Písmák Jsou i věci druhotné
To tehdy, když
malá moucha
kolem mě přelétala,
tak bezděčně
Už přístav není a málo to změním
Být lodí
tak do přístavu nedopluji,
protože lodě nevrací se
tak jak bychom chtěli.
Krev pouští
Daroval ji lásku
muž, co svaly měl jak provazy tlusté
a přesto se na nich nedokázala udržet.
tak odešel, jako všichni před ním.
Domluvil jsem Bohu
Domluvil jsem Pánu,
aby do kruhu
myslí nevstoupil.
Přestaň řvát
když chcípáš, fakt to nebolí
To tehdy, když
malá moucha
kolem mě přelétala,
tak bezděčně
Až tak se zaprodat
Když chvíle nepříčetná
dodá věcem glanc,
pak Ježíšku nestresuj
pro věci malicherné
Mít pokoj nadstandardní v tom Hotelu, ještě neznamená, kámošem Jeho být....
Paranoia konečně rozměr dostává,
co když to dění
je jen
špatný vtip.
Kdo by řekl, že hory se mohou stát bludištěm pro laviny, co padají už jen v létě
Znal dobře jsem ta místa,
kde laviny spadly tak zlehounka,
byly to víčka Tvá
a sníh ulpěl na řasách
Otevři štiku
On tomu říkal perfektní den
a přitom nechal
ty štíhlé ryby němé.
Rád ukazoval
svatba dcery starostovy
Bylo jaro
a louka poseta petrklíči
u stolu na louce
tety tlusté
Tolstolobikem
Do kaluží, vod a skel
kopeš, netříštivá.
Od kurev pod krompáčem
je cítit čerstvá slátanina.
Výstřely nad vinicemi
Narodil ses za úplňku,
synku farmáře zobličejem vlka.
Vždy rád si se díval do dálek
zkopců a věže kostela.
až psa hodím do guláše bude mi zle a truchlivo, a vy vegeteriáni neplačte, neb i jiná stvoření režisérova ohrožena jsou
každou chvíli
kterou neodpískám
zavelím
do osin pružených
z nedostaku bytí je mi k blití
činím,jak činím
jen z krve
a dostatku blití
málo se podzim chytí
Znovu jsem dal ruku do pasti, aneb milostná báseň
Tak dlouho jsem po horách chodil,
abych lásku znovu k výšinám,
těm výšinám,
kde jablka červivá odrodit jsem chtěl.
Zpátky do peřin
Nic není navždy,
až trumpetista jazzový přestane mít
ten správný nátisk,
nechám spočinout rty jeho opuchlé.
Lázněmi krví napuštěnými proplouvám s lehkostí
Nikdy se tak nezvoní,
jako když Bůh odpočívá
vorlojích
a když vytáčky
Domů
Když slunce zapadají do stínů,
nezmění se nálada.
Tak křehká
a přeci cosi postrádá.
Z modrého světa
Co ve snu octne se,
vprostoru zmizí.
Bůh dal,
Bůh vzal.
Lámání chleba
Nenávidím Tě.
To tehdy, když piješ krev
vchladných kostelech.
Co na tom, že Ježíšova.
To až jednoho rána les stane se Ti hrobem.
Jednoho podzimního rána
zjistila jsi
že tvá kůže
už není perfektní
Tobě
Tak jako pohladit dítě,
jako zabít psa.
Tak jako vykoktat chci Tě,
nemohu dal jsem slib.
o tom jak v restauracích duch doby podepsal se mo"č"í...
sedím si tak nezjištně
v hospůdce skoromilé
a lůza, ta co příběhy
vyprávět by chtěla
tak zdánlivé příkoří i vola pokoří
tak do hospody mé přišel jsema ta vůně sesbírala sea křičet mohl jsema piva polykatjen do tehdy člověku, či sviniotevřeno jesthurá nonstopve chvlích, kdy člověksrdce otevírájen dodýchat statečněa hrděsnad navždysnad naposledykozu beran opícháltak bezděčněa znovu svět bolí.
Na vánoce superman nepříjde si, tak vesele do zítřků otylých.
a přišel mužjak hora velkýa dárky nabízeli odpuštěníco do krabicnoblesníchnevleze seza dveřmifrantišekcítit bylto nežzáclony vzplályvším tímbožstvema hlasco v dálivykřikovalšťastné a veselémi už takveselýmnepřipadaltak znovudo dnů všedníchvyspěme serežiséreodpuštěno.
Už jinačí to nebude, snad dobrý a spravedlivý byl si osude
Ta touha,
když balónek pouťový
se naplní,
ne vzduchem, heliem,
Tlustá paní
Jedna paní chytala do sítě motýly
a dovedla číst knížky dětem otylým.
A ta paní, když byla zvána
sama byla vždy umlsaná.
Balada o vyměněném mozku, co nutí mě pískat si jako sbor kurev nebeských, ale odpověď mi nedá.....
Když v úplňkuv měsíci samotnémto úzko zabolía smutno v sanitkách nočníchkrev srážíjako tehdykdyž světloto k nezapoměnízhasloa Bůh to opustilvrazilo se cosi do kostído kurevdo zlob všedníchtak aspoňzapískám sinaposledynež shořím.
O sluncích, krysách a psech
Vyšlo slunce a jasné světlo zalilo údolí.
Předešlé dny se nesly ve stínu bratrových snů o krysách.
Tvůj malý bratr, malý Jim
viděl ty velké krysy, jak cpou se zrním zvašich sýpek.
Jen zašeptat
Sanděly zabijáky
až do rána
kávu studenou popíjet
a nechat vzkaz na stěnách bílých.
Do světa, do vod, kde ještě jikry odrodí se, vždy spletu ti ňit a znovu neodrodím se
Někdy, když smutektrápí těa myslíš na věci milovanétehdy zapomeneša srdce bije tipro tu důležitostnavěkypro milostiprotože sámsi na sebezapomněla to bolízkus vytrhnout ze zeměkopretinua dětem dopřáttrochu splínuuž to krásno neodrodíšuž plamennezahořítam, kde vášeň není vášniváuž není co dělattak potvoříšdo světado vodkde jikry ještě rodíblaho rodí.
Jsou i věci druhotné
To tehdy, když
malá moucha
kolem mě přelétala,
tak bezděčně
Smutně
Jak těžké je říct,
že nebude moci pokračovat
klavíristka,
co prsty si zlomila.
Od slunce do nikam
Světlo, řekl ON,
až svrbí za ušima.
Je zvláštní dnes
Zakato Hirošima.
Zrození klikaté
Padla mlha,
už nenajdou se děti.
Koupat se vkvětinách
je prokletím.
Rozměním se
Vyměním šupiny rybíza oči psí,úsměv dítěte za uštknutí hadí. Bezbolestně buduprsten zrezlý navlékat Ti. Na chvíli zmizím Tispříchodem podzimuNeboj, drozdi se Ti vrátía znovu zavoní Ti zvonky na louce učesané. Hodíš mincí si o zimua zavoníš deštěm podzimním.
S trochou času, člověk obyčejný může důstojnost svou ztratit a v zápětí si znovu hodinky své nařídit zpátky na nulu
Stal se hodinářem,člověk, co Bohem byl povolán. Snad pro umění své,snad pro čas, který zbýval mu. Ale špatně hodiny nařídil. Tehdy Otec se na něj rozhněvala bil do zvonů,zvonů, tak nesvobodnýcha znovu, a znovukrev na něj chrlila hodináře sudboudo ran otevřených časem a cepy bil.
to není důležité
a bude jinaka bude hůřa bude pro všechny ustlánoa vlastně hůř být už nemůžekdyž potichuse ta tajemství šeptajídovedl jsem snad to do koncea do zim dalekoa do zim vrácenota slovabyla cítit tajemstvímsnad z klasůsnad z kukuřicezrno rok tentozrno neurodí sedo větrudo lip, do bříz snadtak kropenatýchjako kůže dalmatinůléto bylo divnékdyž oslavil jsem homyšlenkou o podzimutak zvráceněkvěty zase místama blednoua zvláštnítak bláznivě.
Až na zimu
Když světlo přes listí podzimníproblesklo,zvedl se vítr a na stůl paní zimydopadlo to psaní. I podzimní zahradyvěčností zaspí, co více si přát od podzimuzimo. Až louky pod sněhem zmizía poznám zimy chlad,do rán ospalých,řeči o čtyřlístku,snad jsme se zasmáli. Co tuší podzimní lítosti,zaspí věčnost Tvá.
Slepíš to?
Bývala tma,když prosila chtěl jít za světlem. Bývalo přítmí,když rozsvěcelstarou stříbrnou baterku. A bylo světlo,když začalbýt slepý. To všechno nemohl vědět,když slepotaještě nebyla slepotou.
malíř a Malířka
Zas přivedla si domů návštěvu
zhospodské vernisáže.
Malíře pokojů.
Co na tom, už nemůžeš si vybírat,
Do vlasů mi ještě zafoukej
Zrovna, když chtěl jsem špínu zrukou smýt,
ten pláč zkostela šeptal mi
Já přeci vTebe nevěřím.
Tak jako malá holka
Nejlepší báseň na světě
Když slovo stalo se slovem,
našel se básník
Jenž zjasnozřivé hrůzy ze smrti
donekonečna bědoval.
Když labutě smutkem pomalu umírají
Ve vsi pod zámeckým mostem,
plakalo dítě pro lásku,
lásku labutí.
Pro lásku labutí
Hmyznem
Jako krev se dnes
na bílé stěně vyjímá,
do stonků stoletých
vzpíná cosi, jako ruce zvláštní bylina.
Jaké že krásno může být, v hospodě prázdné a hlavně nesmutněme pro Ty, co znají věci dané, jako, že hlava nedostižná zdá se být i pro dítě elektrické.
Když slunce zapadají do stínů,
nezmění se nálada.
Tak křehká
a přeci cosi postrádá.
i tak vypadá láska
Dnes večer
protáhnu se
klíčovou dírkou
do krajiny