Písmák 01:30, pátek
Pohoda v noci, kdy nic nečeká,
zatleskat, usmát se, vyhrát.
Po dlouhé noci, dnešek promrhá,
zapomenout a jen se pro sebe smát.
( zvednuté obočí )
Jak zdrcující, jak lítosti hodné. Jak můžeš. Proč ty, král mého srdce. Ty, který sis vysloužil prvenství a slávu.
v lese bych se dokázala zapomenout na roky...
Když vyjde slunce zasměju se, To pak se cítím naprosto volná
když potkám pramen napiju se, že letět bych mohla.
když list se (je)m(n)ě dotkne , ( jen sundat si ta společenská pouta)
když ševel lese promění mě
Omluva vychází z mých úst
Má tužka klouzá po papíře
já ji ovládnout nemohu.
To psaní je k mé nevíře,
komu ho píši, komu.
Nešlapte po kytkách, vždyť tak krásně voní..
Někdy si připadám jak Slaměnka. Sice nikdy nevyblednu ani neopadnu, ale také nikdy si ke mně nikdo nepřivoní. Proto budu radši Obyčejná kytička jako třeba sedmikráska, která je mezi tisícemi ale přec jí děti zbírají. Či ani tou ne.
Dotek Detailů
Tik, tak tikají hodinky na černé ruce
a slunce pálí do džungle,
kde spící zvěř,co písní
uspána byla, tiše oddechuje.