje. “
„Nu, víš, trochu jiné je to,“
poví děda zkraje.
Je doba mrholivá
Umlkl hlásek slavičí
už ráno nezazpívá
To prázdná klícka zakřičí
je doba mrholivá
Co zanechat na zemi?
Viděl jsem slůně, asi dvouměsíční
v národním parku Udawalawe
tím, jak je malé, paradoxně vyční
spíše se brodí, nežli zaplave
Smějeme se v rýmech III.
Nepatrný rozdíl
Jak se liší, když muž manželce zavolá, či přijde domů opilý.
Vprvém případě ji vytočí nejdříve, ve druhém až potom.
Včem se ti dva muži liší.
Ať najde její znamení...
Rozhodl jsem se stát jen při té jedné
a čelit všemu – vmoři, na souši
Tím být, kdo pustí, udrží i zvedne
a kdo ví přesně, co kdy zakouší
Pouto smrti
Tobiáš Grédl je už chvíli na svobodě. Odseděl si dvanáct a půl roku, že zastřelil legálně drženou zbraní chlapa, který mu chrápal se ženou.
Grédl je bývalý boxer. Začínal se prosazovat, když pak vše šlo do háje.
Vede do bezpečí
Mám v srdci mnoho
všechno sdělí
Dva lidé mohou
po neděli
Dubomelancholická
Uprostřed lesa
dub rozprostřel křídla
ve větru mává
Ten mu šeptal: Leť
Ani zlomení
Projížděl tryskem, bičem máchl kočí
koně se ženou jako zběsilí
kočár se nahne – nikdo nevyskočí
jenom se ve skle lesknou něčí oči
Smějeme se v rýmech II.
Není žádného rozdílu…
Včem se liší dnešní člověk od robota.
Vničem, oba odpoví podle toho, co jim naprogramovali do hlav.
Člověk nad srázem se motá
V propadlém čase...
Dívám se z okna, rovnou na náměstí
aleje zmizly, kašna rozpadlá
ve sklence vína rozpuštěné štěstí
bezhlavá nymfa cosi zlého věstí
Fantazie vesmír skýtá
DALŠÍ VRSTVA ŠEDI
Světlo je ve tmě, svíce mihotá
větrné mlýny se však nezastaví
čekají stále svého Quijota
Smějeme se v rýmech I.
Ta, co poutá…
Má své dobré i špatné stránky, někdy se nechá svázat, berete si ji do postele, snadno se otevírá, někdy ji odložíte hned, jindy se od ní nemůžete odtrhnout. 1) Lehká žena/ domina 2) Kniha
Stránky dobré má i špatné
svázat se i nechá
Nikdo nic neslyší
Kdo vzývá svobodu, sám do chomoutu leze
boří se limity a překračují meze
boří se limity, vzory jsou vnedohlednu
Opět je srovnán krok – a jediná je teze
Není ta řeč snadná...
Cizinec se naučí
co a jak se řekne
Potom ale zahučí
a je vkaši pěkné
Cestou ze vzduchoprázdna
Místo hvězd…
Žijeme vmlze
vsvětě za kříži
kde vrazi drze
Bajka o konci ovčího království
Kdysi velmi dávno
ovce měly říši
a na trůnu krále, tedy berana
Mraky náhle tmavnou
Pekelný plán
Náhoda dala ty dva dohromady
maséra svelmi žhavou blondýnou
ji lákal šarm – a jeho zase vnady
které hned jeho ruce ovinou
Zastavení
Modlitba moje ticho rozeznívá
pomalu splývá zrozechvělých úst
děkuje ránu za svítání vnivách
děkuje noci, že smí do snů vrůst
Kam tohle může vést?
Kam tohle může vést.
Někdy se ptám, kde že to vlastně žiji
dívám se, dívám, hledím na bestii
která svou vnučku poutá ktopení
Lorelei po 13 letech
Netuším, co se se mnou děje
že jsem tak zdrcen, sám
jeden příběh beznaděje
ve své mysli navždy mám
Klasický dnešní vzor
Balada o slušných a láskyplných
Proč mne pojem „slušní“ míjí
Snad, že jim ční břevno zoka
Za starostu Řeporyjí
Nějak mi přijde
Nějak mi přijde, že jsme všichni vbase
třebaže okna máme bez mříží
zdi mají uši, každý náš krok, zdá se
zachytí oko, jež nás přehlíží
Kde kvetla lípa
Tma křídla roztáhla, světlo je vnedohlednu
rám oken pouští chlad, sklo popuzeně syčí
Zeď zvídá: Kdo má hlad
pomalu ruku zvednu
Náprava kráčí přes mrtvoly
Filip Klecírek neprojevoval výraznější nadšení. Sice se dostal na svobodu – a různá média mu nabízela peníze za jeho příběh – ale nějak se ztoho nedokázal těšit. Rozhovory poskytoval, peníze bral – vtom všem ho povzbuzovala i jeho ambiciózní obhájkyně – ale připadal si jen jako cvičená opice.
Uteklo to jako voda
Život je zvláštní leporelo
pár obrázků se poskládá
z dnů, kdy to tolik nebolelo
(není jich zrovna hromada)
Letmá pohlazení noci
Do tmy se ztrácí…
Kvečeru světlo procedí
že už by také rádo spalo
vzáři se koupe lesní palouk
Balady o posledním sexu
Balada o pomstychtivé ženě
Divoká kočka spokojeně přede
súrokem všechny křivdy totiž vrací
nebude vrohu – ona půjde středem
Před ním zeje velká díra...
Poutník se vydal tam, kam nemnozí
do světa pochyb – kde se rozebírá
tabu, jež projde silnou erozí
do světa, kde je bita slepá víra
Přibiti na kříž
Místo hvězd…
Žijeme vmlze
vsvětě za kříži
kde vrazi drze
Bajka o čtyřech vyvrhelích
Sešli se a řeči vedou:
Je horší být myší šedou
nebo když jste třeba štíři.
Hádali se, kdo hůř žije
Zimostřepy
Jsou okna vduši
jichž sklo se neroztříští
i když se do nich buší sebevíc
Jsou lidé hluší
Nemá žádná práva
Blonďatá není, zato snědá
obětí nezájmu se stává
Ve škole chybí, kdo ji hledá.
Nikdo – to nebere mi hlava
Je to těžké chápat?
Nebe je tmavé, černé jako saze
zlidí jsou škvoři, po nichž kdosi šlapá
vřekách kal plave, není prý co sázet
půda jen hoří – válka ničí chlapa
V zemi na draka
V hostinci
Voda se znebe přímo valí
pocestné deště bičovaly
jeden se právě ukrýt snaží
Na ten den mezinárodní...
Jenom den vroce že se připomíná
čím vším si žena lásku zaslouží.
Jenom den vroce. Čípak je to vina.
Každý den žena slyšet zatouží
Někdy i slovo zabíjí
Bomba váží gram a tiká
Těžká je však gramatika
exploduje vmnoha větách
Rozdíl bude, co vás těší
Je další noc...
Ulička víc než křivolaká
omítka ze zdí na zem padá
Koho sem večer zajít láká
jiného, nežli maniaka.
Sociální politika po pirátsku
Jsme puritáni zarytí
když nápad se nám příčí
že naše děti zasytí
poněkud zvláštní dříči.
Balada o poslední kytici
Lita stojí vkombiné
dvanáct růží. Chvíli váhá
Má je přijmout. Co by ne
budou pro ni jako vláha
Řešení zásadního problému
Sociální demokraty
název strany trápí
Hledat Achillovy paty
rozhodli se chlapi
Nad krajem čaroděje
Shluk smrků sbílou čepicí
dech zimy na potoce
krápníky vbílou věřící
byť šestinu dnů vroce
Na konci stránek...
Na stole leží nepřečtená kniha
je vcelku tlustá, spousta kapitol
houf malých písmen na stránce se míhá
na první straně chtějí zapít bol
Jedna velká šaráda
Jak deka někdy prázdno leží
jak deka vodou napitá
kdy sundat lze ji jenom stěží
tak jako každý pevný režim
První pohled klamný bývá...
Může to být jiné.
Co se jeví jednoznačné
jiný dojem budit začne
nečekaným pohledem
Sakury jako symbol probuzení
Hana Karolina Kobulejová přichází sjiž jedenáctým dílem svých poetických zastavení vsobě samé.
Jak vlastně máme chápat název nové autorčiny sbírky – Milénia o sakurách.
Sakura je nejenom symbolem krásy, ale i pomíjivosti. Když se řekne „sakura“, mnohým se vybaví jaro.
Taková cela...
Jako had zkůže
tak se doba svléká
nová jí ale nenarůstá
Na co se vzmůže
Pak je bláto potřísní...
Stromy svlečeny jsou z listí
bičuje je mokrý sníh
Nečiní tak z nenávisti
možná věří, že je čistí
PF 2019
Další rok se ze snu budí
Tak co od něj vlastně chtít.
To ať nejsme vůbec chudí
hlavně duchem, ať jsme fit
Co všechno schází...
Mnozí jen ve spěchu a samozřejmě berou
co vše je na dosah a co že zkrátka platí
ženou se bez dechu vánoční atmosférou
ženou se vtemnotách
Když za práci nejsou koláče...
Že je těm lidem do pláče.
Že kousek chleba chtějí.
Ať tedy jedí koláče
ty má dvůr nejraději
Obtížné je cestu nalézt...
Světla méně je a méně
tma se vkrádá pod kůži
den vypadá překvapeně
mráz ho nejspíš otuží
Epigramy s vyschlým hrdlem
Spravedlnost po česku…
Jaký že znám vČechách systém.
Jedině ten na Há…
Právo, drazí, chtěli byste.
Když se potok ztrácí...
Vyprahlo
Když se vedro zakusuje
borovicím do jehlic
když smrk pokouší se říct
V krajině touhy
Tam vkrajině touhy…
Někdy se člověk jako neprobouzí
jako by trval strašně dlouhý sen
a právě tehdy, kdy už křičí – vnouzi
Pak se nás týká...
Větvička zapraská – někdo je ukryt vkřoví
zvěř ale neděsí – ta nerušeně žvýká
je tedy otázka, již nikdo nevysloví:
Proč nemá depresi, kdo odnikud jde nikam.
Že je ve všem...
Zato ví přesně…
Do holých větví – mají vizáž mříží
vetkalo slunce při svém zapadání
otazník světla, který tečkám brání
Hledejme celek, ne jen část...
Odpověď nezná…
Listí zvolna opadává
pole ztrácí bujný vlas
Krajina je náhle tmavá
Co je evidentní...
Kdo jinak než mluví jedná…
Někdy slovo přímo lepká
své ví o tom Tomáš Řepka:
Slušný ke slušnému sedá
Předlistopadová
Kmeny jsou holé
ještě nechumelí
ve větvích zůstal napůl viset čas
Že bude bolet
Dokud svit ji neroztrhá...
Ráno svírá hustá mlha
stromy otáčejí list
zima vchází podprahově
Stín svůj kradmý pohled vrhá
Balada o neznámém příchozím
Jen kolem už neobchází
vrazil dovnitř, zvířil prach
„Rozhlížím se, moji drazí“
Motal se jak vmrákotách
Není zítra, pouze teď...
Zvláštní, jak se všechno
slije
tma a světlo dohromady
černá s bílou
Kdo je vlastně oběť?
Marta se zrovna nacházela ve stavu, kdy jí vše připadalo ztracené: Komu se můžu svěřit. Jedině Danovi, o něhož bych normálně neopřela ani kolo. Otec je pravděpodobně vrah nebo vražedkyni kryje.
V úžasu klečí...
Neznámý malíř – možná jenom jako
nanesl barvu na skaliska
purpur a rudou vrezervaci Bako
paprsek obrys škvíry získá
Noviny v houští
Zmačkané noviny, snad včerejšího data
Je trochu nevkusné, že leží na jehličí
uprostřed roviny
kde mravenčí pluk chvátá
K domovu se nechám vést...
VPeru si vždycky všechno peru
vKataru běhám, na mou věru
pes, jehož vše bolí, vyje
tak mě vítá Bolívie
Tělo se zdaní...
Zvedl se vítr
vzedmuly se vlny
liják se opřel stromům do korun
Někdy je obraz bouře neúplný
Nerozlučná čtveřice
Sešly se vbaru
Krutost, Závist, Pýcha
daly si sklenku, teď se hádají
„Nemáte páru“
Hrátky ryze politické
Balada o České televizi
Že poplatky lidem vadí.
„Platíte. Pak platit chcete“
(televizi, kamarádi)
Kdo jim napsal roli?
Vyschlá jsou koryta, kmeny plamen sžírá
Obloha vrásčitá též se stala pouští
země žluč promítá – rozpraskaná díra
program se načítá – a vir neodpouští
Že jste tu, je vážně klika...
„Pomáhat a chránit. Nuže
pomůžu vám velmi ráda
Ochranu pro chlapce, muže
nosím stále – to se zvládá
Doba se nemění...
Nějak se doba nemění
má pořád stejné lidi
Kdo jiným chystal vězení
dnes o peníze šidí
Spojení nespojitelného?
Vodník zůstává vodníkem…
Někdy doba krutost plodí
mění lidi na „podlidi“
stačí málo – podotýkám
Epigramy s řasou v oku
Rovnost.
Jedna žena boj svůj vzdala
Zdůraznit chci jednu věc:
Za co poroučí se Malá
Ví, že je v pasti...
Koryto potoka vysychá
do ticha mumlá a syčí
možná, že povstane zmrtvých a
možná, že nebude ničí
Bacha na to, co říkáte...
Chudý lid zatknout chodíval dráb
Dravý pták zatnout umí svůj dráp
Tkaniny spojí většinou šev
Nikdy se vhnoji neryje šéf
Ať zvon zní...
Noční zvony, noční zvony
kolik jen dějů znají tóny
o snech, mládí, o domově
kdy že jsem je slyšel - pověz
Až je pohltí...
Vpuklině čas rozložil svá křídla
nebe pak vsloupech mraky přesýpá
vulicích prach – na zdech malba řídla
zkamení rázem celá ekipa
Rozbolavělá
Padají vlasy stromům na Petříně
Slunce se brouzdá travou, velmi líně
pár vajglů vhlíně
červen zašlápne
Není oprava...
Měl vhlavě vizi skvostné katedrály
která se špicí nebes dotýká
jež vmracích zmizí
Chtěl, aby se báli
Traumatická
Na dětský pláč
stín lhostejnosti sedá
postava šedá
co je zač.
Není nikdy nevinná...
Přilétla vážka do rákosí
lhostejná je hladina
do níž slunce zatíná
paprsky jako ostří kosy
Za bouře
Za bouře loďka ve vlnách se zmítá
plachty má temné, černé jako bota
otázka času, dokud neztroskotá
mraky se šklebí, obloha je sytá
Květnové snění
Jsou kmeny, jež se neporazí
květy, které neodkvetou
pevnější jsou než stovky hrází
přečkaly mnoho anabází
Balada o přítomnosti
Mám rád hory, řeky, stromy
mám rád lidi, ne však davy
které křičí o svědomí
spolknou jakékoli zprávy
Balada o vině bez trestu
Zapomeňme na O Ká Dé
že je verdikt nenadálý.
Ten, kdo spřesvědčením krade
nedostane trest, byť malý
Balada o věrném přátelství Donalda a Emmanuela
Jak zrománu od Zeyera
Amis, Amil. Ale jděte
Teď se píše jiná éra
na ni třeba je brát zřetel
Skica strachu...
Jezírko těžké šedé mraky střeží
labuť tam pluje, celá sněhobílá
Někdo zde nechal šaty na pobřeží
jediná labuť ovšem živá byla
Črty přírodní
Mihnutí
Po obloze bezoblačné
husí hejno přelétá
Aspoň jedna kejhat začne
Rád se toulám po oktávě
Mám svůj vnitřní svět, když běžím po klávesách
nechám prsty chvět a vidím záblesk lesa
pedál přitlačím jenom tak mírně kzemi
hudba je mi vším
Když šafrán dá nicotě barvu...
Desatero nemusí být zdaleka pouze přikázání. Desáté pokračování toulek po svém nitru představila začátkem roku 2018 Hana Karolina Kobulejová – tentokrát pod názvem Novověk kolem šafránů.
Vtéměř padesáti krátkých básních psaných volným veršem – jak už jsme u této autorky zvyklí – opět zachycuje své touhy, naděje, zklamání, očekávání, pocity.
Její putování vsobě samé zjevně stále není u konce – ale také nelze říci, že by setrvávala na jednom místě.
Balada o demonstrantech
Na náměstí hloučky stojí sheslem „Čé Té nedáme“
„Ani vindru“ ať tam dají, ať si Čé Té přivyká
že ty metry, jež má dvojí, pro nás nejsou neznámé
Objektivita je vháji – a to Zeman vytýká
Zpěvy bornejské
Kulturní vesnička
Pod patou blahosklonné hory
kousek nad vlnami moře
napěchovaní do Potěmkinových vesnic
Vraždy v Posázaví - když minulost stíhá na Bezvydavatele.cz
Dodávka zatím prolétla louží, až se voda rozcákla až kdo ví kam. Kdyby šel někdo po chodníku, zle by nadával.
Konečně Karel přibrzdil. To, jak vjeli na lesní cestu.
Ze zoufalství
Bezradný je, rozhněvaný
ta, již chce, mu ničí plány
ta, již chce, se hodlá vdávat
Je to mladík, není zralý
O všech neplatí to sice...
Mám tři hádanky, ne více
přidám si knim odpovědi
O všech neplatí to sice
na mnohé však přesně sedí
Balada o zničených životech
Vel´ká Mača, kousek od Trnavy
Ján Kuciak zřejmě odkryl mafii
Rozhodla se, že se hrozby zbaví.
Řekli si hoši, že ho zabijí.
Blažena a Max
Blažena má dneska rande
smilým mužem, přímo grandem
pod mostem už na něj čeká
Líbají se ústa žhavá
Balada o dalším mediálním honu
Nepošlou mu ani kytku
sami asi často paří
Vrhnuli se na Rokytku
ležel naznak sbledou tváří
Ve společnosti zločinu
Zděděná marnost
Předehra
Na smrtelném loži bledý chlapík leží
zposledních sil ještě něco drmolí
Vidím, co nevidíš...
Vždy když chceme vidět jenom jedno, druhé nezmizí…
Vidím to, co nevidíš, smutné to bude spíš
Vidím to, co ty nechceš, víš.
Ty jsi slepý – tak radši spíš a jíš
Zkusme být cestou...
Skály se na prach vlnobitím drolí
eroze kámen v písek rozkládá
Tohle již známe – tlení od klád a
stísněnost v žábrách, utonutí v roli
Když šašek na trůn chtivě myslil...
Psal šašek dopis, králi – kárný
že má prý plné králíkárny
a že by stahoval je zkůže
Že vladař měl by zkůže sdírat
Nemůžeme z brány...
Prorezlá doba, zevnitř vykotlaná
nebe se dáví, země nepolyká
zvláštní jsou mravy, ze zad trčí dýka
morálka vmdlobách – dávno není panna
Pět zastavení na mapě světa...
Na cestě
Vzal si ssebou kost a ryku
a též shonu vale dal
Navštívit jel Kostariku
Lepší, nežli pusa tichá...
Pouštět pusu bez dozoru
to je často o ústa
Hned je problém na obzoru
problém, který narůstá
Navíc bude němá...
Když bláto lepí oblaka
a všechna moře planou
když tma knot svíčky odláká
na stopu pošlapanou
Další rok se zase chýlí...
Další rok se zase chýlí
nebezpečně brzy kcíli
Otázka se nabízí
co že si vzal za vizi.
Hledejme v sobě víc než kost...
Mnohdy se ženeme jen slepě
za něčím, co je pouhý stín
přelud, jenž láká
šálí zrak a
Ten, kdo sám je malý...
Není, kam jít – a často ani odkud
zůstanou v suti statné pilíře
církev to nutí hledat kacíře
Nemáme štít – jen vlastní selfie – fotku
Nad mraky motýl...
Někdy se motýl vznese nad oblaka
to, když byl před tím vpavučině sítí
Že oka křídel nedokážou plakat.
Jen, když se slzy do ztracena chytí
Zato šmuk se blyští...
Někdy je svět jak scéna divadelní
absurdní drama či hra od Shakespeara
Pravda je známa – chceme svého Leara
dokud se zlato na sůl nerozmělní
Kdo je tím, kdo opírá se?
Svíčka na adventním věnci
(nebrala lék na potenci)
měkne, slábne, roztává
A okénka vkalendáři
Ruka zkamení...
Řadí se kapky, zvolna, do průvodu
ťukají hesla do tašek všech střech
Nebem se nesla zpráva a s ní vzdech
že den zas pláče – opět bez důvodu
Epigramy se řasou na víčku
Pod psa…
Jedni štvou se jako chrti
jiní unudí se ksmrti
Asi že jsou na práci
Dvě tváře mandloní, aneb Chůze a let se potřebují...
Epochy vedle mandloní od Hany Karoliny Kobulejové navazují tématicky i stylově na její předchozí sbírky básní. Symbolika je zatím poslední sbírky je zjevná: Pokud bychom uvažovali o mandloni obecné, nabízí se jinotaj sjejími dvěma tvářemi, rubem a lícem. Najdeme u ní totiž dvě biochemické stránky – sladkou, a hořkou. Sladká slouží jako lahodný pokrm, hořká obsahuje látku, jež vreakci svodou uvolňuje kyanovodík – a ten, jak známo, zabíjí.
Volič
Šel jsem volit, že prý je to důležité
vobálce je třicet lístků, však to víte
kerej vybrat, kostkou hodím
pravidelně volit chodim
Byla ke zdi přitlačená...
Plamínek se zatřepotá
ví, že brzy uhasí ho
život provázen je tíhou
smrt je lehká, žádná hmota
Až na ty krysy...
Snažili se vynést odpadky
ale nešlo protlačit velblouda uchem jehly
Uklízečky učily učitele splachovat
vědomosti spolu stoaletním papírem
Jedna z nich žije...
Také znám místo - vlastně restauraci
kde místo hostů plevel usedá
a kde trs kopřiv hledá souseda
Bývalo čisto - v prachu se teď ztrácí
Hodnoty jsou pěkné na há...
VKatalánsku policie
ani chvíli nezaváhá
svoje starce řádně bije
Referendum – marná snaha
Slovo, které se zatoulá...
Slovo, které se zatoulá
snad ani nechce domů
Mezeru vidí - za tou lán
jenž patří - ale komu.
Prázdnota rozdrásá...
Chrámy se otřesou, metály se taví
zpod brýlí učených vulgarita stéká
Pod hranou noblesou nejsou žádné mravy
co chvíli tluče vnich – srdce. - hypotéka
Dračí balada
Na sloupu je natotata
pohyb ladný, žádná tíha
pružná, mrštná, kamsi chvátá
hlavičku svou hrdě zdvihá
To vše nazvou misií...
Před volbami hlasy kvasí
po volbách je vylijí
Zažehráme na počasí
a že vlastně všechny trasy
Když svíce roztéká...
Když svíce dohoří a vosk rozbředne vkaši
když kamna vyhasnou - a noci nejde spát
myšlenku nejasnou
má vhlavě akorát
Nebezpečí je jinde
Že zloděje meloun zláká.
Bílý den je pod palmami
Díváte se na makaka
šedý, drzý – sedí svámi
Epigramy na hraně jízlivosti
Na co dnes škola muže láká.
Na co škola muže láká.
Co je jeho slabina.
Stitulem prý přijde klaka
Zůstává jméno...
Vzňala se zloba, do plamenů tryská
kousla si chtivě do Božího těla
vzlatavé hřívě děsu oněměla
kopala hrob a dívala se – zblízka
Nad nimi pak černá skoba...
Zvětví listí opadalo
cesty dávno spolklo křoví
Zámek je tam, hororový
dávno nechodí se na lov
O nepodařených námluvách
„Nechceme být ratlík malý“
Lidovci nám zazpívali
Že znich bude velký pán
přibrali si ksobě STAN
Balada o třech, co se perou
Nad trojicí už se smráká
perou se jak hoši malí
Lidovci, STAN, TOPka vsakách
navzájem se rozhněvali
Jen jedno změní pusto...
Víme, že už se nelze vrátit
přec máme strach, že jdeme zpět
že čerň je bílá
rovnost křivá
A tak se hraje...
Už uteklo dost zcela prázdných let
a ve frašku se slily stovky her
Novou prý nechce nikdo vymyslet
odešli herci, není režisér
Vraždy v Posázáví - Lesk a bída úspěšných
Vilda Komár měl divný sny. Zdálo se mu, že padá do jícnu sopky a že celý hoří. Sděsem se probudil.
Bouře psala báseň
Moře se vzdouvá, vichr teskně kvílí
vmracích je zloba, přeplněná číše
Ďáblova smlouva hotová je, čili
otvírá hrob a - kostra podepíše
Balada o pokrytcích
Noví jsou kněží, kázání však stejná
kalich zas plní ze vznešených frází
snesla se supů nepřeberná hejna
klovou a klovou, ztoho věru mrazí
Konfrontace s realitou
Někdo rád plast, jiný je na plech…
Jakou že má kukla víru.
A jaký vztah ku klavíru.
Zakuklená neprozradí
Jak se vyhnout scestí?
Za mlžných nocí neznámý tvor vyje
o vlka nejde, lidi stvůra děsí
plní je směsí
strachu, vzteku, zmaru
Sraz zvláštní školky
Smutek po mateřské školce
vehnal slzy jedné holce
Kam. No přece do očí
A tak po třiceti letech
Do černého se nemíří
Přijímat, či nepřijímat.
Lidé přou se dokola
Jaké je tu ale klima.
A jak dlouho odolá.
Noční můra pana premiéra
Jak by asi vypadalo
přemýšlel jsem chvíli
kdyby se už nějak stalo
(fantazie šílí)
To vše jsou ptáci...
Datel nemá žádná data
Strakapoud pak strakou není
Plameňák že kohni chvátá.
Kos prý kosu neocení
Před sebou se skrývá...
Za okny šero vdlouhé frontě stojí
a každá zkapek deště pouze zívá
Zoblohy berou metry rovnou dvojí
asi že šlape za kus proměnliva
Není zbytí...
Třicítky mi nejdou k duhu
přibyl další z letokruhů
v kříži zatím nelupe mi
Sem tam se mi hůře vstává
Začínat to musí šestkou...
„Začínat to šestkou musí
rozumíš. Holt taktika“
Fotbal žádá zvláštní kusy
Horník dole naříká
Únavou jsem štván...
Únavou jsem štván, snad smrt mě ztišit smí
Všude poušť jen vidím, já žebrák jsem
vduši plno ran, vsrdci žádný smír
vždy najdu kal, kde lidi čistou zem
Jen ona mrtva není...
Kotníky zmechu má, ňadra zkapradiny
vočích zborovic i kus nebe tají
spíše skoro víc – stojí na okraji
o tom však nedumá – neřeší své viny
Honosné sály zaplňují krysy
Odkazy pálí, zkříže popel zbývá
Tma obzor halí – co nás vlastně vzkřísí.
Světélko vdáli. Záblesk od střeliva
Jsme tuze malí vkomedii čísi
Šalba neschází
Někdy tma vhrudi vyloženě tlačí
všechnu krev svírá, city zamrazí
zbude jen díra po vší extázi
že i žár studí jak zeď na pavlači
Sonety s přikrývkou touhy na jaře vyrašily
Rozhovor se Satyrem
Někdo si právě plot svůj natírá
zasadí růže, všechen odpad sklidí
Zkrátka se vzmůže, říká: „Hele, lidi
Vše umocní dvěma...
Noří se pádlo kamsi do hladiny
černá je voda, kterou loďka brázdí
Ticho zde vládlo. Chybí světlo, stíny
Pochybnost hlodá, že svět zůstal za zdí
Když paprskům cesta chybí...
Nad bažinou tančí mlha
úchvatný je tento výjev
vlk tam někde vdáli vyje
opona se neprotrhá
Epigramy s dírou na patě
Zásadní rozdíl
Politik a děvka. Tápe
nad hádankou nezbeda:
Liší se, že děvka šlape
Další život stojí...
Poprava jinak: Muž chviličku luští
Už na to kápl – je to Exekuce
zeslábne silák, rozpláčou se mužští
zkliďase rapl je se zbraní vruce
Když není, není...
Že tu po mně bordel zbývá.
Když mně chybí štětka
Bez ní výzva přívětivá
se zmarem se setká
On celý z cínu, ona papírová...
On celý zcínu, ona papírová:
Beznohý voják, primabalerína
Neznali splínů, netřeba jim slova
Užasl – ó, jak ruce krásně vzpíná
Když objeví metro pole...
Když se dvě kasají.
Před všemi se kasá Blanka:
„Krásná jsem jak Casablanca“
Horší, když se kasá Nová
Hledá svou trasu...
Pozdravy Boží skály
Ztrnkových větví svetr upletený
vítr pak laská vzimě holý kříž
lavičce šeptá: „Už se dovtípíš
Pročpak
Pročpak jsou děti na světě.
Aby jim hlavy vymyli
aby snáz mohly naletět
což je fakt velmi nemilý
Jen lidská srdce
Střechy si vzaly stará prostěradla
komín své oči k nebi obrací
na dlaně chce to ještě dotaci
zima se zatím do pokoje kradla
Vraždy v Posázaví - Zlo je třeba vymýtit
Regina Krucínová měla na sebe pořádný vztek. Ještě větší ale na Ivana Smolu. Žárlivec jeden blbej. Na diskotéce je přece normální, že se má i kjiným klukům.
Aby náš svět spěl do zadku...
I.
Milé dívky, k čemu děti.
Řve to, kaká, papá
Mějte lepší předsevzetí:
Není nad porozumění...
Je to někdy těžké u mě:
Tele paty jí.
Holt jsem zase nerozuměl
telepatii
V našich srdcích zazní Bach...
Nadále se lidé perou
vymýšlejí intriky
Dávno známe Desatero
učíme se od piky
Pod okapem
Kapka mu stékala, chtělo se mu kýchat
zima ho roztřásla, že se celý klepe
vdáli tam ve skalách, ozvěna je tichá
jako nůž do másla míří do zdi – slepé
Jakmile přišla, tak byl jiný...
Hádal kapalinu na „vé“: Vodu
potom si vzpomněl na vévodu
šlechtický titul, právě na šest
Chvíli ho nedokázal nalézt
Vyváží se opět...
Možná je život snem a smrt pak probuzení
nevíme do čeho, nevíme, proč sníme
co bude nového, jak se opozdíme
Ptáme se: Kdo já jsem. Či: Co jen mým „já“ není.
Z mírových holubic...
Pod černým obočím se rudé oko skrývá
tak začal nový rok – zamrzl a sněží
splácí se na úrok zvláštně tuhý režim
a pravdu osočí, že je prý celá lživá
Vánočnění
Nejsou nutné velké dary
ovázané zlatou stuhou
Mnohem větší bývá vzpruhou
(tento trik je velmi starý)
Kde nehrozí skály
Hromadíme věci, slavíme hodokvasy
shon a samé stresy, kdy nic nás netěší
Zhvězd se nerozsvěcí již vnašich srdcích asi
žádná – to mě děsí, že jsme jen veteší
Směr jenom dýmá...
Kmeny již dávno zahodily oděv
nahé je kryje jenom prostěradlo
Kroutí se šíje, snad pár kapek spadlo
Havrani mávnou vnebývalé shodě
Poklonou zdraví
Světlo již zhaslo – a ten, kdo ho hledá
anděla vidí. Slyší: Ale čerta
Na mši se lidi ženou do Alberta
Na hlavě máslo – budoucnost je šedá
A právě tehdy...
Ženou se vlny – ženou po obloze
do temných hlubin vniknou slůvka slabá
která se chlubí zájmem o Achaba
jenž je zas plný touhy
Záleží na motivu
I. Jedné lednové noci…
Přišla si mizerně, přišla si opuštěná
je konec večírku, vkrádá se kocovina
teď ptá se, zmatená, čí je to vlastně vina
Čertovo zděšení
Malíř, ten vás pěkně natře
holič zase oholí
kuchař vám to osolí
Všichni přitom řeknou: Bratře
A vůle?
Řvou břehy řek, jež nikde nepramení
kalné mají oči, ruce sedřené
ten, kdo do nich vkročí, sotva překlene
propast a vztek, jenž hnízdí na kameni
Čeká další až...
Zbyly jen suti
omítka se drolí
okno již dávno neodráží svit
Mrak větve nutí
Ukrytý život
Do plamenu svíčky
vpravila:
"Představte si mě v černé minisukni a rudých lodičkách
na vysokém podpatku"
Když se básně rozlévají světlem, aneb Hvězdy kometám kynou...
Hana Karolina Kobulejová navázala na svá předchozí vyznání knížkou Výsluní podle levandulí. To, že se jedná o další zcest po jejím nitru, napovídají tato její slova: „Stačí jen přiložit/ stetoskop kduši/ a poslouchat, co říká… Chci stále žít/ vsouladu se svým/ nitrem“.
Někomu by mohlo přijít, že se básnířka ve svých motivech opakuje či točí vkruhu. Měl by pravdu však jen zčásti.
Co že nám zbývá?
Pole jsou ladem, leží neosetá
klíčí vnich sklady, beton, často jed
dávno již tomu, kdy se naposled
ujala setba, která sjarem vzkvétá
Jsem však němá...
Sešlo se pět zvláštních dam
každá znich má svoje jméno
Hádanku vám nyní dám:
Spojte pojem skaždou ženou
Bezmocná je ve své moci...
Uslyší vdálce zavrzání
však nemůže se ani hnout
vústech má sucho, slovo vázne
Myslet se zarputile brání
A pak že není na výběr...
Strany mám rád pouze dvoje
každá mě již mockrát zvala
(vždy jsem jimi uspokojen):
Jedna velká, druhá malá.
Výlet do zpět...
Láteřím: „Je hrozná doba“
Tu se ozve: „Chcete jinou. “
„Nějakou snad méně stinnou
zníž nepadne na mě mdloba…“
Než v urně spočinou...
Než vurně spočinou, čísi ruka
vhodí je, snezájmem, bez emocí
vřekách se dávno již množí mloci
Volebním lístkům teď srdce puká
Po pohádce
Stála tam jabloň, u stodoly
vkoruně celá šedivá
stála tam – již se nedívá
už jenom pařez rána bolí
Tři zastávky bez par donů
Snářadím to umí
Miloval ty její kozy
žíněnka se jenom chvěla
Věděl o všem, co mu hrozí
Jako dvě kosti
Jako dvě kosti sluncem vybělené
na nichž již masa příliš nezbývá
dvojice věží nad krajem se tyčí
Chvěje se zlostí nebe, jež se klene
Brzy bude po kapele...
Jak vypadal Kláry Net.
Měla na něm klarinet
Čekala prý na var Hany
až začne hrát na varhany
Podaná ruka přečká vlnobití
Někdy je tělo zcela vyčerpané
zdá se, že rána za ranou ho stíhá
v hlavě je kráter, nohy sváže tíha
že člověk neví, zda a vůbec vstane
Na tisíc kousků - pro a proti...
Kdo je ta dáma bohulibá.
Když nemám buňky na hádání
sám nechám hádat ty, kdo chtějí
Za prvé, kdo je onou paní
Která že je uražená?
Pravidelně ty dvě střídá
Tatianu a Dianu
Každá znich je extratřída
zážitek mu vytanul
Boj s netvorem
Viděli prý krokodýla
vjehličnatém lese
Někdo pražské ZOO spílá
každý se však třese
Jednou se v ní ztratím...
Vypadá snadně
vznést se a pak letět
Namíchat slova - rovnou na paletě
A pak je nanést
Chvíli nahý...
Spadlé hvězdy sotva vzplanou
nový vesmír ovšem tvoří
tkaný z hor – a také moří
než květ řekne: Nashledanou
Zahubí oba...
Někomu hadem - pro jiného šelma
má tisíc tváří - temně černá bělma
která však září v nocích beznaděje
pole jsou ladem - půda. Ta se chvěje
Věk, jenž nemá stáří
Je věk, jenž nemá vlastně stáří
start chybí, cíl se nedostaví
při bodu mrazu svět se vaří
a zledů tečou slzy lávy
Hrozny a lišky
Steinbeck napsal Hrozny…
Nepopisuje však révu
Líčí osud nejen…
jenž si přál už zas být doma
Též plot nad strží
Je červenec - a všude zataženo
na nebi nápis - Inventura zboží
Jen zrezlou klec (jinou tu neseženou)
teď šedá zkrápí - svůj vzkaz do ní vloží
Hořký versus jízlivá
"Nejsi ďábel", promluvila
však je také jízlivá
"Nechutnej seš, je to síla"
Stále se mu vysmívá
Myslivec to není...
Za kloboukem cos mu čouhá
myslivec to není
Má jen jednu nohu – ouha
Nezná utrpení
Holubí nokturno
Seděl tiše na kameni
není tma - tak proč se bát
co se vlastně všechno změní.
Co jen čekám za znamení.
Když jde do tuhého...
Někdy se strom naklání
rukama se nebe chytá
není žádná celebrita
ční jen tady – na stráni
Tři trefy do černého
I. Vdovcův žal
Zobrazovky tvář se dívá
vdovce ztrápeného žalem
„V našich srdcích je dál živá“
Balada o konci kampaně
Jo Cox, britská poslankyně
matka ještě malých dětí
nepodlehla rakovině:
Zazněl výstřel, druhý, třetí
Balada o dvou ženách
Oběma je dvaadvacet
Každá znich se nějak vryje:
Zjedné budou lidé zvracet
pochází prý zchátry, zmije
Zastavení s kovářem
Někdo má rád vdolky.
Někdo volské oko vaří
jiný sní si o kováři
Jasný cíl
Odsouzena do vázy
V každém plátku něco tají
její kalich nepřetéká
skrývá se v něm něha, vděk a
cosi vlastní právě máji
Proč se klanět nepřestaly...
Tehdy měl kmen v sobě mízu
kdy nic ze snů neuvadlo
mnohý přispěl – na Divadlo
poprvé – i na reprízu
Lidstvo už má celou...
Tráva ho šimrá, paprsky ho hladí
nekuje pikle, jak že dobýt svět
Zkrátka se krásou umí opájet
krásou je rozbřesk s melodií mládí
Kaly střídá čirá voda
Chce to najít směr své trasy
nejen jít, též mít i kam
však čest světlým výjimkám
zastavit se – někdy spasí
Po zápase
Baví se dva o fotbale
jeden znich je zmožen žalem:
„Kdybychom jen nechlastali
nepísknu si do píšťaly“
Jedno z těch jmen...
Válka již svíjela se v křeči
dlaně se dotkly ratolesti
kosti však stále ještě chřestí
padlí jsou krůček od bezpečí
A náš svět dávno cizí...
Někdy dny uplynou
a srdce dál jsou suchá
čekání na kapku, to čekání se vleče
Pohár je obrácen, nůž bez ostří nás kuchá
Čtyři nohy, žádné rohy...
Prý má dlouhé končetiny
štíhlý trup a ocas dlouhý
žere všechno, ne však džíny
nechutná mu lístek pouhý
Balada o platných referendech
Referendum platné bylo
vŘecku, pak i vNizozemí
vEU se to nelíbilo
zNE je ANO – těžko je mi
Těžké je kvést...
Květ svou hlavu k listu kloní
Co mu ten teď šeptá asi.
Že mrak nebe zatarasí.
Že je hůř, než bylo loni.
Zahaleny v bílém
Zahaleny v bílém, svatba to však není
ani perly zimy, kterými se krášlí
když nastane chvíle – zázrak probuzení
rozezní se rýmy, ač hlas je již zašlý
Na dně smích...
Na dně smutku smích, smutek na dně smíchu
je tak nějak pusto, když odejde mim
Masky – spousta z nich drží bez ostychu
Vytratil se kustod vlakem posledním
Jediný všechno poskládá...
Nad zámkem Styles slunce zapadá
kdo jenom použije jed.
Pro mnohé to byla záhada
kdo oběť spatřil naposled:
Toho se zříká...
Vrahům se klaní, hrdina je sražen
na ty se plive, kdo se nehrbí
bylo tak dříve, to když do vrby
Kukulín ani slůvko neuváže
Prostě Čiki
Na krku mu motýl sedne
mouchy nemá žádné
Vždyť sám Atys před ním bledne
jeho krása vadne
Možná jsou jedním...
Někdy se cesty prapodivně kříží
někdy se zase zcela míjejí
viny a tresty - kdo se neohlíží
marně pak pase po své naději
Křídla březen čeří...
Vznešená březen peřím čeří
proplouvá zvolna do jara
na zeď mu něco počmárá
a pak to smaže – před večeří
Ze života psa
Pes na řetězu nenávistně štěká
ne ovšem na to, že je uvázaný
pojmy se matou, upravují plány
„Po čtyřech lezu“, civí na člověka
Čtyřikrát nevážně o pracích domácích
Dělba rolí
Žena právě muže stírá
že prý sní moc nepeče
Žehlí si to, síly sbírá
Ušlechtilost z viny
Někdy se do slova vráží dýka
Jorge je slepý, navíc zaslepený
Aristotelova Poetika
nemůže nepít
Brzká probuzení
Zdi popraskaly, to, co se znich drolí
chaos je a tíseň, jež se rozpíjí
ve třídách už ví se, co je hostií
když rostou svaly, kopou do mrtvoly
Balada o slečně K.
Scéna přímo hororová:
mladá žena – napůl nahá
žádné dítě nevychová
uvěřit se člověk zdráhá
Příběh o lásce...
Když nicota se s nekonečnem pojí
kdy budoucností je, co minulo
když každý mír se rodí v těžkém boji
kdy myšlenka hned září v stínu slov
Ve slovech smích
Rybář vidí rudě. Sytě
někdo překousal mu sítě
Kterej parchant ožral oka.
Určitě šlo o žraloka
Zůstává pachuť...
Proměna vbrouka, krovky vrozednění
přes noc je švábem, kdo byl přítel včera
rakev se stlouká - kulisy se mění
kam se jen hrabe příkaz Desatera.
Balada o kocovině, aneb I když lidskou bytost drásá...
Odsoudí vás ve vteřině
titulek všem jasně hlásá:
Sestřička je vražedkyně
Komančovi hrozí basa
Sněhochvění
Když světla na sníh dopadají
tma deku přisune až kbradě
lavička přikrčí se vkraji
vločce se zachce zadovádět
Těžko ze země se sbírá
Těžko ze země se sbírá
kdo byl stokrát sražen kní
zazní skladba pro satyra
klíče vnotách pozavírá
Podoby mrazu
Mrazivá
Do taktu jim hrály střely
sníh bičoval do tváře
děti rázem osiřely
Není nad porozumění
Němec, Angličan a Čech
potlačují silný vzdech
stím, že druhý bude vadný
„Kajn“ je přece bratrovrah
Hra pro jednu třísku
Opona padla, herci na jevišti
budou se klanět prázdným sedadlům
Za trochu žrádla
zahrají kus příští
Vánoční přání 15
Kdo se jen zamyslí
vtom čase adventu
kdo proč je zakyslý
kdo proč je bez centu.
Rozloučení s Burákem
Psí štěkot se již neozývá
ozvěna hvízdá u trati
až věrné oko utratí
zůstává chladný
Snadné je se odkopat...
Ostří zas vnikne víc ptáku sratolestí
do srdce. Nevzlyká, pouze k zemi padá
chybí jen replika
jak nás měla ráda
Když padla říše...
Hradby již padly, brány rozražené
chaos a křik, hlas bědných zaniká
záběry pádly
jak se bouře žene
Nemá je kdo hřát...
Ještě si kopnou, když vás vhadrech vidí
nehledí dovnitř, vnímají jen pach
máme ctít schopnou společnost
však lidi
Který děs nás nezarmoutí?
Byl prosinec a vPéšávaru
dětská krev se shněvem slila
Vánoce byly prosty darů
spirála zloby
Třikrát nevážně o vážném
Na bílém má přijet koni
nepřijede
jako loni
u nás platí pranostika
Sám však necita...
Listy se rychle vytrácejí
kniha
má rázem štíhlý hřbet
černá se dere do alejí
Dušičková
Ráno je bledé, slunci vlasy spadly
má je fakt dlouhé, možná někam kpasu
střechy jsou zmrzlé, kryté prostěradly
nebe se chystá ksvému hodokvasu
Rozloučení s Izym
Krčil se vrohu ve veliké kleci
krčil se vrohu, vyzáblý
skoro se nehnul, oči nerozsvěcí
popel znich křeči vyhrábly
Z knihy do knihy...
Že mě také hrát si baví
ve snách jezdím na výpravy
zvedám – jak to lépe říci
předhozenou rukavici
Čtyři automobilová zastavení
Kdysi měla čtyři kola
a to bez výjimky
Dnes sní každý pouze volá
To je osud
Kdesi v Kunduzu
Plameny stráví zbytek humanity
z prázdných slov zazní výkřik: nikdy více
lhostejné zprávy
výsměch nepokrytý
Etuda pro lesní cimbál
Saň roztáhla obří křídla
z její tlamy plamen šlehá
lidem ve vsi vžilách stydla
krev
Pro hromy nevidíme blesk
Někdy se zdá, že je zataženo
že je nebe černé – až do morku kostí
že zmořských vln obludy se ženou
v člověku vše prázdné jenom zloba hostí
Lidskost zajde na úbytě
Cemile Çagirga, vCirze zastřelená
bylo to dítě, sotva třináct let
mohla zní vyrůst velmi krásná žena
turecké kvéry budou vyprávět
Nestyda jako symbol
Žene se vlna na břeh beznadějí
rozpuštěná víla vpěnu změněná
emocí plná
víčka se jí chvějí
Rozloučení
Ač bylo sucho, plnila se číše
strachem a hlavně bezmocí
když duše pláče
slunce špitá: tiše
Která jen bezmoc ohřeje
Vstojatém vzduchu zachvělo se cosi
jedno zdvou křídel vokně nemává
žila jen prací, marně slunce prosí
Když vládne temno
Ze světa ptactva
Nevěřte všemu.
Sýček letěl hledat výra
že prý se les uzavírá
aspoň to mu nakukala
Koloběh barev
Spadalo listí, jenom větev, holá
na vrásčité dlani ukazuje líc
Po čase zjistí, že neumí zvolat
poblíž jsou hlísti
Nezvěstný pastýř
Otevíraly se skříně
chrastily vnich zšedlé kosti
matné světlo do předsíně
prodralo se
Šibenic netřeba
Krajina pustá, havran kráká
mraky se ženou po nebi
přeživší zašli na panáka
jeden znich vzal si černý frak a
Marnotratný lupič
Lupin zkoumal pod skly lupy
(ukryl se s ní do chalupy)
lupy ze své vlastní hlavy
lupu raději se zbavil
Růže, jméno naděje
Sledujeme-li sérii knížek volných veršů od Hany Karoliny Kobulejové, neuniklo nám, že se jedná o jakousi pouť pocity, přáními a postřehy. O cestu, o níž sama autorka netuší, kam vede – a co bude na jejím konci. Objevuje. Hledá.
Nelze ji však snést...
Na dosah měla ústa rozpraskaná
vodu i víno
slast však nepropuká
Nikdo se neptá, komu zvoní hrana
Odkazy dneška
Vmracích se rozlévala láva
moře se vysvlékala zpěn
pouště se barví krví jen
se sluncem den se nepotkává
Dračí kletba
Předehra
Blesk nebe nelítostně čtvrtí
řev zněl, až vžilách stydla krev
hrála se serenáda smrti
Zdi ve vlnách
Sklepy, kam světlo neproniká
plíseň, jež plazí se jak had
po zdech, jež padly na viníka
ví se, že ráj je bez zahrad
Rozmary evoluce
Zjednoho se měl stát druhý
článek vývojový
Teorie má své dluhy
ptát se sluší: Kdo ví.
A k násilí má sklony...
Ve jménu Alláha
kterého pošpinili
kat meč svůj napřahá
a hledí na košili
Olej na poušti
Plamínek po knotu zvolna stéká
prach velí sudu vcelku stroze
Že brzy zhubne víc než pár deka
uvidí hvězdy na obloze
Jak šel čas...
Podivné pachy se tam smísí
vlhko a plíseň podél oka
nahnilý anděl od baroka
namísto kněží
Komnata čeká
Na zbytky hradeb pozdní slunce padá
v kamenech spára, na ochozech prach
temný stín krade minulosti záda
na zídku čárá
Večerní výjev
Modřiny nebe zdobí fialová
nad kaplí blesky, vrásky na čele
zlověstný úsměv
ve křoví se schová
Sonety hokejové
Zdvou gólů na pět…
Zdvou gólů na pět, to se málo vídá
zdvou gólů na pět, obrat famózní
škoda, že potom
Jaro voní po šeřících
Jaro voní po šeřících
větvička je zlomená
chtěla by snad něco říci
nepřesvědčí nevěřící
Zazní Pro nobis
Léto za rohem, však kosu klepe zima
vždyť již tolikrát spálil květy mráz
snadno tak život něco zmaří
V srdci nebohém jen nábojnice dýmá
Sezóna krve
Smích roztřásá zdi přímo do výsměchu
hluboký výstřih, vočích oplzlost
dráždí a jiskří, nemá nikdy dost
kdy do masa jde bodat beze spěchu
Jaro se šeří
Vzáplavě paží, obloha se dusí
někdo ho hned sundá
slunce zvesmíru
Pažbami sráží
Třikrát o té Stověžaté
Uzavřená
Vrtalo se, hloubilo se
krtci bledli závistí
hlásal tehdy mnohý posel
Lezlo z chlupaté deky...
Jeden muž řekl, plný sil:
Považte pak to ticho
kdyby jen kdo zná, promluvil
Klidila by ses, pýcho
Aprílový dar
Nebe bylo celé hnědé
na zem sůl se sypala
rosnička říct nedovede
co se děje
Balada rebelova
Prý je konec středověku
není mor a máme vlády
asi nemám špetku vděku
beru si však do parády
Listopad jen černou vzdává
Leden bílou skicu chystá
únor na některá místa
dodá trochu šedi
Březen ji pak ředí
Že je pozdě?
Dopadlo bláto na drhnutý práh
na práh, kde přesto zbyly stopy krve
to, jak se cestou toulal napoprvé
s bolavou patou
Člověk stále hřeší
https://www. youtube. com/watch. v=zx_M5K1M8rc
Když se ohlédnu, jsou kroky, které bolí
možná každý druhý, kdo to spočítá.
Kříž v závěji
Zapadl po pás do závěje
kříž, trochu zrezlý vkolenou
chumelí ticho, obzor kleje
že mu mrak světlo nedopřeje
V tmách nezná děj...
Zhoupne se kyvadlo, nanovo se píše
na pomoc přichvátá, kdo nůž do zad vráží
Pár stránek vypadlo
jde prý o Ježíše
Pes a jeho tma
Sedí tam sám, tak smutně, na ulici
dešťové biče musí dopadat
promoklý pes
jenž neví, co má říci
Kresby noci
Ze spadlých bomb mír nevyraší
z prolité krve nesílí
Nejedli nikdy vtipnou kaši
ti provždy krutí, zběsilí
Díky, že jsi
Prosím, Pane, za odvahu
přiznat si tvář zbabělou
Nech mě zamést na svém prahu
až pak mlýny zamelou
Půlnoc prachem prahnoucí
Další básnická sbírka Hany Karoliny Kobulejové, Půlnoci vorchidejích, začíná prologem, kde je citován Salman Rushdie. „…Protože jsem příliš vyrostl, takže kvůli zachování tajemství a zdravého rozumu jsem musel omezit své návštěvy dětí půlnoci na naši soukromou,tichou hodinu – komunikoval jsem snimi o každé půlnoci, a pouze o půlnoci, během té hodiny vymezené zázrakům a nacházející se jaksi za hranicemi času…“ (Děti půlnoci, 1981).
Knížka volně navazuje na autorčiny předchozí sbírky, které měly vnázvu nějakou tu rostlinu sčasovým upřesněním (Noc u tamaryšku, Ráno smagnólií, Momenty nad lekníny, Úplňky zjasmínů a Novoluní podél lilií).
Mottem autorky se vjejím novém počinu stalo pojetí básně: „V básních se prolíná to, co je na světě a vše mimo něj, aby vznikl třetí mezivět, do kterého můžeme vstoupit kdykoli a odkudkoli.
Sonet předvánoční
Ještě je prázdno vtmavých oknech
však zvolna se vnich rozsvěcí
oči, vnichž plamen nenamokne
jen hoří, hoří po předcích
Krok za limitem, aneb Překročená hranice
Již vříjnu mi 2014 vyšla básnická sbírka, Překročená hranice. Zabývá se, kde máme své limity, za něž již nejsme ochotni jít. Rezonují vní témata války, ale také téma zločinu či prostého hledání. Vprvním bloku se nacházejí básně psané veršem vázaným, ve druhé části se ke slovu dostává volný verš.
Zrcadlení slov a myšlenek
Básnické dialogy Marka Řezanky a Jiřího Cenka naplňují název sbírky každým coulem. Jeden z autorů je v letech Kristových, druhý je již velmi zralým a moudrým mužem.
Knížka je rozdělena do dvou částí. V té první jsou vybrány básně, kdy Jiří navazuje na Marka, ve druhé je tomu naopak.
Jako po bitvě
Ač tam válka nevypukla
bylo jako po boji
Nebyl to však průsmyk Dukla
kde jen reci obstojí
Opuštěný ráj
Je ticho, tma, je po vymření
vánek si světví nepohrává
slyšet je, i jak roste tráva
smrt dýchá
Ve vodách kalných
Ve vodách kalných člun se zmítá
vlny se přes něj převalí
tvář mraků, silně trudovitá
zanechá obtisk do skály
Liška a havran
Povídá liška havranovi
který sýr drží vzobáku
„Jsi divnej patron, to ti povím
klidně dál mlč, ty dobráku
Ortel leží vedle těla
Ve zdech jsou spáry plné bolu
spáry, jež nikdo nestmelí
děti tu kdysi měly školu
a vždy pár lidí vneděli
A slunce nehne prstem...
Ze stromů padaly slzy
říjen se zaryl
do jeho hrudi
ostrý, nesmlouvavý
Bez klasů pole...
Bez klasů pole, v oraništích dech
zatají mlha, která k ránu lehá
jak šel čas kolem, mrknul na příběh
kde se mrak trhá
Někdy
Někdy se snadno potok zkalí
někdy je stromek podetnut
padá až na dno zlomek skály
nohy jsou chromé
Střepy vět
Zvadl stín
po tváři ticho stéká
z očí se drolí tma
a kříž
Srdce, ve kterém bydlím
Až se vlny vzedmou, ohně stráví lesy
až se vše na prach zase obrátí
vše vsouladu svědmou, jejíž věty děsí
život zcela zchátrá
Oči nad řekou
Toulá se cestou beze směru
na sobě kabát samý flek
mrtvé je město
v chladném šeru
Nový pan doktor
Bylo nebylo, došlo, jak se říká, na kozáka – a já potřeboval doktora. Po sedmi letech, kdy jsem kžádnému nešel – a kdy se moje zdravotní karta toulala neznámo kde. Průser – dala by se situace zhodnotit. Zvláště, přihlédneme-li khlavnímu problému, jímž byla moje střeva, jimž nějak nebylo nic dobré a nic se vnich dlouho neohřálo.
S podzimem mění šat
Je smích, jenž vústech nezazvoní
je pláč, jenž zočí nepadá
je pláň a na ní spousta koní
těm dá sbohem jen nerada
Vrata dokořán
Vrata jsou dokořán a zeď tupě civí
na cestu bez cíle, která nemá směr
Na dřevě leží chřtán
ruka sdepresivy
Něco vyčpělo
Není na věnce a kytky vadnou
struna kytary nechce hrát
srdce zvápence
slova padnou
Stín přesýpacích hodin
Otáčím přesýpací hodiny
hrdinství, zbabělost
zrnka pochybností dopadají
kam vlastně.
Ne, už ne
Je sucho, vyprahlo až běda
nad spáleništi dým se zvedá
dým, co píše otazník
Zní tichý vzlyk
Jedna z větví
Sloupy se hroutí a oči planou
všude jen trosky, nářek, pláč
zbyl jen koš zproutí
Měl na vybranou.
Šaty pro císaře
Bylo to tehdy za císaře
jenž vyřádil se na přepychu
neslyšel chudé, jejich nářek
před ním on dával přednost tichu
A básník se ani nepohnul
Ráno se nervózně překulilo vposteli
probdělá noc
sny pukají
a zkukel lezou noční můry
Slova ve vrbách
Vlasy země dotýká se
v pase mírně ohnutá
možná pohledem se pase
na shon
Zdi strachu
Obzor nadějí se chvěje
nadějí, že půjde žít
beze strachu, beznaděje
bez bezpráví, jež se děje
Poslední Templář
Po uši vdluzích sebral jmění Židů
král Filip Čtvrtý, toho času král
ať chudnou druzí, sám třít nechtěl bídu
zneužil smrt i život, snímž si hrál
Něco se stalo...
Něco se stalo vruce Pandořině
zámek se třásl, zámek u dveří
Někdo vzal malou zmnohem větší skříně
svit rychle zhasl
Čtyři zastavení
Postěžoval si blesk blesku
lhář napíše esemesku:
Ať když lžu, hrom do mě bací.
Hromu stačí zaburácet
Balada o zrůdnosti
Je někdo – netvor, lidská stvůra
komu snad smíme život brát.
Sypká je pod nohama půda
více než mohlo by se zdát
Přece ne
Jak Edgar Allan každý strádá
kdo hledá zatracený svět
Kdo došel kbranám Eldoráda
ten ztratil navždy cestu zpět
Suchý déšť
Jednotvárný, trochu nudný
na parapet dopadá
stejně jako na kraj studny
ztrouchnivělá ohrada
Zhasnou jak hvězdy
Jak mohou zrovna jeho, Elliota
všechny ty coury takhle potupit.
Zdá se, že dostal všechno od života
až na to jedno, co mu chybí.
V kruhu s Erinyemi
Po zdech krev čmárá obžalobu
v ulicích vyje mrtvý puch
Podivný farář přišel khrobu
a Erinye tvoří kruh
Nad lesem (TVAR-ZE-SÍTÍ)
Nad lesem stín a silueta
křídla jsou hrdou kopulí
nad krajem sám
král nebes
Když je naděje mezi Sluncem a Zemí
Sbásnickou tvorbou Hany Karoliny Kobulejové jsme se mohli vpodobě niterných sbírek setkat již několikrát.
V Noci u tamaryšku plula mezi řádky luna, již osvětlovala geneze jednoho vztahu. VRánu smagnólií jsme byli svědky probouzení smyslů. Noc skončila.
Začátek na konci
Tma do oken se zařezává
ulici plní zvláštní stesk
Proč není ta, ta jedna, pravá.
Čím více lamp, tím menší lesk
Jmenoval se Baryk
Jmenoval se Baryk, retrívr ten zlatý
jeho pán ho laskal, jeho pán ho chtěl
akord citu, láska, byl to souzvuk těl
plot byl pěkně starý u zarostlé chaty
Kde jenom je?
Jsou slzy jara na dně láhví
poházených po mracích
déšť kalu úsměv proděraví
vichr slunce pozvrací
Zabolelo v žilách dřev
Samotný na moři, jež se vzedme
obklopen hlubinou ze všech stran
hlavu svou zaboří noci sedmé
do klína – uplynou stovky rán
Sedmero krkavců klove nás
Pýcha (superbia)
Chce vyčnít nade všemi
být první, vyvolen
smět mluvit vříši němých
Jakmile vyprávíš příběh
Jakmile vyprávíš příběh
tvoříš postavy a do cesty jim stavíš šutry
nebo jim odklízíš klády
jakmile stvoříš propast
Mudrcovo bláznovství
Aby silným byl, tím světcem, jenž se rozdá
žádal si ztracené, chtěl těla bez duše
Skřeky starých pil již vyplašily drozda
jenž zpíval sladce NE
Krvácí duha
Krvácí duha, svit pokání, déšť zloby
zase se řinčí mnoha zbraněmi
Proč vždy tak ztuha se lidé mírem zdobí
proč chtějí svinčík tady ale mít.
Obloha zrovna silně krvácela
Obloha zrovna silně krvácela
na kopci sedí někdo včerné kápi
v hlavě si rovná, jestli smrt, či cela
vyrvou ho šedi
Aprílové zastavení
Slunce si s mrakem zahrávalo
duben zas hraje na cemballo
a prý loví
Z duhy mu cosi zamávalo
Soulad protikladů
Co vzniká, zaniká, vše se mění
člověk je zoufalý, hledá, kam jít
že není ani kam, a že jmění
bankroty odvály
Zvláštní kolorit
Po zdech se črtá hákovými kříži
vztyčená paže získá na ceně
povzdech skryl hrtan, těžko se již sklíží
voda, již káže, svínem na scéně
Vyprahlo v ústech
Vyprahlo vústech, žaludek se svírá
zbrojí se, zbrojí, znovu o sto šest
vše je tak pusté, nikde žádná víra
morálka dvojí, zpodlosti je čest
Tam se postí (TVAR ZE SÍTÍ)
Inkoust už zasychá, papír se neplní
prázdný je hlavní sál, a tvář spihou
dívá se do ticha na keře bez trní
za to, že pravdu psal, propustí ho
Čekání na prince
Čekala na svého prince
od ledna až do prosince
až ji k žití probudí
Bylo tehdy parné léto
Stává se fraškou stará tragedie
Zase je vulici, šlape na chodníku
svoboda, děvka hrozně laciná
je kmání zkrátka všem, nemá holka kliku
jen trochu září, ihned zhasíná
Symbol, který opelichá
Je ticho
to jenom hradby hoří
a vinfernu tom křik a děs
Nechce skončit – neutuchá
Někde hluboko a dole
Stěny podezřele holé
obrazy, jež nepověsí
očouzený prázdný strop
smutně hledí na závěsy
V lesním chrámu (TVAR-ZE-SÍTÍ)
Trouchniví kláda podepsaná mechem
krmelec chátrá, vtváři strhaný
ozvou se zpatra tklivé varhany
hudbu jim skládá zima
Mezi nimi frak (TVAR-ZE-SÍTÍ)
Obnažené paže oknem prostrkává
svlečená lípa, ještě teď se rdí
květům skla snad vzkáže to, co tají káva
ticho protnul zip a prapor bez žerdi
Té noci plakal sníh
Té noci plakal sníh a mazal stíny ticha
hlas otce konejší, tvým hnojem kniha bude
Lem dětství, lehký střih, čas, který nepospíchá
ví, byla pro něj vším
Procházka za svitu komet
Šroubečky zapadly do plátků stavebnic
v očích se zajiskří – dětské hurá
Příšera schapadly, pavilon lazebnic
v sešitě nápis: Tři od Merkura
Asi je to v pytli
Víte, bylo nebylo, teď povíme si pohádku
o tom, jak i čertům všem zmrz´ úsměv na tváři
Topilo se pod kotli, to svět byl ještě vpořádku
potom ale přišel mráz, co pěkně zavaří
Podpis Niobé
Vyšlehl plamen, zlatý palác hoří,
bortí se sloupy, zmatek, slzy křik
Frustrací zmámen bloumá po nádvoří
zmar – ten když vstoupí, zmizí kolibřík
Na dně vlastních stropů
Oblaka pukla, jako ořech puká
nebesa padla, padlí andělé
byl to snad úklad. Pomsta hromotluka.
Máchnutí pádla, Styx, sny zardělé
Bez lesku reklam, aneb Oči Vánoc
Bez darů smašlí, také bez hostiny,
bez tepla krbu, vseně, na hnoji
děťátko našli – kolem plno špíny
zášti a drbů, co se vyrojí
Překlad Malého testamentu
Na serveru bezvydavatele. cz vyšel můj překlad Malého testamentu. : http://www. bezvydavatele.
Kolovrátek všedna
Kolovrat vrčí píseň skřehotavou
hvězda se lepí sluncem na kabát
v duhovkách kosmu chladné luny plavou
komet se budou, že se smráká, bát
Přišla zima
Přišla zima, celá vbílém
všechno zmrazí její dech
že i vtěle jindy čilém
ozývá se samý vzdech
S měsícem ve vlasech
Proklouzlo světlo tiše do pokoje
šimralo vnose, na němž leží vlas
Měsíc je svůdník, který kouzlo svoje
umí vždy prodat
Úzkost hrála na varhany
Osiřel svícen, bez kalichu,
na zdi tři díry, jak tam visel kříž
v děravé klice klíčí v tichu
pochybnost víry
Je jako stín
Je jako stín, když vholých větvích šustí
je jako pláč, když na chodnících zní
je jako řeka, která, kalná, ústí
do moří snů
Byl asi zmaten
Byl asi zmaten, že je na rozcestí
kdy vůbec neví, kam a kudy
Co by dal za ten krátký záchvěv štěstí
neděsit děvy tváří zrůdy
Nemohu zabrat
Nemohu zabrat, ovce nepočítám
bezcílně bloumám kdesi u stropu
slyším už dvakrát pronikavé: Vy tam
Řeknu si: jdou k nám. Hned se odkopu
Krajinou mysli
Skládá se zmezer, vnichž se světlo skrývá
v řádcích se příběh protáhne
má ústa jezer, svůdně nezlobivá
zahlédneš hříbě, potah ne
Je nutná vina, aby padl trest?
Třicet devět, patnáctého března
do bláta se hnědá bota noří
Kufry vruce, domov náhle nezná
ten, kdo měl všechno – teď vše mu boří
Co vím
Jen málo,
že podzim stromy svléká
že zima se dívá
do daleka
Je opět doba kampaní
Je opět doba kampaní a zajímavých hesel
ten má své srdce na dlani, ten vkalhotách ho nese
Zbraněmi venku haraší a společnost se škrtá
Prý svoboda. Je na kaši. Vše ve znamení chrta
Ten obraz, co nikdy nedokončím...
Víš, jak mne spálit
pohledem, jenž sdělí
tajemství, záblesk, ono malé Že by.
Stačilo, abys vyšla po koupeli
Když slova opadávají, básně vznikají
Vsobotu 19. 10. 2013 se vHavlíčkově Brodě uskutečnil Veletrh knihy. Vnádherném slunném a poměrně teplém dni se toto město stalo svědkem ještě jedné kulturní akce – a to vyhlášení výsledků soutěže o Českou báseň roku 2013.
Svět vtěsnaný do věty
Jen hrstka prachu, co ta může znát.
Raději k víře obrátí své Amen
Je něco věčné. Duše. Vůle snad.
Z podzimních krás
Je mi blíž, jak si se vším hraje,
tu přidá červeň, tam zas přižlutí
barvy mu sedí, jsou mu po chuti,
snílkem je se ctí samuraje
Ze vzpomínek jeleňských
Vichr zalomcoval silou vraty staré stodoly
hromosvod je zprohýbaný, prkna všedně tlející
Nebe pouze utrousilo, že vše jednou povolí
V trávě zašlapané plány dráždí scvrklou petlici
To jenom jmelí kreslí boky nul
Padaly kroupy, hustě, vytrvale,
lámaly stvoly, prošpendlily les
Podzim je skoupý na úsměvy, ale
přesto že bolí, má dost síly kvést
Na brusinčí mlha
Jsou travnatá ticha – jako vkostele
kde se tyčil kříž, lidské kroky šlapou
třpyt vasfaltu dýchá, jenž snu dostele
mrakům opět blíž cesty jsou – i smapou
Ztracená paže
Zdávných klenotů jsou suti,
vždy zas od nuly vše raší,
člověka to ptát se nutí,
kam vlastně – a odkud kráčí,
Habibi a loďka
Habibi – a žádná Micka
šedý kocour – modrá britská,
na trávníku tiše seděl
Seděl by tak snad pár neděl
Za zvuku píšťaly
Za zvuku píšťaly zas houfují se krysy
je rušno vkanálech, kde všechno zapáchá
Zas mocní vyťali nám facky, jako kdysi
dav marně lapá dech, je doba raracha
Tam někde
Tam někde pod mramorem hodiny stojí napořád
prý trvanlivé kameny – jak snadno na prach drtí
čas, který chodí smorem, plamenem, co již nesmí hřát
spálí vše vpopel bezcenný – jediný pokrm smrti
Tanec démonů
Větve se třesou ve vichřici,
křeslo se houpá do taktu,
dunivé kroky po traktu
jako by něco chtěly říci
Pařížský hřbitov
Světlo tančí nad hroby, krákot listí prořezává,
hrobka páskou obmotaná, strom, co brzy porazí
Ještě ptákům nadrobí vhorkém slunci chladná hlava
kdo ví, komu zvoní hrana,
Modlitba rebelova
Kde jiný svou cestu, močál pouze vidím,
před čím zrazují mne, tudy já se dám
Když mi řeknou „nestůj“, rozběhnu se, lidi,
kdo si vlastně všimne, jak jsem vdavu sám.
Přelud
Padalo ze zdí nekonečno vteřin,
padalo na dvůr, do křoví
Na ticho tichem odpoví
na zemi sedí kocour blízko dveří
Takové normální šílenství
Je chladno, mží a světla bijí o zem
pod kabát se vpíjí neodbytný strach
zní pravdy, lži a chvilka do exploze
na zdech kresby zmijí, chrámy vsutinách
Na chodníku slov
Namrzá vůle, zdá se, že se ztratí,
v ulicích lepí hořký nezájem
chodník je slepý, na nic nehraje
v bzukotu vúle, stín se táhne ztratí
Definice strachu
Nikdo mu nevěřil
pupek světa
pro něho ostrov
Snažil se kamenem dohodit na nejbližší mrak
Když jasmín dá světlo noci
Po Noci u tamaryšku, Ránu sMagnólií a Momentů nad lekníny vydala Hana Karolina Kobulejová čtvrtou básnickou sbírku, která na předchozí tři volně navazuje a nese název Úplňky zjasmínů.
Autorka ve 47 básních drží kontinuitu se svými předchozími výpověďmi. Knížka, která si ponechává již standardní rozměr i formu, a kterou autorka opět sama ilustrovala, se opět dotýká světa jejích tužeb, přání, snů a otázek.
Jedním zhlavních motivů je tu potřeba vztahu, potřeba blízké osoby, sníž jde sdílet vnitřní svět, který autorka částečně svěřuje stránkám svých knížek.
Portrét Lukrécie
Má vočích klid,
již bouře neběsní
již nevalí se bahno a hrom neduní
Zas může být
Zrezivělý smích
Z kapes jí čouhaly lípy
s vůní zaklaplých učebnic
oči potažené lesem
Někde tam v čarách dlaně
Balada bilanční
Jenom blázen z budoucnosti,
na jméno se nechci ptát,
chtěl by, aby jeho kosti
spolu s mými lámal kat.
Balada pro Villona
Bližní se jen sbližním střetá,
prodá ho klidně, bez řečí,
mluví se o konci světa,
nemoci se však neléčí.
Vzpomínka na Valacha
Stál koly svého vozíku
pevně na zemi
Brýle čistil pravidelně
od růžové
Balada o vyvrhelovi všech dob
Každý gauner, který hrabe,
ví, že nemá, proč se bát:
sKarty dál hájí Drábek,
ve vazbě je přes rok Rath.
Zastavení krušnohorské
Snad je to časem, snad tím, že se stmívá,
že se rád vduchu přenáším
do míst, kde zdá se jindy proměnlivá
štěstěna být i Jidáši
Když celá země duní...
Když celá země duní,
a brána nebes vrže,
co bylo na výsluní,
je na pokraji strže,
Předmájová
Někdy si sedne na okvětí třešní,
jindy se v chmýří ukrývá,
včerejší není, není ani dnešní,
sedne jak pěna u piva
Za tři grešle Charónovi
Chrličům překvapením upadlo nebe
nestává se často,
aby perlorodka tavila perlu
na pěnu
Když měsíc dotkne se...
Když hvězda dívá se - a stačí pohled letmý,
na skráň kopulí a ňadra balustrád,
pak - vždyť je na čase - hlas zvláštní zazní ze tmy,
ticho rozpůlí, to dělá, v cvalu, rád
Jaro se dloubalo v nose
Okno si parapetem dloubalo ospalky,
padaly do zahrady plné kozlů
Svítalo po romaduru
a každý chválil branku, jak je pevná
Dvě podoby téže
Já viděl jsem jaro - kvetlo po sasankách,
v zobáku kos však místo žížaly
z rampouchů most, jenž mraky svíraly,
protahoval čarou v zasněžených stránkách
Krčská rapsodie
Vrákosí stíny knebi chmurně vzhlíží,
labutí šíje se pak zrcadlí
v láhvi, jež džiny svazuje svou tíží,
duben zní pije, zcela přepadlý
Předvelikonoční
Bylo to vpátek, bolest bez negližé
vyrvala ze skal smích – a po něm vzlyk,
všechny nás mate malá tříska zkříže,
lijavec pleská, černá stéká zvík
Dva kroky od Karlova
Kopule složí hlavu všedých mracích,
probodne zrakem hebký tvárný vzduch,
v akordech splavu minci neobrací,
vzdychne si také, neposedný duch
Míň než vzdych
Že stačí míň než vzdych, si člověk uvědomí,
ač nerad připouští si to,
když rychle sleze sníh – a když se stéblo zlomí,
na okně stydne mochíto
Rutinně dáví hadi Laokóna
Rutinně dáví hadi Laokóna
a všechny, kdo se protiví.
Goliáš, David – kdo znich vlastně skoná.
Svět šmahem přijde o divy
Před spaním
Mezi prsty držela hnízda
skrz bílé prameny
cedila trochu slunce
do prken a slámy
Stín Neronův
Po letech dřiny tři vteřiny zkratu,
vždy prý po vrcholu někdy přijde pád,
když zpod peřiny vyběhl jsem vchvatu,
s protézami dolů spěchal. Možná. Snad
Vznešené rozhodnutí
Na svatého Valentýna
dala práci vale Týna,
nedala si zkrátka říci,
prý chce skončit na ulici
V jarních jinotajích
Vkontrastu khrdým zdem, svatostánky všedna,
stojí tam proti všem, přehlíží se asi,
kde se vše prodává, kde se o zisk jedná,
v mlze tam postava slibuje, že spasí
Pod plachtou smích
Pod plachtou smích
dirigovaný bičem
v předních řadách potlesk
i když principálovi upadla hlava
V zemi čaroděje
„Přišel jsem za tebou, mocný čaroději,
trápí mě…“ „Však já vím“, odvětil muž spláštěm
sepnutým amébou, „znám, co si tak přejí,
ti, kdo se zastaví, znám ty touhy, záště…“
Lekníny potřebují vodu
Po Noci u tamaryšku a Ránu smagnólií přichází Hana Karolina Kobulejová do třetice sMomenty nad lekníny. Soubor krátkých básní opět zrcadlí ledacos zautorčina nitra, zjejích pocitů a prožitků, zjejího vnímání přátelství, lásky a střetu srůznými bariérami a jejich překonávání. Knížka obsahující 46 básní začíná mottem: „Lehkost přítomnosti začíná vdéja vu těžší minulosti a končí dovětkem: „Těžkost je jen naše vůle podat se nelehkému. “
Má-li čtenář kdispozici všechny tři zmíněné autorčiny knížky, neubrání se pocitu, že tato trilogie představuje něco jako tezi, antitezi a syntezi.
Co je za zdí?
Slepota krtků
zaostřila
chodbami vanulo
nedýchatelno
Nějak se to už vysvětlí...
Pane prezidente, ta naše hlavo státu,
píšu vám dopis, že cítím opět prázdno, prostě ztrátu.
Jde o Toma Pitra a Frantu Chvalovského,
budou na svobodě, právo pošlou k vodě, beze všeho.
Na konečné
Dvě věže zbetonu se tyčí
s průduchy sopky, která nedoutná.
Větve zde trčí, holé, bez jehličí,
ve svahu hrají keře na loutnách
Skončilo mládí jménem PROSPERO
Ať již jsou hradby silnější než pevné
a slovo smutek zřeči vymizí,
mladý princ rád by zabezpečil břevnem
dveře vlípě – duté, sprsty od mízy.
Lyrycká
Ve zlo mu proměnili svět
na tisíce kousků rozmlátili smích,
bez domů, ulic, slov a vět
a soust bez ubrousků, bez obratlů z mích
Cizí aréna
Věnce se mění, nové svíčky vzplanou
novým rozhořčením s voskem starých křivd.
Po rozednění je noc vždycky stranou,
čeho si však cením, cenil jsem i dřív
Když mizí břehy
Blíží se zvěsti o zániku světa,
na Štědrý večer se již nečeká,
jedni prý klestí druhým cestu léta,
ta se však vleče, pohár přetéká
Listopadová
Zase se sejí ve jménu všech svatých
nenávist, podlost, intriky a hněv.
Jen Agnus Dei nevejde se vraty
(nejde jim pod nos) do chrámů, kde zpěv
A každý se bál pohnout...
Bylo to poprvé,
kdy jazyku potaženému sametem
někdo řekl,
že nemoc
Kostky jsou vrženy
Na zeď přibili slunce
poručili slunečníkům
úsměv
Pod značkou Prospero
Mihotavá
Stromy si opět zvykaly na lepící pásku
spoutaná koruna
prý ke kořenům
vítr vyvracel stín
Víno je nevinno
Vinu trest nemine
jémine, při dně kal
(víno je nevinné)
lež zpravdy vysekal
Paradigma strachu
Sálalo zněj vědomí,
že může
galaxie se rozpínala přes okraj vany
samolibý úsměv
Kroky v temné kobce
Zapadla vrata, zahodili klíče
od zatuchlé cely kdesi pod zemí.
Odbila pátá, vězeň marně křičel,
jenom zdi mu sdělí kjeho touze mít
Ego na dně
Byla to přehlídka, ohňostroj marnosti,
stejné mlel dokola kolovrátek,
stane se nezřídka, že cetku svátostí
vzteklý dav provolá.
Svět pro snění
Na rozcestí
stromy loupaly slunce
kůra se drolila pod nohy
nebylo kam jít
Stavitel mostů
Mohl stavět
pilíře fantazie měl opracované
jenom zapustit
Zápalky vplicích však škrtaly
Ale všichni tvrdí...
Zknih odtála slova
asi globální ochlazení
mezi člověkem a molekulou
Meče vyráběli zaxiomů
Epigramy s hořkostí v hlase
Nedotknutelný
Srazíš ženu v opilosti,
a máš dobré styky.
Pak tě trestu rychle zprostí
S Apokalypsou v kapse
Co jedno století, stovky věrozvěstů
hlásaly do všech stran, že se konec blíží.
Brána se rozletí - nad ní nápis: „cestuj“,
příběh je rozebrán jako bolest vkříži
Balada o právním státě
Jeden sprostý podezřelý
má prý důkaz, a to žhavý,
že ti, kteří otevřeli
jeho kauzu, tak vše staví
Kamení zvracelo ryby
Kamení zvracelo ryby
pod vlnou kříž
stříhali do bezvědomí
Zatímco vinaři cedili poslední víno
Tíha kláves
Prý jako ten vOrdinaci…
Uprostřed větráků posilujících
zvedáním vzduchu na benč
chytí monitor za ruku
Chatrná chalupa vždy přijde vlkům vhod
Světlo zas blikalo, jen krátce po hostině,
za dveřmi zadupal chlad těžkých strohých bot.
Na dvorku výkal od dost vypasené svině,
chatrná chalupa vždy vlkům přijde vhod
Pod křížem tma
Nebyl nikdo, kdo by zadržel ruku skamenem,
vrhá se přitom ve všech komorách srdce,
ale jenom vaortě
si občas někdo všimne
Stavěli věže
Vylili vanu, svanou dítě,
ani ten výkřik nevydral se zúst,
dav boří bránu přímo jankovitě,
stoly šel vytřít, prázdné, bez langust
Troubení noci
Nic neroste věčně
nešlo o stvol za oknem vkvětináči
pouze o systém bodů vprostoru
kde světlo umíralo i přicházelo na svět
Tři jsou však stále...
Vregistru mám, že moje Lada
je doopravdy letadlem,
Petr se sPavlem nepohádá,
už prý vše běží… Nezájem,
Každá svatozář má své stigma
Každá svatozář má své stigma
Kainovo znamení tisknou scopyrightem
jenom už nedrží jako dřív
Jsou jezera tam uvnitř
Jednoho dne přišli se sekyrou
Jednoho dne přišli se sekyrou vruce
pro jablko
musí se to rozseknout,
zahradu i svyhnáním
Pro Radovana - Tak nějak nenastal třesk
Bylo již pozdě,
když se vysvlékl do tunelů
Slunce ztratilo Zemi
pod nohama
Hrany lačných supů
Otáčel šrouby, co nemají závit,
aby byl stále na začátku,
pokoušel skloubit svoji touhu slavit
úspěchy sžalem věčných spratků
Epigramy v parném červnu
Ach ta paměť
Co na tom, že na protesty
pletl včera silný bič.
Dnes dav křičí: „Všichni zcesty,
Teploměr ukazoval Saharu
Krabici od bot přelepili
nálepkou FRAGILE
snad proto, že do ní schovali vzduch,
když okolo se již nedalo dýchat
Trilogie o vině a trestu
Odvolání
Koukal se na rozsudek lhostejnosti
s kaňkou pod svým jménem
neptal se, kde se vzal inkoust
Skromný dar
Scheram chtěl vládnout a být nejmocnějším,
jak mu jen radit, aniž se mu lísat.
Chce to hru, zrádnou, která nekonejší,
šachy ho zchladí, pravil mudrc Sísa
Na ramenou stesk
Krčila ramenem spihou vkeřích Tróji
Vltava znuděná letním odpolednem,
kde slunce zasténá, spočine a sedne,
poněkud znavené tím, jak dny se strojí
Mozaika absurdity
Minulost
Sbírala špice slov
k neexistujícím věžím
korouhev se otáčela proti směru
Mistr Jakylle, doktor Rath
Znal jsem svoje protivníky,
smečku psů, co spolu vyjí,
být jak oni. Nechci, díky,
Najdou ctnost - a potupí ji,
Cibuli krájí na slzy
Cibuli rozkrájeli
na slzy,
podlili olejem a přidali oheň
je děsivě snadné usmažit
V běhu
Vše stále dokola
se v jednom rytmu točí
a oči sokola
sledují marný počin
Čas řekl, to se vstřebá
Čas kousl do hodin a řekl, to se vstřebá,
Art deco sempírem končí vkontejnerech,
kam lidé odhodí všechno staré, třeba
v souladu svesmírem, i když je to žere
Ve světě naruby
Lidé se srotili na hlavním náměstí,
prý jde jen o lůzu, jež na svém zápěstí
má šperky za mnoho barevných papírků,
král se ptá posměšně, co je to za sbírku.
Po mrazech přišla parna
Po mrazech přišla rovnou značná parna
s ledovým klidem, byla knesnesení.
Co po nich přijde. Snad se nepřecení.
Chystal se výšlap, na tabulích garnát
Epigramy se štětinami v uších
Dva druhy.
Obecná, či popelavá.
Veverky se přely,
která znich dvou nepřestává
Bažina topila pod kotlem
Bažina topila pod kotlem
a tím kotlem bylo nebe
Slzy bičovaly
chrám stavěný zpřání
Když se Palachové dožijí důchodu
Vzemi Médey
došlo na vrásčitou tvář Palacha
co dospěl kroku sovy
Opět vlastní oběti
Pod nánosem jarmarku vedla cesta
Hlavy se pletly
z potoků slov
vysychalo
Silnice vyplázly jazyky
Zimě na rozloučenou
Peřina roztála na peří
a kus toaletního papíru,
co přimrzl
nedopatřením
Epigramy, co svědí na jazyku
Doba štěnic:
Na Slovensku, jak to říci,
běhá vlesích gorila.
V Čechách letí kolibříci,
Hřejivá
Praskalo vkamnech, večer nad pahorkem
rozléval inkoust stromům do korun,
dívá se na mne, oči planou horkem,
měsíc smývá žínkou starou pokoru
Co ukapávalo z hroznů
Páralo se na kost
dva druhy černě
krabička zápalek
barel za koně
Malý mořský král III.
„Blázen, dítě pošetilé,
to se vládcem nazývá,
hlupák, stačí jedna chvíle,
pohřbívá se zaživa.
Nikdo nepůjde z kola
Nádražní hala zela prázdnotou,
koleje zasunuly pražce do rukávu
trezory paměti
Chyběl kód
Stačilo jít svou cestou
Vše začalo požadavkem
na přesný jízdní řád
Jeden mravenec přikreslil tykadla
a nasadil do hlavy brouka
Malý mořský král II.
Měl ihned všechno, po čem lidé touží,
na zlatém podnose, bez námahy,
sudičky vdechnou: vládnout nebo sloužit,
setnout, či pokosen pak být vrahy
Malý mořský král
Snad byla na cit skoupá. On citem přetékal,
když se šla ráno koupat kus od něj vedle skal,
kde sráz je velmi příkrý a vhloubce bezedné
vrak popichují vichry, že kslunci nevzhlédne
Kdo jenom prospěl
Potil se, dumal, škrtal další jména,
na čele vrásky hloubky propasti
s tím, že už nesmí termín propásti,
Radůza vuších, vklíně Mahulena
Úplně obyčejný leden
Tvářili se, že je normální
polykat hobliny a pod víčka
zarážet špendlík
Připínací
Někdy se prolne do slov
Někdy se do slov prolne „osudová“
smrtící anděl, pod ním černá vdova
na křídlech prachu, snohou zmokré hlíny
Vkostech je mrtvo, duše neužívá
Jistota, že není kam jít
Byl to dům bez komínů a oken
a snad to ani dům nebyl
polykal dětskou bezstarostnost
pleny pral zásadně na bodu mrazu
Co utrousil čas
Jsem samý šprým i padám do depresí,
všichni mě berou, málokým jsem zván,
znám svit i šero, průvod karavan
i trosek dým, a toto vše mě děsí,
Každý dobrý den má své nashledanou
Za obroučkami brýlí
bylo zklamání chlapce,
že osvobození nestojí více plamenů a trosek
To ještě zněla malá jazzová hudba
Ulice plešatí, domům rostou vousy
Ulice plešatí, domům rostou vousy
až někam po záda, někdy po kolena.
Koleje bez tratí zašlé řády trousí,
vždy když čas požádá dumat o proměnách
Viděl jsem Madonu
Viděl jsem Marii na kostelních vratech
přibitou rukou měsíce,
který byl ze ztrát přesycen.
Paprsky zakryji jeho trpký nádech
Když ze sil nezbyde
Když ze sil nezbývá již ani na stisk spouště
s plejádou vzpomínek vesnímku zapomnění
v poprašku střeliva, co přivál vichr zpouště
těm všem, jimž promine, že sukno na ctnost není
Ať vás těší vaše chůze
Ti dobří nějak berou roha,
silné mrazy udeří,
mráz už klepe u dveří
kosu a doba je dost strohá
Vrátka se zavírají
Trať na Kralupy pokrývaly napadané stromy,
ve vichru se smál ten, kdo čekal na sníh,
koleje sčítaly padlé,
jenom nebe neznalo bratra
Čas pařezů
Zaťali ticho někam do větvoví,
vánoční doba, doba řetězů,
mluvili kdubům, kdo jim tohle poví.
Zmačkaný roháč vbotě vítězů
Nejhorší bylo sucho
Nikdy neměl zeď,
kam by namaloval jakýkoli den,
pouze ten jeden,
vylisovaný mezi lahváčema
Na rohu proudu
Po mléčných zubech vypadl i jazyk
v Mostecké, kousek od věže,
zadutí větru pořeže
na rukou dobu, vníž se všichni plazí
Galantní kocour má za ušima
Vpolovině listopadu vyšla vnakladatelství Mezera knížka pro děti, Galantní kocour. Jedná se o soubor 16 krátkých básniček od několika autorů publikujících na serverech Písmák či Mezera plus dalších devět textů Petry Pozemské, Tomáše Glasera a Bedřicha Klubíčka a Andrey Kubíkové. Obrázky, jež na první pohled vyvolají úsměv, obstarala Petra Podzemská - autorka, ilustrátorka a majitelka známé značky Pruhovaná kočka. Navíc jsou k obrázkům připojeny i omalovánky, takže se děti mohou vyřádit i výtvarně.
Od víly po blechu
V lednu 2012 vychází sborník básní pro děti, Písmáci dětem. Autoři publikující mj. na serveru Písmák, Ivana Buriánová (na Písmáku jako nevím,neznám), Marta Hlušíková (filemon), Lída Jakúbková (Alegna), Martin Koreček (Makoves), Pavel Martinec (snake_01), Jarmila Moosová, Marek Řezanka (Muamarek), Pavel Šamšula, Dagmar Tomášková, Zuzana Voznicová (Zuzulinka) a Zdeněk Železný (zzlatý), se rozhodli, že každý podle svého stylu a zaměření poodkryje dětem ztajemství okolního světa, a to pokud možno hravě a scitem.
Slovo úvodem mj.
Když stromy projdou manikurou
Nehty odlétaly
s podzimem
někam ke krbu
Bylo to krátce potom,
Magnóliím vadí mráz
Ve své básnické sbírce Ráno s magnólií navázala Hana Karolina Kobulejová volně na svou předchozí knížku básní, Noc u tamaryšku.
Je to opět ucelená výpověď jednoho vnitřního světa s přesahem do našich vlastních niter. Autorka předkládá čtenáři plejádu pocitů, v nichž se může najít či v nich může objevit něco, co autorka sama nezamýšlela, ale pro co nechala ve své poetice prostor. V osmačtyřiceti básních vykresluje to, co mnozí opomíjejí a přehlížejí, protože jim to přijde samozřejmé až banální.
Město s pytli pod víčky
Sychravé nebe srudou svatozáří
tam, kde stály věže, a teď leží stín.
Zlomený hřeben češe vlas, co vsnářích
všechny živé řeže časem bez jistin
Hej Jude - překlad
Hej Jude, než všechno vzdát,
z trpké písně si ber to sladší,
nenech ji uvadnout, v srdci nech zrát,
pak může dát ti, co máš radši
Máte věk, pane Wiliam
„Máte věk, pane William“, děl mladší z dvou,
„a váš vlas dávno zbělavěl.
Však teď si tvrdošíjně vedete svou:
na váš věk možná až bezhlavě. “
Most s nasliněnými prsty
Dub opřel Petřín o Vltavu,
větvemi objal celý Hrad,
kde září zpraží bez výhrad
práh vlastních dveří vdusném davu
Eldorádo - překlad
Edgar Allan Poe - překlad
ELDORADO
Měl lesklou zbroj
a měl rád boj.
Smutek šumí po skalinách
Ať ten, kdo si nakrade, přes prsty je klepnut,
vždy se najdou gauneři vedle slušných lidí.
Hymna zazní nad stádem, jemuž řežou tepnu:
nenávist se zaměří, zášť jen další sklidí
V ráji není čas
Hranice mezi prsty
Od propasti kpevné zemi dělí vždy krok
jako ucho igelitky odlupuje krásu i hnus
cesta kbohu vede od vytržení khlasu opilce vdeliriu
Eldorádo
Lesk rytíře
se šíří přes
žár slunce kstínu Háda.
Rek oře hnal
Klubko slepých stěn
Když se večer rozlil
na stůl do ubrusu,
do krajek, co ze slz
přes den upletla
Srpnová voda
Strhané ploty, záhon pošlapaný,
vichřice sbouří smetla kořínky
naděje pro ty urozené panny,
zimou se mhouří jako modřinky
Vlákna skelných vat
Čas nejde zastavit
jak se mýlili
v úlomcích trávy
na kopřivách rozprostřeni
V hrnci vřela zloba
Ti, kdo měli vesla, chtěli ještě zabrat,
co na tom, že mnozí tonou bez vesel.
Zněla stará hesla, zkruhu byl zas kvadrát,
s jarem sili ozim, co mráz nesnese
Měla ráda modrou
Poslední extáze, konkurz na milence,
nejde jí nesázet květina, zníž věnce
nemusí vytvářet, když ji neuhodí.
Ve slovech vikáře je: tak už to chodí
Sundaval město jako kravatu
Měl vočích kýl,
když poplácal svou loď po stehnech
a řekl, že jejich cesty se musí rozdělit
Sevřel pevněji kompas
Hnalo se přítmí na pobřeží smíchu
Hnalo se přítmí na pobřeží smíchu,
Jorgeho odkaz vláhvi spočinul,
byli jen lidmi vrajském akrostichu,
kde slepé rytmy tančí po Jerichu,
Kde je váš limit?
Již několikrát jsem se zamýšlel nad termínem deprivace. Deprimovanými jsou jedinec či skupina osob tehdy, když dlouhodobě nemají možnost prosadit své legitimní požadavky a jejich potřeby jsou okolím systematicky bojkotovány.
Deprivaci může člověk zažívat různou. Od vztahové až po celospolečenskou.
Když rozdrcené pojí stěny
Dějiny mají tvář cynika,
když mísí popel límců hnědých košil
s odznaky za statečnost
Vysmívají se patosu
Na Literární Vysočinu rovnou za Nosem
Ve dnech 15. – 17. 7. proběhl vHavlíčkově Brodě vkulturním domě Čechovka 9.
Požáry prvočísel
Jak jednou chytí, hned se neuhasí
řetězy zloby, zvůle, násilí,
že není zbytí. Ustřižené vlasy
pokryjí, co by bylo nad síly
Za lávkou měl být most
Jednostranný
Díval se na svět otvorem verzatilek
život se povytahuje na délku tuhy
a váhu potu
Ženili se komáři
Nejprve si pili krev,
až slila se jim vjednu,
vstěnách žil a vlastních cév
jim krevní obraz zblednul
Když květiny pláčou
Rvala si pupen ještě před rozkvětem,
do listů ryla zoufalství,
vzemině tupé kořen nerozplete
uzly, znichž právě do pláství
Když střepy zcelují
Přišel jsem až kní. Zprvotního šoku jsem se vzpamatoval, a jakž takž zpracoval vlnu vzteku, bezmoci a lítosti. Dokonce jsem se pokusil o vtip.
„Nějaká uražená, koukám…“
Nečekal jsem odpověď, jak by také mohla něco říci.
Tři zastavení
Hojení šrámů
Střepy se roztříštily
na celek
Nechceš se nechat požrat vlastní bolestí,
Proč ruku v ruce nejde jít
Co jenom žene lidi vpřed,
že v srdcích prázdno je a vřed,
co všemu poručí
Co se jen všechno musí stát,
Slovo na řasách máš
Po vlně štěstí, odliv do neznáma,
kde trčí holý, vyprázdněný kout,
on vtichu volí, volí nevyplout,
než moře plésti, kdo je sám, kdo sama
Kdo hledá, jde za snem
Cesta za sny mého otce (Dreams from my father), Barack Obama, překlad: Marie Čermáková, Štrob, Širc & Slovák s. r. o. , 2009
Někteří ho mají za černocha.
Když máj kosí v korunách stromů
Tahal jsem ji ze země očima
ruce rozryté až kduši,
plevel se musí rvát
a nic, které zbývá,
Stále dokola
Noc páchne pivem do zeblití
a hrstí hlíny na botách,
někdo se dříve ke dnu řítí
sám mezi stíny života
Ztracený klíč
Hledal jsem zámek, co se odemyká,
aniž se klíčem otáčí,
který se zláme vzrezivělém nikam,
vutichlém ničem z bodláčí
Cesta o jediném kříži
Zelený čtvrtek pláčem noci kropí,
vyrvaná z rámů vzpomínek,
prožitá bolest vážně nepochopí,
proč lidská vůle pomine
Byla to cesta z kalichů magnólií
Rohy nabodly padající slunce
na vůni trávy
kořeny přežvykovaly kola kočárku
kameny poslouchaly štěkot vánočních stromků
Paní Vozatajová to neukočírovala aneb žije se blaze
Jednou takhle zčista jasna vkebuli se rozsvítí:
Mámo, zem je sice krásná, směřuje však do řiti.
Sbalme kufry, saky paky. Odjedeme na měsíc.
Kam.
Vodou jsi a vodou zůstaneš
Něco vtomhle smyslu šeptá pod křížem
trs trávy poslednímu dějství zimy
do neproniknutelného výrazu nebe
zapichují sluneční paprsky
Od kýče k potřebě zakořenit
Pokud se člověk snějakým slovem setkává dnes a denně, má to za následek dvě věci. Dané slovo se mu znechutí a zprofanuje. Tento osud už potkal řadu výrazů, jež by vydaly na slovník encyklopedického rozsahu. Sešly by se tam láska, spravedlnost, čest, pravda, svoboda, demokracie – a někde mezi nimi by se hrdě tyčil on.
Za zvuku dřeva, v dechu pilin
Za zvuku dřeva vdechu pilin
byl sám a sám se rozhlížel
po kraji, který mraky pily
sbolestí, co šla od kříže
Ržání domoviny do cvalu času
Barončina (vlastním jménem Vlasta Bakalová, autorka pohádek a několika sbírek poezie) básnická sbírka „Koně mého otce“ je poezií osobní, niternou, přitom spontánní jako plnokrevníci právě vypuštění na louky bez horizontu.
Je prosycena láskou, obdivem a úctou kmuži, jenž vjejím životě znamenal hodně, jenž ji na její cestě ovlivnil a jehož si váží vkaždé své vzpomínce. Kjejímu otci. Přesto její básně nezavání umělým aroma vyčpělého patosu či okázalé pózy.
Stín do vlny vetká tíhu ulehčení
Stín do vlny vetká tíhu ulehčení,
dým a sním i špetka žáru dráždí čenich
hor, kde něco ksnědku víra neobstará,
pláň všech padlých svědků (jenom bezmoc stará)
K pěti letí
Dech jabloňových větví
starostlivě
prohmatával jizvu
popraskaného včera
Balada o hře na výdrž
Těm, kdo mají zruky do úst,
navýší daně, sníží plat,
vždy se tváří, že jde o růst,
něco to hlavně musí stát.
Ledová intermezza
Zajiskření
Na krbové římse
odtikaly hodiny
ticho
Půlnoc zřejmě hlodá kosti z poledne
Roztekly se boky, proudem zurčí zočí
teragramy sněhu, tuny vzpomínek
na zimu a kroky, jež tmou pootočí
(kovadlinka vběhu tře se o třmínek)
O setbě a sklizni
Rány vytetované do zad
pálí paletou barev
od vzdoru až po rezignaci
Sdélkou utrpení
Skladba času přešla do andante
Mdloba noci dala dobré jitro cele,
díra vprostěradle, stehy smíření,
chodba posnídala šťávu jitrocele
(bezrozměrná hala odbíjela celé)
Leden pere mraky v ledových korytech hor
Mraky se touhou ledna kalí,
kdyby se dny tak nesmrákaly,
byly by stromy samý zlatý vlas
Voda se strouhou všedna valí,
Zpráva odeslána/ K.O.U.L.E.
Někdy
i tma otevře
okno
ke chvilce světla
Sokolovna, kde cvičení mrazí/ K.O.U.L.E.
Vysmívali se jednonohému, že se neodráží
při skoku oběma nohama
(a hopsá blbec po jedný)…
Divný sál
Kyselý popel spatřil světlo světa
Vlednovém smogovém odpoledni jsem včera dostal do rukou svou básnickou sbírku Kyselý popel, která vyšla vNakladatelství Mezera (v limitovaném množství 20 kusů).
Útlá knížečka formátu A5 je psaná napůl volným, napůl vázaným veršem. Na 67 stranách je shrnuto jednak pro mě významné období let 2009-2010. Osobní motivy jsou doplněny mými postřehy okolního světa.
Novoroční útržky
Lesopark před zrcadlem
Nad korunami stromů
se zablesklo
jiskrou nadšení
Pro okrasu i pevnější břehy
Nedávno se mi dostala do rukou prvotina mladé autorky, studentky žurnalistiky vanglickém jazyce, Hany Karoliny Kobulejové, Noc u tamaryšku.
Chtěl jsem si knížku nadělit pod stromeček, ale donášková služba byla proti, a tak jsem si jí mohl listovat až včera.
Sbírka obsahuje šestačtyřicet (většinou krátkých) niterných básní psaných volným veršem. Je vní obsažen příběh.
Probuzení
Petardy se proškytaly
knovému roku
Vmořských hlubinách
rozumu
Zima otevřela okno
Trochu sobavami,
aby jí teplo zobýváků
nerozdýchalo sněhovou pokrývku
na kolébce
Vločky zimy
Sněhové vločky
navlékané do jehly či stromu
něžně předly
(schoulené do klubíčka)
City jsou z hvězdokup a rozum z galaxií
City jsou zhvězdokup
a rozum zgalaxií,
jak lodě bez doků
dva lidé spolu žijí,
Chumelení do slov
Řetězy sněhových vloček obepnuly
praskliny paneláků
(do nosu se jim vysmál kouř zkomína)
a jehlice, co už nikdy neupletou vlese pavučinu,
Vesmírná skica
V očích má touhu Andromedy,
vsrdci pak křídla Pegase,
počítá všechna naposledy,
vkrvi žhne výheň: nedat se
Vítr ve vlasech
Máš vítr ve vlasech
vždy o polednách
(kdy nezdá se,
že sfoukne ze dna
Střípky v pivovarce a mrazu
Dne 27. 11. od 14:00 zažila pardubická Pivovarka rozuzlení soutěže v sedmém ročníku hlasování o nejpůsobivější básně ve sborníku Pár střípků. Moderátorskou roli si střihli Petra Zelená (na Písmáku jako AFRODITA) a Jirka Bruthans (známý jako Zamračený mnich, i když zamračený je málokdy.
Znala jen útěk před svou vlastní tváří
Do jizev skály slzy mořské pěny
vyplaví příběh vichrem roztřepený
o sporu ženy schobotnicí
Vchapadlech vášně, vmoci kruté saně
Čtení v Prostoru Underground
Svíčka na stole oddělovala jednotlivé takty
hudby bez not
ve sklepě sokny ke snům
„Jsem ničema, nic nemá pro mě smysl, jenom ty sny…“
Mandle v mlze
Nevím proč vmlze,
ale právě vnejistotě světla
si uvědomím
třpyt mandlí
Kyselé slzy tečou inkognito - Písmák má talentmalárii
Kyselé slzy na okraji vany
a v jednom „brzy“ úsměv darovaný
rozpouští na dně chobotnice víry
(prý brána kráji krájí peklu síry)
Noc tehdy psala otazníky tuší
Noc tehdy psala otazníky tuší
do tváře ze slz, tváře bez retuší,
kde všechen cit prý dávno zchladl vsůl
Jen jedna hala
Vlci pod svícnem
Když večer kradmé stíny čeří
a nedovolí klidně spát,
když vlci vyjí před večeří
(už nenosí se: milerád)
Čtení ve Fra, 25. 10. 2010
V Café Fra (Šafaříkova 15, Praha 2) proběhlo dne 25. 10. čtení 3 autorů z Písmáku (Baronka, Pomerančová, Muamarek) a 2 autorů mimo Písmák (Stanislav Oliva, dříve na Písmáku: stenos a Petr Štengl z Psího vína).
Koho zajímá atmosféra večera, může se podívat na fotogalerii:
http://muamarek.
Není trn, co nepopíchá
Ať už pokora či pýcha
žene ty dva vždy do bouří
(v nichž zorničky tmy kocouří
volí sudá, nebo lichá),
Do ticha klecí
Do ticha rajsky sírných klecí,
kde slova uzamčená vdogma
se scvrknou do tvrzení: rok má
svou bolest zkousnout bez injekcí
Epos o městu na dvou řekách
Tam, kde Svitava si nežně bere Svratku,
místo stovky věží hrdý střeží hrad
Špilberk pocestné a jejich křižovatku,
tam kde líně leží vnadná Tugendhat,
30.9.2010
Všechno se mění vcuku letu,
šetří se hrou na škatulata,
vsadili nejspíš na ruletu
(zbaví všech pout. Kdy. Natotata).
Proč se dávají na dort svíčky
„Proč je na dortu ta svíčka. “
Honzík trochu zvědavý
(o talířek cinkla lžička)
ptá se, nic ho nebaví.
Pod zimní
Vslzách listů rudě žlutých
třesou se žilky propojení
života smrtí v opojení
vbarvách smutků useknutých
Díry v babím létě
Mlžný pohled rána vábí,
kalné jsou oči pavoučí,
smutná rosa, léto babí
(slabý svit louče za loučí)
Na konci tunelu jsou světla
Chtěla víc, než ve zdech hradu
načichnout pachem velkých gest,
měla znát snad lásku, zradu,
nenávist, strach i krutý trest
Restaurování obrazů tam uvnitř
Jen zlehka barvu nanáším,
ne a ne však trefit odstín.
Ztěch světů, co jsou nad naším,
zbyly drobky ze všech hostin
Srpnové dusno
Snad ospalé (či aspoň méně bdělé)
končilo jaro vsrpnu nenadále,
znak propálen (tím spřáteleným dělem),
proč jenom Vesnu ze sna budí: dále
Žebřík pro střevlíka
Viděl střevlík, zmožen, říčku,
na stéblo pak po žebříčku
z mokré trávy vystoupal.
Nahoře byl za chviličku,
Tři sudičky u jedné kolébky
Když sudička u kolébky
se svou rukou dotkla lebky
dítěte, jež zavrnělo,
jenom jednu věc si přála:
Vločky slov
Vkaždé vločce zbývá po písmeni,
slovo se znich nesestaví,
dlouhý rampouch zledů popis mění,
taje sjarem, bez představy…
Sázka na devítku
Vruletě o deseti polích
devítka mi rudá padá.
Fortuna bez milosti volí:
Zastaví se: nepožádáš…
Hřebíkem knihu nepodlepíš
Hřebíkem knihu nepodlepíš,
stránky se zatím rozletěly
po stráni, kde jen jeden slepý
láskou chtěl lístky po jeteli…
Za devatero větami
V jednoho Boha věřit budeš.
Nadarmo neber jméno Boží.
Pomni jen, abys vždy a všude
světil dny volna, jak máš prožít.
Nejpřesnější jsou šmouhy
Hadi stovky světel plazili se k řece,
sytí potem ulic zatoužili pít
ticho vklenbě zimy (zahalena vdece
zpravé vlny noci nechtěla se mýt)
Je vraždou, druhých ponížení
Je strašné být míň jak sponka do účesu,
pro pouhý rozmar navždy ztratit snění,
je hrozné smýt stín a čekat na útesu
na krutý ortel vraždy znásilněním…
Od skály k hoře
Na kamenech mech – a dávné podobizny
zvířat a těch, kdo je zde vyryli,
rozvaliny, dech – té jedné malé blizny
blínu a sen, co slunce vychýlí…
Místo mnoha slov, místo mála řečí
Kde světlo baroka v Ivanově stínu
halí krápníky do šatu z travertinu,
kde oko vápence se dívá do údolí
s tou trochou nadsázky, s tím, že zná vše, co bolí,
Hrdinství beze zbraní
Být nebo nebýt za hrdinu.
Co si jen pod tím vybavit.
Kdo držel štít.
Kdo ťal, kdo minul.
Hledáme život v dálných galaxiích
Hledáme život vdálných galaxiích,
a ničíme si tady ten
na Zemi, kde pár tisíců let žijí
lidé a sny již zabité…
Jak na dlani
Město jak na dlani,
pár oken nešlo spát
a vtichu na ochoze
věže svět nakláníš
Zastávková - K.O.U.L.E.
Prý jde jen o zvyk,
nebo taky obráceně,
někdo se dozví,
že projednou klesl v ceně,
Smutek ve vlnách
Šaty má na cáry a vlasy rozcuchané,
všude jen černý maz a šrámy vhebké kůži,
smutek lpí na tváři – lpět asi nepřestane,
cosi jí láme vaz – vaz dámy změlkých úžin…
Lastura v akváriu vzpomínek - K.O.U.L.E.
Vyvržená zoceánu,
nasáklá pískem euforií
kránu
smutné tíhy vpíjí
Smutek na dně
Tančíš sama, Ráchel, už se nerozední,
ve všedním taktu dozněl jeden svět,
každý se svým strachem vřadě neposlední
čeká už jen potlesk – třeba ve slevě…
Jde o další krok
Přemýšlím, zda někdy mohu
šťastný být snad sjinou. Bez ní.
Modlívám se denně kBohu,
nechci, ať se vsobě vězní…
Inzerát na nehledání - K.O.U.L.E.
Snad bych se vzdal vlastní poloviny,
jen kdyby ta půlka směla opět rozkvést
po jaře hned – třeba do hodiny,
s tím, že třeba jiný česat bude broskve…
Noční pláč
Bledá šíje noční lampy
do černého oděná,
ticho stromů pražské Kampy
hltá noční ozvěna…
I am just a girl - K.O.U.L.E. - trojboj
Nemám ráda, když mě očumujou. Stejně je vtěch pohledech jen závist namíchaná spohrdáním. Myslím si o nich totéž.
Konečně.
Cesta, co nemá cest - K.O.U.L.E. - trojboj
Muž schlapcem spolu tlačí vozík
cestou, po níž jít se příčí,
kde domy vržou, okna hrozí
na všech rozích vším a ničím…
Šachmat - K.O.U.L.E. - TROJBOJ
Jenom figurky ve světě
vosum krát vosum, šestnáct pěšáků na dvě dámy
a dva králové,
co vobětujou království
Popelení
Zohně a ledu mraky dýmu
se zakusují do paží
oblohy, která bez kostýmu
vše vyzývavě obnaží…
Oslava bezejmenné hrdinky - K.O.U.L.E.
Klaním se tobě, bezejmenná
ženo strůnem zanonymit,
tvé nitro denně nově sténá
do ticha vřav – mlčíš snimi…
Konec žlutých křídel
Snažím se trochu rozpomenout
na žlutý třepot vbílých květech
na loukách provonělých henou
krtin a léta – po těch letech…
Výlet aneb Postava, místo, věc - K.O.U.L.E.
Kde to jen jsem
a vjaké době.
Jsem vpekle, nebo vpředpeklí.
Mě kryla zem,
Probouzení
Snad schyluje se ke zlatému dešti,
trs bílých zvonců bije na poplach,
kos na bříze všem sněhům konec věští,
a zima prchá. Právě zakopla…
Nevšední příběh nohy a ucha
Potkaly se noha suchem,
hned se něco neslo vzduchem,
něco jako souznění…
Ucho slyší kroky nohy,
Kvildská zimní romance
Smrky se omotaly šálou
spletenou ze sněžných tkanin,
vpotoce ledně mléčný škraloup
zimě pít jen trochu brání…
Na strunách klavíru - K.O.U.L.E.
Klíčem houslovým
srdce odemykám
včernobílých klávesách,
jež mě osloví
Svět vět - K.O.U.L.E.
Když se mi zdá, že vše se bortí
a vrby nejsou na dosah,
když u naděje rigor mortis
nastal – a já jsem vmrákotách,
Komnata za závěsem
Dvanáct krásných žen,
dvanáct velkých pláten
ve dvanácti komnatách,
závěs zgarnýže
Balení s návodem
Přemýšlím, co vzít na hory,
jsem do toho vcelku zabrán,
lyžáky, jedny traktory,
při balení nemám zábran.
V kruhu jako po přímce
Jedna zposledních,
jedna zmála zrodu
(bylo kpoledni,
sto dní od porodu,
Klíč od vzdušných zámků
Sám dlouho zamčený
vtřinácté komnatě,
do čtyř stěn stlačený,
přijmul své opratě,
Být či nebýt
Otázka jako od Shakespeara,
lze tomu, co má být, se vzpírat.
A potom, ptám se, co má být.
Otázka nemá odpovědi,
Chci někam patřit - do kolejí
Chci z křižovatky do kolejí
a ne být někde uprostřed
krizí, snů a beznadějí,
v jedněch kolejích si přeji
Volba je často bez výběru
Volba je často bez výběru,
všeru je tma i jasný svit,
co vlastně dám a co si beru,
zatoužím po lásce – i žít.
Možná je více živých planet
Možná je vkosmu více Zemí,
kde mnoho semen pojme prach,
kde ovšem jedno mezi všemi
vyklíčí, třeba vtemnotách…
Vesmír mého mládí
Vpohledu Venuše
žhne na milion sluncí,
jak tělo bez duše,
jak text prost interpunkcí
Červí díry jsou okny ke snům
Prazvláštní světlo,
černé. Vdíře červí
protemní záři do nicot.
Lidstvo se střetlo
Pošetilost ega
Jak Kostky Lega
poskládané do stavebnic,
zmagnetek ega
staví si ještě prázdno před nic
Kde dobrou noc dá jedna liška
Kde dobrou noc dávají lišky,
či lépe – jedna jediná,
jež manu připraví i zkližky.
Čtu jí zknížky. „Nečti, na…“
Kalamita v bílém - K.O.U.L.E.
Sestoupila celá vbílém
do údolí,
strhla vše – i sebe sama,
byla to jen krátká chvíle,
Rytiny vůle a citu
Zaryté nehty - někam do vědomí,pohledy vryté – vlastně do nikam,pronikám hloub s tím, že se něco zlomí,do “my” se vryjí s pojmy tolika“já” a “ty” tady – to se nevyvrací,čáry se vpíjí kůží do nicot,pro život v sobě jednu nevytrácím,stále se vrací, ať jdu čehý, hot… Vrací se stále, jiná, ač ta samá,vesmírné dráhy protne neznámem,neznáme váhy na Merkur a na Mars,a za pár drobných snad se nevzdámehledání světla – hvězdy, co nás hledá,v kosmu snad skryté – v dlaních asymptot,rytiny vůle – hrot, jenž spát nám nedá,leda snad v lásce jednou za životkometa bledá po obloze bloudí,nesoudí, chápe naše nesnáze,nejsnáze není řekám, které proudí,loudí být volné, strhat bez hráze….
Muž v horách sám - K.O.U.L.E. - blázen
Den míjí den, vhorách je tak sámten muž, co se umí smát jak blázen bláznům všem, nám,však nikdo mu nedá lásku,všem bláznem je, jak ho mít rád,když nezná pravd, jež čekáš…Refrén:Však ten muž vhorách sám,vidí dál, vidí víc,neříká, já vše znám,vnímá svět, rub i líc…Vždy kráčí sám, sám zří vmracích zem,muž mnoha stovek hlasů mluví nejspíš knám všem,však nikdo se kněmu nezná,neslyší, co chtěl by mu říct,a on se všem jen tak směje…Den míjí den, vhorách je tak sámten muž, co se umí smát jak blázen bláznům všem, nám,kdo ho jen má rád. Těch není,říkají si, co chtějí jen,však najevo cit svůj nedá…Den míjí den, vhorách je tak sámten muž, co se umí smát jak blázen bláznům všem, nám,neslyší snad ten náš křik,poznal, že blázny jsme,zná i náš vztek…Refrén:Však ten muž vhorách sám,vidí dál, vidí víc,neříká, já vše znám,vnímá svět, rub i líc…
The Fool on the Hill(The Beatles)1. Day after day alone on the hill the man with the foolish grin is keeping perfectly still but nobody wants to know him they can see that he's just a fool and he never gives an answer. ®: But the fool on the hill sees the sun going down and the eyes in his head see the world spinning 'round.
Vidíš to jako Hurvajs válku - K.O.U.L.E.
„Vidíš to jako Hurvajs válku“,ta slova klepou na dveřevědomí, že snad na dně šálkua vjedné staré záděřevíce je moudra nežli venku,kam se okno otvírá. Každý chce vidět kvést svou pšenkua vstarém pekle nový ráj….
Lesní balzám - K.O.U.L.E./ Šáša strýce Jiljího
Svatý Jiljí, vděčné téma,patron duševního zdraví,svého druha, Veredema,na svých cestách rád se zbavil…Na lovu, tak jak to bývá,ho král Vamba nerad střelil,mířil na laň, neoplývalzrovna muškou – a to nepil…Kam ho střelil, těžko hádat,řekl, že to klášter spraví,laň má toho světce ráda,aspoň tak to pověst praví…Světec se stal lesů králem,každý král pak šašky vítá,má rád drzé, přitom stálé,vlesích zazní laní suita…Ten, kdo hroutí se a strádá,měl by vlesích klid svůj najít,kdo jen loví, těžko zvládástresy – laně lásku znají….
Moře na suchu - K.O.U.L.E.
Vúsvitu modré zrcadleníbez hnutí zabodnuté na dnonaděje, jež už asi nenía již lze ztratit velmi snadno…Vpoledne slabé zavlnění,jež roztříští modř nejspíš na šeď,touha je víc než marné snění,o tom, kdy mé se mění vnaše…Na večer prudké vlnobití,kdy jedna vlna rázem na stojiných vln tříští se a cítí,jak zní část mizí – příliš často…Do rána se zas blankyt ztiší,souší jsou moře a vmoři soušrozlévá se - jen počkej, slyšíš,tam vjedné vlně dvě jiné jsou…
Vše, co zná, se naučil - K.O.U.L.E./ školka
Smrček všem hrdě vykládá,“rostu jako dříví v lese,rostu si, kláda nekláda,snad mě nikdo nevodnese. Všechno znám už snad od školky,že jsem smrk a proto píchám,myši znám - taky poštolky,vím, co sudá je a lichá…Pro stromy růst jsem nemohl,ve školce jsem pěkně zvlčel,jenom snad dub se nevohl,zase ke všemu jen mlčel. Kořeny nemám hluboký,stačí málo a hned padám,co nemusím, jsou útoky,jedličkám rád kryju záda…”Už jen stopy klád, jež svezli někamlesníci spolu svalachy,zbyly a jen prázdná plocha leká,všude hněď, nikde malachit…Pýcha velkých, pád, zas porost novýbolístky starých překryje,ve školce se smrčci brzy doví,kdo neroste, snad nežije…
Statistická óda na radost - K.O.U.L.E.
Průměr, modus, medián,komu tohle něco říká. Co to naše médiařeknou k různým statistikám. Všechno nějak popletou. Průměr každý extrém zkalí,vše se spasí osvětou,medián je na střed zralý…Do všech čísel zažranýstatistik svůj lektvar míchá,k číslům nemá zábrany,nad nimi jen v noci vzdychá.
Romance o křemenákovi a červené mochomůrce
Křemenák a mochomůrkarostli vlese vedle sebe,vtipkovali o Karkulkách,kterým řeknou, „vlky neber“…„Ty seš sám jen samý vtípky“,řekla mochomůrka, rudá,„lidi choděj sbírat hříbky,bude ti tu horká půda…Vemou tě – však nevykopnou“,řekla možná trochu smutně. „Vyfotěj tě – krásnou, schopnou,nemusíš nás děsit nutně. Vemou mě – a budou krájet,tebou se pak budou kochat. “„Pssst – buď tiše – slyším „ta je“,houbaři jdou – buď jak socha…Trochu nás snad kryje smrčí“,„doufám, že nás nezašlápnou,když mě najdou, tak mě strčído koše – tu scénu trapnouchtěl bych mít už brzo zkrku.
Opona - K.O.U.L.E.
Chvíli odhalí a chvíli zakryjeděj, do nějž jsem rázem vtažen,slyším jeden hlas, vněm rajské árie,co chci, vím, ten dotek paže…Chvíli spojuje a chvíli rozdělícit, jenž není, jako páže,má svou svobodu, těžko oddělí,co smrt zničit nedokáže…Chvíli stahne se a chvíli uvolnívše, co vní jen dosud dřímá,dodá elixír snad zčínských kustovnic,hned s ní léto je, hned zima… Chvíli spustí se a chvíli vytáhne,kdo má hrát, se vpotu ždímá,vždycky upoutá a vždycky přitáhnemě kté hře, v níž krásu vnímám…
Víra v pověry - K.O.U.L.E.
Byl pátek, ktomu třináctého,někdo se zabil, jiný vzplálláskou a štěstím, křehkou něhou,jíž předtím by se nenadál. Byl pátek, když tam přes ulici,přeběhla kočka jako mour,vždy někdo zjistí nádor vplicícha jiný ksvětlu projde tmou…Byl pátek, střepy ze zrcadlasnad smůlu a snad štěstí, smíchpřinesly. Vykvetla i zvadlakvětina lásky – zposledních…Byl pátek jako každý jiný,někdo bral jackpot, někdo krach. Byl pátek – slunečný i stinný,dvě srdce – a dvě misky vah….
Dvě sirky na dně - K.O.U.L.E.
Dvě sirky na dně spočívajíkrabičky shezkou etiketou,škrtnout se ale ošívají,do zimy přece nevykvetou…Dvě sirky na dně vsamém rájipojmy si dávno včase pletou,škrtnout. To potom život krájína popel, který ráno smetou…Dvě sirky na dně spolu hrajíhru, kterou shrnou jednou větou…
Zážitky z cest po papíře - K.O.U.L.E.
Nechám se tužkou vést – a kreslímmísta, kam nikdy nezavítám,nakreslím slámu, zápach jeslí,po každém tahu křičím, „vy tam…Vy tam, kam těžké je se dostat,do sta a prvé počítáte,tak noste na stůl, máte hosta. To je zas faux-pas – kolikáté. “Do říše snů jsem šel – a zůstalcelej paf, co všechno vidím,modravé oči, zrůží ústavrůstají do lodních přídí…Omámen tímhle vším teď píšio velké říši fantazie,její znak provždy vsrdci vyšit,je svět jen velkým akvariem.
Na co lákám Múzu? - K.O.U.L.E.
Jednou - snad někde na oslavěvyměnili jsme si pohledy,dívala se tak nějak žhavě,tak tak jsem se mohl soustředit…Přišla, je tady zkrátka se mnou,vím, může si kdy chce odejít,hedvábné prsty spánky přemnou,už chceš jít. Nechoď, později…Co ji tu vlastně při mně drží. Prospěch to není, ani vášeň,vrtkavá je-li, nevydrží,občas se chová velmi plaše…Někdy mě svléká, vyzývavá,svléká mě slovem až do naha,řeknu jí vše, proč kým se stávám,že naslouchat chce, mi pomáhá…Možná že to ji na mě láká,řeknu jí to, co bych nesvedlříci těm všem, pro něž je akátjen stromem, jenž nikam nevedl…Mě vede však - až ke kořenům,Můzu svou vkoruně objímám,ví o mně vše – kam proč se ženu,vco věřím, co řeknu očima…Snad proto ještě neodešla,láká ji to, že ji nenutím,že chytnu ji, když bude sešlá,bez nálady, žáru, bez chuti…Láká ji, že jen sní jsem přímý,a více už možná neřeší,nežádá po mně velké příjmya není ztěch, kdo se peleší…Dávám jí, co jen dát jí mohu,snad konečně je to vzájemné,nechci dát lásku za výlohu,když snad ztratí, zase najde mne…
Něco vítězí - pohádková K.O.U.L.E
Adam přišel domů zšichtystím, že se holt propouští,„nakopal bych je, ty ksichty,hodil bych je do houští…Vždycky jsem dřel nejmíň za tři,nejed´ buchty, neznal pec,staral jsem se, jak se patří,je to kurva blázinec…“Doma malé děcko brečí,je to všechno na draka,a ta saň si na něm léčímindrák – vždyť se neflákal…„Tak si musíš něco najít,vždyť znás budou žebráci,ubožák jsi, vcelým krajinikdo místo neztrácí…Já si musím najít trdlo,kerý skončí o holi. “Už už zmáčkl by jí hrdlo,vztek vněm ještě povolil…Věděl, že tam někde uvnitř,princezna je zakletá,ze sluje chce na výsluní,do tmy se však zaplétá…Chtěl by setnout jeduhlavya tu krásku políbit,jak se ale jedu zbavit. Hlodali vněm pochyby…„Mám tě rád“, jen sotva špitl,viděli si do niter,řekl víc, když mlčky škytlpřes ty slzy rozlité…Hlavy saně náhle padly,„neboj, my to zvládáme,tak pojď ke mně, nebuď zvadlý“,„Evo, lásko…“ „Adame“…Koncem se to nazvat nedá,život není zpohádky,lepší je se ve dvou zvedat,zbyde víc, než odpadky…
Sběratelská - Sběrná K. O. U. L. E.
Začal jsem sbíratcenné zkušennosti,tu a tam, jasně, našel brak,cit, láska, víra,neřesti a ctnosti,strach, úzkost, a pak – nádhera,pocity štěstí,jež nic nezaplatí,pár stránek skaňkou, nový lista vněm květ, pestíkvsnách, jež nezatratímaž do střízliva opilý…Mám svoji sbírkujizev od hledáníněčeho, co dá ve tmě svit,snad vjednom pírkua vdvou různých dlaníchsmím všeru půdy objevit….
Bezhlavá socha ve staré zahradě
Bezhlavá socha vstínech žila,srp u nohou a hřeby vnoze…Koukáš, jak ve tmě Malým vozemuhání čas – ten křehký silák….
Hnízdo - K. O. U. L. E.
Ze tří stébel a cárů staré látky,zpruhů nebe, jež duha na desátkyrozdělí si, život hnízdo látá,ptáci, krysy, plémě Peisistrata,každý hledá, kam by složil hlavu,bílá, šedá, každá vjiném stavuvdavu vždycky za svou cenu platí,cenu klícky, když ji neutratí…Zdesek zkůže a ozdobného písmadědy, muže, jenž znal, kdo to byl Bismarck,a jenž schutí, vše své zaznamenal,zbyly vsuti vzpomínky a žena,jež ho vidí, třebaže tu není,stovky lidí padnou vzapomnění,všechno živé se prý jednou ztrácíněkam vniveč – vše, co si vzal za cíl,ne, to není zcela takto jasné,vblescích hřmění utichne a zhasne,vjedné mysli svítí dál a hvízdáten, kdo dal – tři stébla, základ hnízda….
Paměť bez tlačítka backspace - SuperStar
Ohlodán až na vzpomínky,které jsou prý provždy dané,pozotvírám dvířka skřínkyPandořiny – co se stane…Možná ruce okované,zPromethea cáry jater,za plamínek, který plane,který žárem zhasínáte,pokouším se něco změnit,něco, co mě předem poutá,pátrám všedém zapomnění,slyším hlasy, vím, že jsou tam,kde prý nic už vůbec není,kde to nic se se vším stýká,činy zvůle nepramení,co je mnou – a co se týkákroků, znichž se skládá dění,kroků, co už nejdou zpátky. Jsme snad někým naváděni. Čte vnás někdo mezi řádky. Co je pryč, chci někdy vrátit,možná někde – vjiných světech,snad se hvězdy neodvrátíod moří, jež přeplavete… .
Ani krok vpřed - K. O. U. L. E./ Háber
Prý pokrok – a snad po spirále,prý stačí se jen neohlížetna ty, kteří jsou neustáleněkde voblacích - nebo níže…Krok vkruhu je vždy po obvoduvymezen – není, kam jít jinam,na těch pár kroků stovka bodůkružnici tvarem připomíná…Ani krok vpřed – a ani nazpět,jen vkruhu se vše pootočí,zčernalé boty, bílá kápě,to bylo tu, jak stovky očí,co žalovaly skelnou blánounebe, které už neuvidí,měníš se – jako slunce planou,vyhasnou jako města lidí…Ani krok vpřed – však přesto kráčíš,že by směr nebyl důležitým. Jenom mít směr jen církvím stačí,ty se chceš plazit – bez ulity….
Adrenalin moře - K.O.U.L.E.
Vlny bijí do útesůsilou snů, jež roztříštína prach vášní, zlob a děsů,nesuď, zachyť pro příštíscenerii lidské paže,co se snaží zachránit,marný boj, to nedokáže,nemá vmoři zastání…Je to souboj vln a svalů,které ale ochabnou,slunce drolí svitem skálu,hladí vílu hedvábnou,která viděla tu scénu,přikovaná klastuře,pro ni každá zvln má cenumoře, jež má vnátuře….
Za devatero horami
Za devatero horami, za devatero doly(kde král prý spadl do jámy, snad šašek mu moc dolil)se trojhlavá saň chopila číše, také vlády,a soptila a soptila, že nechce umřít hlady. Byla to mlsná potvora, krev pouze modrou pila,chtěla jen dcerky od dvora, těm koluje prý vžilách. Princové totiž zdrhali, vzali si jiné saně,které je pěkně strhaly, jen provdaly se za ně…Zbyla už jenom Sasanka, bílá jako to kvítí,mluvila jako vhádankách, spanilý přelud mýtin. Když měla zpestřit tabuli, nijak se nehroutila,nemá strach ani zDrákuly, smrtí se nermoutila.
Adresa nedostupná - K.O.U.L.E Speciál
Vložím klíče, odemykám,už tam budu, ještě chvíli,náhle rozsvítí se „nikam“,tomu byste nevěřili…Byl jsem vklidu, to se stává,zkusím znovu, žádné stresy,„pozor, chyba“, to je závad,otráven jsem byl i děsilse, že rodné milé stránkynenačtou se – co je za tím. Peníze vám zmizí zbanky,kde se ale slova ztratí. Skončil pátek, víkend minul,Písmák stále bez adresyzmizel, sám a bez adminů,kde je zaklet. Kdo vněm čte si.
Zlomky života
Objevil jsem zlomky, byly o životě,včitateli láska nepodobná hmotě,jmenovatel říkal, rozum všechno spraví,kdy je roven nule. Když se na něm staví…Zaprášené zlomky vnormovaném tvaruříkají mi něco, o čem nemám páru,rozšiřuji výraz o srdce a rucev zlomcích historie, vtroskách evoluce…Zlomky plné limit, „nic“ je, nebo není. „nic“ je nekonečnem. Svět je bez stvoření.
Tak jako žena
Tak jako žena, každá jiná,jedna hrubá, druhá pohladí,jedna je jenom prach a hlína,druhá vás rájem provádí…Tak jako žena sladce krutámiluje vás i podvádí,příroda – vrose neobutá,rozpálí vás – i ochladí…Tak jako žena skromně pyšnázná pestrou škálu rozmarů,volná jak pták - i neprodyšnáhalí se vmlžném oparu…Tak jako žena hledá dotek,zraní, však sama raněnádívá se důvěřivě zfotek,nevěří zhoubným proměnám…Tak jako žena chce být něčí,a přitom nebýt svázaná,nechce být děvkou, touží léčit,zná anděla i satana…Tak jako žena nechce vadnout,nechce být jenom rohoží,bude-li muset jednou padnout,toho, kdo srážel, položí…
Otloukánek
Možná se všechno, co mělo smysl, kazí,koho však jen vinit, že jsou naši vrazi,najít snadnou oběť, ztoho přece mrazí,velký si mnou ruce, malí zhebnou nazí. Možná se všechno, co mělo smysl, kazí,co nám bylo velké, to se náhle srazí,snad jsme chtěli na demokratický bázižít – však teď nám zbejvá se už jenom plazit…Snů se člověk nevzdá…Zlesa se ozve, tak jak se tam volá,když smrdí vršek, tak co chceme zdola,víš, když mají davy vztek,najde se otloukánek. Je konec srandy, když není práce,hodnot už není, natož je pak ztrácet,víš, když mají davy vztek,najde se otloukánek. Můžeš si říkat vše – i barvitě,to jedno víš, nechceš bejt vděčnej charitě,jen veliký firmy se zaradujou,lidí se zbavěj, pak se naparujou.
Ovoce naší zahrádky - K.O.U.L.E
Dostal jsem chuť na jahody,tak jsem začal záhon plet,ksazenicím litry vodylil jsem, chtěl jsem plody hned…Přišlo sucho, pot mě polil,nemohu tam stále být,sucho je vmých očích solí,bolí mě to, nejsem fit…Potom zase přišly bouře,co neseschlo, začlo hnít,jak jen čelit této vzpouřepočasí. Vím, to chce klid…Přece, koukám, něco zraje,jahoda je jako hrom,tu snad budu muset krájet,věděl jsem, že přijde zlom…Nalila se, zvolna rudla,ještě den, vím, chce to čas,bodejť, nejsem žádný hudlař,překotnost mě nesmí mást…Ráno jsem si přivstal, vyšelkzáhonu s tím, už bych snadmohl sklízet – cítím vbřišetiše svádět chutí hlad…Koukám, tohle není kvíře,místo kýty zbyla kost,který lotr, jaké zvířesežralo ji. Vtrávě koshopká, zjevně vdobré míře. Než zas sázet, koupím los….
Uzené, bůček a řízek aneb výjev z krámu
Vkrámě řezník špačky tluče,nikde nikdo, ani noha,mouchy olézají bůčekdovezený prý až zDauhá…Vešla žena kyprých boků,a hned že chce hezké řízky,„Pani, sem vám kslužbám, pokudnevadí, jsou trochu slizký…Vona kráva byla mrcha,votřela se vo kde koho,a ten starej vůl zas prchal,víte, co mi oba mohou…“Dámě trochu sklesla čelist,„Uzené – to ještě máte. “„Ale jistě, uleželý,počkejte, však to si dáte…“Masařka jen vkrámě bzučí,ženu přešly všechny chutěna maso – ať vbřiše kručí,prchá zkrámu, je to útěk…Za půl roku stělem lanětatáž žena kráčí ladně,maso nejí, kašle na něj,řezník. Ten je dávno na dně….
K.O.U.L.E - Óda na radost v bílém
Přistoupil blíž – a řekl –„mojejsi a mojí se státi máš. “Sníh se jí drolil od závoje,za nímž rty hladí otčenáš…Nehty se lesknou barvou mědipřed tím, než poklid zbarví mech. „Chtěla jsem tě – a všichni vědí,že jsi mým ohněm, nežli žehpozemský navždy stopy spálí,přesto vnich bude stále znát,že my dva spolu jsme si přáliskutečně spolu při všem stát. “Víno jí kolovalo vžilách,nasládlý pohled říkal – „dejsi mě, jak chceš, jsem tvoje milá,tak se mnou opij, vyváděj…“Radost a smutek – to je síla,když ti dva řeknou – chlaď či hřej…
Pouta na dně dotazů
Nevíš, co proč tě kzemi poutá,proč zalžeš, proč pravdě položíšdo klína hlavu – koukáš – jsou tamkrysy – a ty zkouta srohožíhledí do tmy - jen svíce čadí,svádí stín světlem - snad srozpaky,zkoušíš znát smysl – co Ti vadí,to že střed je poután opaky. Poutá tě víra vto, vco věříš,poutá – jako kotva kpřístavu,poutá tě cit, jenž kalem čeříš,a navečeříš se ve stavu,kdy si tě poutá něčí obrys,poutá tě též úzkost zprázdnoty,svazuje tě ten souboj sobry,nit života sjehlou nahoty,však nejvíce tě dusí lanapocitu, že jsi jenom hříčkouosudu, jemuž nezabráníš,poutá tě volba právní kličkou,že cit co poutá, vlastně chrání,ještě se chceš ptát.
Za oknem v hnědém květináči
Za oknem v hnědém květináčifuchsie svěsily své hlavy,vždyť včera kvetly. Copak stačíjediný záchvěv zimy navíc,aby se teplo vytratilo. Vduši nám kvetou, vsrdci slavíkvěty, jež známe – vůni milou…Za oknem vhnědém květináčizmáhá se vhlíně pouze plevel,není to ksmíchu – je to kpláči. Vichre, ty neduj, dešti, nevel,ševelíš, prý se vyplavilovšechno už – všechno za pár neděl,ne však ty květy svůní milou…Za oknem vhnědém květináčiklíčí a rostou nové světy,jsme jenom pylem.
Sýkorčení
Volyňská kobyla klopýtá,Mýlíš se, slyšíš. Výská,v pýru se zatřpytí kopyta,vSyneči sypou lyskám…Výtoňské vyžle sýr sežvýká,brzy se vmlýně blýská,výr sýčkům, vydrám nevyká,jazyk se smýká vpyskách…Babyka hmyz pylem zamyká,zpelyňku syčí pýcha,zBylin se, myslím, býk bez lýka,rozvzlyká, chmýří dmýchá…VBosyni sytý syn nepyká,čepýří se – i pýří,polyká na lyžích zKamýkaobyčej netopýří…Lysolaje slynou od vlysu,zpytujte, lýtka zplyšezbystří se povykem na mysu,usychá sysel zPyšel…Ruzyni Hlemýžděm nazývám,vyškovská vysoká mýta,smytá myš, Bydžov i Přibyslavfyzicky být si zvyká….
Světlušky, bludičky, ohýnky aneb proměny světla - K.O.U.L.E
Vnoci je krásnou vílou světla,přes den je zní hmyz kzašlápnutí,nutí tě blouznit – křičíš – „netlač,netlač mne ve snách“ – cítíš pnutí…Vnoci je tou, kterou tak hledáš,přes den tě však jen odpuzuje,vnoci tě – tebe, jenž jsi pedant,zřádu a souměrnosti zuje…Vnoci je tou, která tě vábí,říkáš si: „vždyť mě nepoblázníta, již bych přál si ve dne zabít. “„Na to jsi slabý“, ve tmě zazní…Vnoci je bludičkou i vílou,přes den jen protivou všech protiv,žene tě do blat strašnou silou,co na tom sejde, že jsi proti…Hraješ sohněm hru pošetilou,olejem jeho plamen krotíš….
Chmýří
Šedé hlavy pampelišeknesl vítr na svých bedrech,každá zhlav svá přání píše,slyšet můžeš ve všech vědrechjarních včel tu píseň – tiše,slunce vočích, nebe vlistechněkam výš a výš jen míří. Jedno, vyčteš, bývá jisté,ze všech sluncí zbývá chmýří….
Žloudek teče v overtuře
Co vyklube se ze skořápky. Nebude to žádné kuřese zobáčkem a také sdrápky. Žloudek teče vovertuře…Ať kámen vrhne, kdo je svatým,to bylo, když bylo hůře,bez pomlázky jdou kluci splaty,žloudek teče vovertuře…Je vlastně jedno, kdo je za tím,svobodný duch dávno umřel,ten, kdo vrhá, vždy něco ztratí,žloudek teče vovertuře…
Néreus
Zincestu svlnamijen krátce po odlivuse měsíc nad námi(ten blondýn bez přelivu)tak trochu radoval,tak trochu smutek cítil,dna moří hladováse chtíče nezaštítí…Ze starce lasturou,proměna okamžiku,zvládl to sbravurou,vždyť nevycházel zcviku,jak zrnek písečnýchdcer vmořských bouřích zplodil,byl marný. Zbytečný. Rád líbal přídě lodí…Moře se zklidnilo,co vlna, dívčí paže,moře se vylilovoči té, jež se táže,proč skálu rozdrolírty, které jsou jen zvody. Když moře dovolí,pak poznáš jeho plody….
Kámoška hledá kámošku - (Marie a Pája)
Kámoška potká kámošku,ta trošku hledá sámošku,přes baráky ji nevidí,druhejch se zeptat nestydí…Kámoška potká kámošku,obě teď skáčou roznožku,prej kdo neskáče, nenajde,snad slunce ještě nezajde…Refrén: Potkaly se, prej na kus řeči,a hned: co děláš, sčím se léčíš,a co tvůj novej, včem on dělá,co podnikneme – co bys chtěla…Kámoška našla kámošku,obě teď pajdaj na nožku,skončily totiž vkanálea měly obě namále…Kámoška našla kámošku,nenašly žádnou sámošku,tak se smířily shotelem,tam mají aspoň postele…Refrén: Potkaly se, prej na kus řeči,a hned: co děláš, sčím se léčíš,a co tvůj novej, včem on dělá,co podnikneme – co bys chtěla… .
Návrat do dětství
Vůně lesní smůlyprý štěstí přináší,slyším včelí úly,a ucha Jidášína dřevu si trůní,to dřevo neslyší,neslyší můj únikvté kůži slepýší…Hebké řasy břízyse lesknou jehnědou,pulsy žhavé mízyse zklidnit nesvedouvparném odpoledni,vtaktu na výsluní,dny nevšedně všednísamým tichem duní…Listy od borůvčíranní rosou chladí,les je jejich mluvčím,nebe mraky hladídlaní bez mozolů,dlaní plnou duhy,život má svou školu,žij, žij sněkým druhým…
Iluze
Chvíli se ktobě točí čelem,máš pocit, že chce býti tvou,vočích jí plane, zobličeječteš zprávu víc jak hřejivou…Však je to maska, je to přízrak,to bludička tě volá zblat,aniž snad nad tebou chce vyzrát,aniž se tě chce obávat…Chceš spatřit úsměv, vidíš křeče,kde čekáš zem, tam pouze klamvyvěrá a hned kalný teče,teče do moře jménem „sám“…Odloží šaty, ji však nahounevidíš, zas jen tvrdý štít,vzoufalství kleješ nad přísahou,že je-li jehlou, ty jsi nit…Chvíli se ktobě točí zády,to už víš, že má sťatý vaz,padáš sní, proč jsi neznal spádyiluze, růže zmnoha váz….
Harmonie
Déšť rozezněl květydo tónin něhy,vánek jim vdechl nový svět,snad uprostřed věty„jde o příběhy…“začalo slunce odbíjet…Dva paprsky vlistechsi spolu hrají,zroztrhlé šedi zlato zlatpadá – a vtěch místechzas ráje zrají,to harmonie svléká šat….
Víš, nevím...
Žijeme snad jeden vdruhém,porážet se, znamená se zraňovat,každý vláčíme se sdruhem,jímž osud je, jehož učíme se bát…Klad zápor nese,bída zisk,strne, kdo sneseprudký stisk…Světci blízko mají kvrahům,prokletí ksvatým ještě blíž,snad hledáme rovnováhu,proto buď hloub jsme, nebo výš…Víš, nevím, kam a proč kráčím,kpláči to je i kpousmání,zraním se tím, že hojit stačím,každý má to, čeho se chrání,co si odříká…Víš, nevím, co proč mne tlačí,nevím, proč chci, co chci ani,vdlaních cítím, že se mračíš,každý má to, čemu se brání,stále naříká….
Večerní návštěvník - Koule trojboj
Věděla, že se něco stane. Přesněji, věděla, že se již něco stalo, jenom nedokázala říci, co. Uvědomovala si, že tenhle výjev před sebou již někdy viděla. Nakonec, nebylo by to nic překvapivého.
Vichr a dívka
Dívce na postelidal večer pítotevřeným oknem nejistotu, vzrušenía neklid. Džbán vrohu naplněný očekávánímbude na střepy,rozbije ho věčným slepováním,roztříští ho úzkostným chráněnímna milion střepů,ztěch poskládá paže,jež ji obejmoua ústa,jež jí vdechnou život. Vichr vzáclonáchjí spléta copy vduši,ty pak odstřihnepláčem na polštáři,rozedere ho na stovky pírek,jež zesílí vruce,které ji zardousía odulé rtyji jediným přisáním zalknou,zamknou ji do sypků,slova zahodído propasti snění. Otevřela okno,aby viděla, že je venku svět,ale to je málo,vidět.
Do oken vichr stíny věšel
Do oken vichr strká jazyk,až záclony se vzdouvajía dívku celou vohni mrazí,hlas divný slyší – volá ji…Do oken vichr hrubě vrážía nahou dívku objímá,celou ji zakrývá svou paží,celou ji hltá očima…Do oken vichr příběh táhne,příběh tak jiný, než kdy byl,ví hned, co chce i po čem prahne,co neví, jestli pochybil…Do oken vichr touhu dýchá,touhu, již usnout nenechá,ze záclon vane jejich pýcha,zbabičky bude macecha…Do oken vichr silně mlátí,ač nejsou vůbec zavřená,nečekal, že ho budou zváti,záclony mačká na stěnách…Do oken vichr nezván vešel,přihnul si zdžbánu, zaškytal,sčím jak zacházel, stejně sešel,nikde nic, žádná záštita…Do oken vichr stíny věšel,noc už je kouzly nabitá….
Deník zabijáka - Koule Trojboj
Nesnášel jsem to věčné ponižování,posměšky za každým očuraným rohem,tu nemožnost mít rád,dusivý smíchnenávistné lhostejnosti,tu silikonovou povýšenostnacpanou do hadrůdruhé cenové kategorieobtažených luxusní rtěnkoupodtrhávající celý kýč. Vtěch smyslných očíchplných naprosté prázdnotya pohrdání vším,co není pozlátkema co nekřičí zreklamních výloh,jsem četl,nejsi ze stránek módních časopisů,jsi podřadné zboží,nic značkového,nic, co bych měla chtít,tak mě tím ubíjela…Což neviděla hloubnež na špičku pilníku,jímž si přejíždělanehty, co zaryje do první kořisti. …Ne, nezaryje,to ostří mého nože okusí hloubkujejího mělkého těla,kde krev není krví,jen patokem sloganůa neschopnosti číst vjiném jazyce,než co jí kdo naučil…Byla první,a proto se kní vracím,ty druhé jsou její plagiáty,více méně stejné,ostřejší, tupější,sobečtější,snad i hezčí,ale vždy je srovnávám stou první,stím překvapeným výkřikema děsem ve vagině,ne, ta měla jít až nakonec,a ne jako první…Budu ji hledat ve všech dalších,ale je jasné,že není ta, kterou by to mohlo skončit,protože tou to začalo. Nepohřbil jsem ji však,jen jednou zavraždil,jen jednou – a ona se vrací,stále stejně protivná,stále stejně ponižující,stále stejně sexuálně vyzývavá a nechutně koketní…Na řadě je další,ještě o tom neví,ale ne,tu si ještě nechám,je totiž jako ta první,je to její sestra….
Dlouhá kaše - Koule trojboj
„Tu sedíš, koukám, nějak sama,taková smutná, co ti chybí. Kus pevný ze-mě pod nohama,víš, já jsem myslel jako, kdyby…“„Odprejskni, vole, co to zkoušíš. Si jako myslíš, že mě sbalíš. Přitom mě vůbec nepokoušíš,seš trapnej, si myslíš, že válíš.
Rituál
Vdobě, jež nemá ukotvení,na ostří skal tě odhodívlny, jež vichr vbouřích zpění,vidíš jen trosky od lodí…Vdobě, jež nezná pohlazení,která ti hrdlo stahuje,po žárech přijdou ochlazenízvěstuje křikem krahujec…Vdobě, kdy zjistoty máš třískya kam jít, nikdo nepoví,chceš hrozně moc být sněkým blízkým,zdí se však chráníš před slovy…Víra strhanájak šaty zprostitutky,zpodstavců svrhli hrdiny,znoci do ránatě vedou strmé schůdky,po stěnách tečou vidiny…Ty si pomůžeš,vytváříš vlastní jazyk,vytváříš vlastní rituál,od všech trochu, že. Vždyť tím nic nepokazíš,královna lží, s ní mýtů král…Dvakrát zaťukášna zátky delírií,ve sprše spočteš dlaždičky,to je záruka,pak řekneš si, já žiji,žár očí schováš za víčky…Ty si pomůžeš,svou tíseň svážeš lanya do hradeb se zabalíš,zrakem o růžezavadíš – květ je planý,máš svoje vlastní kabaly… Vdobě, kdy nejsou žádné vzory,vše vážně brát, se pomineš,si přijdeš sám a bez opory(v srdci ti zazní: „domine“),bláznem jsi, abys nebyl chorým,
po květnu máš hned prosinec…
Kolotoč
Svět vzhůru nohamavprachu atrakcía lesku tlampače,svět kdesi pod náma,vkřečích bez vakcína jazyk pavlače…Svět celý nakřivozcela ve vatěje ještě od cukru,prý zvou nás na pivo,vše je ve zlatě,tak honem do bunkrů…A stále dokola se točídémanty vočích,sůl spepřem vústech,smích spláčem vuších,vše prázdné, pusté,pak síra vnosea ruce na zdi,divný to poselnám čivy brázdí…A stále dokola se točívše to, kam vkročíš,vše, kam se díváš,vše, na co myslíš,bortí se zdiva,tupí se smysly,ohne se páteř,pak je prý rovná…Ustřihli kadeř,dopadá zrovna….
Vílí král
Čí kpůlnoci vlát jen může stín. To je jen otec a jeho syn. Drží ho pevně jak cenný dar,svírá ho zjevně cit, láska, žár. „Synku, koukáš jak sova na měsíc.
Každá cesta má svůj ohyb
Cesta jako každá jiná,když se vydáš jejím směrem,místy sešup, místy líná,chvíli skalami se dere,chvíli jako kůň se vzpíná,pak se zklidní, před jezerem…Cesta jako každá druhá,má určitá specifika,nejsi sám, máš družku, druha,slovo „my“ si říkat zvykáš,není pán a není sluha,nejsi sám – a to je klika…Cesta, jež jde od rozcestí,klikatí se, různě vine,chvíli přímá, chvíli klestíšsi ji – pak zas volně plyne,oba budete se vésti,neopustíš, nezahyneš…Cesta není bez výmolů,jenom o překážkách není,čtyři stopy stále spolupo písku i po kamenínahoru a zase dolůsničím jiným nezaměníš…Čtyři ruce na klávesáchrůzné party vrůzném taktuhrají, ladí, srdce plesá,ve staccatech tichých paktů,po pianu přijde forte,vmezzoforte se pak ztiší,je to o očích a o rtech,co se vidí, co se slyší,je to o očích a duši,vzájemně se doprovází,nikdy sami – ani vbušinejste, sami sobě drazí,čtyři ruce, čyři nohy,ve vzduchu se hudba vlní,„dolce“, sladce, potom pohyb,sny se právě hudbou plní…Každá cesta má svůj ohyb,ať ta vaše sny vám splní….
Zahrada
Na kraji louky, blízko lesastál malý domek se zahradou,jabloně vítr něžně česal,líbal je déšť, ten něžný padouch…Na kraji louky podél cestydřevěný plůtek obepínalrybízy srozvláčnými gesty,všechno tak krásné, nikde špína…
Na kraji louky, u silnicestál malý domek, pod ním sklípek,proč nejezdí tam lidé více. Vzmohl se pýr a zplaněl šípek…Na kraji louky něžné rucedávaly hlíně novou duši,záhonů více nežli tucetsmálo se – teď však zkázu tušíš…
Na kraji louky vžírném klínuzahrada kdysi rozkvétala,strhaný plot a vtváři hlínu,zahrada „proč jen, proč. “, se ptala…
Na kraji louky barabizna,rozbitá okna a šat vcárech,nad loukou ještě zazní tryzna,shrbená záda – výdech, nádech (přes Chotouň slyšet je až vPsárech)…
Studna
Na konci lana vědro není,ty taháš, taháš o sto šestve studni snů i zapomnění,ve studni moudra vjasu dennímpo laně odvážíš se lézt
až na dno, které jenom tušíša cítíš vzrušení i děs,přes ticho zaléhá ti vušícha duši prázdno smutně sluší,už se spouštíš – ještě dnesaž na dno, o němž vůbec nevíš,zda se tam dole nalézá,lano se trhá, je to prevít,tvoji krev svodou mísí cévya stud na srdci zálézá
do koutů aorty a mlčí,padáš, padáš - a nevíš, kam,cítíš vlhko, které se krčíu stěn studny a ty tam trčíšve vzduchu, vprázdnu – je to klam.
Rostou tam planě máky vlčí,
Záblesk střízlivosti
Do toho ten hnusný šedý kalný déšť, kterej nejdřív padal, jakoby se mu nechtělo, a jenž přidával na intenzitě. Asi stejně jako Richardovo zvracení. Takhle blbě mu snad ještě nebylo. Vstal.
Kde je rek, musí být sketa
Kde je rek, musí být sketa,kde láska, tam nenávist,mozek máme na disketách,jen vněm umět trochu číst…Někdo má pár vteřin žití,jiný život před sebou,kde je ctnost, tam neřest cítitna sto honů bývá. Broukvhlavě je a pokoj nedá,na co kdo má vlastně vliv. Někdo moudrý je až běda,jiný vraždí pro pár piv…Někdo rodí se jak mrzákna duchu či na těle,někdo vše, co může, zvrzá,jiné vedou andělé…Někdo talent má a vlohy,jiný je jen kazisvět,někdo lži dá delší nohy,jiný sebe zabije,než pod pravdou pálit stohyvzájmu snů a karier,někdo citově je strohý,jiný skládá árie…Někdo rodí se jak zrůda,již nesmí mít nikdo rád,která druhy podle udá,která si chce smyší hrát…Jiný punc má spasitele,na co šáhne, úspěch má,někteří jsou stavitelé,jiní tvoří dilema…Jiní zase boří tabu,jež hájí, kdo věří vřád,jedni žijí život rabů,jiní krále, emira…Někdo cestu vroubí krví,jiný zase poznáním,někdo všechno jenom mrví,jiný si vše podmaní…Nikdo neví snad, proč hájísvoje „já“ – to proč čím je,vpekle ráj a peklo vrájizatím vlásce ožije…Každý snad je kouskem jednépřesně dané entity,není večer bez poledne,není „já“, když není „ty“…Možná, že nic nelze měnit,vždyť i robot pozná cit,každá snaha se však cení,jak svou vlastní cestou jít…
Víra není o modlení,na tom láska nestojí….
Kinematograf
Snímek po snímku,scéna po scéněse míhá před očima,dívka vkostýmkupluje po Seiněa ta zní břímě snímá…Pak střih po střihupříběh odvíjí,je únor, šero, zima,vústech od lihuživot odbíjíčas, jenž jen blázen vnímá…
Záblesk vzáblesku,hádka na hádkua rozmazané stínyryjí na desku„koukej, vzrcátkuse krví barví viny…“Snímek po snímku,scéna po scéněa zbytky od hostiny,dívka vkostýmkusedí strojeně,svět už vnímá jiný….
Cesta
Otisk boty ulpěl vtrávě,kdosi zlomil větev keře,vtmavém listí hmyzí havěťbuší na své hmyzí dveře…Otisk boty vmokré hlíně,po kalužích slunce klouže,paprsky své trochu líněvytahuje změlké louže…Otisk boty vhorkém štěrkudopálený, že se spálil,slunce praží na ještěrku,ta si horko štěrku chválí…Otisk boty na žvýkačce,někdo nadával a zuřil,děti zatím stonky svlačcetrhají, řvou jako tuři…Otisk nahých nohou vpískujemného jak samo suknonáhle mizí – bez otisků,které stopám život vnuknou…
Není daná, nemá délku,mlčením vše umí říci,nezná kompas ani střelkucesta nikdy nekončící…
Dveře
Vpantech zapadlé,snad nevybočízrytmu kalných rán…Lehce nasládlétou smůlou vočích,svléknou bez zábrandřevo zpaží svýcha skelným pohledempozorují sníh,co voknech dovedetančit kpadnutí…Zledních kocovinjizva na chutibolí – kdo co ví. Občas zavržou,když někdo vkročíbezradný a sám…Pravdu šeptem lžousnům do obočí,klíč vše zamykádo ticha všech ticha znovu na západ,vklice zazní smích,zrezlá atrapadýchá do dlaní…Něco ukrývá,nejspíš pozvání,cosi ulpívávnehtech pod lakem…Dírka klíčová,prázdno, tma a svit,byt je bičován,pozor, zastavit,pomazlit a spát…Cit je lynčován,blázne, tmy se bát….
Gejzír
Kráčíš po zemi,vníž to vře a bublá,vtemném podzemí,na povrchu u blatcosi svraští tvář,nehty kůži ryjí,dočti bestiář,svlékni si svou zmiji…
Padneš na kámen,každý krok tě hubí,krásou lákámemarnost, kterou ubítje tak nesnadné,jak říct „nemiluji“,žal tě přepadne,svlékni si svou zmiji…
Kolem vsoukolítěšíš se být stálým,tmely povolí,to co zmrzlo, pálí,pravdomluvný lhář,cynik sironiíjsi – a věčný tmář,svlékni si svou zmiji…
Tápeš vneznámu,páchne po erupcích,duši do slumůrozprodali kupci,je tak nevábné,přiznat si, „jen žiji“,gejzír neslábne,svlékni si svou zmiji…
Snění
Ze střepů přánískládám mozaikua čáry vdlaníchzlatých Clondaikůse mění vkřivky,vžíly bez krve,pak obraz dívkyjedné teprvedo snů ožívá…
Z útržků tichýchvzdušných pohledů,zkanálků míchy,zarén vToleduse vprachu býciženou nejprve,jak jen to říci,ve snách teprvesrdce hořívá…
Zdvou nitek sněníšiju náladu,minulost měnívdávném Akkadu,zoceli dřívkadoba vytesánetvor a dívka,zvláštní syntesa,ne však ošklivá…
Ztří zrnek žitísklízím na křížislzy a bití,býti vPaříži,tak mostům Seinyšedi přimíchám,s přeludem ženykřičím do ticha,had je volivách…
Co hledáš
Hledáš své místohledáš sebe,hledáš, co proč je tvojím „já“,víš, není jistot,tak se seber,všechno je vlastně opiát…Hledáš svou víru,co je správné,co se má bránit tak či tak,ze snění vyrušmety dávné,na svém trvá jen maniak…
Hledáš svou lásku,která trvá,které stop nedá vlastní hrob,lpíš na fiasku,vdlaních mrva,krvácíš vinou příštích dob…
Hledáš svou spásu,možná vzmaru,možná vtom, co snad můžeš dát,hledáš svou trasubez rozmaru,zkoušíš, co vlastně uzvedáš…
Hledáš břeh souševmoři stínů,volíš buď samet, nebo žárlátky, co kouševsvětle činů,hledáš ráj vpekle, vpoušti kar…
Labyrint
Bludiště vzpomínek,kde chodba chodbu míjí,„pro nobis, domine“,nápisy jizvy skryjí…Bludiště ideía klubko Ariadnya satan vlivrejia anděl – nikde žádný. Bludiště pocitů,co se jen vlásce skrývá. Své zrady polituj,ve zradách pravda bývá…Bludiště vsobě sámnesu a nevyznám se,prý mozek – zvláštní chrám…Čtu právě jméno „Ramses“…
Bludiště pyramid,prý jehla vkupě sena,cit proudí žílami,jak pravil Avicena…Bludiště přátelství,bludiště prvních lásekjsou divná poselství,vnichž nikdo nevyzná se…
Bludiště životemprý všechna vedou ksmrti,vSakkáře Imhotepmoc kvádrů vírou drtí…Bludiště svého já,labyrint nepoznáníjak vzrostlá sekvojase růstem vzhůru sklání….
Vítr
Silou dechu nám všem bere decha zdi našich snů bortí,polibkem strhne ze srdcí plech,život všech střech se hroutí…
Silou smyslů otupí náš cit,to když nám vlasy hladí,nikdy moc lačný a nikdy syt,svým žárem oči chladí…
Silou vůle může hory nést,ve víře neklopýtá,jediným gestem tě může smést,i když tě neodmítá…
Silou proher žije ze všech sila nic nám nenalhává,bez tváře – a přesto neděsí
Zimní etuda
Šál zvloček sněhu zimě padáz hrdla, jímž noc prosvítápak bílý šat, co halil záda,stržen, do tmy odlítá…Šál z vloček sněhu zimě padátobě rovnou do očí,tvé tělo zimou neprochládá,tělo, jež noc zotročí…
Šál zvloček sněhu zimě padávtónech zimní etudy,které pro ni ze stesku skládášvtroskách staré apsidy…Šál z vloček sněhu zimě padávhřmotu stovek perseidů,kudy jít dál, tě nenapadá,říkáš, propast nepřejdu…
Šál zvloček sněhu zvolna taje,Adam s Evou vyhnaní ze zahrad nebeského rájepíšou svoje vyznání…
Šál zvloček sněhu roztál zcelajak by nebyl nikdy tkán,víš, když se ktobě obracela
Eskymo
Prý pojídači syrového masa,všude jen sníh a mráz a led,bez kravských stád, kde každá kráva spásázelený polštář na oběd…
Vím, co je iglú – žádný domek zkaret,co spadne dřív, než začal stát,vtom ledu nezavadíš o minaret,o kostel, vněmž má víra tát…Na špejli svět, který se nepřejídáa který ksvačině lze dátsi při tání ledovců, když se střídáden snocí, jež už půjde spát…
Kra ledu, která není na plastice,obrazy hltá mořských den,co hučí jí vuších – ve stínu třicet,po noci chladné horký den…Teď o Welzlovi učí žáky vtřídě,Čech, co se vydal kamsi pryč,až skončil vzemi ledu, na Arktidě,
jež nezná cukr, zato bič….
Vypravěčovo zoufalství
Cuentos de Andersen (překlad: David Kasl, ilustrace: Eduardo Trujillo a Marcela Grez), Nakladatelství Sun, Todolibro Ediciones, vytištěno v EU, 1. vydání, Praha 2007, ISBN 978-80-7371-092-7. Málokdy mám potřebu napsat recenzi na nějakou knihu z tzv. beletrie, tedy knihu nevědeckou.
Uspávanka
Venku vločky poletují,do stop vsněhu vklouzávámráz, který až sránem zujícesty, kde vše roztává…
Venku vločky poletují,venku mraky halí líchvězdám, které obětujíživot, když jdou tvým snům vstříc…
Venku vločky poletují,zimu krb hnal o dům dál,venku sníh má hnízda vtůjích,citu vůli rozum dal…
Venku vločky poletují,vločky mírně zmatené,vkrálovství snů nelitují,i když jsou snad ztracené…
Dvojice
Nerozlučná, stěží dělitelná,tiše hlučná, ocelově skelná,láska, nenávist,cit a jeho rozum,zfíkovníku listhalí nahou pózu,dobro šité zlem,zlo vroubené dobrem,nevidíš ten lem,nevidíš ho, ovšem…
Meč a bezbrannéruce, vtváři něha,větřík zavane,vichřice hned šlehá,láska se záští,kletba sodpuštěním,co jseš, nekaž tím,co tebou snad není…
Ničit, budovat,věřit, nemít víru,vesmír – budovazhvězd a hvězdných virů,srdce bez mozkubezkrevnou je hmotou,scitem termoskuchráníš těžkou botou,
kterou po ní vextázi dupáš….
Na sklonku roku
Šiju jehličím borovicím vůni,světlo ze svíček nechávám si zdát,srdce závějí na hřebenech duní,vtůních čirý led dávno už šel spát…Šiju bez jehel sněžněkřehký obrys,do hvězd zaplétám ze snů tenkou nit,skřítků zástupy tančí spolu sobry,přeju tady všem dobrý pocit mít….
Zimobraní
Sníh vokapechdo něžných slůvek tajea zimy dechse tlačí do oken,led samý stehzlomené vody rájezas vítá nový den…
Sníh na větvíchzpovídá naše viny,a vpolibcíchmu úsměv zamrzá,
jen bělost cích,a krbu zimné stínya pant, co zavrzá
a smutek rybníka,jenž čeká na lekníny….
Z vesmíru do nekonečna
Znám jen dvě pídě zbilionů,já jsem těch pídí součástí,nicotný pocit na sto honůse zmocňuje mě – co já stím…
Pár světýlek na obloze,zdálky se však ty hvězdy zdajíněžnými být - zblízka strozestebou pak o zem praští vráji…Modré nic dech vparách tají,nic, jež se blíží knekonečnu,sny sta světů snad smíš najíta každý znich má svoji tečnu…
Prý jsme prach, co vprach se vrací,jako celý vesmír kolem nás,jenž se nekonečně ztrácía který žít věčně bude vnás…
Znám čas, který ukapává,kap kap, tak lineárně přesně,že je jiný. To se stává,vše je dáno. Však zní to děsně…
Sním
Sníma spánku se mi nedostává,kdesi vmracích obzorůvím,že zhvězd se duše stává,plynoucí si vprostoru…Sníma tedy vím, že existuji,když se mi to všechno zdá,dýmvočích, jež v drahách plujísrdcí, dech svůj nerozdá…
Sním nahlas,sním si potichu,vím naráz,sen je pohříchuskutečný a přitom snový…Sním citya sním rozumem,sním sytý,sen vmém vzdoru snemnení – je to život nový…
Sním, to víš,sním, tedy jsem….
Obrození
Anglismy dnes jazyk sténá,mekáč, apgrejd, levl, hepy,pryč je nosočistoplena,pojem přímo velkolepý…Už tu nějak není půdapro Vocilku, snímž je švanda,legrace – a ne ten dudák,na němž všechno nějak plandá…Škoda, pryč je doba máje,a s ním i pozdních večerů,hrozný lesůpán se kaje,prý vzal si děsnou megeru…
Čeština už není pannou,o niž se třeba vměstě bát,děvkou pěkně nadupanouje – již dál pěstit netřeba…Co zná poloh, co zná čísel,cizího nic není cizídračici, jež celá skví sevobrazovkách televizí…
Jazyk svůj na Internetuvyplazuje na každého,vulgárně i plná vznětů,decentně – a někdy sněhou…Nekrčí se nikde vrohu,nerdí se a neupejpá,říká si, „když jednou mohu,tak dle libosti si rejpám…“Kdysi možná zmrtvých vstala,nad hrobem snad kdysi stála,dnes už není na přístrojích…
Vysměje se obrození,krve je, jen mléka není,jímž svá malá děcka kojí….
Mé druhé já
Vzrcadle hladinbez všech břehůkde slova hladíbez příběhů,vidím ten pohledúpěnlivý,říkám si, tohle,tohle živýmá být můj obrazzbídných niter,kde lásku, podrazobjevíte,pravdu i faleš,světce, zrůdu,která se stáleskládá zpudů…
Dále pak mozek,cit se chvějea do explozedlouze spěje…Hrdinství, podlostvedle sebejdou - křičí, popros,tak se seber…
Vzrcadle hladinbeznadějetu souboj svádí,přitom klejemé druhé já….
Domino
Na pětku pětka,do řas námela vústech retkaoba máme…Prý jak hrad zkaretvšechno padátak jak váš baret,krásná madam…
Košile zkostekod dominana bříšku rostepřímo zklína…Prý efekt je todominový,kostičky smetouvětou – kdo ví…
Ksedmičce sedma,kdo to viděl. Snad bájná vědmavAtlantidě…Kostky se hroutívočích zNilu,je konec poutibez omylů…
Vidím tvou žílucelou zproutí….
Poslední útočiště
Zbývá prach a trocha suti,ledy žulu roztát nutí,schutí hořkou lížeš prach…Vprázdnotě té není khnutí,vody kalné, bez labutí,vširé duši nic než strach…Ze střech jistoty jsou blata,utoneš vnich natotata,ztráta směru značí pád…Ze světce dělají kata,hrůza sděsem jsou ti vpatácha ty čekáš na výpad…Brána rzí je rozežrána,nocí vpíjí se ti vrána,rána zeje vprostoru… Bez boha i bez satana,poslední i první hranazvoní – hledáš oporu….
Navážno
Plamen žertu sliny polyká,vhrdle je sucho,vledví kolika,kolika bleskům vystaven byl zrak,drak prostoduchoudívku pojídá,snad princeznu, co věří na přízrak…Vjeskyni tma je, vlhkem prorostléstěny se ptají,proč že o dost letse luna vrací zpátky, někam tamdo lůna matky,kde snad lze najítstrach, úzkost, lásku - i smrt bez kata,jež zve se nadějí….
30.9.2008
Smích trosek,nablýskaný brek,víš, kdo sevzdal. Kdo proč měl vztek. Zletadelčteš vclonách kouře,„neřáde,i klid je bouře,jejíž hromti vuších blýská,nevírou,že sukně blízkázahřejesvět zkřehlých duší“,zakleješ,že všichni hlušístokrát jižslyšeli všechno,rozkrájísvůj cit a zdechnou…Poraženje vítezstvímikdo káže,že mezi svýmipravdu má,zní červi lezou,zadumášse – nevyvezouvšechen hnus,co opět bobtná,na bonusje žhavá plotna,že se sní,vše navařené,nezplesnínám srdce – že ne. Žene seknám vichr zledu,nesnesejiž teplých plédů,opírá se do základů,popírái pocit hladu,nedávánám mnoho šancí,bez právajsme ztroskontancičekající na rozsudek….
Ptám se
Ptám se, chci znát od květin,kam se všechno hýbá,ptám se, chci znát od květin,čeho se bát…Ptám se, chci znát od květin,proč jen zdobí dívčí klín,co vše jen mohou snést,co vše jen mohou snést…Ptám se, ať mi odvětí,dívky, kdo vás líbá,ptám se, ať mi odvětí,děti jdou spát…Ptám se, ať mi odvětí,kdo je sevřel vobětí,co vše jen mohou snést,co vše jen mohou snést…Ptám se vtomhle století,před čím se muž shýbá,ptám se vtomhle století,čeho se bát…Ptám se vtomhle století,proč jsou lidé prokletí,co vše jen mohou snést,co vše jen mohou snést…Ptám se, ptám se, proč že stínna hrobech se hýbá,ptám se, ptám se, proč že stínnedá nám spát…Ptám se, ptám se, proč že stínkonejší pláč kopretin,co vše jen mohou snést,co vše jen mohou snést….
Věrný druh
Žal mne bere do náručí,tiskne ksobě víc,radosti už dávno kručívbřiše – nemá nic…Ženeme se po parketu,tělo na tělo,upírá na mě zrak vletujako Othello…Jeho ruka na mém pasu,visí na mých rtech,cítím, jak mi přízi zvlasůutká jeho dech…Černé oči, černé vlasy,černočerný žal,černý smutek černé krásya černý kůň ržál…Propadla jsem mu už zcela,jdeme krok sun krok,hlavu vsnách jsem poztrácela,splácím na úrok…Zakláním se vrytmu tanga,tu mne přivine,černý les a za ním hangár,chci jen jediné…Nechat nést se křídly nocičernými jak tuš,že pak spadnu bez pomoci,vím – tak leťme už…Refrén:Jednou přišel kmým dveřím a hned bral za kliku,a hned prý, ať mu věřím,že nemám úniku,bude prý se mnou stále, je můj žal….
Úsvit za červánků
Noc nádechem, výdechem ráno,či naopak to celé znáš. Levnějc či dráž máš s každou ranouna trhu kůži, žádný plášť. Pláč od smíchu, smích od slz mnohých,tisíc otázek proč a zač,karabáč vět z hvězd bez oblohydopadá, necítíš nohy,jak hazardní bez karet hráč.
Chtěl jsem štiku
Bylo ráno, slunce bez mráčků,pravda, že bylo poněkud chladno,zmrzka jistě půjde na dračkupozději – teď nedal bych si žádnou…
Šel jsem polem, lesem krybníkuvčernejch šortkách a béžovým triku,velkou žížalu měl vpytlíku,těšil jsem se na pořádnou štiku…Je to těžký, někdy zaberourybičky jen na ubohou třpytku,někdy vám návnadu sežerou,někdy převezou vás beze zbytku…
Pod vrbou sedím jak na trní,na dlouhej prut hrdej náležitě,kdy mi, štičko, přání vyplníš,jen plav blíž, vždyť dobře víš, že chci tě…Neposedné šídlo přelétá,klidná hladina se ani nehne,ta moje štika je zakletáa mě ztoho čekání snad šlehne…
Najednou prožívám vzrušení,prut je napnut, štika sebou mrská,slyším svého srdce bušení,krybníku jde krásná štíhlá zrzka…
Jsi mé souhvězdí
Jsi mé souhvězdí,
vnocích vmracích pátrám,
vidím Aldebaran
a tvé oči za ním
CHSSP; mořský koník
Pod kopyty moře:
Když jsem se zamýšlel, jakého autora serveru Písmák si vyberu, abych se věnoval jeho básnické tvorbě, a to nejen tím, že ji přečtu, ale že se pokusím potřísnit papír svými nápady, co tím chtěl básník říci, uvědomil jsem si, že to nebude vůbec snadné. Už proto, že mám více oblíbených autorů – veršem vázaným mě docela dostávají blbjenka, Diana či A. Šípek, volným veršem např.
Čistím, čistím...
Týden po týdnu
do lesa chodím,
stráně prohlídnu,
travou se brodím,
Kotě bez zápraží
Bojí se slabosti,
silou umanuti,
prý jen ty vlastnosti
podrží si schutí,
Chatrč v lesích
Vzpomínáš, když poprvý´s byl vní,
bouřilo – a vše venku se chvělo,
protáh´s komín, vydržel´s pár dní,
náladu´s měl aspoň zprvu skvělou…
Plakáty moci
Vidím plakáty,
jež jsou vnelibosti,
na zisk, na ztráty
pravdy, vkusu, ctnosti…
Začarovaný kruh
Vočích pláč
a vsrdci zmatek,
proč a zač
ji stále mate
Paříž trochu jinak
Má srdce světice
a nohy kurtyzány,
za svitu měsíce
nevinný úsměv panny…
Komorní
Ať v moll či v durr
stupnice pevně
obepíná obě ruce.
Prý konec chmur,
Pohled do budoucna
Vsrdci zmar a vočích bědy,
vnichž tíže vepsána jest, arci
mé kroky míří naposledy
kmístům, jež znal jsem nazpaměť,
Bolest dneška
Černé čáry
přes zdi nářků
vočích, ve rtech,
vsrdci nejvíc,
Kdo jsem a kam patřím - KSPSP
Vše otřáslo se,vznikl vesmír, čas i život,zčeho. Neznám. Snad ptám se, kdo jsem,to se nesmí. Slyším tklivoupíseň.
Proč stále dokola?
Pot piva,pach lučních cest,kde zpívákos a starej pessi označkujezrezlej keřík,den nocí plujejak se šeří,vnotesu datumžádné zvláštní,muž beze chvatušel, bez všech vášní,špičku patuvčistejch botách,párek katůdo životamu prý vstoupí,třetí, čtvrtá,neprohloupil,když moc škrtalstránek včaráchexistence. Prach zas na prachtřený tencepromění se,prasknou struny,vočích písek,vuších duny,bubny nakonec,vše za pár drobných,Proč. Tak to ne,snad afekt zlobný. Kdo si to přál.
Sakury
Sakurykvetou vkvětnu,sakury,slyším flétnua dívám se ti do očí,kmrakům vzlétnua pak se rozmočíma padám…
Sakuryvparku voní,sakuryzámek cloní,kořeny do mě zapouštíš,větve skloníš,cit do těch zákoutíse vkrádá…
Sakurynepřehlédneš,sakurytančí ve dne,mě sis´ vyryla do kmene,chci jen jednémízou být, jiné ne,jen tobě…
Sakuryzvednou hlavu,sakurysníh i lávumají vsvých květech vepsanou,vjarním hávunezmrznou, nevzplanou,tvůj oběhje i mým….
Ruce
Ruce skálou zdrásanéjemně umí hladit,i zmrzlé srdce zaplane,i žár dokáže zchladit…Ruce hebké jako plyš,pěkně umí ranit,no to ale ty dobře víš,ty dovedeš i chránit…Znám každý trn, co kus ze mne urval,nářek můj znal, krajem se neslo, „kurva“,už nemůžu, koukej, jsem samý šrám,na moři v bouři prám vodu nabírá…Znám každou větev, která mne šlehla,ohněm lehla jedna stráň, vzimě zkřehlá,nevím, proč, ale chci někam dojít,ty víš spíš, že cosi nás dva zde pojí…Ruce skálou zdrásanéjemně umí hladit,i zmrzlé srdce zaplane,i žár dokáže zchladit…Ruce hebké jako plyš,pěkně umí ranit,no to ale ty dobře víš,ty dovedeš i chránit….
Času na zub nekoukej
Čtu noviny,pár katastrof, pár fotek,pár senzací,dvě hodinya vyčpía možná už den potése převracívše naruby.
Kdo, co řekl, se neví,jsme zvyklí na výjevy,kdy hanebnostje velká čest,podvod ctnosta přímost lest,směr neztrácí cesta záhuby.
List otáčím,prý vrozích bývá špína,zase slovamne omráčí,já zjistím,že prudký jas mne stíná. Nic nevracíčas, jemuž na zubyse nedívám,když ten fakt znám, že je darovaný….
Však to znáš...
Mluviti stříbro mívá někdy cenu zlata,kdo druhému jámu kope, zahrabe ho též,míra džbánu bez ucha bývá vrchovatá,poslední pak kapkou je, když všem uteče lež.
Devateru řemeseldávno vládne bída,šetřílkům nic nenese,bonvivány střídá. Že ty hrozny, co jsou výšbudou trpké jistě. Asi proto, že jsou blížslunci na tom místě.
Motám se v kruhu
Vždycky se vydám po oběžný dráze,stejně stále vzdálen zůstane mi cíl,podlehnu žáru, pak se brodím mrazem,stokrát pak chci na zem, znám pár skvělejch chvil…Vždycky se vydám po oběžný dráze,na kerý se vydám zveškerejch svejch sil,kdo už byl taky do někoho blázen,vesmírem byl spálen, zatímco jen snil…
Refrén:Točím se vkruhubludném,celou noc, k tomupůl dne,nemám pevnej cíl.
Vždycky se vydám po oběžný dráze,pojem o čase se mi už dávno smyl,paprsky již zhasly, zbyly jen sazena křivým obraze, jenž se zalomil…
Refrén:Točím se vkruhubludném, celou noc, k tomu půl dne, nemám pevnej cíl.
Vše vzkvétá
Vše vzkvétá,věta ta mi kušímdoléhá – a srdce buší,všichni hluší slyší zprávy,jak se slaví pokrok vzemích,kde každý den padnou hlavy,kde se žije bez zázemí…Vše spěje,kleješ, klepším časům,já vidím, že spíš ke všem ďasům,hladový dav na pochodu,krev, strach, nemoc, bezmoc, bída,porobený pána hlídá,co je vchodu, nikdo neví,ten chce vládu, ten snad sleví,zmar se zbytečností si hrají,vráji, vpekle, vočistci snad,pád vizí. Lidé umírají,ničí skvosty, sebe stínatučili se po staletí,zisk tam je, kde je nesvoboda,kde je jedinec jak smetí,kde tvá práva nese vodakalná jako předsevzetí,že už bez chyb se žít dá líp,že ta generace dětí,co se rodí, snad neschválívyvraždit se vzájmu koryt,volit že budou vždy to lepší…
Všichni jsme součást jedné hory,jsme tvory, jež sen ukonejší… .
Smutek
Stín nad postelí,strhaná prostěradla,ve váze kytka zvadlá,a čas, jenž sdělí… padla…Odbíjí srdce půlnoc, ráno,křik dětí se vrývá do mozku,té hodné – které rána sranousplývají – a oči planou – zkuszahlédnout, jak trpí klidně,pět dnítýdně, prý je svatou,smrtka přistupuje vlídně,konec řevu, „to máš za to,za to, jak jsi trpělivá,za to, že jseš, kým nemáš být,zabíjíš – a sama živáse ptáš, proč znovu nezabít…Nevábí tě, pro co žiješ,za bestii tě budou mít,cit, láska a energie,hnijí vtobě, jsi hrobem tmy,usycháš, kde jiný vláhusrká, pije, hltá, loká, pokaž vše, patrone vrahů,zahub zášť, slyš, to je rozkaz…“„Už nemůžu, život chráním,nakonec ho všem jen beru,vdžberu svědomí je špína,kde volba je, já nevyberuvůbec nic, můj svět je vina…“Vše vypralo sea povléklo se znovu,ticho oddalo se slovům,vše je krásné zase…Odstup….
Matematická
Už odmala si hraji sčísly,jež vytvářejí vmojí myslihříčky, otázky, odpovědina všechno, co jen čísla vědí…U lásky hledám asymptoty,vzorce znám, vsoučtech dělám boty,spojité funkce integruji,přemýšlím, co si nedám ujít…
Vyčíslit rovnice nerovnosti,vymyslit, čemu je roven rozdílhodnoty, jež je blízká nulea čísla, které zboží vůlevázne vnekonečnu…
Jak veliký je úhel gamaa kdy se zženy stává dáma,čemu je tangens úhlu roven,na povrch plují city nové…Pozvolna přejdu na limity,kdo miluje, si tvoří mýty,komutativnost vlásce platí,jen když ti dva jsou sebou jatí…
Vyčísli rovnice nerovnosti,vymysli, čemu je roven rozdílhodnoty, jež je blízká nulea čísla, které zboží vůlevázne vnekonečnu…
Vichřice
Štěkot se ozýval,vichřice ošklivávyvrací skořenystatný smrk…Kácí se vporyvuzvětrných motivůna kůru odřenýnahý krk…Lijavec ustává,zahlédnu ústa tvá,tvůj šat je promáčen,líbáš déšť…Bouře zas zesílí,své větve svěsí-listrom, je mu do pláče,vyvázneš…Až se sníh zatřpytí,vočích ti zasvítí,dívám se do mračen,vítáš mne….
Co je svět?
Tak nevím, vnímámlidi kolem,že teplo, zima,lásky dojemže to všechno mne obepíná,vpekle je čisto, vráji špína,pár tváří znám,knim dodám hlasy,že nejsem sámmě nápad spasí,však, co když je to celé sen. Takovej živej,plnej vjemů,že svět je křivej,copak všemumusím vůbec rozumět. Já to nevím, co je svět…Prý jsme to „my“,to slovo mrazí,jak vládci tmy,jak bídní vrazi,ponížení, beze všeho,nic prý není, amen sněhou,nic prý není, slyším znít…Jen vjehle nitzašívá stesky,bolístkya zášti blesky,pojistky,že požár zhasne,žasne každý, kdo to zná…Nad slunce jasnéje jen jedno,všechny hvězdyjednou zblednou,anděl ze mzdyďábla platí,dobro ve zloa zlo vdobro zvrátí,tak to by nešlo…Nebo… Že by přece snad…To my jsme svět,a nejen já,to není vše jen přelud mysli,jež spoustu let(jak severák)prohání se, vnímám smysly,že smysl má to všechno, trýzeň,žízeň po životě,smrti sklizeň,že nejsem, nejsem jen já sám…Voku trna hřebík vbotě,utopím se jako kotěvdunách vln…Na jedné notěsněkým dalším… Pravda.
Klam….
Do tmy
Byla tma,víš - a vítrnahlížel, sprosťák, do okenškvírama…Vína litrupíjel jsem, kruh pod okem…Byla tma,já vzhůru byl,měl puštěnou televizi,na astmajsem víno pil,bděl – a překonával krizi…
Byla tma,prý pod svícnem,zlotrů nadělají světce…Vylámatvše kajícné,zbývá podlý kšeft, co nechceš…
Byla tma,zloděj soudí,poldu, který ho dopadl…Vnímáš mat,vnoci bloudíšvláhvi, kterou jsem popadl…
Byla tma,vbarvě lilaleskl se mír kulometů…Pít a smátosmělilas…Na dně vkapkách hledám metu…
Podivná paleta
Už zima zpodzimuservala poslední nepopsané stránky,tvář vdechla do rýmů,a měsíc kosí tmu světlem plné slánky…
Pláč hvězd měl almanacha smích hrobového ticha míchal barvy,jen bledé noci nachpožíral ledem srostlý strach jak pták larvy…Hvězdy se zachvěly,štěrbinou času nahlédly do nicoty,a zkřídel andělíchpírko se tázalo - tak co já. Tak, co ty.
Už podzim od zimynechal se obnažit až do morku kostí,a stóny pozdnímiji laská vpodpaží, starostí ji zprostí…
Už podzim do zimypřešel, vnikl divoce, tvář zbrunátněla,strhané kostýmy,tep odbíjí rok po roce, cos kdy chtěla… .
Ještě toho svědka
Teda, vy jste dvojka,šel bych za svědka,i když teda, počkat,je tu zápletka. Kdo že vás dva oddá,úředník, či kněz. Nevěsta dost hlodá,hlodá víc jak rez. A ženich se tadyvůbec netají,že chce prachy, satyr,vždyť se neznají.
Balada o životě
Jak Robinson hnán na ostrovse občas cítím. Marnost, vzdora moudrost je jen symbol sov,utone vmoři, nikde vor. Sním si – a kašlu na výtvor,jsem na obě ruce levý,pocit prázdna nepoleví,ráno zřím mlhu, večer nov,co přijde, to nikdo neví,konzum se stráví beze slov…
Vidíš. Je stržen mnohý krov,tam zuří AIDS, tam zase mor,válka si nese verbu rov,kdo má být bit, je agresor.
Již dávno...
Již dávno zobák krkavcese nezatíná do paměti,jež malátná, chce vyvracetpravdy odporné jak sněti…
Již dávno žádné bušenínerozráží ticho prázdna,skleslost střídá vzrušení,lež krále pravdu poloblázna…Již dávno žádné „napořád“zlověstně klované ve lži,krápník zokapů smí hřát,živý ač, je snadné nežít…Již dávno, co směl lidský žalpronikat do jiných myslí,snad vysokou daň vybíral,podmanivě nezávislý…
Již dávno zobák krkavce,symbol Damoklova meče,svou bolest nechce vyzvracetústy svého vypravěče….
Zbytečná, marná slova stesků, kde zblesků hrom a zhromu déšť se stává,stékají na vyšlapanou stezku, už bez lesku jsou na lásku stará práva,korodují, marná péče…
V očích...
Než bych našel hezké přání,jichž na netu nejsou tucty,ať Tě humor stále chrání,přeju Ti – též trochu úcty.
Ať svátky neproběhnou vshonu,ať se při nich nestresuješ,když už, vychutnat se donuťatmosféru, která pluje(a někdy propluje jen kolem),ať kdo chce, si pikle kuje,pochlubíš se čistým stolem…
Ať do dárků se nezabalíš,ať „bude líp“, není jen fráze,ať víc hřeje Tě, než spálívnitřní žár a žádné sazeneulpí snad na podlaze,ať jak letadélko létáš,a když přistáváš už na zem,strmé pády nikdy neznáš…
A ať to přání není vážné,popřeji Ti také hodokvas,když večer pak svíčky zažhneš,v očích máš předvánoční čas.
Skládám
Na podložce kostky leží,stěží se ještě soustředím,snad na ničem už nezáleží,jen, co je vzadu, co v popředí…Noc přelévá sen jak víno,život jak puzzle poskládám,co je, co není mojí vinou,ještě jeden dílek postrádám…Refrén:Skládám, skládám dohromadyčásti svých snů a nadějí,skládám vzestupy i pády,dny, kdys´ obracel se zádyi kdy sis´mě ved´ álejí…Obloha mi splývá se zdí,vidím však jasně, co kam dát,prstem sem a tam pouze jezdím,a vůbec se mi jít nechce spát…Kam si zařadím tě zítra,nevím, dnes nikam nepatříš,je skvělé, když si můžeš vybrat,vybral sis´, že mě už nespatříš…Refrén:Skládám, skládám dohromadyčásti svých snů a nadějí,skládám vzestupy i pády,dny, kdys´ obracel se zádyi kdy sis´mě ved´ álejí….
Jeden příběh
Vkřiku neviňátek,
vpláči bědných matek,
vdobě válek, vražd a násilí
přišlo na svět děcko
Dech
V nádechu vydechnutí
nutí tě projít obrazy,
podrazy a klopýtnutí,
světice děvky provází.
Tóny se linou
Jezdil jsem na kurz, co měl jsem velmi rád,
měl jsem zálusk na to si pěkně hrát,
měli jsme se učit, měli jsme něco znát…
Zkoušky se daly, sem tam to záhul byl,
Sem tam
Co jsem dokázal
se sám sebe ptám
ozvěnou mi je volné průčelí…
Sem tam oáza
Volejbalový song
Až se ráno probudím,
budu mít chuť hrát,
jména se vosudí
pak budou losovat,
Za tím co je neviditelné
Beyond The Invisible
Interpret: Enigma
(Michael Cretu/David David Fairstein) .
Vidím vodraze výtvor,
Nákup
Měl napsáno jsem na papíru,
co vše koupit mám,
mouku, vejce, sůl a pět sýrů,
no, snad na to mám…
Čmeláčí
Tam někde mezi pestíkem a bliznou
choulí se čmelák vokvětí,
proletí travou, zakrouží nad diviznou,
a spolu pak splynou vsouvětí,
Jdeme
Nad stanem křižují blesky,
puchýře máš na nohách,
prošli jsme snad všechny stezky,
steskymá jen mátoha…
Celej svět je jedna velká bouda
Celej svět je jedna velká bouda,
pořád slyším, jakou máme kliku,
už nás nikdo prej nebude poutat,
mám bejt hrdej na svou republiku…
O přesýpacích hodinách jinak
Intermezzo vpřesýpání,
do skla zatavený vjem,
co bylo, už není kmání,
nevymaní se už zem,
Supergirl (interpret: Reamonn)
Já jsem směl její bejt,
dělá, že snad mě bere,
já jsem směl její bejt, říká, že řídí svět,
uvidíš vočích jas – mužů má jak vší,
O Římu jinak
Zvon neslyšíš jediný,
vzáplavě jasu temné rozvaliny,
zhlíny tam bijí hodiny
poklidných dějin shromadou viny.
Balada o Messallině
Nechtěl jsem jí dát popravit,
manželku, matku svých dětí,
jiná mne dá pak otrávit,
tahle neunikne stětí.
Odlesk
Prskot pelyňku polykáaž do dna hořká chvíle,tak mile se dlaň dotýkádlaně jiné a v síleslabých ukrývá se klenot,jenž neobjevíš mezi řečí,jak paprsek tam v říši temnot,(bez not hudba stejně léčí). každému bol jiný svědčí. Nepřesvědčí odsouzenec,kterého málem uklovou,porotu, že z lásky věnecpohodil v řeku surovou. V řeku polopravd a mýtů,řeku palcátů a štítů,kde z nýtů kape teskný svit,kde cit snad hledal prosperitu,kde znělo stále - "stačí, jsi tu.
Neměnná
Sen rozplývá se,na jazyku už po něm nejsou památky. Zrní v klasechpodle zvykuchrastí a myslí na svátky. Kdy zralé zasadí se do zemědojemně a rozpustilečerstvě shnilé,žádné ale. Kraj světlý rázem poteměl,vše zvadlo čile.
Název, jenž po ránu nenapadá
Je vosková figurína,je loutka, co je na niti,je sklenice se zbytkem vína,je rána, co se zanítí. Je blesk, co strom rozetnul vedví,je židle hrubě překocená,je úderem silnou větvíta silných citů někdy cena. Je půda chrámu znesvěcená,je pekel symbol na kříži,jak jehla někde v kupě senase láska občas přiblíží. Jen netvor pro krásku sténá,jen námořník ostrov vyhlíží.
Ráno
Rozbředlýjak sníh, jenž nenapadl,rozkvetlýjak květ, co zrovna zvadl,si připadámobčas - takhle z rána,když vypadámjako šedá vránajak vyoraná myš,jíž zvoní právě hrana,že nenašla svou skrýš.
Pouštní růže
Pouštní růže (Interpret: Sting): (volný překlad)
O dešti sním,
sním o zahradách v pouštním písku jen,
znát bolest smím,
Mořský mág MARTINEZ
Na začátek bych chtěl říci, že tato autorka mne z dosud recenzovaných autorů v klubu Zoom oslovuje nejvíce. Je znát, že má cit pro jazyk, a to nejen ten český. Jako mořští koníci splývají s útesy, tenhle náš koník splývá se slovy, hraje si s nimi, dává jim netušené významy, city se v nich odrážejí jak v průzračné mořské hladině, kde pod hladinou se skrývá variace forem a barev života. Několikrát mne svým dílem inspirovala k vlastní tvorbě.
Tangerine
Probírám ten letní dena cítím jenom prázdno stěn, zmučen. Hodiny klid nepříjde. Refrén:Tangerine, světlo, stín,přeludy snové nezkrotím. Je víla má, jsem její džin.
Kyselé citróny
Volný překlad - melodii jsem si stáhl u verze překladu od Martinez (Lemon Tree):Jak míval jsi rád ten nudný dům,nedělní depka - jenom déšť mluví k mým rtům,ždímám nezájema zaháním nudu,co sil´s, nezraje,já vím, že´s v čudu. Je těžké smířit se, že je to snadné. Projíždím kolem kolem fár,rychle - chci se mást,v dálce vidím zdar,chci umět čelit osudu,mne servou ostny. Já vím, že´s v čudu,je těžké smířit se, že je to snadné.
O konících jinak
I. Moře otázek,moře odpovědí,v pouštní oázevodu pískem ředí.
II. Hřeby do kostí,kříž pak do slov vrazívrazi - pohostí,komu vaz pak srazí.
Bez zpovědi
Když se kaji, jen se rouhám,když cítím, tak jsem necitelný,je beze snů má každá touha,v slzách mám úsměv potutelný. Uspává mne prach jen střelný,ukolébavka mne straší,čím prudší svit, tím více zhášíse svíce sebevíce dlouhá. Pro mne důkaz hmatatelnýten je, kde legenda pouháse jak tma nad krbem snáší. Rmoutí mne, co právě raší,bez kněží věřím, smilně věrný,v šlápnutí vedle neomylný,na bílém místě víc jak černý,v slabosti své víc jak silný,jsem ten, který neostrouháa jemuž úspěch z kapes čouhá,neuspěje ovšem - plašího vidiny, díry na rubáši,vždyť mlčím jen - a tím jsem sdílný.
Klování představ
Rotunda v poli vzpomínánína vyprahlý mech a vánek vlahý,oděn v pryskyřici, jinak nahýje les bolesti - duši chrání. Kanystr s trucypohozený u studánkykazí symbiózu. Vždyť pod kapucizadíváš se na červánky,srazíš jezdce z vozů. A koně klušou, bílí, vraní,sedla tužeb, uzdy vášní tichých,jež snad vzdouvají se nad kalichy,blankyt snů - a v něm křídla vraní.
Rošáda bez věží
Černá, bílájsou barvy šachů,kde bílá pravdu neznačía černá cestu krachu. Lehká sílavede hlavní boj. Morálka se zde nezračí,nástroj k cíli je zde voj. Král na královnu nemyslí,figur ať padne tolik právě,aby soupeř prohrál hravě,hlavně nedělat nesmysly.
Po(v)zdech
Půdorys se ztrácí ve vrcholcícha z přehmatů se vrší zákony. Od přírody jsou mloci a čolcivzdáleni více jak na hony. Trůn rozebrán až po piliny,žezlo zrezlé,červ jabko hlodá. Z paláce jsou rozvaliny,tělo skleslé,kol samá voda.
MARKÉTA hledá svého Fausta
Do šera slov veršotepua hledám strunymalovaných ód,brousím hrany ostrých střepů,vyrábím runy,luštím zašlý kód. Oměj zřím a rudbékie,trvalky mizí jak dřevo lesů,mezi řádky výkřik žije,ptáš se břízy,co neunesu. Epitaf je zde početíneposkvrněné jak záblesk tónů. Svou řečí umí mlčeti,oči zasněnéa v slovech tonu.
Na povrchu
Krůpěje potu slunce svitu,briliant sněhu v březoví,hory ponořené do svých štítůs kopím nikdy neloví. Mraky se snesly nad jehličí,souhvězdí klidu promlouváa aniž se komu omlouvá,příběh o příběhu líčí. Uvěznili věž v srdci dcery,a to dcery přímo vládce,kol je samý jed a zrádcea sudičky bez důvěry. Snad nestane se z víly skřet,obr, co dáví trpaslíky,Sněhurce pak její díkyzmrznou provždy naposled.
Cyklus
Sežehlé údy,kdysi lesy,lásku půdysají běsy. Útesů bokybičované,plynou rokysamozvané.
Tak plyne nic,nic mnoha podob,za smíchu výletnic,za stenů porob,úpění nudy nud,stereotypů,k zoufalství hnaný pudje bez posypu. Náledímikde se smeká,mezi svýmičepec smekátupost.
Téma skoro klasické
Šašek krále popouzí,tím, že ví,tím, že ví hodně. Nesleví,vždy nevýhodněpro vladaře probouzív lidech nadějia víru,že nadějíse ještě míru. Míru nemápro svůj jazyk,ústa němáse tu plazípouze zdánlivě,však vládnouřečí až mazlivěsnadnou,bez otěží,beze zbroje,žezlo leží,vládnou boje. Šašek skončí se svým pánem,ví, že větev řeže si,přece ho to neděsív postavení nevítaném.
Shrnutí
Stále stejné v blátě kroky,modř oblohy též je stejná,někdy chvíle trvá roky,drahá, také neprodejná. Někdo rozšlapuje lejna,někdo se zas nezašpiní,v citech láska neochvějnádo žití se mocně vklíní.
Předjaří
Jak pevný disk,co získá paměť,jak obelisk,jak děsná havěť,připadá mi každé hnutí. Jak v ruce hřeb,jak v prsou dýka,jak skřeta škleb,vše ve mně pyká,znám protijed na uštknutí.
A přesto jed mně dodá síly,naposledcos ve mně šílí. Pak jako sopkavydá popel,jako kobkazná váš ortel.
Jen tak pro radost
Ve fialovo-černém světle probleskuje bílá kůže, v očích třpyt. Pupeny citu nerozkvetlé. V odlesku je víra. Může dovtípitSe, kdo rád měl,rty,byť popraskané,bez oázy mít nepřestanerád poušť, jíž šelstysměry.
O Mahátmovi G. ještě trochu jinak
Z hromady předsudkůa slepé víry,že zlo se dobra silou mýtí. S hovady v žaludkua s elixíryžezlo pak s moudra žilou mítiNestačí - a hlásatostříať proniká srdcem bez odporu,ať zlo se hubí v dobra moru. Vždyť stačí nasát. Prostřivzduch čistý - ať poskytnut je tvoruať přejde či zajde na pokoru.
Slova útěchy pro A. Šípka
Jsou břevna, jež se neodvalí,jsou kry, jež pálí skryty v nás. Chce plivat to na tuny slávy,na kritiku, na nemravy,většinou to chce jen čas. Chce to druhé neurážet,sebe srážet víc než jiné. Jak čas plyne kousky manžetdíry v kabátu lze snášet,co snést se nedá, stránky stinné.
Snové bdění
Snové bdění:Bylo takhle po malinách,trny rozrývaly city,otrhal jsem zralé mýty,rosa, tráva, stráňka stinná. Paprsek se prodral hvozdem,v mracích blankyt nechal průrvu,čeká, až si plod svůj urvu,svěží ráno - přec tak pozdě.
Vánek nerušeně čechráosud, co není předem dána jehož není nikdo pán. borůvčí čte z desatera.
Rozpory
Rozpory:Pevná můžeš být jak oceli křehká jako stvol. moc rád proniknul bych do cel,kde ukrýváš svůj bol. Kde jak přiznání, tak protokoltvoří jeden rukopis. Kde každý klad má mínus póla každý zápor kladný rys.
G_B_SHAW z mrtvých nevstal
G. Bernard nevstal z mrtvých:Do nebe schody překládal,jinak píše to, co cítí,vyklouzne mu z jeho sítí,jenom sem tam rybka zlatá. Člověk se vůbec nenadál,že se také bláto třpytí,někde uvnitř ho to chytí,prýští krev - a žádná vata. Nutno říci, že si tento autor svým pseudonymem ukousl sousto dost velké.
Jak jsem se zamyslil
Jak jsem se zamyslil:Tak jsem tuhle uvažoval,co je demokracie. Pojem, pod který se schovali ten, kdo druhé zabije. Stádo občas kamsi dusá,pak se srotí do ohrady. Informace často kusápřežvýká se bez porady.
O konzumu trochu jinak
O konzumu trochu jinak:Četl jsem stať o plození,šukat, plodit, shánět zboží,to si autor málo cení,v tom nevidí cestu boží. Že se bezduchost jen množí,není však křesťanská víra,o lásce, ne o rohoži. Mít jen koule, zbývá díra.
Jak to celé bylo?
Jak to celé bylo.
Ve vaně paže bezvládná,
tělo jen ve spodním prádle,
figura kdysi bezvadná,
Lidskost a stvůrnost
Lidskost a stvůrnost:
Pečlivá a svědomitá,
vzdělaná a snad i sduší,
tou byla, jež neodmítá
Vánoční přání
Vánoční přání:Dnes by prodali i jeslei seno, kde se narodil,ten, kdo povznést uměl skleslé,byl tam, kde někdo marodil. Aniž bych tady závodil,přeji trochu rozjímání,náladu jsem snad navodil,přemýšlejte, je mé přání.
Mrazivá
Mrazivá:Sníh napadl - a roztál záhy,křídla vloček pije vzduch,zem vyprahlá pod tíhou vláhy,loká mocně v přítmí vzruch. Ten zlověstný klid je vlastně ruch,samota věčnou společnicí,v zimě marně hledat hejna much,též nezavadíš o štěnici. Ve sněhu oděv pouze sporýpokrývá osud, dávné sporya tělo jedné prostitutky. Nějaký člověk, zřejmě chorý,chtěl políčit si na potvory,punčocha, úlek - a stisk prudký.
Protimluv
Protimluv:Chtěl svět jsem, kde se neválčí,kde vše neovládá zloba,kde spatříš tanec vestálčí,z něhož padá sladká mdloba. Chtěl jsem cit, kde vědí oba,oázou jsou si na poušti,obraz citu drží skoba,hloub do zdi co se zapouští. Cit mít, co lásku napouští,nezrazovat, nebýt ladem,tu poznat chtěl, co odpouští,nebýt zmítán žízní, hladem. Netetelit se nad pokladem,nemít ji jak vzácná býlí,jež skoncují se zlým hadem,dobrého by nehubilyplody bylin, které zbyly.
Obzory
Obzory:Přely se pistol, dýka, jed,kdo z nich tří je účinnější,zatouží-li se naposledpohlédnouti na svět zdejší. "Nezanechám stopy vnější",hrdě jed se naparuje,"ten jsem, který ukonejší",krve prý se vyvaruje. "Zalez zpátky do své sluje,kdo tě pozří, pozná muka,se mnou ihned jinam pluje,stačí chvíli pevná ruka". "Jo - a celá hlava puká,naděláš tam binec děsný".
Balada o ženě, jež se stala pouhou věcí
Balada o ženě, jež se stala pouhou věcí:
Ač v znamení lásky narozen,
nejistotu poznal, křivdy dech,
nikdy nedosáhl na hrozen,
Proč
Proč. Zavrh´jsem ráj,do pekla šel,šel světa kraj,nic nanašel. Snad dík, snad žel,chceš-li, se kaj,já nesnášel,svých citů stáj. Jak víno zraj,proč nesráželjsem přes okrajtvých hroznů pel.
Why
Why. Why shall I tryto go to hell. Why shall I cry. What can I tell.
Zdviž do vyšších pater
Zdviž do vyšších paterNestrhávala svou krásou,však slovem strhnout uměla,šla vždy svojí vlastní trasou,nikdy ne podlá, umělá. Snad její vize utkvělána cestách bludných úpěla. Nezahodila se s chasou,jež bídné pro moc odstřelí. Někdo řeší problém kasou,někdo pak slovem, prozře-li.
ALIMRA ví, kde nedat "J"
ALIMRA ví, kde nedat "J"Rozostřený duše vnitřek,kde vše matné získá tvary,kde i včera značí zítřek,kde ctnosti jsou za nešvary. Obrazy utkané z páry,bez klišé stoupají z rámů,díky za tyhlety dary,verše medůziných prámů:-)) Zkrátka a dobře, autorka ví, kde nedat "J". Ví, kde se zastavit jak před hlubokým srázem, takže člověk zří strž v celé její propastnosti, ale nespadne do ní. Verše vypadají jednoduše, a přesto překvapivě, že se někdy až tají dech.
Juditin návrat
Juditin návrat
„Dílo je dokonáno - vrah je sťat,
teď měli by mne hýčkat doma,
za hrdinku svou mne provolat,
Pobřeží
Pobřeží:
Srázy, do nichž moře bije,
dno nevidíš pro sepie,
příboj vyje – moře skučí.
Pochybný kurs
Pochybný kurs (Na melodii “Vzhůru na palubu…”, zpíval K. Černoch):
Přímo snad do pekel všechno směřuje,
jaký dát kurs, satan určil už,
člověk se člověku furt míň svěřuje,
Moudrost blázna
Moudrost blázna (na melodii „Let it be“, Beatles):
Přišla ke mně znenadání,
řekla, ať to nechám být,
ač moudrý, nemám zdání,
Kde vládne strach
Kde vládne strach (na melodii: „New Orleans“ – “snad znáš ten dům…” – od (Animals)):
Kde vládne ďas, kde bezvládí, kde hudbou je třeskot min,
tam války zas ti neřádi vedou o vlastní stín.
Jsou věznice, kam nevniká nic lidského a ani svit,
Znám
Znám (na melodii J. Nohavici – „Pasáček krav“ či jak se to jmenuje):
Znám přímou cestu,
znám i strmý svah,
kam sám by bez protestů
Svět odjinud
Svět odjinud (na melodii “Zelené pláně” – “tam, kde zem duní…”):
Vsákne se voda,
vsákne se i krev,
kdo do zad bodá,
Svět na jedno brdo
Svět na jedno brdo (píseň vyděděnce):
Předzpěv:
Připoután klanu
šel po mocném klanu,
Balada o sebestřednosti
Balada o sebestřednosti:
Kdysi se mu zalíbila,
černé vlasy, úzké rtíky,
celkově tak černobílá,
Hranice moci
Hranice moci:
I.
Zrak muže planul,
hlas se mu třásl,
Balada o Pražském jaru
Balada o Pražském jaru:
V lidech bylo tehdy cosi vřelé,
ještě se nadchnout uměli,
zhnuseni z popů zřeli kazatele,
Balada o vzdoru
Balada o vzdoru:
I.
Lež do pravdy balí jak drek,
sedmá velmoc dá psí hlavu
Balada o lidech dvou ve světě jednom
Balada o lidech dvou ve světě jednom:
Je dáno, kdo vrah je, kdo jeho oběť. ,
proč v bytě svém zemřela nájemnice. ,
proč krev její vystříkla na rukojeť. ,
Bestie?
Bestie. :
Igor vedl podnik noční,
dost známý v zemi noční klub,
na sedánky tam - na výroční,
Houby
Houby:
Travin hrdá katedrála,
kol ní ze stromů kláštery,
chórů píseň ven se drala,
O písmáku trochu jinak
O Písmáku trochu jinak:
Norsko leží na severu,
Dunaj na jihu zas teče,
ten fjord říz má, na mou věru,
Jako ta krajina
Jako ta krajina:
Jak vlistoví lípy včelí bzukot,
jak vůně čerstvě posečených luk,
jak bystřiny lesní teskný hukot,
Jako ty vlaky
Jako ty vlaky:
I.
Já na nádraží rád sledoval vlaky,
jak přijíždějí a zase odjedou,
Jako ta hvězda
Jako ta hvězda:
Jak hvězda dávno vyhaslá,
jejíž záři zříš jí po zániku,
je někdy láska člověka
O rybaření trochu jinak
O rybaření trochu jinak:
Cár zvlčích máků
a pero jestřábí,
cestičky chrobáků,
Balada o ženě, která se vzbouřila
Balada o ženě, která se vzbouřila:
V zemi africké té běžné bylo,
že muž znásilnil si, tu, co chtěl,
že jí se to snad nelíbilo,
Balada o slečně K.
Balada o slečně „K“:
Byla vnímavá a nadaná,
zázemí měla prvotřídní,
už v šestnácti byla zadaná,
O spravedlnosti trochu jinak
O spravedlnosti trochu jinak:
Ti, co vraždili, si myjí ruce
a kdo nevraždil, teď vkobce dlí,
teď vážený je vrahů vůdce
Sandokanův návrat trochu jinak
Sandokanův návrat trochu jinak:
Okupanti nechtějí vzemi klid,
radš´ Rasku podporují – chtějí chaos,
kašle se tam na prostý lid,
Vinna
Vinna
I.
„Od svejch patnácti jsem na drogách,
a na ulici dlouho šlapu,
Já jen jdu
Já jen jdu
Nejsem lempl,
já jen jdu,
za Tebou, hladov, bit,
Asi to musel být přelud
Asi to musel být přelud:
I.
Já nedala ti nikdy najevo,
že bych dala ti klíč ke své duši,
Ljerka (překlad)
Djordje Balašević - (Dnevnik starog momka, 2001) - Ljerka
I.
Korzo má především svůj řád,
má tempo, jež lze mít rád,
Dotaz bez odezvy
Dotaz bez odezvy:Nejvíc bloudím za denního světla, a to tam,kde směr je naprosto jasný,ve tmě a spleti všech katakomb si přijdu zato jist,tam znám to jako své boty. Co beru za samozřejmé, je to, kde není ani kapka jistoty,naopak, objevuji s respektem a s pochybami,v čem se dokonale vyznám. Lnu nejvíce k tomu, co mi vůbec nerozumí,a zavrhuji v sobě to,co přesně vyjadřuje, co cítím, co chci,i když nevím, co vlastně mám chtít. Když nemám vůbec na výběr,tak vždy i volbu najdu,přijdu si zato zahnán do kouta,když to vypadá, že jsem svobodný a nechybí mi nic.
Bezdomovcův žalm
Bezdomovcův žalm:
I.
Nechodil jsem do pajzlů,
a nelezl jsem do bordelu,
Soud jedné rodiny
Soud jedné rodiny:
(drama - částečně ve verších)
SOUD JEDNÉ RODINY
Osnova:
Čeho se bojím
Čeho se bojím:
Čeho bojím se, je že mne znáš,
čeho bojím se, je, že mne máš,
čeho bojím se, je, že mne máš i dost ráda
Píseň o jedné květině
Píseň o jedné květině:
Jsi kvítkem, co trávou se prodírá,
jsi bránou, která se otvírá,
jsi svitem, který proniká
Loučení
Loučení:
Asi vždy, když končil týden slastí,
ťafku jak jsem cítil návrat zpět,
co mne vábilo, ránu bez náplasti,
Miniatury o válce
Miniatury o válce:
I. Psi ve válce:
Stříleli z rozmaru na němou tvář,
stříleli hlava nehlava,
Jak se pozná hrozba demokracie?
Jak se pozná hrozba demokracie. :
Hitler vládne velmoci,
vládne až do své porážky,
ti, co ho mohli přemoci,
Píseň o lesní romanci
Píseň o lesní romanci:
Já sedl jsem si na palouku,
stromům jsem hleděl do koruny,
bylo motýlů dost tam a i brouků,
Memento zkázy
Memento zkázy:
I.
Zlatá je monstrance,
kněz hřímá do davu,
Zpověď ztraceného Villona
Zpověď ztraceného Villona:
Ač nejsem princ, vše směl jsem mít,
vzdělání, krásku, bohatství,
úspěchu se nechtěl překrmit,
Oslava jara
Djorde Balašević (překlad jednoho textu z „Deníku starého mládence“):
Namísto modlitby šeptala´s „vždyť to má času dost zítra“,
jak Scarlet překrásná, možná i nešťastná - tvou maluji líc,
tak jak jsi lámala v kamenolomu zase pouta jitra,
Bolest krásy, krása bolesti
Bolest krásy, krása bolesti:
Prostranství lesů hustých kol,
a trávy se vlnící přes mokřiska,
no a jeřabin sešlých smutný bol,
Balada o Villonovi na šikmé ploše
Balada o Villonovi na šikmé ploše:
„Jsem vrah, jsem zloděj, vyvrhel,
zabil jsem v obraně a kradl zbídačen,
úspěch pro mne měl vždy zádrhel,
Balada o Villonovi na šikmé ploše
Balada o Villonovi na šikmé ploše:
„Jsem vrah, jsem zloděj, vyvrhel,
zabil jsem v obraně a kradl zbídačen,
úspěch pro mne měl vždy zádrhel,
Jak jsem sháněl mandalu
Jak jsem sháněl mandalu:
Já kupovat šel obtisk na sklo,
z úst dralo se mi - „mandora“,
že nástroj je to strunný, prasklo,
O jedné krajině trochu jinak
O jedné krajině trochu jinak:
Jak blesk, co zmraků vstromy sjíždí,
eh, sjelo cos zní přímo do mne,
krajina krásných je to hýždí,
FRANCOIS VILLON: (překlad jedné z balad)
FRANCOIS VILLON:
BALADA, KTEROU VILLON NAPSAL LÉTA PÁNĚ 1458 NA NÁMĚT, JEJŽ U SVÉHO DVORA V BLOIS URČIL VÉVODA ORLEÁNSKÝ
(překlad: Marek Řezanka)
Ač u zdroje, jak Job jen strádám,
Lorelei
Lorelei (od H. Heineho):
Co značit to má, nevím vskutku,
proč padl na mě náhle splín,
tolik bolu v něm a tolik smutku,
Lorelei
Lorelei (H. Heine)
(pokus o anglickou verzi)
I don´t know, what made me worry,
what made me in a minute sad,
Balada o úzkosti
Balada o úzkosti:
Jménem Clare - a byla milá,
holt chtěla také s někým vztah,
však z toho, s nímž se seznámila,
Balada o světě očima Villona
Balada o světě očima Villona:
Stoletá válka pominula,
dva válčili - až skápli oba,
z mocných rázem je jen „nula“,
Balada o nové supervelmoci
Balada o nové supervelmoci:
Ta zem nestala se tygrem v kleci,
který dravý ač - je bezbranný,
shodila vše, s čím se nechce vléci,
Balada o Veneteii Porridgeové
Balada o Venetii Porridgeové
(na motivy románu „Jistá spravedlonost“ od P. D. Jamesové)
Marek Řezanka
Praha, 2003