Písmák Místo narozenin
Moji milí, má drahá rodino, naše velká vnoučata a malá pravnoučátka. Nevím, jestli jsem vám po poslední rozlučce s babičkou dost poděkoval za doprovod, za vzpomínání, tak děkuji teď.
Ještě bych vám rád vnutil pár vlastních vzpomínek a končím stím, to vám slibuji. Nebojte se a čtěte, nebudou to vzpomínky na smrt, ale na život.
Můj les
Můj les
Blíží se nové jaro.
Zmizely poslední stopy sněhu.
Modříny a listnáče otvírají pupeny, na svět se klube něžná zeleň.
Soutěska 2/2
Do cesty se postaví skála. Svažuje se napříč přes pěšinu až křece. V naší úrovni je sklon o málo mírnější, za sucha se tam při dobré vůli dá postavit noha a snad těch pět, no, spíš deset metrů opatrně překonat. Teď se hrozivě leskne, způli ukrytá pod sněhem.
Soutěska 1/2
Soutěska
Když jsme překročili stružku pod olšemi a mířili už přes pastvinu ke staré jedli na kraji lesa, sebral jsem konečně kuráž a vypravil ze sebe: „Asi se zasměješ, ale já ti to musím říct. Já mám ještě v životě…, jak bych to… Ne, nesměj se. Mám… Ale co, proč bych to neřekl: Mám vživotě ještě jednu touhu. “ Tak, je to venku.
Domů 3/3
Miluščin přístup kněkterým životním hodnotám sice ne úplně do detailu chápeme, ale jsme rádi a přejeme jí, když je spokojená s hejnem, jež spéčí řádné hospodyně dochovala do takového stadia, kdy může vybrat dorostlou kachnu, prohmatat, potěžkat, zaříznout, oškubat, vykuchat – a někoho podarovat. Ano, jen takovému srovnávání se slidmi ona rozumí, to je podle jejích představ. Příčilo by se jí nechat si platit za něco, co je dílem přírody, třebaže tomu taky tak trochu napomohla.
Stejně jak se od dětství ujímá opuštěných či jinak potřebných tvorů, tak sbírá pod křídla i ztracence lidské.
Domů 2/3
Už přijeli. DoPetrovic vtrhla velká voda, události se řítí samospádem. Přípravných prací knastěhování zvířectva se dosavadní správkyně Jana už účastnit nemusí. O zpevnění chatrného plotu na straně klesu se postará sama Milka, pomůže jí Pepa, svyklízenímchlívků naplněných za desítky let až po stropy haraburdím jí pomůže dávný kamarád hasič, co má kousek odtud chalupu.
Domů 1/3
Domů
„Mám pro tebe novinku. “ Milka hledí zmonitoru s potutelným svitem vočích a než se stačím zeptat, nevydrží a dopoví: „Stěhuju se do Petrovic. “
„Co. “ Zbystřím: To má být vtip.
Démon
Démon
Uběhly necelé dva roky od malé mozkové příhody – a vmém soukolí se znovu něco zadrhlo.
Už začátkem března – ten se zas předvedl, můj odjakživa nejsmolnější měsíc. – jsem se nešikovně praštil do holeně a otevřela se ranka, která se ne a ne hojit. Nakonec jsem sní musel kdoktorovi.
Stěhování 3/3
Zdlouhavý čas vnemocnici zkracovalo tu a tam vyšetření, k němuž mě posílali na jiná oddělení. Čas na pokoji byl bych rád věnoval čtení časopisů, jimiž mě zásobila sestřička, ten však byl pohříchu od rána až do večerky naplněn vtíravými skřeky z reproduktoru nad protějším lůžkem, a to mému soustředění silně bránilo. Pozorná sestřička si všimla, co mi ubírá na klidu a přinesla mi dva špunty do uší, jež jsem svděkem přijal. (Opatruji je dodnes, pro případ návštěvy koncertu, neboť pravý požitek vždycky pokazí hluchotou postižený zvukař, který tyransky vládne každému z nich.
Stěhování 2/3
Jestli by se něco vyvíjelo jinak, kdyby mě byla odvezla rychlá pomoc, těžko soudit, ale určitě bych se vše dozvěděl dřív.
Do Krnova jsme se dostali za tři dny, vúterý. Voční ambulanci jsem sestru přemlouval, aby mi umožnila vyšetření na perimetru, ale ten prý má poruchu. Objednala mě až na pátek devatenáctého, za dalších deset dní.
Stěhování 1/3
Vyhledám šikovně zaklíněný plochý kámen vmoři jiných halabala poházených pod vrcholem hory, posadím se na něj a lokty opřu o kolena. Dýchám už klidněji. Slavím úspěch.
Je konec října, za pět měsíců mi bude dvaaosmdesát, a toto bych si byl včera nepomyslel: Jsem zas tady, na špici Suchého vrchu.
Jedlová
Jedlová
Překročím strmou hranici světla a stínu. Zelená závora tiše zapadne.
Na chvíli se stanu částečkou lesa, co tady kořenovými chapadly svírá a drtí svou horu. Toho lesa, co vyrůstá z mohutného pně turmalinické žuly, navěky vklíněné do okolního masívu.
Dřevomorka 5/5
Když v následujícízimě beze sněhu všechno do hloubky promrzne a zamrzne i záchod a musíme přežívat hůř než v předminulém století, kdy u každé chalupy stála aspoň dřevěná budka na hnojišti, když krnovská a brněnská děcka se na nás už doopravdy rozzlobí, proč ještě nejsme odstěhovaní, že nám tolik soužení na stará kolena není zapotřebí, tehdy konečně povolím: poohlédneme se po nájemním bytě.
Jana viditelně pookřeje.
Aha, na toto čekala, rozbřeskne se mi, to je ta záhada jejího smíření.
„Jenom na čas,“ špitne, nechce být na mě moc hrr.
Dřevomorka 4/5
Doptávali jsme se Milčiných sourozenců, co by tomu řekli, kdybychom prodali bortící se chaloupku za únosnou cenu Milce na splátky a ona by čtyři pětiny té ceny splácela rovnou jim jako našim budoucím dědicům. Odmítali o tom mluvit, avšak i ztěch lakonických odpovědí jsme vyrozuměli jednohlasé: Jestli chcete Milce něco dát, je to vaše věc, udělejte to a nás do toho nezatahujte, my si žádné nároky na váš majetek neděláme.
Rozhodování zůstalo na nás.
Než naše milá rodinka z Čech příště přijela, bylo rozhodnuto: Když Milka o svůj „jediný domov“ tolik stojí, ať ho má.
Dřevomorka 3/5
Najednou zjišťuji, že pohlcen líčením boje sdřevomorkou pominul jsem důležitou změnu, mezník v našípetrovické historii. Tento dům totiž změnil majitele, už nám nepatří.
Co ktomu vedlo.
Pod tíhou událostí nás péče o něj začala zmáhat.
Dřevomorka 2/5
Přece jen bude pravda, co se o té pekelné houbě říká, uvědomoval jsem si. Žádné výjimky nejsou, žádná privilegia.
Nové a nové plodničky jsem vněkolikadenních intervalech sprovázel ze světa a po každé spálené si přál, ať je poslední.
Žádná poslední nebyla.
Dřevomorka 1/5
Dřevomorka
Od začátku byly Petrovice ústředím a příležitostným útulkem pro naše vnoučata.
Kdo ví, co je sem táhlo. A nejen vnoučata, i jejich rodiče. Ty z daleka na víkend či volné dny, ty zblízka třeba jen „na kafe“, ale o to častěji.
Kriminálník 5/5
V ten první den po Novém roce, kdy už měli dřevorubci maringotku nastěhovanou na plácku u křižovatky cesty Zámecké a Khájence a ráno tam stála o strom opřená Zdeňkova motorka a vedle mé služební Škody dvanáct set tři parkovala Hlouchova bílá Škoda stodvacítka, byl zase sníh a bylo ho skoro tolik jako před rokem.
Spanem Hlouchem jsme si po pozdravu a novoročním přání vyměnili zkusmé pohledy. Ten jeho se dnes nezdál tak vzpurný.
Zdeněk, mladý dobrovolný hasič a vyhlášený kliďas, se jen neprůhledně uculoval.
Kriminálník 4/5
Dávno je po všem. Svět se změnil a mění úprkem dál.
Jen vzpomínky nutí k návratům.
Zavřu oči.
Kriminálník 3/5
Když jsem pana Hloucha potkal naposled – řadu let před naší návštěvou u nich –, jel na kole odosady Veverka domů do Rokytnice. Už do lesa nechodil, bylo mu sedmdesát. Zeptal jsem se, jestli mu není dlouhá chvíle, že ho zas rádi zaměstnáme.
„Kdepak.
Kriminálník 2/5
Tohoto Miloše, pro mě však vždycky jen pana Hloucha, pětačtyřicetiletého starého mládence, jsem přijal na své polesí včase uvolnění vosmašedesátém roce, když ho rehabilitovaného propustili před vypršením pětadvaceti let, k nimž byl v jednapadesátém odsouzen za odpor proti združstevňování venkova a účast v „babických událostech“. Nestačil se oženit, neboť nejlepších sedmnáct let svého života strávil vtěžkém žaláři pro politické vězně ve Valdicích-Kartouzích. Těch známých „událostí“ se ve skutečnosti dotkl jen náhodně – pro blízkost bydliště žádný div –, ale i to tehdejšímu soudu stačilo.
Na tom polesí pak přes všechny reorganizace a měnící se vedení, počínaje mým sesazením, pracoval až do důchodu.
Kriminálník 1/5
Kriminálník
Novodobá historie druhé poloviny dvacátého století valila se přes osudy lesa a lidí sním spojených, i těch, kdo se ho jen vzdáleně dotkli. Mnohé jsem znal: některé letmo, jiné blíž.
Jen málokdo mi utkvěl tak palčivě jako Miloš Hlouch. (Pro mě ne Miloš, vždy jen pan Hlouch, úcta k němu mi víc nedovolila.
Mráz čaruje
Mráz čaruje
Jak víme, tato kniha má daleko do kroniky. Vzpomínky po hrstech trousím, ztrácím – a pak se spoléhám na náhodu, ťuknutí, nápovědu kdoví odkud. Někdy ťuknemaličkost a ejhle, vyloupne se z ní kapitola. Pak zjistím, že není nijak sřetězena s druhými.
Vlnobití 3/3
Bylo štěstí, že jsem se ani slovíčkem nikde nezmínil, co se chystá. Zelená mříž byla už v nakladatelství – a v mém okolí nikdo nic netušil.
Blízké okolí netušilo, ale vdálce se rukopis neutajil.
Přišel dopis zČeskoslovenského rozhlasu Brno.
Vlnobití 2/3
Večer jsem se radil se ženou.
„Blázníš. Skoro ve čtyřicítce se znovu začít živit rukama. Přestaň si hrát na hrdinu.
Vlnobití 1/3
Vlnobití
Když jsem před víc než půlstoletím dostal na starost polesí, nemohl jsem se dočkat prvního semenného roku smrku. Tenkrát ještě nehýřil každé jaro květem a neplýtval každou zimu semenem jako dnes, kdy takto vzdoruje měnící se atmosféře. Dlouho jsem marně toužil po zahájení přirozené obnovy lesa. Těžce jsem nesl, že mi rok za rokem uniká svaté právo hospodáře zúčastnit se.
Poslední hon
Poslední hon
Opět se dnes probírám starými záznamy. Zjišťuji, že nejvíc jich pochází ztamtěch zlomových roků, z těch šíleně letících let, kdy jsem si les často pletl spolitikou a politiku s lesem, kdy jsem všechno chtěl mít zprvní ruky, abych nezaspal historické události.
Luštím rozpitá, rozmazaná, nečitelná písmena a znova se vidím, jak je škrábu na lístky v návalu okamžité nutnosti na koleně v lese, za chůze, vdešti a větru, který divoce obrací rožek, rve mi ho zruky a já se otáčím zády a horečně píšu, nemůžu čekat, ta myšlenka musí být chycena hned, než mi navždycky unikne…
Ano, tak to bylo: nade mnou stálá hrozba, že o něco přicházím, ve mně napětí, obava, že se zpozdím, a srdce pumpuje až k zbláznění.
Hračička
Hračička
Pro zdravý pohyb házíme Amorovi klacíky. Proháníme ho po pastvině. Čím dál dohodíme, tím mu toho zdraví dopřejeme víc. Je jedno, že máme po tom cvičení také my bolavé všechny svaly.
Marný boj 4/4
Dnes ze svého „archivu“ vyjímám dosti špatně čitelný doklad s razítkem „Okresní výbor Komunistické Strany Československa Třebíč“. Pojednává o mém vyloučení ze strany. Získal jsem ho po Listopadu 1989 od jedné vyplašené úřednice na donedávna všemocném, teď zkrotlém sekretariátu. Zželelo se mi jí, když se ošívala, že ho nemůže vydat, a dovolil jí, ať mi ho jen okopíruje.
Marný boj 3/4
Téhož léta devatenáct set šedesát devět, toho památného července, kdy
Člověk
malou oválnou pečetí
rozpůlil nekonečno,
Marný boj 2/4
Když jsem se jako první přihlásil o slovo, můj přítel velký náměstek, sedící přímo naproti, se na mě na dálku zaškaredil, jako by mě chtěl pohledem vmáčknout zpátky do židle: Co se to opovažuješ. Nestačí ti, cos nám nadrobil, ještě nedáš pokoj. Měl hodně důvodů chtít mě umlčet, šlo do tuhého, včele zasedačky seděl vedle našeho předsedy Honzy nejtvrdší okresní stalinista, předseda kontrolní a revizní komise Beránek. Všem bylo hned jasné, že se u nás počítá spotížemi, bylo po dubnovém zasedání ústředního výboru, veškerou moc již získal Husák a kpotlačení posledního odporu mu sloužilo věrné jádro strany, které horlivě vyhledávalo nepřátelské pravicové živly a ukazovalo na ně prstem.
Marný boj 1/4
Marný boj
Numerologii neuznávám, ale dnes ráno mi pomohla rozhodnout se. Chci psát kapitolu o událostech, které se mi neustále pletou do vzpomínek, hledám v starých poznámkách, přemýšlím odkud začít – a tu mi padne do očí datum v nadhlaví šesti sepnutých listů modře kopírovaných, psaných na stroji Consul, jenž mi sloužil na polesí vMikulovicích. To datum je 9. 6.
Nevinná lež
Nevinná lež
Mám ve svém bločku desítky starých poznámek. Každá něco znamená, něco mi má připomenout. Hodně je škrtnutých, ty již posloužily svému účelu.
Ale co ty nezpracované.
Babí lom
Babí lom
V průzračném dopoledni na konci září téhož roku dva tisíce dvanáct jsme se u poutního kostela na Vranově znovu vobjetí vítali se svými dospělými „dětmi“ Brňáčky; dnes ssebou měli Janinčinu přítelkyni, usměvavou Hanku.
Těšili jsme se na pěkný výlet.
Když už jsme byli tady, naléhal Pavel, ať se podíváme dokostela.
Pulčinské skály 2/2
Pulčín je nejvýš položená obec na Vsetínsku. „Trampská hospoda“, zníž jsme vyšli, leží spolu sautobusovou zastávkou ve výšce šesti set čtyřiceti metrů.
Jaké to tu asi je za zimních fujavic, na takovém vidrholci, všem větrům otevřeném.
Rozhlíželi jsme se po vzdáleném i blízkém obzoru a v mapě srovnávali, kde se vlastně vtěch kopcích nacházíme.
Pulčinské skály 1/2
Pulčínské skály
Nebýt Janina zarytého odporu kjakémukoli soutěžení, mohla by se sPavlem ucházet o prvenství v zásobování rodinných alb fotografiemi; mívají je oba zdařilé. Stím rozdílem, že Pavel často bez lidí, ona, až na výjimky, vždycky slidmi, hádejte kterými. Jestli ne, tak jen když portrétuje své sláskou pěstované kytičky, tam přítomnost lidí tolik nepostrádá.
Tyto dokumenty nám slouží k připomenutí, jak to či ono bylo doopravdy.
Stařecká troufalost 3/3
Ale trvá jim to. Že bych je o tolik předhonil.
Je to paradox: čemu za ten výkon vděčím. Ničemu než strachu, aby mě nedohnali.
Stařecká troufalost 2/3
Když jsme stoupali posledním spádným úsekem, byla už celá spokojenost ta tam; zdravá noha trpěla víc než chromá; to jak jsem jednu šetřil a na druhou přenášel všecku tíhu.
„Nevím, holka milá, jak na tom s těmanohama budu, až se pude na Králičák,“ zapochyboval jsem.
„Do té doby…,“ chystala se namítnout.
„Je to za pár dní.
Stařecká troufalost 1/3
Stařecká troufalost
Mládí dychtí po růstu, zdokonalování, po budoucnosti; vidí ji před sebou vmlhách, vysnívá si, že jednou bude hodna jeho života, tohoto jedinečného, nenahraditelného.
Střední věk již něčeho dosáhl, má se proto za čím ohlížet, i když se život odvíjel jinak, někdy proti snům a představám. Chtěl by ještě mnohé dohnat či napravit. Často se to daří.
Úhor
Úhor
Kdosi se mě zeptal, jak se vyrovnávám stím, že jsem vživotě nedosáhl všeho, co jsem si navymýšlel a nasnil. Jak nesu, že některé mé sny zůstaly na polovině cesty. Zasmál jsem se: Kdyby jen některé, kdyby jen na polovině. Většina se nezačala ani rýsovat.
Na vlásku
Na vlásku
Čas pokročil. Bydlíme vnájemním bytě. Užívám si jeho pohodlí, styk s přírodou nahrazuji pohledem zokna do nejbližších lesnatých kopců. Vím, že to není to samé.
Odhalení 6/6
„Jak to mohla udělat, jak může matka dát šestileté dítě od sebe, byť to bylo k vlastním rodičům. “ Janě, která to posuzuje s dlouhým časovým odstupem, to nejde na rozum.
Pokouším se Jarunu omlouvat: „Jen pro zachování klidu. Chtěla dědovi vyhovět.
Odhalení 5/6
Na svém bývalém polesí Mikulovice mám jednu upomínku na tříletého Pavlíčka. Vlesním komplexu Hory na křižovatce U sloupku roste malý, asi desetiarový porost jménem Pavlíčkův les. Vyklíčil pod mateřskými stromy toho roku, kdy se narodila Helenka.
Když sní byla Jaruna vtom září 1963 v porodnici – trvalo to přes týden, holka byla slabá a neduživá –, vzal jsem si dovolenou, abych se staral o Pavlíčka.
Odhalení 4/6
Když jsem přišel domů, vkuchyni skomírala stolní lampa pod útokembílého letního rána, jež se sem dralo oknem. Jaruna seděla u stolu s otevřenou knihou, úplně oblečená, nažloutlé světlo žárovky jí zimomřivě polévalo obličej; prozrazovalo bezesnou noc.
Zhasla, zavřela knihu a vstala. Odkašlala si a věcně se optala: „Tak na cos přišel.
Odhalení 3/6
Jí se řekne: Vidím vněm jeho, nemůžu dál. A koho já vněm ode dneška mám vídat, na to se neptá.
Neměla mi to říkat. Udělala to, aby měla pokoj od lží a vlastních výčitek, aby se zbavila tajemství, co ji tíží, ale já jsem jí o to nestál, mně bylo dobře tak.
Odhalení 2/6
„Jar – ku. “
Dva ostré tóny, šílený výkřik zbarvený zoufalstvím, jaké jsem u Jaruny nikdy nepoznal, pronikl do černé prázdnoty.
Co je. Kde je.
Odhalení 1/6
Odhalení
Některé události bychom ze svého života nejraději vypudili. Jenže co si my přejeme, není vproudu minulých dějů směrodatné, znich nic nemůžeme vyjmout, ani změnit, jen před druhými zamlčet.
A co před sebou. Je to pro klid duše únosné.
Předjaří
Předjaří
Za poslední týden sníh rychle mizí. Je teplo, prší a už jsme slyšeli první vzdálenou bouřku. Sledujeme hrozivé záplavy po celé republice, ale náš potok se jen trochu zvedl, maličko zakalil a hlasitěji rozhučel, nic víc.
Vypadá to, že většina tajícího sněhu se vsakuje, voda se pročišťuje.
Krátké štěstí 3/3
Když pak ta rána přišla – a když jsem ji po čase vstřebal –, jel jsem se jim omluvit. Čekala mě sprcha: jejich pohledy byly cizí, řeč nejistá. Ohromen, zdrcen jsem odcházel.
Nedovyslechnutou, nedopovězenou omluvu jsem za dveřmi napsal na lístek, zastrčil za kliku a odešel, navždycky.
Krátké štěstí 2/3
Teď, na konci podzimu, zjišťuji, že není úlevnější pocit nad smíření.
Žijeme si tady vhorách ty a já, zdálo by se, v tichém ústraní, ale není to tak. Naši mladí a nejmladší nedopustí. S nimi se často ocitáme vdravé přítomnosti.
Krátké štěstí 1/3
Krátké štěstí
Chci-li tu psát o podzimu, ať víte, jak to se mnou je: už ne horká krev, už ne nezvládané emoce, zapřisáhlá předsevzetí, budoucnost, jíž se chci a musím činorodě zúčastnit – to je pryč, budoucnost není pro mě. Je pro vás.
Vývoj světa v průběhu našeho života pokročil tak, až by se zdálo, že nic není a už nebude stejné. Tomu nevěřte, něco stejné je: lidé zůstávají, jací byli.
Sněženky a bobr
Sněženky a bobr
Čekali jsme, že neplánovaná změna vnovém životě Majky a Miloše, jež nastala, když se ujali zahrady a rozmazlují ji jako děcko, potlačí u nich chuť zúčastňovat se našich výprav do lesů a hor, o což se po přistěhování do Krnova tak vehementně zajímali. Ale to se zdálo jenom na začátku. Už jim otrnulo, už všechno běží, jak běžet má, není důvod bohulibé výlety zanedbávat.
Hned na jaře, tři čtvrti roku po koupení pozemku, dali se nalákat na slavné vítání sněženek vlužním lese za Osoblahou.
Naše památná zima
Naše památná zima
Vúvodu jsem připustil, že celé toto vyprávění je jen kapitola stále jedné knihy a že se v pozdním podzimu nehodlám omezovat, o čem chci či mám psát. Přijali jste to, jak soudím podle toho, že jste dospěli až sem.
Žel, přetrhla se šňůra, vzpomínky uspořádané v úhledné časové posloupnosti se rozutíkaly a zapadaly do všemožných koutů a skrýší. Šmátrám, sbírám, ale že mi chybí chuť a trpělivost k pečlivému třídění, zpátky na šňůru je navlékám halabala, v pořadí, jak se mi která připlete pod ruku.
Kantorovi 2/2
Vraťme se však do budovatelského ruchu, jímž teď žije naše rodina. Majka dostala k narozeninám společný dar, na nějž se někteří její členové složili – novou sekačku. Protože jakkoli umělecky pojatá zahradní architektura by byla ve psí bez pečlivě udržovaného trávníku, na němž si ona zakládá. Architekturu řeší hlavně umělecké oko Milošovo.
Kantorovi 1/2
Kantorovi
Vždycky to není tak spontánní, neplánované, jako výstup na Karliny kameny, o chystaném výletu se brzy dozvědí naši krnovští, někdo se přidá – a ze svátečního poklidu není nic.
A teď považte – krnovských ještě přibylo: přistěhovali se Majka a Miloš Kantorovi. Potenciál rušitelů svátečního klidu se rozrostl.
Avšak kdoví, teď když mají, co chtěli…
Karliny kameny
Karliny kameny
Rok naší babičky se dělí na období podle úkazů a dějů v přírodě a podle narozenin jejích miláčků. Čtvero jich slaví vrozpětí tří předjarních týdnů, kdy ze zbytků sněhu u silnic vyskakují nahaté semenáčky devětsilu a ona na ně radostně volá jménem, co jim dala její maminka: „Jaro je tady. Kvete jaro. “ Toseví že toto „jaro“ nepřichází samo, někde rozměklý sníh zkropenatěl jamkami nedočkavých sněženek, jinde prorážejí slehlým drnem šídla divokých narcisů a brzy rozkvetou.
Hrčava 2/2
Přirozené hranice procházívají po horských hřebenech, středem řek a potoků, po mezích, podél cest, někde jen tak holou krajinou, že se až člověk diví, má-li čeho se ta linie vlastně držet.
V době dělení Československa na konci dvacátého století vyvstala při úpravě hranic potřeba umístit důležitý bod styku již ne dvou, ale tří států do nepřístupné strže. Strže ve flyšových karpatských horninách jsou velmi nejisté, vodní příval si tam dokáže zařádit, s lecčím pohnout, ledacos vyvrátit, utopit, na věky zahladit. Hraniční kámen takové důležitosti si ten úděl nezaslouží.
Hrčava 1/2
Hrčava
Dnes vám povím o naší výpravě na Hrčavu.
Cože. Kam. , slyším vaši udivenou otázku.
Nečekaná odbočka
Nečekaná odbočka
Jana občas filozofuje na téma „křižovatky“. Rozebírá, kterým směrem by šel život, kdybychom se byli v některém okamžiku rozhodli jinak. Shodneme se, že vlehkomyslném mládí jsme mockrát na křižovatce učinili osudovérozhodnutí a potom, třeba nakrátko, vybraného směru litovali.
„Nemá ale cenu rozebírat, co bylo,“ říkám a ona souhlasí, dnes ničeho nelituje, to si jen tak nezávazně přemýšlela.
Bourání snu
Bourání snu
Je krátce po válce, lidé jsou šťastní, život právě začíná.
Dva chlapci prožívají nejbouřlivější období svobodných snů.
Ale kdesi se chystá pád.
Těžkosti růstu 3/3
Joža přiznal, že ani u nich není všechno, jak by se mu líbilo, doma ho to nebaví. Tak jsme se usnesli, že utečeme. Kam. Kam jinam než do Afriky, nemá cenu čekat, až budeme dospělí.
Těžkosti růstu 2/3
Náš katecheta Pekárek je pruďas, nic mu není vhod, co člověk řekne, to cítí namířeno proti sobě, nikomu nevěří. Dneska jsem ho úplně obyčejnou otázkou zase strašně rozčílil. Napsal mi poznámku do sešitu. Pleskl jím přede mnou o lavici: „Podepsat od otce.
Těžkosti růstu 1/3
Těžkosti růstu
Dnes se vám chci kněčemu přiznat. Kněčemu, co se nikdy nemělo dostat mezi lidi a co jsem úporně tajil před rodiči a sourozenci. Celý život. Až teď, kdy jsou všichni na druhém břehu, popadla mě pozdní sdílnost.
Objev
Objev
Tady se musím opravit: nevěřil jsem si donedávna. Ale to se změnilo, když jsem konečně pochopil, že je načase zanechat všech nadějí a bez peněz k nakladateli nelézt.
Z bulletinu Obce spisovatelů jsem se dozvěděl o existenci literárních portálů, na nichž prý autoři mají možnost představit své dílo, tam hned poznají, zda jejich psaní za něco stojí. Byla to sice chabá náhrada za opravdovou knihu, ale když jsem tu novinku vstřebal, něco mě na ní začalo lákat.
Sporný nápad
Sporný nápad
Ještě nebyl rukopis Do hor v nakladatelství – ležel dosud v hlubinách pevného disku jediného počítače –, ještě jsme ani neměli možnost zkontrolovat Miluščinu obrázkovou přílohu ke knize, jejíž těžký zrod právě v kuchyni líčila mamince, když se odtud k mému sluchu doneslo: „Až napíše do hor dvě, to už budu líp vědět, jak na to. “
Skoro jsem nadskočil.
Otevřu do kuchyně a vidím idylku: babička obdivuje sedmnáctiměsíčního šohaje, jak si se vším sám poradí; jak se pohodlně uvelebil mamince na klíně, sám jí rozpíná knoflíčky a rozhrnuje hadříky, co brání přístupu k nalitým zdrojům zdravé výživy, jak bez váhání do jednoho zabořípusu i nosík, div se nezadusí – a teď se okolo můžou prohánět hromy blesky, už se ho nic netýká.
Náš okruh 12/12
Po celých Jeseníkách jsou roztroušeny lovecké chaty.
Kté našíHeřmanovické jsme přišli shora z kalamitní paseky po nenápadné cestě, po níž však i auto obloukem zdola od hlavní cesty může přijet, je-li aspoň trochu do terénu vybavené. Na příkrém svahu pod chatou, a taky kolem ní, stál ještě vysoký les, nepříliš starý mýťák, dobře chatu skrýval.
Chata byla podle všeho v plném provozu.
Náš okruh 11/12
Vraťme se na Starou horu. Jenom na moment, jen abych vám sdělil, že odtud není daleko na Orlík, což jsem si ověřil, když jsem si vyšel sAmorem jen tak se projít, zatímco děvčata jsem nechal voplocence plazit se v borůvčí a užívat si kratochvilného vyprávění veselých příhod zvlastních i cizích manželství. Já jsem si chtěl užít jinak.
A užíval jsem si, dokud jsem vnečekaných mokřinách na hřebeni Staré hory dočista nepromáčel svou lehkou vietnamskou obuv.
Náš okruh 10/12
Jana se mnou na vrchol příště skutečně vystoupila, jak slíbila. Ve stejném vytržení, jako poprvé já, octla se i ona.
Když se vzpamatovala, začala šmejdit po lese.
Její pozornosti neušel borový semenáček, co se dral z tenkého povlaku mechu na obrovském holém kameni.
Náš okruh 9/12
O Suchém vrchu jsem se už jednou rozepsal, ale když jsem své první posluchačce přečetl hotový text, řekla, že tak, jak je napsaný, patří do úplně jiné knížky. Tím jen posvětila to, co jsem sám cítil krátce před dokončením, a dal jsem jej tam, kam patří.
Ale ani v této kapitole o našem okruhu nemůže Suchý vrch podle mě scházet. Proto se obujte, jak do hor náleží, a vyrazíme.
Náš okruh 8/12
Jednoho dne přece došlo ktomu, že jsme se sami dva vypravili hledat Solnou chatu.
Šli jsme toutéž cestou, ale za Jarečkovou a Danečkovou skálou jsme pokračovali po hřebeni a teprve později začali šikmo sestupovat svahem. V dospívající smrčině tam pořád rostlo plnou hřibů, už to bylo únavné. I Jana si začala vybírat a ty největší nechávala „na semeno“.
Náš okruh 7/12
Ještě vám k tomu Medvěďáku povím, jak jsme vkrnovské městské knihovně objevili knížky zaujatého myslivce a bývalého fořta na Bílém potoku Oty Bouzka a co ztoho povstalo.
ZMedvědího vrchu a Orlíku spadají svahy k Bílému potoku příkřeji než na druhou stranu kČerné Opavě.
Tam někde na západním úbočí, vysoko nad Bílým potokem, je zraku dobře skrytá, panem Bouzkem mnohokrát zmiňovaná chata jménem Solná. Jana toužila aspoň jednou ji navštívit a chtěla, abych jí na mapě ukázal, kde ji najdeme a jak se kní dostaneme.
Náš okruh 6/12
Jeden výlet na Medvědí vrch – to jsme byli už zkušení starousedlíci a vypravili jsme se tam jen sami sAmorem – nebyl ani tolik namáhavý, jako dobrodružný. Ještě mi trnou nohy a svírá se žaludek, když si jen vzpomenu, co nás to napadlo, jet tam vprosinci.
Stroškou dobré vůle se to dá pochopit, konec roku byl u nás úplně beze sněhu, steplotami pořád nad nulou. Ani vhorách jsme zcesty U Ztraceného Amora souvislejší plochu sněhu neviděli.
Náš okruh 5/12
Jednou se nás tady – byla to vzácná shoda náhod – usadilo víc. Seděli jsme pod palčivým horským sluncem, nad kameny se slabě chvělo pochytané teplo a zhloubky sem stoupal monotónní šum, který jen zdůrazňoval léčivé ticho toho uzavřeného prostoru.
Nebylo úplně jisté, jestli to skrz tlumivé síto lesů až k nám stoupá hlas potoka, anebo nám jen vuších zní ticho té hlubiny, přiklopené tak malým výsekem nebe.
Seděli jsme ztracení uprostřed blízkých hor a byli maličcí a zakřiknutí – a nebylo nám to proti mysli.
Náš okruh 4/12
Na Staré hoře jsem poprvé byl bez Jany. Albrechtičtí lesníci mě jednoduše naložili do džípu, že mi něco ukážou. Chtěli nás vzít oba, ale Janě se to ten den nehodilo.
Tehdy jsem se dozvěděl většinu toho, co dnes víme.
Náš okruh 3/12
Hlavní hřeben, zvedající se stupňovitě od Vrbna až sem, pokračoval zvrcholu rovně kseveru napřed spádem do sedla a dál zubatou řadou skal. Skály z vrstevnatých jesenických hornin nebyly úplně bez života, jejich zvlněné plošiny, zčásti zvětráváním rozpraskané, zčásti vichry ohlazené, zelenaly se borůvčím a brusinčím. Zněkterých puklin vyrůstaly pokroucené jeřáby a smrčky nejasného stáří, rozhodně starší, než se nám snažily svým vzrůstem namluvit. Hodně jich od vršků usychalo, ale žádný nebyl suchý, jejich nejhlubší kořeny měly zřejmě vláhy neustále dost.
Náš okruh 2/12
Již naše první cesta do hor nás přivedla sem na Drakov, na ten pevný bod u Černé Opavy, na tu křižovatku lesních cest, východisko pro pěší a cyklisty.
Přejeli jsme most a postavili auto na parkoviště. Dál jsme si autem netroufali, žili jsme tady ani ne půl roku, důvěrnější styk snovými přáteli byl teprve před námi. Třebaže jsme byli oblečení vzeleném, a k tomu měli možnost vyložit za okno cedulku semblémem Českých lesů, kterou i v důchodu vozím v autě, nedovolili jsme si bez výslovného povolení na žádnou lesní cestu vjet.
Náš okruh 1/12
Náš okruh
Až pojedete poprvé zVrbna do Zlatých Hor, dávejte pozor. Jen co kousek za Rybářskou baštou vjedete na hlavní cestu, podívejte se doleva. Jestli jste na tom podobně jako já, pak buď zpomalte, nebo zastavte, anebo někomu předejte volant a už se jenom dívejte. Teprve při jízdě napodruhé nebo napotřetí si na pohled do těch hor zvyknete, ale budete-li přece za volantem, stejně podvědomě zpomalíte.
Zpívající řeka
Zpívající řeka
Sedmého listopadu vdevět hodin dopoledne se odněkud zoblohy ozvalo zakejhání. Podíval jsem se tam. Nad naším údolím letěl první husí klín, za ním druhý, třetí, čtvrtý… Ta řada vůbec nekončila. Na zamračené obloze kdesi nad Malou Stříbrnou se objevovala stále nová hejna.
Hledání kořenů 10/10
Skutečně, najednou jsem na to začal myslet.
Ach, ten pacholek. Není to poprvé. Tenkrát taky, to vtom byl namočený i strýček Vláďa.
Hledání kořenů 9/10
Samozřejmě i mě nachytali na hruškách. Jistěže ne na intonaci. Na faktech. A kdože to byl.
Hledání kořenů 8/10
Déšť se občas vracel až do večera, na nějaký táborák neměl nikdo ani pomyšlení. Dokořán otevřeným oknem jsme ještě vnoci slyšeli déšť bubnovat na střechu chatičky a šumět vkorunách lesa, který se tyčil hned nad chatami.
Amorovi se uvnitř nelíbilo, pořád vstával, pocházel a nosem drbal tu do mě, tu do Jany. Kolem půlnoci jsem ho konečně uložil na dřevěnou podlážku venku pod přečnívající střechu a pro jistotu přivázal na dlouhou šňůru.
Hledání kořenů 7/10
Na černobílé fotografii z války, co Jana střeží jako oko v hlavě, leží v popředí v trávě s hlavou dlaní podepřenou mladá, právě vdaná, dosud bezdětná maminka Vlasta. Zvěčnil ji z povzdálí tatínek. Ten domek daleko za ní je hotová zemědělská usedlost, kralující pečlivě obhospodařovaným pozemkům: loukám, pastvinám, i malému políčku. Ale kde až je na tom obrázku les.
Hledání kořenů 6/10
Skláněli jsme se nad ním a zahrnovali ho informacemi, kdo jsme a co tady děláme.
Modrým jasným očkem sledoval pestrobarevný zástup, co se tlačil, postával a posedával vpředu pod širokou jabloní. Oko měl jenom pravé. Levé oční víčko do půlky zakrývalo prázdný důlek.
Hledání kořenů 5/10
Zaslechli jsme hlasy našich. Té milé paní jsem se ještě pro jistotu zeptal: „Když tam teď půjdeme, která chalupa je blíž k cestě, Hatlapatků, nebo Macečků. “
Chvilku přemýšlela.
„Hatlapatka je hneďkáj pod cestú, teho uvidíte napřeď, Maceček je od cesty dál.
Hledání kořenů 4/10
Na vyvýšených březích úvozové cesty se po obou stranách překlápěly vysoké porosty borůvčí pod tíhou nebývalého množství plodů. Právě začínaly modrat. Ve zpětném zrcátku jsem zahlédl, jak se knim naše ženy a dívky zkusmo sklánějí, ale to bylo tak vše, čeho jsem byl schopen si všimnout. Pak už jsem neodtrhl oči od cesty, žádala si stoprocentní pozornost.
Hledání kořenů 3/10
Vše už bylo do detailu dohodnuto, když se nesměle zeptala Eliška, jestli ji na tu cestu po kořenech také vezmeme.
Babičku to ovšem těšilo, ale nerada musela odpovědět, že už je pozdě zajistit pro ni nocleh. Eliška na to, že nevadí, že by přijela stetou Táňou, ta prý chce se strejdou nakonec také jet, ale jen ten první den, a to až odpoledne, vyjít snámi jen k dědečkově chaloupce a vrátit se domů. (Přesně jak jsme to původně plánovali my.
Hledání kořenů 2/10
Pár dní před cestou do Beskyd jsme se vypravili s porouchaným počítačem za Martinem do Brna. Ne že by Martin byl opravář počítačů, ale umí to. Jeho ochota pro mě tentokrát byla poslední záchranou, protože Pavel na mě právě neměl čas a já jsem se bez počítače cítil jako bez ruky, poněvadž už dlouho jsem se nemohl věnovat svému milovanému sportu, „hraní si spísmenky“. Nemohl jsem tudíž ani pokračovat vtěchto návratech do minulosti své rodiny, které si tady teď vpoklidu čtete.
Hledání kořenů 1/10
Hledání kořenů
Blížil se únor a zároveň šedesáté narozeniny pražského strejdy Miloše. Jeho milující starší sestra Jana cítila, že je právě tak čas, aby se i on začal zajímat o jejich společné kořeny. Trochu ho vyzpovídala a poznala, že pořádně ani neví, kde se to vlastně ten jejich tatínek narodil. Zná jen půlku svých kořenů, maminčiny Metylovice pod Čupkem, k nimž stejně víc než on tíhne jeho Majka, jelikož tam kdysi prožila kus hezkého života.
Babiččin sen 7/7
Odpočatá mládež začala na travnaté pláži předvádět více nebo méně zdařilé kotrmelce, hvězdy, přemety nebo pokusy o ně. Kdo sebral odvahu, přidal se. Také Amor sebou žuchl na záda, párkrát se převalil zboku na bok, ale pak neodešel jako druzí, aby udělal místo dalšímu cvičenci, nýbrž si uprostřed té arény, ohraničené kruhem diváků, pohodlně lehl a ničími poskoky se nedal rušit. Každý další cvičenec byl nucen se mu vyhnout, ale to ty odvážné nikterak od exhibice neodrazovalo.
Babiččin sen 6/7
Kouzelná studánka se však ukázala být iluzí. Celé naše těšení bylo poznamenáno naivní důvěrou v neměnnost věcí – a teď přišla konfrontace se skutečností.
Je tady dřevěná stříška nad studánkou, i betonová skruž je tu, i železná trubka, zníž, někdy hubenějším, jindy tlustším čůrkem přepadávala kdysi voda do titěrného potůčku, který po několika desítkách metrů běhu mělkou stružkou téměř mizel, doširoka rozptýlený v nenasytné houbě lehké písčitohlinité půdy a zvolna vhloubce zavlažoval kořeny lesa na úpatí svahu.
Ta stříška, ta skruž, i hliněné korýtko tady ještě jsou, jen voda chybí.
Babiččin sen 5/7
Kdo chce, také se dozví, že za hraběte Chorinského ze Sádku byla v provozu primitivní vápenka a k povinnostem hajného, co tady trvale bydlel, patřilo vedle lesní služby pálení vápna. Ruinu vápenky jsem ještě já kdysi vedl v evidenci základních prostředků polesí. Teď na jejím místě stojí zděný přístřešek myslivců, postavený hlavně z materiálu z ní.
Vzadu, ten zpustlý pozemek, bývala zahrada.
Babiččin sen 4/7
Cestou po hrázi, zobou stran zarostlé divokým trnčím a hložím, došli jsme skoro až na druhý konec. Stála tam jakási plechová bouda, asi rybářů. Sešli jsme k ní na udupaný plácek, ale do vody se nechtělo nikomu, jen Amor si ochotně doplaval pro klacík, který mu kdosi hodil hezky daleko.
Nikdo se nechtěl koupat, zato všichni, kdo měli čím, fotili.
Babiččin sen 3/7
U Odvářků nás přivítal plech obrovských tvarohových a povidlových buchet „honzovek“. Vypadaly vábně, ale teď už se nikomu nechtělo jíst. Vezmeme si ráno, slíbili jsme tetě Helence.
Miloš zajel otevřenými vraty na dvorek a já jsem zacouval vedle něho.
Babiččin sen 2/7
Termín byl stanoven a babička pracovala na jeho uskutečnění.
Dodatečně uznávám, že to vymyslela chytře.
Široké řádky těch tří slavných dnů jsou vjejím stolním kalendáři po okraji jakoby sepnuté hůlkovým nápisem „SPLNĚNÝ VELKÝ SEN“ a ještě ozdobené řetízkem srdíček.
Začalo to vpátek 16.
Babiččin sen 1/7
Babiččin sen
Jednou si Eliška povzdechla, že by se někdy ráda aspoň na chvilku vrátila do doby, kdy byla malá a jezdila knám do Třebíče na prázdniny.
„Moc ráda bych se tam jednou znovu podívala. “
„Opravdu. “ podivila se babička.
Petrovický potok 7/7
Záhada se sůvičkami. Cože. O té ještě nevíte.
To bylo tak: malá Zdenička si jezdila skočárkem a panenkou po pěšince tady nad barákem, a tam u té pěšiny sedaly po keřích a poletovaly kolem malé sovičky.
Petrovický potok 6/7
Třeba je to nepodložená představa, nebo zbytečná obava, nebo jen zdání, ale my se nemůžeme zbavit dojmu, že za poslední léta je vody vpotoku, spřihlédnutím ke všem výkyvům, vprůměru stále méně.
To má skoro vliv na náš postoj kživotu. Pozorujeme na sobě, že jsme náchylní jako programovípesimisté reptat, že „už to není, co bývalo. “ Ale zase ne tolik, abychom věřili všemu, o čem nás přesvědčuje paní Zdenička Černá, sousedka, která vlétě občas krátce s rodinou nebo jen smanželem Jiřím pobude na chatičce vedle nás a která se kdysi srodiči Kordasovými do tohotonašeho domu přistěhovala.
Petrovický potok 5/7
První opravdová povodeň přišla vzáří 2007. Téměř se blížila jedné znejhorších, té z července 1997. Před mostem na straně udomu chybělo kvylití zregulace snad už jen půl metru. Tentokrát jsem byl nucen po vyklizení všech zásob ze sklepa nakonec odpojit a vynést i to čerpadlo, podstavcem už stálo ve vodě.
Petrovický potok 4/7
Zůstáváme dál napojeni na vlastní zdroj. Obecní voda vůbec není levná, máme vní jen jistotu pro případ nového sucha, které se jistě bude opakovat, a možná prohlubovat.
O to, že máme svůj záložní zdroj vody, se velkou měrou zasloužili Kája s Jardou, když v kamenité zemi sami ručně vykopali a sami zaházeli celé víc než dvacetimetrové vedení sousedovou zahradou. Jana jim za to přes jejich odpor vnutila peníze.
Petrovický potok 3/7
Již první léto jsme si byli nuceni ověřit, jak úzce souvisí mělká sklepní studna smnožstvím vody protékající potokem.
Začátkem července vrcholilo všeobecné sucho. Torzo potůčku se stydlivě proplétalo mezi zelenými ostrovy bujné vegetace, jíž tam dole nic k životu nescházelo – a ve studánce už zbývalo jen patnáct centimetrů vody. Koš čerpadla vypadal na to, že se každou chvíli octne na suchu.
Petrovický potok 2/7
Potok je také stálým domovem pstruhů. Zjevíte-li se nenadále na regulaci, rozprchnou se pod kameny, jako když střelí. Musíte se naučit dobře se dívat pod vodu a přibližovat se opatrně, abyste nevrhli náhlý stín. Po chvíli rozkoukávání je uvidíte, jak stojí hlavami proti proudu, za nepostřehnutelných pohybů ploutví se vznášejí na místě a připadají vám jako klacíky nebo stíny vlnek či kamenů.
Petrovický potok 1/7
Petrovický potok
Vdosavadním vyprávění jsme se o potoku a o našem životě sním, v něm a kolem něj dozvěděli dost, ale přece myslím, že bych měl podat ucelenější obraz.
Je pravda, že potok je pro děti jedno zhlavních lákadel knám do Petrovic, bez něj by prodlévání o prázdninách u babičky nebylo to pravé. Pomyslete, kdo ze spolužáků nebo kamarádů se v létě může tak svobodně vyřádit, jako oni, naši vnuci a vnučky. A má Jana.
V Bezinách 3/3
Zvoní telefon. Janinka veselým hláskem oznamuje z Brna, že v pořádku dojeli a že nám ještě jednou děkuje, bylo to u nás fajn. Janina pohřební nálada však ji zmrazí. Je první, kdo se to o Amorovi dozvídá.
V Bezinách 2/3
Když ke mně ty dvě docházely, už najisto věděly, co se stalo, slyšely mé první a pochopitelně také poslední – protože zbytečné – zavolání.
Nepřejte si vidět, jak se má žena mračí, když o něco doopravdy jde. A teď šlo. Velmi znám ten pohled a tu stále stejnou výčitku: „Kdy už přestaneš tak riskovat.
V Bezinách 1/3
V Bezinách
Za takové idylky se platí.
Byla neděle, osmého srpna. Vrcholilo léto. Amor měl mít za měsíc druhé narozeniny.
Jaro v plném proudu 3/3
Vloni byly Velikonoce o týden později, na velikonoční pondělí slunce hřálo jako v létě a my jsme si vyjeli do kvetoucího jara. Jenže špatným směrem. Brzy jsme zjistili, že nemá cenu hledat o Velikonocích jaro v Medvědích horách. Uvázli jsme ve sněhu na Ruské cestě kousek nad Drakovem.
Jaro v plném proudu 2/3
Březen je pro mě nejškaredější měsíc. Možná kvůli jarní únavě a chřipce, která mě pokaždé skolí, možná kvůli blátu a hnusným plískanicím, možná z jiných důvodů. Vím, že je to divné, když skoro každý z vás čeká na březen jako na začátek jara, a tedy měsíc vytoužený, ale nemůžu si pomoct. A to jsem se, prosím, přesně uprostřed toho měsíce narodil.
Jaro v plném proudu 1/3
Jaro vplném proudu
Ráno před jarní rovnodenností jsme si vyšli proti levému rameni Petrovického potoka. Odvádí vodu, stejně jako to pravé, ze společného severního úbočí Solné a Kutného. Stékají se pod mostem na horním konci vsi pod hájenkou.
Silnice už je skoro suchá, ale na lesních loučkách a v lese leží sníh.
Předjarní procházka 2/2
Mrzí mě, že musí Amor šlapat v samé černé břečce. Navrhuji mu, aby si skočil za sněhovou bariéru. Není proti. Postaví se na ni předníma, ale dobře tam nevidí.
Předjarní procházka 1/2
Předjarní procházka
Amorovi je rok a půl.
Za pět dní bude jaro. Poslední sníh napadl před týdnem a není ho málo. Po tři dny se teplota zvedala až do včerejších deseti stupňů.
Svatohubertská štvanice 2/2
Bez ustání jsem na Amora myslel. A ztoho myšlení a vžívání jsem mu začal rozumět, chápat jeho soužení, vnikat do prožitků náruživého lovce při spatření zvěře, kdy v kritické chvilce nic neslyší, trestu se nebojí, protože mu právě poroučí neomylná příroda: Jsi lovec, máš nadbytek sil, a tady uniká kořist. Chyť ji, žeň, pronásleduj, co síly stačí.
Příkazu Přírody se neodporuje.
Svatohubertská štvanice 1/2
Svatohubertská štvanice
Kvůli Amorovu štvaní zvěře jsme kolikrát neměli kam se vrtnout. Jestli jsem nechtěl mít psa věčně upoutaného na šňůře, musel jsem pravidelné procházky lesem téměř vypustit. Raději jsem s ním chodil po silnici. Ale i tam, když to bylo mimo ves, musel jsem hlídat, aby neodbočil ze silnice.
Amor 10/10
Jak nás Amor překvapil o silvestrovské půlnoci, tak jsme se také divili při kácení stromů. Po nastartování motorovky sice utíkal a držel se stranou, ale ukázalo se, že ne kvůli ječení motoru, nýbrž z respektu před padajícím stromem. Když pak byl strom už na zemi a já jsem odvětvoval a rozřezával kmen, přinášel klacík až ke mně a provokoval. Jestli jsem si ho moc dlouho nevšímal, upozorňoval na sebe štěkáním.
Amor 8/10
S devítiměsíčním Amorem jsme si troufli poprvé vyjet do světa, až na Vysočinu. Tři dny jsme putovali po našem bývalém revíru. Spali jsme ve stanu, Amor venku vedle, pro jistotu uvázaný na vodítku. Chtěl jsem si revír důkladně prohlédnout, a to vyžadovalo neustálé popojíždění.
Amor 9/10
Se psy se Amor nesnášel, jen s Červinkových středním kníračem Ronkem a Miluščiným středoasijským pasteveckým psem Bonym. Ron už byl asi osmiletý, nemíval náladu na velké dovádění a snášel Amora jen, že to bylo štěně. Když ho však začal přerůstat, přestával se mu líbit. K jeho důvěrnostem byl nevrlý, nefalšovaně vrčel a jednou se poprali, až z nich šel strach.
Amor 7/10
Jednou jsem ho odložil na kraji lesa a stalo se, že jsem v lese zvedl tlupu srnčí zvěře. Viděl jsem zdálky, jak se to všecko žene přes louku asi sto metrů před Amorem. Připravoval jsem se, co udělám, jestli vyskočí a začne srnčí pronásledovat.
Překvapil mě.
Amor 6/10
Jak rychle rostl a rozvíjel se do krásy, tak rychle se Amor také učil.
Netrvalo dlouho a chodil mi u nohy bez vodítka. Na povel sedl, lehl, vstal. Volně puštěný se na pokyn „Zpátky“ vracel až na dotyk, na povel „Stůj“ zůstával stát, kde právě byl a čekal, než k němu dojdu, na příkaz „Ke mně“ přibíhal, vzorně si sedal přede mě a čekal na piškotek nebo pohlazení.
Amor 5/10
Ještě na něco jsme ho museli začít připravovat. Dosud totiž, když jsme někam jeli, vždycky jsme ho brali s sebou a on se naučil sám radostně vyskakovat do kufru auta. Občas však se vyskytnou situace, kdy ho nebudeme moci vzít.
„Budeš v boudičce, Amorku, ano.
Amor 4/10
Jako by Amor byl naše jedenácté vnouče, oslovovali jsme se před ním „babičko“ a „dědečku“.
„Kde je babička. Hledej babičku. “ učil jsem ho.
Amor 3/10
Denně jsme s ním chodili do lesa. Když se rozběhl moc daleko, schovali jsme se podle Miluščina návodu za strom, za oblouk cesty nebo se skrčili do příkopu a čekali. Za chvilku se v panice vracel. Někdy kousek přeběhl, ale chtěli jsme vědět, jak si poradí, tak jsme se mu neozývali.
Amor 2/10
Teď běžel život v nových kolejích.
Pro mě mimo jiné skončily každodenní zdravotní koupele v potoku. Byl rok 2002, rok tisícileté vody v Čechách. V záplavách na konci léta a ještě dlouho do podzimu se nám velmi těžce dýchalo, měli jsme pocit, jako by se atmosférický tlak po týdny držel na nejnižší úrovni.
Amor 1/10
Amor
A to byl ten rozhodný okamžik, který nám změnil život. Neměli jsme čas ani se vzpamatovat, natož aby nám bylo dopřáno teprve si na pouhou tu myšlenku znenáhla zvykat.
Náš poklidný domov se převrátil vzhůru nohama. Najednou tady byl malý černý pejsek s buclatou hubičkou, s dosud překlopenýma ouškama a odevzdaně koukal na svět hloupoučkýma, jakoby neprůhlednou mlhou cloněnýma očkama, co ještě nic nechápou.
Baby ježibaby 2/2
Tušil jsem, že to není konec. Že ta naše umanutá psářka nám pokoj nedá. Maminku už na své straně má.
Mříž v okně jsem strpěl jen krátce.
Baby ježibaby 1/2
Baby ježibaby
Jednou, když k nám na pár dní přišla Miluška s dětmi, nasadila své mamince do hlavy brouka.
Jak. To si musíte poslechnout.
Zprvu jsem to vnímal jako legraci, ale ona ne.
Vznešené stromy
Vznešené stromy
Do heřmanovické kotliny pod námi se v mlžném ranním oparu svažují stráně smáčené v decentních odstínech podzimu. Jana odtud nemůže odtrhnout oči.
„Podívej se na ty stromy,“ říká, „jaké jsou vznešené. “
„Vznešené.
Slunovrat
Slunovrat
V den letního slunovratu jsme se vydali na výšinu nad Heřmanovice pozorovat západ slunce, ale je pozdě, měli jsme přijít včera, kdy ještě bylo pěkné počasí. Dnes od rána se něco v atmosféře mění. Blíží se studená fronta, která v Německu bouří od předvčerejška a včera už vpadla do Čech. U nás může být před půlnocí.
Co s nabytými pozemky 4/4
Ještě vám musím povědět o tom, jak už na samém startu bylo u nás živo. To když se tu potloukala stará prošedivělá Andula. Nevím, kam zmizela, ale teď je od ní nějaký rok pokoj. Starousedlí sousedé Černí ji pochopitelně znali dřív než my, ale odkud se vzala ani oni nevěděli.
Co s nabytými pozemky 3/4
Břízky už se, zaplaťpánbůh, objevují. Musím se ale přiznat, málem jsem tomu přestával věřit. První rok jsem je vůbec nemohl najít, jak hustě jejich nakopaná klíčiště znovu zarůstala plevelem. Teď to napravují, z té bylinné změti u země už se vytahují rychlými výhonky.
Co s nabytými pozemky 2/4
Použití pomocných a krycích dřevin byl pro mě zásadní krok.
Už koncem léta jsem nakopal plošky pro zasetí břízy. Jelikož jsem si jako pozůstatek ze svého lesnického působení na Vysočině přivezl zachovalou sekeromotyku, šlo mi to dobře. Po stranách, odhadem na metr od sebe, jsem sekerou dvakrát třikrát za sebou po přímce nasekl drn, násadu otočil a tou protější motykou drn po kouskách podkopával, podebíral a přivaloval k sobě.
Co s nabytými pozemky 1/4
Co snabytými pozemky.
Sotva jsme se do Petrovic nastěhovali, musel jsem odrážet pokusy o nátlak ze všech stran, abychom nabyté zemědělské pozemky náležitě využili, nejlépe k chovu domácího zvířectva.
„Dvě tři ovce, beran, každý rok jehňata, něco zabít, něco prodat,“ to byla první slova našeho Jardy, když si tu latifundii prohlížel.
„Anóó, ovečky.
III - Natrvalo v horách: Jak jsme vešli do třetího tisíciletí
III – Natrvalo vhorách
Jak jsme vešli do třetího tisíciletí
Na Silvestra, druhého vPetrovicích, se k oslavě Nového roku 2001 sešla velká společnost. Všichni to nebyli, Jarda aTaňulka (a také knírač Ronek) jen přivezli Klárku s Kačenkou. Zdrželi se „akorát na to kafe“ a vrátili se užívat si své chvilkové svobody domů na Ježník dřív, než se setmělo. Úplně chyběla Danova rodina.
Prázdniny pokračují 4/4
Tak jako je Jana zapálená do pěstování kytek všeho druhu a nemá-li skutečnou zahrádku, nedá pokoj, dokud si nepořídí malou náhradní v lodžii ze staré ledničky nalezené na smetišti, kterou jí za cenu porušení několika dopravních předpisů shlavou vystrčenou zokna dovezu v otevřenémpředním kufru škodovky a pak ji spolu vysoukáme do třetího patra, tak se stejnou vervou si vbytě skládá a opatruje STĚNU RADOSTI. Na té ovšem nepěstuje kytičky vykoupené nebezpečím havárie, ale vystavuje jiné poklady: fotografie vnoučat, pohlednice, přání kVánocům, Velikonocům, narozeninám, svátkům. Čas od času, když na té barevné stěně začíná být už málo místa a paní pošťačka přináší nové a nové obrázky a ona už nemá kam je připínat, udělá vtom pořádek: přání a pohlednice staršího data uloží do jedné z těchkrabic, co jich má doma natahaných čert ví odkud stovky, a už se těší na další přísun. To však není celé, ona obrázky nejen dostává a vystavuje, ona je hlavně nezapomíná posílat.
Prázdniny pokračují 3/4
Ale to vy ještě nevíte, jak to doopravdy je. Což o to, Taňulka, ta má asi schopnost zručného sběru po mamince, na tom není nic divného, ale její maminka – to už celá naše rodina ví – ta to má za trest. Tak nám to předkládá k věření. Je to její, jak říká, karma.
Prázdniny pokračují 2/4
Někdy o těch třebíčských prázdninách u nás na týden zůstala s dětmi Taňulka, aby naše babička nebyla na všechno sama. Tato vydatná babiččina pomocnice se osvědčovala ne jen jako starostlivá maminka svých dvou dětí, též jako zbožňovaná, i když přísná a nekompromisní teta. To je její základní vlastnost – dětem se cele věnovat, svěřeným stejně jako vlastním. A nestará se o ně jen materiálně.
Prázdniny pokračují 1/4
Prázdniny pokračují
Ještě než dojedeme do Jihlavy na prohlídku zoologické zahrady, chceme s dětmi navštívit zříceninu Rokštejnu.
Vydali jsme se tam z Panské Lhoty polní cestou a potom lesem po proudu potoka.
Vlevo pod cestou vysoko nad břehový porost čněl mohutný smrk se zdravou korunou, která zdola začínala bohatě ojehličenými třásněmi už nevysoko nad zemí. Mezi pevnými náběhy jeho kořenů se v neprodyšném stínu nedařilo ani stéblu trávy.
Honzík 5/5
Mezitím co si povídali, všechny čtyři kusy srnčí postupně zalehly na místě, kde se pastvily. Cítily se bezpečně.
„Tam ten na kraji, to je Honzík,“ zašeptal Pavel. „Já ho poznám, nemysli si,“ dodal, když ucítil v týle tátův káravý pohled, ať si nevymýšlí.
Honzík 4/5
Honzík měl na zahradě zhotovené pěkné závětří ze starých plotovek. Rád tam v zimě celé dny lehával. Přes stěny viděl ven jako z lesní houštinky a nad hlavou měl volnou oblohu. Kožíšek mu na zimu narostl náramně huňatý, nikdy mu zima nebyla.
Honzík 3/5
Říkali mu Honzíku. Když se naučil mléko pít z misky, bylo vyhráno. Potom už ho nechávali i přes noc na zahradě. Vyrůstal v úplné volnosti, záleželo jenom na něm, kde se mu líbí a s kým chce mít něco společného.
Honzík 2/5
Taťka nejdřív mastičkou vytřel srnečkovi světla. Ten sebou cukal, uhýbal, ale asi se mu ulevilo. Hned se uklidnil a oči se mu maličko otevřely. Obě.
Honzík 1/5
Honzík
Poslouchejte tedy, jak to tenkrát bylo. Je to už dávno, Pavlíček měl teprve za rok jít do školy, Helence ještě nebyly ani dva roky.
Objevili ho na první jahodové výpravě, kdy voňavé jahůdky v teplých, k jihu obrácených stráňkách, začínaly zrát.
Maminku ta podezřelá krtčí hromádka na malé světlince uprostřed stinného smrčí nenechala projít kolem jen tak.
Povídání před spaním
Povídání před spaním
Poslední červnovou sobotu 1997 začaly prázdniny.
Z Brna jsme si přivezli Martínka a Lindušku. Cestou jsme vJindřichově přibrali Simonku. Když se to doneslo do Krnova Elišce, nedala jinak, než že ji musel její tatínek Kája v pondělí večer po práci také přivézt.
Nová rodina 2/2
Náš třípokojový byt vTřebíči-Týně byl ve třetím, nejvyšším poschodí družstevního domu, na návrší s rozhledem po celém městě, což mi obzvlášť vyhovovalo. Někteří ze stavebníků o přidělení bytu losovali, ale nahoru pod střechu nikdo dobrovolně nechtěl, jen já jsem si ten svůj vybral sám.
Dotohoto slunného bytu se o prázdninách uchylovala vnoučátka pod křídla babičky Jaňulky.
Nikdo se u nás nenudíval ani za deštivých dnů.
Nová rodina 1/2
Nová rodina
Mé roky sJanou, přesně podle proroctví staré čarodějnice, jsou šťastné. Zdali šťastnější než roky předešlé, neodvažuji se soudit. Jsou jiné. Předtím bylo mládí.
Neobvyklé okolnosti seznámení 3/3
Zamiloval jsem se, když ona to nečekala. A stal se div – ještě o mě stála.
Ale to až o tři roky později, nesmím předbíhat.
Mezitím mě potkalo překvapení, když má žena Jarunka po přečtení zas jednoho pozdravu zJežníka – ty přicházet nepřestaly, zrovna tak jako moje na Ježník – beze stopy žárlivosti, jen slehkou lítostí, řekla: „Škoda, že o ní nic nevíme, nevíme ani jak a čím jí tenkrát ta Zelená mříž mohla vlastně život zachránit.
Neobvyklé okolnosti seznámení 2/3
Nic ztoho jsem nevěděl. Hned po jejím odchodu jsem po jedné noze doskákal dokuchyně a tam otevřel obálku. Byla vní kratičká zpráva, psaná úhledným písmem lehkou vypsanou rukou: „Děkuji za Zelenou mříž, zachránila mi život. “ Četli jsme to společně sJarunou.
Neobvyklé okolnosti seznámení 1/3
Neobvyklé okolnosti seznámení
Strejda Pavel, stejně jako jeho žena Janička, které my říkáme Janinka, musel si napřed zvyknout na nově nabytou širokou rodinu, když po smrti jeho a Heliny maminky – mé ženy Jarunky – jsem se tak brzy dal dohromady s nynější společnou babičkou všech, Janou, kterou jsem vdobě bacila své zamilovanosti nenazýval jinak než Jaňulka, ale dnes už je pro mě aspoň před lidmi většinou jen Jana, což nic nemění na skutečnosti, že ji miluju snad ještě víc než na začátku, protože si to zaslouží.
Ach ano, vidím, že než budu pokračovat o Pavlovi a své původní rodině a jejich přivykání, měl bych se – ve vší stručnosti, ale jistě k ukojení vaší zvědavosti – zastavit u počátku celého příběhu „výměny babiček“.
Slíbil jsem stručnost, proto vynechám vše nepodstatné a vrhnu se rovnou do děje.
Baťův kanál 2/2
Lužní les podél kanálu kypěl ptačím životem, bylo stále co pozorovat. Nad kanálem přelétla šedivá volavka, tři bílí čápi na nehybných křídlech stoupali šroubovitě až do neviditelna. Se štíhlými letkami a vykrojeným rejdovákem prosvištěl nad námi, vyhýbaje se hašteřivým rackům, rybák. Nad les se vzneslo něčím, snad dravcem vyplašené hejno kníkavých kavek a přidalo se k pokřikování vodních ptáků.
Baťův kanál 1/2
Baťův kanál
Vlétě 1998 trávili Miluška sDanem atříletým Jarečkem dovolenou na chatovém táboře kousek za Uherským Ostrohem, na břehu Baťova kanálu. Dají se tam provozovat soukromé vyjížďky s lodičkami, ale to jsme nevěděli, a jestli jsme kdy o tom něco zaslechli, nás se to netýkalo.
Na sobotu prvního srpna bylo dohodnuto, že tam sKlárkou, Kačenkou a Simonkou tu naši rodinku navštívíme. Docela jsme se těšili, bude to změna jak pro děcka, tak pro Miluščinu neodbytnou potřebu častého setkávání s velkou společností.
Simončina vodní fobie
Simončina vodní fobie
Aby to nevyznělo, že jsem si zasedl na Jarečka, prozradím také něco na Simonku.
Je to dívka ksvětu, někdy se nám zdá, že si vživotě se vším bude vědět rady, pevně věříme, že se neztratí. Ale nemá moc ráda vodu. Táhne se to sní asi zté doby, kdy jí, ještě ani ne dvouleté, umřela první babička – ta jí ze všech lidí nejlépe rozuměla – a kdy jsme vnašem třípokojovém bytě zůstali sjejí nedávno rozvedenou maminkou Helou sami tři.
O malém Jarečkovi
O malém Jarečkovi
Miluška je blázen do žab, mloků a jiných obojživelníků. To neznamená, že ostatní zvířata jsou jí lhostejná, také miluje hady, ještěrky, pavouky, štíry a podobnou havěť. Samozřejmě psy. A koně.
Statečná srna
Statečná srna
Ještě o něčem se musím zmínit vsouvislosti s tou kouzelnou studánkou. Ne tak sní, jako soním místem vHorňáku, starou prořídlou kmenovinou kousek pod Pekelňákem, podrostlou smrkovými nálety, maliním a podsadbami listnáčů, pod jejímž dolním okrajem, oddělená jen cestou, ta studánka je.
Bude řeč o našem vté době posledním vnoučkovi, který se ještě společných akcí účastnit nemohl.
Když se náš Jareček vneděli 26.
Kouzelná studánka
Kouzelná studánka
Jednou jsme v Horňáku hráli známou dětskou hru na hledání pokladu. Byla neděle a já jsem se jim výjimečně věnoval. Den to byl krásný, s dobrou viditelností. Usmysleli jsme si navést děti tou hrou na vrchol Pekelňáku, odtud se podívat na kus Vysočiny a výlet zakončit malým ohníčkem a piknikem.
II - Návraty - Děti na prázdninách
II – Návraty
Děti na prázdninách
Vnoučata byla ještě malá, když nám je rodiče začali o prázdninách svěřovat. U babičky se jim líbilo, třebaže jsme žili v městském bytě v Třebíči. Téměř denně si užívala přírody. To jsem ještě sloužil na svém revíru.
Život je řeka 7/7
Po poledni jsme prošli dalším sedlem, překročili naši známou silničku z Petrovic do Heřmanovic a stočili se k severu na dlouhý hřeben Větrné. Slunce se nám teď opíralo do zad.
Jak jsem předvídal, mládeže se zmocňovala únava. Vůbec je nenadchlo, že odtud vidíme protější hřeben Ďáblíku, Supího lánu a Solné, že vidíme i ten košatý buk, odtud tak maličký, co na něj ráno nesměli lézt.
Život je řeka 5/7
V mírném sedle mezi Supím lánem a Solnou se nad mlází doširoka rozkládá starý buk-výstavek. Šli jsme nedaleko pod ním. Později zjistíme, až to tu líp poznáme, že to je on, co tady ční na obzoru petrovických návrší jako výrazný orientační bod při pohledu přes údolí až odnaproti zMedvědích hor. Zblízka však ho bylo možné minout bez povšimnutí.
Život je řeka 6/7
Ovzduší nepřipomínalo počátek jara, nýbrž léto. Stromy však se nedaly ošálit a chovaly se jako jiná jara – nikam nespěchaly. Neřídily se výkyvy počasí, ale skutečným kalendářem: výškou slunce a délkou jeho denního putování od obzoru k obzoru. Jeřáby vystrkovaly ozubené šípy zelených výhonků a břízy vyháněly z pupenů první pomačkané lístky.
Život je řeka 4/7
Večer Kája s Martinkou přivezli za brněnskými dětmi Elišku a Kubíka a Červinkovy holčičky Klárku a Kačenku.
Martin na zahradě pečlivě připravil táborák a v šest hodin jej slavnostně zapálil. První v Petrovicích. Opékaly se na něm špekáčky a klobásy.
Život je řeka 3/7
Také v sobotu Pavlův plán vyšel. Přálo nám počasí, v Petrovicích bylo jaro. Vyjeli jsme na Hvězdu a dali auto na parkoviště. Kyvadlový autobus nás dovezl na Ovčárnu.
Život je řeka 2/7
Život běží jako řeka svým korytem, jak nám bylo na osudovém rozcestí předurčeno.
Pavlovy čtyřicetiny právě v tom prvním petrovickém roce padly na Velikonoce. To se hodilo. Bylo volno v práci i ve škole, oslava se mohla odehrát u nás v horách.
Život je řeka 1/7
Život je řeka
Ještě neuplynulo mnoho času od chvíle, kdy jsme se my dva na naší křižovatce vydali tímto směrem. Ještě zdaleka nebylo všechno usazeno na svém místě, ještě jsme občas navštěvovali garáž jako poslední záchranu, když jsme něco v domácnosti postrádali. Vůbec jsme však nelitovali. Jsme tady z vlastní vůle.
Jedeme přes Rejvíz 2/2
Už jsme tu hodinu.
Konečně vidíme za vířením sněhu v dálce u lesa sypač s pluhem. Nálada se zvedla, hned je všem líp. Dojede sem a budeme pokračovat.
Jedeme přes Rejvíz 1/2
Jedeme přes Rejvíz
Návštěva „Brňáčků“ o víkendu na konci ledna je z těch, které stojí za zaznamenání širší, než se dočteme v Janině „Knize návštěv“, která sama ze svého poslání a omezeného obsahu nemůže být v dějích dost vypovídající.
České dráhy slíbily na sobotu ráno slavnostně vypravit z Brna do Jeseníku osobní vlak courák, tažený historickou parní lokomotivou. Bude to senzace pro milovníky vláčků. Mezi takové patří i naše brněnské děti.
Hosté do domu 4/4
Kniha návštěv, od toho dne poctivě vedená, zaznamenává každičkou, i zdánlivě bezvýznamnou návštěvu. Pro Janu však žádná není bez významu. Ta kniha je její chlouba.
Celý život si vede zvláštní druh deníku.
Hosté do domu 3/4
V pátek navečer Dáša volala, že v neděli odpoledne, asi ve tři, přijedou na chvilku oba. Chtěla vědět podrobně, jak nás najdou. Vysvětlil jsem jí cestu a dodal, aby nečekali kdovíjaký dům nebo vilu, že je to jen malá obezděná dřevěnice.
„Však nejdeme prohlížet dům, jdeme za vámi.
Hosté do domu 2/4
Myslel jsem, že začátky našeho nového života v tomto vyprávění přejdu jen krátce. Čekal jsem, že se vrhnu do lesů a jen se budu napájet ději a obrazy z hor, těmi, které jsem nikdy nadlouho neokusil. Jen taková náplň života a jeho písemné zobrazování mě uspokojí, jako jsou plouživé mraky těžké vláhou, sunoucí se z hřebenů k nám dolů, jako je večerní pokřikování nepolapitelného chřástala, ozývající se – světe, div se, z lesa. – a to ještě na opačné straně úzkého údolí, než je pastvina, odkud skutečně volá a toto je jen podivná ozvěna.
Hosté do domu 1/4
Hosté do domu
Petrovice 12. ledna 2000
Naši milí přátelé.
Zdravíme Vás z našich hor. Děkujeme za krásná vyznání přátelství.
Chystáme se hospodařit
Chystáme se hospodařit
Uhlí jsme si už koupili a uklidili, dřevo nám snad do jara vydrží. Je třeba nadělat si brzy zásobu nového, ať do příští zimy vyschne. S janovským revírníkem albrechtické lesní správy Lubošem Kmínkem si domluvíme samovýrobu.
Chtěl jsem ho vyhledat, ale potkali jsme ho náhodou v lese.
V horách 4/4
Slavnostním zakončením roku 1999 se u nás v Petrovicích zrodila nová tradice. Přijeli všichni mladí, kromě Helenčiny rodiny z Jindřichova na Vysočině, pro niž by to bylo neúnosně těžké.
Pavel každou akci důkladně plánuje. Na Silvestra k přivítání Nového roku 2000 si přál, abychom v co nejhojnějším počtu – pokud možno všichni – vystoupili na Biskupskou kupu.
V horách 3/4
Mezi počátečními starostmi a obtížemi zabydlování jsme často na výzvu jednoho nebo druhého najednou všeho nechali a vyrazili do lesa. Chtěli jsme se tady brzy vyznat. Nebylo toho málo, co nás venku čekalo.
Každý den to nešlo, bylo hodně důležitějších povinností.
V horách 2/4
Hned od pondělí začalo úmorné vyřizování na úřadech. Několikrát jsme museli do Krnova. Při každém návratu jsem si uvědomoval, že jsou to opravdu hory, kde budeme žít. Konečně mám, co mi scházelo.
V horách 1/4
Vhorách
Na stěhování jsme vůbec nebyli sami. Z Krnova přijeli vypůjčenou prostornou dodávkou s vlekem Kája a Jarda, z Brna Pavel.
Balíky a rozebraný nábytek jsme už předtím s Janou vyrovnali dole v kočárkárně, ledničku, pračku a další snášeli kluci rovnou do auta. Ale ať skládali, jak skládali, brzy bylo jasné, že budou muset pro zbytek přijet znovu.
Hoří 2/2
Listnaté stromy svými barvami prozrazovaly pokročilý podzim. Nebýt toho, že jsem si vyšel jen tak bez kabátu a vítr mi pronikal až na holé tělo, možná by se mi to tady docela líbilo. Ovšemže jenom nezávazně. Mě se přece nic z toho tady nemůže životně dotýkat.
Hoří 1/2
Hoří
Kam se osmnáctého prosince postěhujeme. Jen to jsme věděli, že chceme někam do Jeseníků.
Jana po obchodech sháněla papírové krabice od zboží a už v říjnu začala balit. Na každou nacpanou a pečlivě zavázanou krabici napsala, co obsahuje a uložila ji v našem vzdušném sklepě.
Přihořívá 2/2
Od toho dne, kdy jsem tam na Hutisku-Solanci měl to vidění, už jsem se zajímal jenom o Jeseníky. Jana tu náhlou změnu s pochopením přijala a já jsem se beze studu dal na její víru. Dobrovolně a s přesvědčením jsem jí pochleboval, když se mě někdy ptala: „Které hory jsou nejkrásnější. “
Léto vřelo plným proudem, a my jsme začínali znova.
Přihořívá 1/2
Přihořívá
Při návštěvě u krnovských dětí – bylo to v čase kvetoucích jabloní, střemch a trnek – nás Jarda s Taňulkou a jejich holčičkami trošku provedli svými oblíbenými místy vjesenickém předhoří. Jeli před námi a my dva jsme je pomaloučku sledovali v našem pežotku. Jarda vyjel z Holčovic nahoru na Bajkal, tak říkají části jejich městského lesa, zastavil u zarostlých základů německého stavení s rozpadajícími se zbytky zdí, s propadlou, napůl zasypanou studnou, s ovocnou zahradou, která se pozvolna mění vles, a já jsem si tam teprve do důsledku uvědomoval, kde to vlastně jsme, že jsme v bývalých Sudetech, v tom opuštěném a znovu obydlovaném území, a že toto nebude jediná dosud viditelná památka starého osídlení, že jimi tento kraj musí být posetý. O tom jsem měl možnost brzy se na každém kroku bohatě přesvědčovat.
Pozvolna se připravujeme 2/2
Zpočátku jsme nespěchali, bylo víc než rok času, vybírali jsme si. Spojili jsme se s realitními kancelářemi, a kde se nám nejvíc líbilo, doptávali se místních lidí. Hledali jsme na pasekách na Dolní, Prostřední a Horní Bečvě, povídali si slidmi. Rádi poradili.
Pozvolna se připravujeme 1/2
Pozvolna se připravujeme
A už jsme to začali brát vážně. Už to pro nás přestávala být jen nezávazná hra na to, že možná jednou, až odejdu ze služby, přestěhujeme se někam do hor, jak jsem po tom toužil od mládí. Začali jsme se do té myšlenky vžívat, přesvědčovat sebe a také toho druhého, že to chceme doopravdy. Štěstí, že Jana má zakořeněný zvyk mluvit, mluvit o všem, co se týká nás, našeho společného života.
Světýlko v mlze
Světýlko v mlze
Ještě vroce 1995 jsem věděl jen to, že tatínek mé ženy Jany se víc než před osmdesáti lety narodil „kdesi v Beskydech“, a to bylo všechno.
Moje „kdesi“ teprve toho léta na sebe vzalo jasnější podobu.
Když se Jana vyptávala tatínka na cestu, tušil jsem pěkný výlet.
I - Jak to začalo - Věnec mraků
I – Jak to začalo
Věnec mraků
Kdo zvás si kdy – a jestli vůbec – všiml toho, čeho si má žena všimla poprvé, když byla už dávno dospělá.
Pro vás to nebylo nic, nikdy jste se tím nezabývali. Ona však – děvče zhor –, když vystoupila na Vysočině zauta, nemohla najednou pochopit, jak to, že vidí celou oblohu. Úplně celou, kam se jen obrátí.
Naděje
Naděje
Blížili jsme se kTřebíči jako každý rok, abychom „svoje“ lesy vyzpovídali, jak žijí bez naší každodenní přítomnosti. A všechny kopce vdohledu, všechny ty důvěrně známé tisíckrát viděné stráně a hřbety, které udávaly podobu mému dávnému domovu, hořely jednolitou rzí mrtvých lesů, nebo, kde už bylo po všem, zívaly bezlesým prázdnem.
Tak je to pravda, zvěsti nelhaly. Je to tu zlé.
Sucho
Sucho
To co mě postihlo letos, věrně zapadá do série chátrání posledních let. Už jsem tady téměř nebyl a skoro jsem to ani nepostřehl. Ale vytáhli mě z blaženého nebytí, vrátili sem a strážníčkovi velikosti půlky dlaně poručili hlídat pajdavé kroky srdce. Stal se součástí těla, jež mi zbylo.
Smíření
Smíření
Něco se blízko nás pohnulo. Zpoza hřebene vykoukly mezi smrky dva velké odstálé slechy a hned nato hlava. Když nás laň zahlédla, úlek ji na okamžik přimrazil. Vzápětí odskočila.
Jedlová2/2
To byl první den, první prožitek. Kamenná poušť v duši lesníka. Tma a zoufalství. Nerozhodnost.
Jedlová1/2
Jedlová
Překročím strmou hranici světla a stínu. Zelená závora tiše zapadne.
Na chvíli se stanu částečkou lesa, co tady kořenovými chapadly svírá a drtí svou horu. Toho lesa, co vyrůstá z mohutného pně turmalinické žuly, navěky vklíněné do okolního masívu.
Strach
Strach
Náhlý průvan protáhl od paseky k pasece. Stromy se zakymácely. V úderech větví je slyšet neklid, nejistotu, paniku.
Pohlédnu na oblohu.
Vzpurná příroda
Vzpurná příroda
Jsme poznamenáni módní vlnou. Ta vlna se přes nás převalila, pohltila nás a dlouho bude zpěněná doznívat.
V domnění, že lesu pomůžeme, nutíme mu přes jeho přirozený odpor léky. Tuny umělých hnojiv pro povzbuzení organismu, tuny pesticidů proti škůdcům a buřeni, které by jinak uměle zakládanému lesu na velkých rozlohách nedovolily vyrůst.
Srpnové poledne
Srpnové poledne
Do kdekteré světliny v lese již nemilosrdně praží slunko. Tam na pasece bude asi k nevydržení.
Na pařezu se líně sluní rezavá zmije. Ani se po mém příchodu nepohnula.
Po kalamitě 2/2
Hned ráno jsem se dal do vyznačování, v obavách, abych si to ještě nerozmyslel.
Užil jsem si výčitek. Ale také štěstí. Obojího dost.
Po kalamitě 1/2
Po kalamitě
Umíte si představit, jak vypadá les po dvou kalamitách, větrné a kůrovcové. A to ještě můžeme mluvit o štěstí, že jsme se kůrovce zbavili tak brzy.
Desetiletý hospodářský plán se z velké části zhroutil, právě když začínal. Za plného provozu jsme si my polesní původní plány zařizovatelů upravovali, každý podle svých představ.
Kalamita 2/2
Druhý den nechci nic o kácecím stroji vědět, na Kališti se ani neukážu. Ať se tam všichni třeba postaví na hlavu, co bych se staral. Je to má povinnost. Ne.
Kalamita 1/2
Kalamita
Došlo to ještě dál. Přituhuje. Co se roky připravovalo, nabývá konečnou podobu. Dochází k rozdělení lesníků na dvě kategorie.
Přísaha
Přísaha
Stoupám údolní cestou proti proudu. Náhodným pohledem zavadím o široké listy devětsilu. Pokrývají celou zátoku, uspořádány list vedle listu, v mozaice přímo předpisové. Nikde ani skulinka, jíž by prosvítal nahý břeh.
Úzkokolejka
Úzkokolejka
S tvářemi na skle sledujeme uplývání krajiny.
Se svým vláčkem jsme ponořeni doprostřed polí jako do hnízda. Zvýšený obzor je blízko. Jeho zvlněnou čáru tu a tam zčeří osamělá bříza, šípkový keř, úvozová cesta k neviditelné vesnici za ním.
Nechtěné setkání
Nechtěné setkání
Někdo zaklepal a okamžitě bez vyzvání vstoupil.
Nevěřím očím. Jeden z propagátorů, ba přímo otců nového směru. Tak zblízka jsem ho ještě neviděl.
Dlouhá noc
LÉTA ZÁPASŮ, PROHER A NADĚJE
Dlouhá noc
Zima toho roku se od půli ledna změnila v jaro. Vnečekané jaro lidí, které o mnoho týdnů předběhlo jaro v přírodě. Bylo nádherné zúčastnit se jeho bujení, diskutovat s těmi, kteří je vítali, chápali jeho význam, zbavovali se svých ulit a beze strachu veřejně vyhlašovali, co jim leželo na srdci. Osvobozená slova jako vzdálené výbuchy na mnoha místech nadzvedávala a trhala poklop zatuchlé tmy.
Předčasná zima
Předčasná zima
Na sklonku října trvalo sychravé období mlh. Neproniknutelnou noční tmu mnohokrát vystřídala denní polotma, už jsme málem ztráceli naději, že někdy uvidíme oblohu.
Potom se večer vyjasnilo a vyšel veliký měsíc. Oslepenou Vysočinu nečekaně zalila záplava bílého světla.
Červnové noci
Červnové noci
Je po bouřce. Mnoha patry roztrhaného okraje bouřkového mraku se prodraly první palčivé paprsky. Netrvalo dlouho a slunce zazářilo naplno. Sluneční výheň, jež se teď otevřela mezi prosvícenými útržky mračen, připravila nám svou právě narozenou krásou chvíle téměř zdrcující.
Východisko 5/5
Záclonami prosvítá modravé světlo obrazovky. Je zamčeno. Klíč musel někde ztratit, nemá ho v žádné kapse. Nezbývá, než zabouchat.
Východisko 4/5
V posledních květnových dnech od rána do noci pracuje. Málo spí, málo jí, z lesa se takřka nevzdaluje. Vyrovnává všechny staré dluhy a nedodělky, jež často i při největší pečlivosti nezbývá než přetáhnout z měsíce do měsíce, zjišťuje každou odpracovanou a nezaplacenou dělnickou hodinu, dělá si inventuru zásob dřeva roztroušeného po lese a po skládkách u cest, a co hlavní, chce mít do konce týdne zalesněno. Květen musí být v rychtyku, říká si kdoví proč.
Východisko 3/5
Když přijede domů, žena něco kutí na dvorku. Upřeně ho pozoruje, jak ztěžka vede motorku od vrátek.
„Máš starosti. “
Vrána se zasměje, až ji zamrazí: „Já a starosti.
Východisko 2/5
Ve dvě hodiny v noci se Vrána probudil. V ložnici byla ještě tma. Oči se otevřely náhle a bez námahy, jako by vůbec nespal. Vedle slyšel stejnoměrné oddychování a nad hlavou tušil ve zlatém oválném rámečku naivní úsměv dvacetiletého děvčátka.
Východisko 1/5
Východisko
Uklízím staré papíry ve skříni, abych je roztřídil. Taková malá inventura. Namátkou vezmu černý sešit s tuhými deskami, jaký jsme kdysi nosili do školy. Na ošoupaném štítku rozluštím vybledlý nápis, psaný tvrdou tužkou.
Trocha vláhy
Trocha vláhy
Naše krajina byla ještě svěží. Byla tak málo dotčená, že si toho mnozí nevážili. Žádné varování nebylo dost důrazné.
Přesto se našli lidé, které cosi znepokojovalo.
Obavy a naděje
Obavy a naděje
Motorku svedu z hřebenové cesty a opřu ji o krajní smrk pod spodní převislou větví. Ruksak, co s sebou vozím raději než služební brašnu, posadím na sedlo.
Neměl bych se zdržovat. Cestou jsem si všiml, že kdesi vzadu nad Trojákem se sbírají tmavé mraky.
Polesí
Polesí
Na Chlumu to není tak zlé, jak jsem čekal. S lidmi se pokouším sžívat. Někteří dělají problémy, ale bezpochyby působím problémy také já jim.
Lenka si nestěžuje.
Ředitel 3/3
Na poradě polesných koncem března ředitel soptil nad nesplněnou dodávkou cenných borových a modřínových výřezů k loupání dýh.
„Jak jste, soudruzi, tu těžbu proboha vyznačovali. Jestli si o to mermomocí koledujete, není pro mě nic lehčího, než vám tu loupačku vyznačit sám. Ale to už vás potom na nic nepotřebuju.
Ředitel 2/3
Brzy po tom honu se ozvalo ředitelovo hřmotné dupání na chodbě, nato prudce rozrazil dveře do naší kanceláře.
„Ty, Jozef, musíš tam místo mě, já jedu narychlo k podnikovýmu,“ vyštěkl na hlavního inženýra. Kdoví jak si zjistil, že je u nás. Vzápětí přicházel tichým krokem Loucký.
Ředitel 1/3
LÉTA ZAČÁTKŮ
Ředitel
Lesním závodům vládli dělničtí ředitelé. Také můj první ředitel, bývalý závozník od náklaďáku, byl typický výplod doby. Záhy jsem poznal, že ten rychlokurs, který musel svého času absolvovat, nebyl víc než formalita. Pro úspěšné ředitelování byly podstatné jiné hodnoty, zejména věrnost straně a tvrdost k podřízeným špatného třídního původu.
Starý profesor
Starý profesor
Nad vysokou klenbu vyspělé bučiny neční už nic, jen stožáry modřínů. Jejich štíhlé jehlany, třeba věkem daleko přesáhly století, stále ještě osou výškového růstu směřují vzhůru. Vysoké slunce naplno sálá do korun bílým jasem. Trojrozměrné vrstvy listové mozaiky však propouštějí k úpatí mohutných kmenů jen zanedbatelnou část světelného spektra.
Pochybnosti
Pochybnosti
Tenkrát, v první polovině padesátých let dvacátého století, se děly věci dnes těžko uvěřitelné.
Termín „praní mozků“ jsme ještě neznali. Zato jsme mu byli denně vystaveni. Vůbec to nebolelo, jen jsme se občas lecčemu divili.
Nedělní odpoledne 3/3
Potom už se blýskalo napořád. Voda chvějivě světélkovala a hřmění splývalo s jejím kypěním.
Bylo mi lhostejné, co je a co bude s mými údy, s mým tělem. Nelitoval jsem již toho, že jsem ji vzal s sebou, nelitoval jsem ani ji samotnou.
Nedělní odpoledne 2/3
Počkal jsem, až se na zadní sedačce usadí a spustil jsem pramici po vlně. Skočil jsem.
Než jsem stačil zasednout k veslům, ošklivě jsme se zakymáceli. Měl jsem co dělat, abych lodičku otočil přídí proti vlnám.
Nedělní odpoledne 1/3
LÉTA STUDIÍ:
Nedělní odpoledne
Ke zkouškám koncem letního semestru se nejraději připravuji na pláži brněnské přehrady. Ležím na břiše, před sebou otevřená skripta, a přestože kolem víří dost rušivých podnětů, většinou se překonám a soustředím se na učení.
Oběma nám to tak vyhovuje. Lenka si učí svoje prvňáčky a já mám celé dny pro sebe.
Poslední dopis
Milý chlapče.
Je mi líto, žes nemohl v noci spát kvůli filozofování, ke kterému jsem Ti já dal podnět svou odpovědí na dotaz, jestli se ještě zabývám svým starým tématem. Ale lituju Tě jenom trochu, protože kdyby nebylo jednoho, našel by sis jiné k nesmyslnému ponocování. Já to tak mám každou druhou noc, dumám o něčem, co mělo přijít úplně jindy než v čase vymezeném spánku, a vždycky pak čekám, že budu přes den k ničemu.
Rašení
Rašení
Za onoho času exhalace zneodsířených továrních komínů se již stávaly noční můrou těch, komu k životu nestačilo užívat si sladkých plodů civilizace a konejšit svědomí, že nejhorší dopad na zdraví lidí v městech byl vyřešen jejich zvýšením. Věděli, že je to zoufalý pokus, vytloukání klínu klínem, že jedovaté kouře budou ulétat jen o kus dál, do hor, kde zahltí lesy, ty zelené plíce Země, za něž byly lesy dokonce i tehdy uznávány.
Skutečně jsme se po krátký čas dozvídali samé optimistické zprávy. Zvlášť uklidňující byly součty jedovatých zplodin, které jsou naše lesy schopny pohlcovat.
Promarněná zloba
Promarněná zloba
Nenapadlo mě, že tak běžnou činností, jakou je těžba dřeva, někoho vážně popudím. Asi mě to napadnout mělo, přece vím, že lidé nejsou vůči dění v lese lhostejní.
Zavolala mi paní, představila se a zvýšeným hlasem se do mě pustila, cože to provádíme s lesem tam u silnice za viaduktem, že tudy jezdí denně autobusem a najednou se musí dívat, jak ten les hrozným způsobem devastujeme. To jsem si ovšem o naší těžbě nemyslel, ztoho slova mi až přeběhl mráz po zádech.
Klimax
Klimax
Možná jste se někdy i vy stali svědky nástupu lesa někde na úhoru. To se nedá přehlédnout. Obvykle to začne jívou, osikou, břízou, jeřábem, jindy třeba jen bezem, lískou a všelijakými keři. Ale to, co vzniká na úplném začátku, není ještě žádný les, jen jakési řídké rozcuchané křoví.
Vítaná změna
Vítaná změna
Umíte si představit, jak jsme po týdnech vedra a sucha přivítali změnu počasí. Tentokrát se nepřivalila s hrozivými hrady, blesky a hromobitím, plazila se tiše při zemi. Měl jsem to štěstí, že jsem znadhledu mohl její příchod sledovat a sám zatím zůstávat vsuchu a teple. Díval jsem se na její příchod z vystrčené kamenité výspy v úbočí Staré hory, vysoko nad Černou Opavou.
Babí léto
Babí léto
Je už listopad, a slunce dnes opět naplno září. Vzávětří i příjemně hřeje.
Co to stím podzimem letos je. Ne že bychom nebyli rádi, ale tohle babí léto snad nikdy neskončí.
Jizvy
Jizvy
Když jsem před mnoha lety poprvé jel po naší první čerstvě otevřené dálnici – dávno ještě bez poplatků –, zdála se mi po přesunech miliónů kubíků zeminy tvářnost té narušené země až katastrofická. Nemohl jsem si pomoci, cítil jsem jakousi morální spoluzodpovědnost za to, co bude s holými svahy, které poslušné stroje také kvůli mně do těch kopců na Vysočině tak nelítostně zakrojily.
Od té doby se s jejich osudem cítím svázán. Někde se mi cestou stane, že ustrnu nad mrtvolným prázdnem vymletých strží v nahé zemině svahu, o kousek dál mě uklidní zelená barva života, a vzápětí musím přihlížet, jak vysazené skupiny stromků ve sluneční výhni chřadnou, jak neodvolatelně usychají.
Drozd
Drozd
Za dokořán otevřeným oknem, nemilosrdně jako vojenská trubka, probudil mě ráno na konci června zpěv drozda brávníka. Musel sedět hodně blízko, snad na naší a sousedovic bříze před garáží, nebo na jejich střeše. Nechtělo se mi otvírat obě oči; jen jedním jsem zjistil, že už silně svítá. Ručičky na budíku ukazovaly něco před čtvrtou.
Přeháňky
Přeháňky
I vy musíte znát tu sálající atmosféru vrcholného léta, kdy do líného odpoledního zívání náhle vpadne déšť, v mžiku všechno zmáčí, pak odezní, jako když utne, a zatímco okapy doposud chrlí proudy vlažné vody, zještě teplých střech již stoupá lehounká pára.
Když pak vysvitne slunce, na vysokou stěnu odplouvajícího lijáku promítne duhu. A všichni, kdo ji spatří, se aspoň na ten krátký okamžik podiví, často i zaradují.
Povím vám, jak jsme z přehledné výšiny na Holubích skalách sledovali ne jednu, ale hned několik červencových přeháněk najednou.
Nevhodné místo k životu
Nevhodné místo kživotu
Lesní potůček vdlouhém horském svahu spěchá do potoka vúdolí přímo po spádnici. Chce tam dorazit co nejrychleji, ale málem by ho zdržela silnice, která se mu postavila do cesty. Naštěstí je pod ní propust, široká snad pro stovku takových potůčků. Nemusí ani zpomalit, hladce proběhne, vynoří se na druhé straně a poskakuje si vesele k cíli.
Naděje
Naděje
Blížili jsme se kTřebíči a všechny kopce vdohledu, všechny ty důvěrně známé tisíckrát viděné stráně a hřbety, které udávaly podobu mému dávnému domovu, hořely jednolitou rzí mrtvých lesů, nebo, kde už bylo po všem, zívaly bezlesým prázdnem.
Tak je to pravda, zvěsti nelhaly. Je to tu zlé. Ještě horší než u nás na severu v dešťném stínu Jeseníků, kde byl kůrovec na vrcholu předloni.
Suchý vrch
Suchý vrch
Zadýchaní stoupáme přes kořeny smrků strmým svahem. Tam, kde se nemůžeme vyhnout sypkému kamení, lezeme po čtyřech. Místy obcházíme staré jedle, jež se tu jako královny tyčí nad smrky. Mohutné kmeny a pokroucené větve prozrazují, že jsou dožívajícími svědky minulých staletí, v nichž jedle nebyla ještě ohrožena ničím horším než ohněm a dřevorubcem.
Zelená mříž 18 - Přípitek
Přípitek
A přece se jednoho únorového dne objevila modravá trhlina vmlze. Potom trhlin přibylo a náhle jako záchvěv čehosi dávno minulého a dokonale zapomenutého palčivě zazářil sluneční paprsek.
Les ustrnul. Bylo to naprosto neočekávané.
Zelená mříž 17 - Vysočina
Vysočina
Takový nápor námrazy snad Vysočina nezažila. Leden se změnil vdlouhou temnou noc zkázy.
Čím výš Radek stoupá Horním lesem, tím hustší mlha ho obklopuje, tím silněji se mu do zad opírá vítr, na stromech jsou stále mohutnější ledové návěsy.
Neuvěřitelně nakloněné kmeny vysokých smrků a borovic, jež se dosud nepřelomily, ztuhly tak, že i ve větru se jen velmi zvolna, těžkopádně komíhají.
Zelená mříž 16 - Borovice
Borovice
Vysoko nad zasněženou hladinu smrkové mlaziny přečnívá stará borovice. Spodní větve husté jehlancovité koruny rozkládá do šířky jako nedůvěřivá kvočna. Napolo rozloženými křídly by ráda přikryla nevděčná kačátka, která se již mermomocí chtějí osamostatnit. Zdá se, jako by si stále nechtěla připustit, co je na první pohled zřejmé: vyseděla nevlastní drobotinu.
Zelená mříž 15 - Hřbitovní kříže
Hřbitovní kříže
Blíží se Vánoce. Navrátil, známý pytlák a dobrodruh, byl již včera na obhlídce.
Radek má vážné podezření, že nejkrásnější sestra devíti jedlí tady ve skalách na temeni Jedlového vrchu ztratila před rokem svou horní polovinu pod jeho zlodějskou pilkou. Dokázat to však nemůže.
Zelená mříž 14 - Když smrky kvetou
Když smrky kvetou
Konečně se slunce vyhouplo nad les. Svítí mu pod ostrým úhlem přímo do očí. Musí je přivírat a obličej otáčet stranou.
Ještě teď se mu před očima rozbíhají saze a pavoučci, jak před chvílí pohlédl právě do středu ultrafialového kotouče.
Zelená mříž 13 - Tíha času
Tíha času
Noční šero uzavřené pod korunami stoletého porostu vstřebává do sebe první známky svítání. Začíná být průhlednější než před minutou.
Vzdálené větve, ty, na něž se nedívá zdola, ale poněkud ze strany, dostávají zelenkavý nádech. Je to první barevný tón, odlišený od temné modři oblohy a neprůhledné šedi lesa.
Zelená mříž 12 - Cena života
Cena života
Lesu náleží dnes Radek duší i tělem. Nenašel by vsobě zbytečného místečka.
Nejvíc doma je však na svém polesí. Prožil zde mnoho.
Zelená mříž 11 - Verše
Verše
Potůček je vtěsnaný do strmých, několik metrů vysokých břehů. Ty dvě šikmé plochy se vničem neliší od svahu tam nahoře, kromě toho, že rozptýlené sluneční světlo zobrazuje každou znich jinak. Jsou pokryté kyprou vrstvou trouchnivějícího humusu.
A přece se liší.
Zelená mříž 10 - Vyznavač léta
Vyznavač léta
Ze zdánlivé roviny vyrůstá před Radkem dlouhé pásmo tmavých kopců.
Země je rozdělená: pole patří zemědělcům, lesy jsou jeho. Každý vidí Vysočinu posvém. Radek se na ni dívá očima lesníka.
Zelená mříž 09 - Nejkratší noc
Nejkratší noc
Nejkratší noc nedala Radkovi dospat. Už vpůl druhé vychází před lesovnu.
Žlutý úplněk co nevidět zapadne. Jeho světlo zemdlelo a má již nepatrný dosah.
Zelená mříž 08 - Narušená rovnováha
Narušená rovnováha
Vysokým žebrovím kmenů se při zemi nese monotónní pískání.
„Ííí, ííí. “
A znovu, stále stejně: „Ííí, ííí. “ Vždy dva hlásky.
Zelená mříž 07 - Odpočinek
Odpočinek
Je unavený, také žaludek se začíná ozývat.
Nejraději by si sedl hned teď na místě. Ruce a obličej má pokryté čerstvými škrábanci, většina je mělkých, ale jiné jsou krvavé. Na jejich konci vyčnívá vždy zkůže nevinná ploška ulomeného trnu.
Zelená mříž 06 - Holý život
Holý život
Ohlušující rána mu bolestně projela sluchem a zároveň ucítil tak strašnou bolest vkříži, že strnul. Nedoskočil, ale dopadl setrvačností posledního odrazu. Vteřinu nebo dvě ležel vhouští bez hnutí a oheň mu sžíral celé tělo.
Avšak strach, ohromný strach ho rychle probral k životu.
Zelená mříž 05 - Škodná
Škodná
Velmi často bývá lesník původně myslivcem.
Abychom byli přesnější, původně není vůbec ničím, jen se rád dozvídá o životě zvířat. Rád o nich čte, rád je pozoruje, doma by chtěl mít celý zvěřinec, nedá na své miláčky dopustit, krátce, řečeno terminologií rodičů a učitelů, má rád zvířata.
Tato vlastnost je důležitým momentem vjeho dalším vývoji.
Zelená mříž 04
Chlapec, nebe a skála
Zůstaňme chvíli na vrcholu Slunečné hory. Možná se nám podaří ještě mnohé ztéto pohádky pochopit.
Když jsme se tam Radek a já – oblečení do suchého – se všemi rostlinkami těšili zčerstvé vláhy, všimli jsme si, jak vítr, co přiletěl za bouří, vlnivě pohladil nedohledný lán obilí pod Horou. Zástupy nezralých stébel se postupně daly do pohybu.
Zelená mříž 03
Chlapec
„Nerozhodne-li ovšem člověk jinak,“ řekl kdosi nablízku. Pohlédl jsem tím směrem.
Asi jsem učinil dost neopatrný pohyb, neboť drozd, který tady pokojně seděl na hnízdě, vyrazil tak prudce smrkovým závěsem, až vněm na vteřinu zůstalo okénko. Vhnízdě se zamodrala hrst obnažených vajíček.
Zelená mříž 02 - Pohádka o lese, vodě, skále a chlapci
Pohádka o lese, vodě, skále a chlapci
Les a voda
Žulový hřeben se od západu kvýchodu napíná jako dlouhý oblouk nahrbené páteře praještěra a Slunečnou horu půlí na dvě naprosto odlišné části. Zatímco na jižním svahu se příroda teprve rozhoduje, čím je možno co nejrychleji oživit skalní suť a obrovské jizvy starých lomů, severní úbočí odedávna pokrývá svěží smrkový a jedlový les.
Hranice mezi oběma světy je neuvěřitelně ostrá. Již ve chvíli, kdy seskočím zbalvanu na hřebeni a pohltí mě stín jeho severní stěny, přesvědčím se, že rozhodující hranice probíhá po klikaté čáře kamenných hran nad mou hlavou.
Zelená mříž 01 - Čekání
Čekání
Opřu se o bělavý kmen osiky, rozhlédnu se po korunách dubů a vidím, že je to zde a nikdo na tom nic nezmění.
Téměř všechno dubové a osikové listí se již přestěhovalo ze stromů na zem. Tady teď bude vkypré vrstvě ležet až do prvního sněhu. Sníh tu vrstvu slisuje tak, že do jara zní zbude pouhá vrstvička, avšak tím tužší bude klást odpor všem hrabavým tlapkám, všem šídlům a kopím bylinek i kloboučkům křemenáčů.
Modřínová hora
Modřínová hora
Jistě jste už zažili lehkou závrať, když se vám za průhledného větrného dne při náhlém pohledu k zenitu zdálo, jak na vás modrým nekonečnem padá bílý mrak. Poněkud jinou závrať jste poznali v horách, když jste za obloukem cesty bez varování stáli tváří v tvář propastným svahům, které byly od hřmících hlubin až po klíny bočních žlebů na táhlých hlavních hřebenech oděny do ježaté pokrývky lesů, hýřící všemi odstíny zelené, a všechno bylo před vámi a pod vámi najednou tak malé a blízké a vy jste užuž natahovali ruku, abyste to útulné údolí přes špičky přečnívajících smrků a po kučerách rozklenutých buků a javorů pohladili a vtom dotyku si je tak napevno uchovali vpaměti.
Také však přicházela závrať nezávisle na venkovní přírodě, když ve vás krásné myšlenky a silné pocity vyvolával verš, hudba, obraz, socha nebo člověk.
Já zažívám ještě jinou závrať, to když se stanu svědkem, jak se příroda opět jednou obešla bez mého zásahu, který by ji chtěl poučovat, nebo nedej bože opravovat.
Břízky
Jistě si pamatujete les před tímto suchem a touto kůrovcovou katastrofou. Změnily jej knepoznání. Zbudou nám už jen vzpomínky.
Ale tenkrát… To býval smrk pánem našich lesů.
Pouštní vítr
Mateřídouška voní, až jde hlava kolem.
Je začátek srpna a listnaté stromy již shazují žluté listí. Máme další z řady horkých suchých let.
Pod nohama mi z dírky v drnu vyrazily vosy.
Odhalení 6/6
„Jak to mohla udělat, jak může matka dát šestileté dítě od sebe, byť to bylo k vlastním rodičům. “ Janě, která to posuzuje s dlouhým časovým odstupem, to nejde na rozum.
Pokouším se Jarunu omlouvat: „Jen pro zachování klidu. Chtěla dědovi vyhovět.
Odhalení 5/6
Na svém bývalém polesí Mikulovice mám jednu upomínku na tříletého Pavlíčka. Vlesním komplexu Hory na křižovatce U sloupku roste malý, asi desetiarový porost jménem Pavlíčkův les. Vyklíčil pod mateřskými stromy toho roku, kdy se narodila Helenka.
Když sní byla Jaruna vtom září 1963 v porodnici – trvalo to přes týden, holka byla slabá a neduživá –, vzal jsem si dovolenou, abych se staral o Pavlíčka.
Odhalení 4/6
Když jsem přišel domů, vkuchyni skomírala stolní lampa pod útokembílého letního rána, jež se sem dralo oknem. Jaruna seděla u stolu s otevřenou knihou, úplně oblečená, nažloutlé světlo žárovky jí zimomřivě polévalo obličej; prozrazovalo bezesnou noc.
Zhasla, zavřela knihu a vstala. Odkašlala si a věcně se optala: „Tak na cos přišel.
Odhalení 3/6
Jí se řekne: Vidím vněm jeho, nemůžu dál. A koho já vněm ode dneška mám vídat, na to se neptá.
Neměla mi to říkat. Udělala to, aby měla pokoj od lží a vlastních výčitek, aby se zbavila tajemství, co ji tíží, ale já jsem jí o to nestál, mně bylo dobře tak.
Odhalení 2/6
„Jar – ku. “
Dva ostré tóny, šílený výkřik zbarvený zoufalstvím, jaké jsem u Jaruny nikdy nepoznal, pronikl do černé prázdnoty.
Co je. Kde je.
Odhalení 1/6
Odhalení
Některé události bychom ze svého života nejraději vypudili. Jenže co si my přejeme, není vproudu minulých dějů směrodatné, znich nic nemůžeme vyjmout, ani změnit, jen před druhými zamlčet.
A co před sebou. Je to pro klid duše únosné.
Horymírka 72 - závěr
Toto vzpomínání na dětství a mládí mělo podle přáníjeho iniciátora Pavla skončit vroce mého definitivního odchodu z rodného domku v uličce, co pojmenovali po Horymírovi, podle mé dětské představy příbuzném Veškrnovy rodiny. V té krkolomné úzké a ztracené uličce nad řekou Svitavou, jejíž strmý spád mezi Svatobojem nahoře a Winglhausem dole rozhodli se husovičtí páni radní po častých úrazech na zimním náledí učinit schůdnější, a proto v ní dali zbudovat troje schody. Vté uličce, důvěrně nazývané Horymírka, vníž se nám děckám tak dobře žilo.
Ktomu konci jsem dospěl právě teď, touto dopsanou kapitolou o soužení a smíření, rokem devatenáct set padesát devět.
Horymírka 71
Posledními týdny vojny jsem se protloukal jako tělo bez duše. Laďa s Milanem pochopili, že jsem se neoženil nejšťastněji. Mířily ke mně jejich útrpné pohledy, občas jsem zaslechl tlumené slovíčko, které jsem slyšet neměl.
Byl jsem jiný, věděl jsem, že se jinak chovám, ale nesnažil jsem se stím nic dělat, nebyl důvod hrát si na šťastně ženatého.
Horymírka 70
Na jízdním řádu jsem našel nejbližší vlak do Českých Budějovic. Do Veselí nad Lužnicí jede courák, co na každé stanici staví. Ve Veselí přestoupím na rychlík do Budějovic. Tam bych měl být kolem osmé.
Horymírka 69
Klíč na recepci jsem ještě odevzdal v poměrném klidu, ale když jsme pak vkročili na venkovní schodiště a chtěl jsem začít sestupovat, zůstala stát jako přibitá a prudce zavrtěla hlavou: „Já nikam nejdu. “
Bral jsem to jako žert. „Chceš dělat drahoty. “ zasmál jsem se.
Horymírka 68
V Jihlavě na nádraží jsem ji marně vyhlížel, nebyla tam. Místo ní čekala u vlaku paní Poslušná. Toho jsem se polekal. Hledanými, nejistými slovy mi plačtivě, snucenou srdečností, vysvětlila, že si Jaruška u švadleny zkouší šaty.
Horymírka 67
Rozhodl jsem se využít vojenského času ještě jinak. Delší dobu mi lékaři předpovídali, že se nevyhnu operaci „fisura anis“ a radili, abych ji neodkládal. Kdy na to bude příhodnější doba než teď. Poslali mě do vojenské nemocnice vOlomouci Na Hradisku.
Horymírka 66
Pana otce zajímalo, jak se u našeho vojenského útvaru žije. Hned jsem se vzrušeně, plný hořkosti a vášně, rozpovídal o šikaně v přijímači a jejím dlouhém doznívání a nešetřil podrobnostmi. Paní maminka účastně pokyvovala hlavou, ale řekl bych, že nevěděla, o čem je řeč, o šikaně určitě nikdy neslyšela. Jaruna byla zamyšlená, neprůhledná, děvčata poslouchala s údivem a pan otec s úšklebkem.
Horymírka 64 + 65
Ráno se paní matka nutila do laskavých slov, i do úsměvu se chtěla přinutit, ale příliš se jí to nedařilo. Pan otec se mračil. Ani na Blance a Hance nebylo těžké poznat, co se v noci po mém vpádu dělo, o čem se ještě dlouho rozčileně šeptalo, zatímco my jsme si možná již usínali v náručí.
Pozdravil jsem a víc se nevnucoval.
Horymírka 63
I když se to nezdá, dosud jsme my dva neměli dost příležitosti k bližšímu seznámení. Jen málo jsme o sobě věděli. Poznávali jsme se trochu až v dopisech. Přesto ve mně jako kontrast k vojenskému životu zrál nápad oženit se, ještě než budu propuštěn.
Horymírka 62
Přijela uprostřed srpna, když léto vrcholilo.
Na motorce jsem ji vozil po lesích. Ukazoval jsem jí, co kde roste, jak to roste a jak by to růst mělo, kdyby si hajní dali záležet. Ukázal jsem jí, kde si s neznámým rakouským myslivcem na čekané občasným výstřelem přeháníme hejna hřivnáčů přes tu širokou louku před námi, za níž tamta řada stromů je hranice.
Horymírka 61
Prázdniny začaly.
Hned vpondělí třicátého června nastoupila Jaruna jako hlavní vedoucí do pionýrského tábora, zase na Vysočině – v Polici u Jemnice.
Za čtrnáct dní jsem cestoval já k Jihočeským Státním lesům, dostal jsem umístěnku do pohraniční pahorkatiny vpodhůří Novohradských hor. Bylo to zklamání, toužil jsem nastoupit někde v horách středního Slovenska; ale pak jsem nad tím mávl rukou, vždyť to bude jen na pár týdnů, než půjdu na vojnu.
Horymírka 60
Jaruna věděla o maminčině chabé naději, že mě má žena jednou vrátí kvíře vBoha, a ta že jí sjejím příchodem do mého života zhasla. Bylo jí líto, že mou maminku trápíme. Ráda by její bolest zmírnila, jen kdyby věděla jak. Když jsem ji knám konečně poprvé přivedl, snažila se být k ní milá, hodně si sní povídala.
Horymírka 59
Znovu nás nadlouho rozdělila dálka. Odloučení na mě doléhalo víc, než mi bylo milé. Stále častěji jsem, proti svému zvyku, zanedbával učení. Dopisy plné nezvládnuté netrpělivosti jsem psal obden.
Horymírka 58
Jaruna nabídla klukům tykání. Ničemu se nedivili. Naši známost brali jako by se rozuměla sama sebou.
Čím mě vlastně přitahovala.
Horymírka 56 + 57
Ráno jsem málem zaspal. Probudila mě zima, ležel jsem pod otevřeným oknem, přikrytý mokrou dekou.
Tak to je ta hrozná povodeň, co mě celou noc děsila, jíž jsem nebyl schopen uniknout. Napršelo mi až sem, na postel.
Horymírka 55
Vlese jsme začali stanovištním průzkumem. Zatímco si kluci, každý ve svém oddělení, vypůjčeným nářadím od správce tábora kopali a popisovali půdní sondy, já jsem ve všech třech odděleních zjišťoval výskyt druhů v bylinném a keřovém patru. Zkratky latinských názvů jsem vpisoval pro každé oddělení zvlášť do tiskopisu fytocenologického zápisníku a do mapy tužkou načrtával prozatímní hranice lesních typů. Později to projdu znovu, to už si budu jistější, pak hranice upřesním, aby na sebe plynule navazovaly přes hranice oddělení, neboť příroda umělé lidské hranice neuznává.
Horymírka 54
Končil osmý semestr, měl jsem za sebou čtyři roky fakulty. Probíhalo zkouškové období, byl začátek léta roku tisíc devět set padesát sedm.
Chystal jsem se s Vlastou a Drahošem na praktickou část diplomní práce. Do lesa.
Horymírka 53
Naše nerovná láska trvala dost dlouho na to, aby se nevyskytly rozpory, nedorozumění, vzdory a trpkosti.
Čas od času Bobu postihla špatná nálada, přecházela až do deprese. Potom prožívala děsivé stavy. Na ně jsem neznal lék, ale po marných pokusech ji utěšit jsem do nich sám upadal.
Dopis 4
Milý příteli.
Dneska Ti povím, jak to bylo s tím štěstím. Ne, počkej, nesměj se. Opravdu to bylo štěstí.
Horymírka 52
Další Bobinu dovolenou jsme strávili v jejím rodném kraji na Vysočině, v malebných končinách mezi Telčí a Dačicemi. Jednou jsem ji oživil v povídce Nedělní odpoledne, v onékrátké sekvenci horečnatých stavů, co provázely mé vyčerpávající veslování na rozbouřené přehradě. Ktomu příběhu můžu teď na doplnění dodat, že od zkoušky z hospodářské úpravy lesa vono pondělí ráno mě milý pan profesor nevyhodil, neboť jsem po vší té strasti měl, jak jsem předem doufal, v hlavě jasno. Popravdě k tomu přispěla i zoné odpolední divokébouře vzešlá nádherná noc pod rozsvíceným Velkým vozem, kdy mě Boba – zchromlého na obě ruce po prasklých puchýřích od vesel, jimiž jsem musel proti vlnám bez milosti zabírat až do přístavu – nejdřív krmila jako kojence a pak si ke mně na mou nedočkavou výzvu vlezla pod deku a dělala, co mohla, aby mi všechno zlé zdneška vynahradila.
Horymírka 51
Od příštího roku si Boba nechtěla připustit jinou dovolenou než na Slovensku. To se mi zamlouvalo.
Předtím než poznala mě, milovala Slováka Štefana. S ním poznávala krásy Slovenska a teď mi byla dobrou průvodkyní.
Horymírka 50
Za měsíc po mém návratu začala jelení říje a tu jsem si nechtěl nechat ujít. Přijímačky jsem měl za sebou, vduši klid, nástup do prvního semestru až vříjnu. Boba se nenechala dlouho přemlouvat a tak jsme se rozhodli někam si zajet jeleny poslechnout. Zvolil jsem nejbližší „jelenářskou oblast“ – Chřiby.
Horymírka 49
Zdá se mi, že všechno už jsem ze života vpřípravce prozradil, co za prozrazení stálo.
Nakonec vprostřed srpna maturita a osvobozující návrat domů.
V září přijímací zkoušky na lesnickou fakultu. Vůbec jsem se nepřipravoval.
Horymírka 48
Mé dvacáté narozeniny uprostřed března se odbyly tím, že mi poštou přišla dvě přání – od našich a od Boby. Nikdo v zámku si toho nevšiml. Naštěstí. Nestál jsem o žádné „oslavy“.
Horymírka 47
Seděli jsme vkavárničce na Náměstí Svobody, tam, co je odtud pár kroků do České ulice, dávali si zmrzlinu a potom griotku a potom znovu zmrzlinu a griotku. Bobě zčervenaly tváře. Jak jsem vypadal já, nevím, ale cítil jsem příjemné teplo zevnitř i vně.
Sdělovali jsme si všechno, co jsme si potřebovali říct, co jsme ještě o sobě nevěděli a já se radoval zjejí přítomnosti.
Horymírka 46
Dorazila přesně ve dvě. Byla krásná. Ó, jak rád jsem ji znova viděl.
Přicházela v krátkém kožíšku, přicházela tím svým krokem královny, co probouzel vbabách v dílně fúrie a jejž jsem si já poslední týdny opakoval vpředstavách a málem již o něm začal pochybovat.
Horymírka 45
Naše děvčata pro mě byla jen dobrými kamarádkami. Tesknota v živém ruchu přípravky musela ustoupit, ale má platonická láska – tak hořce beznadějná – trvala, a já si s ní nevěděl rady. Ani svěřit jsem se nemohl, když Fero, Karel či Jožka s povzdechem vzpomněli na své děvče doma. Tolik se od nich liším.
Horymírka 44
Ten rok dělnické přípravky měl na můj další život po všech stránkách osudový vliv.
Nejcitelnější změna byla ta, že jsem úplně přestal chodit do kostela. V uzavřené komunitě na zámku to nebylo možné. Dělnická mládež bylo synonymum pro mládež pokrokovou, a tudíž i bezvěreckou.
Horymírka 43
Se zpožděním jsem teprve zjišťoval, že chci-li mít úspěch, musím se nejprve naučit, jak se učit. Až teď. Ve svých dospělých devatenácti, skoro již dvaceti letech. Ó jak jsem litoval svého dřívějšího nerozumu.
Horymírka 42
Měla pravdu. Přípravka nebyla žádný med.
Patřil nám celý zámek. Byl to povznášející pocit, když jsem zjistil, že tady jako host rodiny Silva Taroucců trávil padesátá a šedesátá léta devatenáctého století Josef Mánes a že odtud pocházejí jeho nejslavnější obrazy zHané, ale ten pocit záhy zevšedněl a jako všechny nové vjemy a informace, co nepřinášejí žádný užitek, i tyto byly přebity povinnostmi a každodenními starostmi.
Horymírka 41
V tom dvaapadesátém roce se u nás nežilo dobře. Potraviny byly ještě jako ve válce „na lístky“, jiného zboží také málo, byli jsme poučováni, že je třeba napřed vybudovat socialismus a potom bude všeho dost. Ale jak budovat socialismus téměř bez elektřiny. Těžko se plnil plán výroby, když každou chvilku rozvodné závody bez upozornění vypínaly proud a nastávaly neslýchané prostoje ve všech provozech.
Horymírka 39 + 40
Událost 2
Nábytkářské družstvo Dyha mělo víc provozoven, nejen tu naši v Králově Poli. Na ústředí byla organizace Svazu mládeže, tam mě hned po nástupu verbovali. Nechtělo se mi, ale abych měl pokoj, dal jsem si říct. Nepamatuju, že by se tam bývalo něco dělo, snad jen občas schůze, nějaké turnaje v ping-pongu a jiné nezáživnosti, před nimiž jsem dával přednost výletům s Edou a Mirkem.
Horymírka 38
Mezi roky 1951 a 1952, v tom krátkém období po vyučení, kdy jsem již pracoval jako hotový truhlář v družstvu Dyha, odehrály se dvě události, které ovlivnily můj další život.
Událost 1
Byla to událost, která nepřišla najednou, jak události přicházejí; nenápadně se přibližovala, lehounce našlapovala, vznášela se dílnou mezi hřmotícími mašinami jako zjevení, vyvolávajíc obdiv a nenávist. Mezi ošuntělými ženskými, co si neviděly do huby vyjadřujíce se způsobem dlaždičů, chodila jako královna. Chlapi zblbli a ukazovali, jak jsou silní a chytří.
Dopis 3
Zdravím Tě, starý příteli.
Začnu zdaleka, ale Ty to pochopíš.
Snažím se najít kořeny jednoho velkého omylu, nebo nedostatku, nebo zatemnění mysli – nebo já nevím jak to nazvat –, co mě pořád straší vhlavě. Rád bych přišel na to, kde se to vnás vzalo.
Horymírka 37
Vstali jsme zároveň se slunkem a bez jídla se vypravili na cestu. Dnes byl na programu výstup na Lomničák jako završení celého putování.
Nebe nevypadalo moc slibně, proto bychom rádi ten výstup skončili před polednem. Z Malé Studené tam měl vést nenápadný chodníček.
Horymírka 35 + 36
Ráno jsme chtěli jít Velickou dolinou nahoru na sedlo Poľský hrebeň, odtud vystoupit na Gerlach, vrátit se do sedla a po modré značce do Velké studené doliny na Zbojnickou chatu, případně pokračovat dolinou až na její spodní konec do chaty Kamzík.
Jenže když jsme se šli umýt a napít k plesu, uviděli jsme orientační tabulky na rozcestí. Toho, že na směrovce k Poľskému hrebeni bylo upozornění Nebezpečný prechod, jsme si nevšímali, na to jsme byli duševně připraveni. Ne tak obutím, ale co chcete po mladých frajerech.
Horymírka 34
Celou noc ani nekáplo, ráno bylo nebe jako vyleštěné.
Dnes jsem hledal ještě lepší místo na schování batohů než včera a našel je pod padlým smrkem poněkud výš v lese, až tam, kde začínala kosodřevina.
Vzali jsme si jen trochu jídla do chlebníků a před šestou vyšli.
K Hincovým plesům jsme dorazili v osm hodin.
Horymírka 33
Za rok jsem se chystal jet sám, nechtělo se mi nikoho přesvědčovat. Kluci to věděli. Proto mě mile překvapilo, když se mě někdy uprostřed června Mirek zeptal:
„Vemeš mě sebó. “
„To víš, že vemu.
Horymírka 32
Do rána se udělalo špatně Mirkovi.
Já už jsem byl úplně ve své kůži. Půjdu tedy sám. Na Rysy ne, ty odložím, až na to budeme dva.
Dopis 2
Můj starý kamaráde.
Když se někdy jen tak, sám pro sebe zaobírám minulostí, ne vlastní, ale minulostí nesrovnatelně starší, vždycky narazím na něco, co mi znovu připomene, že od dávných lidí se v ničem nelišíme. Hodně se za ty věky změnilo, život je nekonečně jiný, ale lidská duše je stále táž, provždy druhému člověku vzákladních rysech srozumitelná. Není možné neporozumět člověku, promlouvajícímu knám i znejhlubšího dávna, nepoznávat jeho pocity, které kdysi vložil do svého díla, jež na Zemi zanechal a my je čas od času objevíme.
Horymírka 31
Dorazili jsme ve čtvrt na čtyři. Eda ve stanu klidně spal. Když jsme ho probudili, nechápavě na nás mžoural, úplně ztratil pojem o čase.
Vtáboře přibylo několik stanů.
Horymírka 30
Co však mohly znamenat všechny krásy našeho dosavadního putování po Moravě proti dvěma dovoleným, které jsme strávili ve Vysokých Tatrách.
Opět si beru na pomoc Zápisky zcest.
Vysoké Tatry 1951.
V neděli devětadvacátého července jsme vyjeli nočním rychlíkem ve dvacet třicet zbrněnského hlavního nádraží do Štrby.
Horymírka 29
Mé povídání o potulkách po lesích a jeskyních by nebylo celé, kdybych se nezmínil o zbožnosti, u mladého kluka, jako jsem byl já, až neuvěřitelné. Musel jsem – a chtěl – být každou neděli na mši, bez ohledu na trampování. Neboť jedno z Božích přikázání zní: Den sváteční budeš světit. Dnes nevím kolikáté je v řadě, ale tehdy jsem ovládal celé Desatero.
Horymírka 28
Na jednu z podzemníchprolízaček nemůžu zapomenout. Vybavuji si ji krok za krokem, snaléhavou pravdivostí.
Po kluzkém žebříku skoro svisle postaveném, se žerděmi z nastavených smrkových kmínků ve spojích rezavými hřeby sbitých a „pro jistotu“ drátem svázaných, jsme se vraceli z dlouhého průzkumu podzemí a já šel poslední. Kluci už byli nahoře a chodbou postupovali dál, slyšel jsem doznívání jejich hlasů.
Horymírka 27
Ve společnosti přituhovalo.
Na rodině, na vlastní kůži, na postupném omezování svobody jsme poznávali novou moc.
Nešlo mi to na rozum. Tak brzy po skončení násilnické moci německé.
Horymírka 26
Každý den jsem vstával na sedmou do práce a vurčené dny na osmou pospíchal do školy na Kudelovu ulici, blízko Lužánek.
Stal se div divoucí: najednou mi škola nevadila, dokonce jsem prospíval. Jak předpokládala maminka – dny a hodiny, kdy jsem se směl vzdělávat, staly se mi svátkem.
Asi jsem se zamiloval.
Horymírka 24 + 25
Jedno nedělní odpoledne uprostřed žhavého června si vyjeli Karel sMartou na výlet na motorce a mě tam v Předklášteří navštívili. Čekali u brány zámecké zahrady. Dovedla mě za nimi naše vychovatelka, aby viděla, o jakou nečekanou návštěvu se to jedná.
Pozdravili se a ona jen tak ze slušnosti řekla: „Ale je vtěch našich lesích krásně, mladá paní, viďte.
Horymírka 23
Po válce jsem nějaký čas chodil do soukromých hodin klavíru. Paní učitelku Karhánkovou na Soběšické ulici mi našel a doporučil Karel. Jestli hodiny platil on nebo rodiče dodnes nevím, jako předpuberťáka a nejmladšího vrodině mě to ani nezajímalo.
Teď je ovšem pozdě se stydět, už to nenapravím.
Horymírka 22
Les v okolí Křidlůvek nebyl žádný, jen sem tam jakési olšové nebo akátové proutí.
Neděle, které nám Burešovi nechávali volné, trávili jsme po kostele – kam se mnou jako zbožným synkem svých rodičů chodil ze solidarity jen Joža – u řeky nebo v oněch listnatých remízcích.
Cvičně jsme se snažili ulovit nějakého bažanta. Luky a oštěpy jsme si vyráběli na místě.
Horymírka 21
Jožova rodina se po válce odstěhovala „osídlovat pohraničí“ po odsunutých Němcích. V Křidlůvkách na Znojemsku si pan Bureš našel malou rolnickou usedlost s necelým hektarem pole.
My s Jožou jsme se těžko loučili, ale jedna útěcha nám zbyla: přijedu k nim o prázdninách. Jeho i moji rodiče s tím souhlasili.
Horymírka 20
Součástí křesťanského života naší rodiny bývala účast na poutích. Nejbližší poutní místa, kam se opravdu putovalo (. ), byla tři: Vranov, Křtiny a Tuřany. Všechna dost vzdálená.
Horymírka 19
Hodně se u nás doma četlo. Naši měli rádi české klasiky: Němcovou, Baara, Kosmáka, Raise, Jiráskovy Staré pověsti české. Nás děti ktomu také vedli.
Ach, ta naše společná čtení po večerech.
Horymírka 18
Na samém konci zahrádky vysadil tatínek pěkný jeřábek, co si přinesl z lesa, abychom měli doma vlastní jeřabiny, protože ty zbožňoval. Jedl je, kdekoli na ně narazil. Tvrdil, jak jsou zdravé, statečně žvýkal, hlasitě chválil a snažil se při tom ani trochu nešklebit. Nikdo to po něm nechtěl zkoušet, jenom já.
Horymírka 17
Rok po válce se konaly volby.
Členové naší rodiny a všichni známí, až na pár výjimek, viděli největší nebezpečí vtom, že můžou vyhrát komunisti.
Pamatuju, jak jsme tu neděli při ohlašování odhadů a mezivýsledků seděli přilepení u rádia a drželi palce lidovcům, které naši volili. A jaké zklamání postupně přicházelo, až nakonec přišlo definitivně, když komunisti s velkým náskokem zvítězili.
Horymírka 16
Ale konec války ještě nebyl.
Velitelství nějaké německé jednotky se zabarikádovalo ve škole na Cacovické ulici. Vedly odtud dráty spojařů na Husovický kopec, kde byl už nějakou dobu zakopaný kulomet. Každou chvíli dole pokropil ulice.
Horymírka 15
Vyrazil jsem zdomu a utíkal Brandlovkou k maloměřickému mostu, jenom tudy můžou přijet, od Obřan.
Tam jsem ho potkal. Bylo to kousek před mostem, přijížděl na motorce a byl strašlivě zaprášený.
Tak ty to jsi, náš osvoboditeli, na tebe tak dlouho čekáme.
Horymírka 14
První bombardování Brna přišlo v srpnu 1944.
Byl horký prázdninový den a já jsem jej trávil sám v Zábrdovicích na koupališti.
Zamplionů se ozvalo „Luftlagemeldung“ a známý hlas, dnes jakoby vzrušenější, oznamoval, že nepřátelské bombardovací svazy jsou právě „nad Niederdonau“ a směřují kseveru.
Nechtělo se mi domů, vždyť ta hlášení jsou skoro na denním pořádku a nikdo už je nebere vážně.
Horymírka 13
Za první republiky se u nás jezdilo vlevo. Hned první den okupace zavedli Němci bez problému jízdu vpravo. Prostě tak přijeli, všechno jim muselo uhnout – a už to tak zůstalo.
Diktatura vůbec má málo problémů se zákony.
Horymírka 12
Samozřejmě jsem přišel do styku se spoustou jiných kluků, než byl Joža, Eda nebo Mirek. Ale to už nebyli kamarádi, to byli prostě kluci zulice nebo ze školy, s nimiž jsme někdy kamarádili a jindy bojovali. Když jsme právě kamarádili, nedalo se dopředu vědět, kdy nás zradí a přidají se k našim úhlavním nepřátelům, klukům z Písečňáku. Rvačka po něčím křivém pohledu, výsměchu či nadávce byla vždycky na spadnutí.
Horymírka 11
Na Soběšické bydleli moji dobří, až nejlepší kamarádi: Joža Bureš, Eda Ráček a Mirek Jakubík. Taky tam bydlel Staňa Vlček, ale to už takový kamarád nebyl. Asi proto, že ho „jejich“ moc nepouštěli ven. Zato stěmi ostatními jsem si dosytosti užíval radosti a také strasti klukovských her a výprav.
Horymírka 10
Možná stojí za to se zmínit, že jsme my děti musely rodičům vykat. Byl to rozšířený jev, nic divného, divné by vté době bylo tykání. Také nás vedli k tomu, že za každý dárek, třeba běžnou věc, potřebnou k životu, jsme museli mamince nebo tatínkovi políbit ruku a zřetelně poděkovat: „Pán Bůh zaplať“. Na Nový rok ráno, s tímtéž políbením ruky, popřál každý rodičům „štěstí, zdraví, Boží požehnání“ a oni mu popřáli také.
Horymírka 09
V našem domečku nás bydlela spousta. Přesto měl každý svůj pelíšek, i když se o něj musel občas s někým dělit.
Neměli jsme v postelích žádné matrace, spávalo se na „strožocích“. Byly ušity z hrubé pytloviny, ale dobře se na nich leželo.
Horymírka 08
Válka trvala šest roků. Od mých šestých narozenin.
Šest roků je dlouhá doba. V životě malého děcka znamená mnoho, znamená život.
Horymírka 07
Zatím však jsme teprve na začátku.
Vzpomínám na den svých šestých narozenin. Oslava. Kdepak.
Horymírka 06
Ještě pamatuju svícení petrolejkou. Každý večer, když ji maminka rozsvítila, všichni jsme nahlas pozdravili: „Pochválen Pán Ježíš Kristus. “
Jednou se babička s dědouškem rozpovídali o tom, že oni zamlada svítili loučemi. Chtěl jsem o tom vědět něco víc, tak se mi to snažili vysvětlit.
Horymírka 05
To bylo jenom několik vzpomínek na náš sklep. Ale teď jsme na začátku, daleko před válkou, před tím historickým předělem, před tím bodem v dějinách, podle něhož pamětníci zvykli měřit čas. I já ho tak měřím.
Když se zahloubám do dávné minulosti, až do samých začátků vědomí, zjevují se mi útržky, které, bez souvislostí, zůstaly natrvalo v paměti a nic nebo téměř nic neznamenají.
Horymírka 04
Na první veliké úpravy a přestavby tatínek potřeboval hodně materiálu. Jak získat písek a štěrk do hrubého betonu, vymyslel originálně. Zjistil, že domek stojí na štěrkopískové náplavě pradávného dna Svitavy, jejíž koryto se za stamilióny let odstěhovalo o půl kilometru kvýchodu a zakouslo se o nějakých dvacet metrů hloub.
Skopáním začal přímo pod domkem.
Horymírka 03
Hospodářská krize třicátých let těžce dolehla i na nás vnašem malém domku. Rodiče měli těžký život. Na tatínkově mzdě záviselo devět lidí. Pět dětí a dva staří tatínkovi rodiče.
Horymírka 02
Rodiče věřili v léčivou moc bylinek. Maminka po celý rok vařila bylinkový čaj, byl to náš hlavní nápoj. Pamatuju si, že se skládal z plicníku, jahodníku, maliníku, mařinky vonné, zvané valdmajstr, jitrocele psího jazýčku a jistě ještě dalších bylinek. Byla to chutná směs.
Horymírka 01
Vyzvali mě, abych psal o svém dětství a mládí.
První byl bratr a katolický kněz Vláďa. Stalo se to na obvyklém štěpánském setkání rodiny u sestry Mařenky v Újezdě. A stalo se to po tom, kdy mi přečetl některé pasáže ze svých vzpomínek.
Květ v poušti
Květ vpoušti
Na vojenském cvičení jsem potkal kytku, kterou mám vmysli spojenou s lesními pasekami. V té vojenské pustotě to byl zjev dosti nepatřičný, skoro svatokrádežný.
Když jsem jednoho časného rána vyšel při strážní obchůzce muničního skladu náhle ze stínu, chvíli jsem na místě překvapením váhal, jestli mám pokročit dál, jestli mám vstoupit do toho ozářeného dílu rozvrtané, překopané, divokým býlím zarostlé plošiny, jestli je vojenské botě vůbec dovoleno takovou krásu porušit. Když jsem tudy procházel přede dvěma obchůzkami, to se ještě na blednoucím nebi třepetaly tečky posledních hvězd a nic zvláštního jsem na zemi spatřit nemohl.
Souzvuk
Souzvuk
Možná jste to také zažili. Ten nepokoj. Tu nejistotu. Úzkost.
Kouřová znamení
Kouřová znamení
Poloprůhledná clona se před námi rozestupovala a vzadu znovu zavírala. Stěží se dalo poznat, kdy jsme vyjeli zjednoho města a kdy vjíždíme do jiného, protože lidé, domy, závody a nová staveniště jsou úplně všude, jako bychom projížděli jedním ohromným, rodícím se velkoměstem.
Pohled nahoru byl děsivý. Vysoko nad tou průmyslovou, do posledního čtverečního metru civilizovanou krajinou neslo stejnoměrné proudění nekonečný, stále se obnovující mrak rovnou khorám.
Pohroma
Pohroma
Na Nový rok přišlo náhlé tání. Vlahý západní vítr sílil.
Země, až do včerejška spoutaná mrazem, začala mokvat. Sníh na polích zkropenatěl obnaženými špičkami hrud.
Můj svět
Můj svět
Znenadání se mokrý les rozzářil, až jsem musel přimhouřit oči, uvyklé deštivému šeru.
Zamžené chuchvalce vypotřebovaných mračen rychle vyklízejí oblohu. Zlesa přetékajícího vláhou stoupá narůžovělý opar. Otevřené póry vydechují stovky vůní, které se nad zemí slévají vjednu sytou vůni letního podvečera.
Mlazina
Mlazina
Už je to pryč. Už bych měl přestat myslet na minulost, na zbytečné ztráty, jež vmých lesích vznikaly po dobu násilného rozštěpení lesníků na ty, kteří měli za povinnost les pouze pěstovat, a na ty, kteří jej měli co nejefektněji likvidovat. A přece tím stále žiju. Nemůžu se nabažit návratu toho starého plodného pocitu, toho vědomí, že vinu za jakoukoli ztrátu, za jakékoli zpoždění, musím od nynějška znovu přičítat jen sobě.
V dešti
Déšť se nečekaně spustil až ve chvíli, kdy se již zdálo, že zněho opět sejde.
Prší čím dál hustěji.
Obléknu pláštěnku a pohledem se přesvědčím, zda mě dobře kryje vrstevnatá střecha zvětví mladého smrku. Potom odtud, ztepla a sucha clonou deště sleduji, jak se vysoké smrky a borovice ve svahu pod mlazinou vnárazech větru rozhoupaly.
Raubíři
Raubíři
Jakési pohyby na ředitelství, jimž nerozumím a nikdy rozumět nebudu, mi přinesly danajský dar. Ke svému polesí jako přívažek jsem dostal polesí, jemuž doposud vládl Slavík.
Slavíka povolali na ústředí. Ochotně šel.
Herbicidy
Zastavil jsem se hned na kraji paseky.
Tak. Teď vidím výsledek. Je to ono.
Oblačná mříž
Snad jste někdy odpočívali pod takovou oblohou. Kolem se vlnily lesnaté stráně, les byl klidný a všechny jeho vůně a všechny jeho hlasy se soustřeďovaly kvám.
Tam vtom tichu, pod těmi útulnými mraky, stávaly se hmatatelné i nejtajnější sny. Žádný ze snů neulétl tak daleko, aby ho dálka pohltila.
Pádný důvod
„Tady,“ řekl jsem polohlasem šoférovi. „Zastav. “
Rudolf na křižovatce stočil volant doprava, sjel zlesní asfaltky na štěrkovanou cestu a zastavil.
„Jsme na místě,“ řekl jsem.
Osudná vteřina
Dnes mě přiměla kpřerušení věčného pracovního spěchu taková maličkost, které vy byste sejen shovívavě usmáli.
Skoro proti vlastní vůli jsem se zastavil, když jsem viděl, jak náš speciální lesnický traktor, kterému důvěrně říkáme Lakatoš, musí pro dřevo zacouvat místy, kudy by raději neměl, protože vždycky převálcuje, co mu přijde pod kola. Obzvlášť špatně snáším, když jsou to malé bezbranné semenáčky. I to mu ovšem při jeho výkonu odpouštím, jenom nesmím být u toho, a když u toho náhodou jsem, tak musím mít hodně naspěch.
Propadání
Propadání
Hned na první pohled je zřejmé, že se zde před věky odehrála nějaká katastrofa. Krasové údolí je přehrazeno množstvím skalisk a balvanů. Potok spadá do koryta ve skále a voda jím letí jako okapem. Na konci okapu na ni číhá rozevřená tlama.
Dopis
Zdravím Tě, starý příteli.
Začnu zdaleka, ale Ty to pochopíš.
Snažím se najít kořeny jednoho velkého omylu, nebo nedostatku, nebo zatemnění mysli – nebo já nevím jak to nazvat –, co mě pořád straší vhlavě. Rád bych přišel na to, kde se to vnás vzalo.
Mrazivý úplněk
Ještě večer doma prožívám nezvyklou, až nechutně nepatřičnou lehkost. Postojím pod barevným nebem a atmosféra je tak průzračná, že když vhlubokém soumraku zapadá za lesy blízká Venuše, probíhá ten západ, jako by opožděně zapadalo ještě jedno malé slunce, kulaté, unavené, rudé.
A potom – uprostřed noci se probudím a nemám vsobě nic, jen dusivé prázdno.
Proč.
Vánoce v lese
Umíte si představit, jaké to je padat pod tíhou starostí a pak jednu, tu poslední, která vždycky bývá nejtěžší a už se zdá k neunesení, náhle ze sebe setřást. Jaká to je úleva.
Mně se to dnes vpodvečer stalo.
Nepřišel jsem za svým podřízeným s příkazem, neboť ta záležitost je výjimečná a mně se příčí jednat jako někteří mí nadřízení.
Král smrků
Je dobré a krásné být lesníkem, ale není to vždycky takové, jak by se vám možná zdálo.
Pokaždé, když mám chuť ztratit se v lese, propadnout se někam, abych setřásl starosti, na chvíli tím lesníkem přestal být a jen se mohl nezávazně radovat zpřírody jako její obdivovatel, tak potkám nenadálý úkol, nějakou chybu, poruchu, nedodělek – a už se loučím s nepatřičnou choutkou bloumat si jen tak po lese. Tak snad příště.
Ani příště to obvykle není jiné.
Zlatá jamka
Stihli to. Temeno kopce je holé, porostlé jen houževnatým drnem nízkých trav a rozeklané několika skalisky. Na západní straně hned pod vrcholem začíná černý les. Východní strana je široko daleko volná.
Létání bez křídel
Jistě to také znáte. Jako byste něco stokrát prožitého najednou pod jiným pohledem prožívali poprvé. Jako byste ani své známé prostředí nepoznávali. Zdá se vám, že jste poprvé objevili fantastické míhání světel a stínů na lesní cestě, barevnou hru paprsků v listové zeleni, i tichou vznešenost stromů, vzpínajících se svými vrcholky do nedohledna.
Ostrůvek světla
Z kamenité, avšak hlubokou vrstvou humusu obohacené půdy vyrůstá mezi smrky podivný jasan. Je z jednoho semene, má jedny kořeny, ale kmeny má tři.
Původní kmen totiž před mnoha lety někdo skácel. Míza kořenů v pařezu otevřela tři spící očka a vyhnala z nich svěží výhonky.