Písmák jak z nebe padaly boty
Hlava na hlavě, deštník na deštníku, další uspěchané ráno.
Nejlíp koukat na ten shon pěkně shora, ztepla vyhřátého bytu, soknem vedoucím přímo na náměstí. Skávou vruce a s úsměvem na rtech, jací jsou ti lidi pitomci, že si budík neposunuli na pozdější hodinu, stejně jako to dělám jednou za čas, poslední dobou spřibývajícím podzimním sychravým počasím však čím dál častěji i já.
Smyšlenkami kdesi stovky kilometrů daleko projíždím dav očima, těkám zjednoho člověka na druhého.
Hraju o život
Šumění listí, to jak ptáci štěbetali – všechno jsem si pamatoval. I to, co jsem měl ten den na sobě, nebo jak mi jehličí napadalo do ponožky a škrábalo. Den byl tak krásně prohřátý a slunce spalovalo zaživa. Ale pod tím stromem byl chládek.
Věděl,co říká, když říkal - Nechtěj!
První, druhý, třetí.
Jdou tam vedle sebe jako páni světa. Mají pocit, že právě oni nad všemi vyzráli a srukama vkapsách můžou kráčet vstříc budoucnosti. Kdoví, jak dopadnou.
Třikrát.
Tak jako už častokrát předtím mě i teď probouzí neuvěřitelný randál a maminčin křik.
Tak jako už častokrát předtím začínám brečet a shrůzou vočích naslouchám zvukům, vycházejícím nedovřenými dveřmi zvedlejšího pokoje. Pak vzlyky zklidním, dech taky a jen nechám proudy slz valit se přes mé ledové tváře dolů na krk a na pyžámko. Už zase je vpokoji zima, až mě ztoho oklepe.
Cizí vzpomínka v kapse
„ Býval to tak dobrej chlap, víte. “ bledě modré oči na mě hledí skrze tlustě hnědé obroučky dioptrických brýlí.
Hledí upřeně, naléhavě, smutně.
„ Ano, ano.
Značka : Na celý život
Nejprve horká a náhle …
Jako zasažena šípy.
Kapky ledové vody jí buší do obličeje. Víčka tiskne pevně ksobě a přesto cítí, jak ji voda štípe vočích.
Mráz se prohání celým jejím tělem.