Písmák Nadechnutí
Promiňte mi sentiment
i proklínané klišé,
mám nekonečnou chuť se rozběhnout a nebýt viděn,
můj Svět je jinde, povím Vám lyrický příběh,
Vypuštěná řeka
Asi jsem se narodil příliš nahý,
jsme totiž jako stáhnutý z kůže,
každý pohyb, pohled bolí
a to jsem jenom dávno řekl své sbohem.
Ona
Droga je jako ona,
zbaví tě smyslů
a smysly ti dodá,
je falešná a nesmyslná
Šílená generace
Není pravda, že necítím,
možná máme všechno, nové možnosti,
kdo by ale bádal v okvětí pelyňku,
trpkost se nabízí sama,
Stejnost
Plazíc se jako hadi,
točíme globusem,
dívíme se, že zůstáváme sami,
ale kde je za nosem.
O tom jak jsem otevřel zavřené oči
Zajídáte se mi,
ano bez jakékoliv omluvy,
zajídáte se,
vaše chabá autorita,
Ráno
Promnul jsem si oči
a zavadil jsem o bolest - rána mívají dohru noci,
pod víčky schované hvězdné nebe,
dosud jsem nevyšel ze snu,
Dech beroucí vzdech
Život se nabídnul a my ho vzali,
poučení natolik, abychom vyhrávali,
v rozmazaných pocitech a trapných pózách,
rukama rozhazujeme, chceme být hlavou davu,
Příliš silný magnet o dvou pólech
Svět se mi zalil do slz,
a přece žádná nekapala,
zůstaly potvůrky v očích,
to abych se utopil,
Generační
Nesnáším rozpaky doby,
když lidi věří na sny jako papež na budhu,
nechci kázat proklínat či soudit,
jen říkám že dneska už málokdo bojuje,
Kompromisní
Kam plují koráby myšlenek.
Když nemají majáků, tak k útesům.
Zanechme litování,
čas kráčí pevně, ačkoliv poslepu.
kam s námi
Mosty letí do povětří
a my si lžeme do kapes.
Kam s minulostí.
Kam s něžnou krásou upřímnosti.
A přes to je to sen...
A Svět je bez zájmu
a přesto je to sen.
Podat Světu ruku
a pronést slova "tady jsem"
Tvůj obrázek
Podívej, kam se to dívá,
pořád nevěří,
nikým a ničím není si jistá.
Kdo by si myslel,
Kadibouda
Je toto ono.
Modrý květ, kadibudka,
ukrytá pod kapradím z hvězd.
Ta dávná legenda,
Vesmírem
Kdo může proboha,
ženo má, kdo může
vytrhnout zub minulosti,
když má ústa jsou bolavá.
Nad přehradou
Jsou místa na naší planetě,
kde zahledět se,
znamená být polknut jako Goliáš velrybou.
Jsou místa na Zemi,
Není vidět
Žádné zákony nepíší o citech,
mluví o tom co musíme a co je svatým trestem
pro smrtelné,
ony se otáčí zády ke smrti,
Nový krok o kus dál
V zájmu Amorovy vědy,
jsme odtrženi anebo
vtaženi do sebe.
Svět se točí a my jsme vrtule,
Bílá tma
Plnovous bílá jinovatka,
ten starý muž kráčí v bílém pekle,
není tu obloha, pevná zem.
Na nic nemyslí,
something
In my own
Is something for living,
That´s long way before me,
With deep rivers and huge sea,
Několik vloček soli
Vpoháru jsou ostrůvky Zpláče,
A nám je jako po prvním
Doušku ztatínkovi sklenice.
Slzavá údolí, jsme rychle přebrodily,
Chvilka
Sedíme na slzách
A za námi tak celé moře,
Bez konce je,
bez barvy,
Botanik
Láska bolí,
je jako drápek do duše,
Mars versus Venuše.
Měsíční krátery
Řeč očí
Pomalu propadáš nahoru,
Vkaždé chvíli někdo jiný,
Ve stejném světle, ale stejný hlas,
Jsme bez nadějí,
Honzík
Vysoký strop,
Skopulí zticha,
Mrazivý hrob
A jeho šestiletý pán.
Oběžen
Otočen k západu,
otočen k němu zády.
Opřen o zábradlí,
zavřené dveře – ty nikomu nepřekáží.