Teodor 08

zatím to jen tušímstébla krvavá urosenábodají bodají vespodmarnivý marnivý porodštětinykterá je na krovuna krbu komíne poroď tu mrchudřív než se ustrnutuším s hrdou myšlenkou zkroušenou hrdoudal bych si víno se sodoupotomočima svýma se drtím do očí se nedívámza každý kašel úsvit jsem našel za tenhle bol nenašel nenašelmarnivý marnivý mrázlidostrázoči to otočípo noci po ráno a potom do chrámumámusamutátuvějíře drátu v podloubá státunikdo v tom podloubí nepostojívšichni se kolem trousí bojí se lisuzačínají skliznía rodí hrozny.

POZOR ČTĚTE, KUPUJTE MĚ

korytem řeky Hrdá proplouvá veliká prdahrdinní sparťané na břehu krčí se louhuorbitní marťané nahoře v pokořea má milá schovaná v obořeútočník lukrecia retro marta zatáhl míč po lajněna níž zůstali viset hned tři bránící hráči a jestli ještě neumřeli sjíždí se tam dodnesposlal prudký přízemní míč(co je a co není kýč. )a nabíhající střední záložník nedal odhalenému brankáři nahotinkovi ani tu nejmenší šancimíč je v klecipomožte mu vennení to senváš calderonod první minuty jsme byli horším týmemnedokázali jsme do hry vložit dost odhodlánía spíše jsme se takříkajíc rozložilimálo jsme se nabízelia pravidla trhu jsou neúrprosná: buď nakupuj nebo jdi do vězeníláska míč z klece nevytáhnea místní justice už vůbec nedějiny se spikly proti této planetěa bič který si na sebe upletl náš trenér ne a ne přestat švihat do dalších obnažených zadkterá brzy takétaké brzyukusíšťavnatý šenk lipových rév znělých tak štěněčím způsobempokračování na obědnávku.

--------

na palouku dítě stálo z plna hrdla křičelo: á. já jsem jenom muž který to dítě viděl (o)já. stejně bych ho nezachránil ani kdyby přežilo(o) očima (o) OČIMA ó ó. očima.

ložisko lože je

hnečku vař pro bílou nit ať šije krásný pohřební svitvodníkův splýn zadusí pláč polední stín přetrhá rváčkačení kroky jsou po podkovědupou jako by šly v chodbějsou proti sobě kroky vdovyúhelný bod sovyštěně saje ranní močsaje ji srně neví pročlodní deník kapitána lordao tom ví svékoleje bába bábu poleje moje je ta bez děje ta beznadějeočima svírá ložisko nádor je věrný tělukaždý krok má pláč zachován podkovánnetři hrnečku bídu vydřeš si na hrdle škvíru.

liká liká hon

svěřte se mibzukot příchozích zpráv vás znesváří vlny jsou tajemnékošaté příchody netečné setkání tak se mi uzavři při vlastním rozdání tak se mi napůl ztrať a napůl odtajni vždyť nejsi hulvát a já nejsem hajnýmají se mi zjevit pojmyten loj je v chlévu nečekán kdy se paroháč tu vzal snad je to jelen raněný který je tu stájenýhájný nelhal mi jen ho schovávalkukaččí hnízdo snědlkoroptvi vejce křápoděný do lesního medutak mlád a přece v tak studené studni se prohání tak sám tak nebezpečný tak mlád tak rozpálený je les a chřadne stejně kúra osychá šílenstvím tetřeva se rozdírá maličký stud koloucha veliký stud hrocha který tu ze zoo připlul na srně mé temeno tepe slanými žilami mé temeno rozdírá tlapkatrosečník zřídil jatkasvěřte se miještě než příjdou žně.

svůdku sundej si sovu z toho domu

ústa jsou štědrá drze svírají podzim a žalm jeho si na úpatí ukládajídrkotají první z motliteb a poslední z nich už na půl těla objímajína půl těla vydělují z načasovaných chvildo posledních přisátých článkůmůj prs je hrdýna to jak je tvrdýkdyby hrdý nebyli tak by tvrdý bylpodzimní listí se skřehotem rozkládášustivé dojmy podlaze podle podle měka nabádámekka brouka kotlík hlohumůj soku jsi v tom rozkroku příliš liknavýa málo ladný v úkrokumůj stín je barevnýnaber sina lžícitvrdohlavý tomáš tady ho máš bude svatýbyť je tak ale tak netradičně kulatýodmítl prostitutku.

žere mě

Nudím se jako Táňa, když poslouchá Tři sestry,když je slyší, šustit štěstí, neslyší. Totoje mibližšína uchou mi lyžují prolhaní lízalovéco chtějí jen boty a šaty a pruty novétakoví macatí šašcico nosí kořalku v brašněNudím se jako zima, která Soňou třese. Soňou, která touží, přece. Soňou, která naivně:přemýšlí pivně(7.

glosa hosta

štěňata mají ložní prádlo schované maminkou na tajném místěa pere jim ho maminka na tajném místěa prádlo pak voní tajemnou novou vůníštěňata mají život plný překvapenía rytmus poznávají velmi zpozvolnaa když už se na něj zaměřízmocní se jich se zachtivou siloulitých vetřelců tvůrců všemožných okamžikůpak štěňata ztělesňují druhéa nabírají rozměrů štěnic neurvale snaživýchzaplnit každý vrtoch nějakým pohybemnikolo ty krávo pírko ty kávo.

------

sáro je jaro dítě které se houpalo se dočkalošlehla si a ulehla je jemná a teče jí z rozkroku síra teda krev teda mysli si že zvuksáro je jaro a housle které se houpaly se dočkaly a rezí rzí se odcizují cizí jak mekot kozíoprátka oháňka housle které k tomu hrály jaro vítaly tak napůlna sníh platí sůldítě sáro čekáš v poryvech stromů v náznacích šumudo hloubky země kde je tichodo hloubky země kde se ti těžko bude hýbat sáro klesášjsi zvuková zkouškazvuková zvukovázkouškazvuková zkouškato co se houpalo se utrhlo ten zvuk by nikdy nevydal kluksáro chci být s tebou sama sebou ty zvuky zebouutiš ten jarní klíč dřív než kdo bude dřívu houslí ztichu koz zticha mě právě zastihlu hloubkysároje jarošlehla si a ulehlaníž.

drátoví

oči čistí prostorsmích rozetnul hovorstrč si do zadku sáně kánělživé lemované laně se čertí planězapomenout rozetnout rozpažitbolest zmnožit a ztopořitšlehla si a lehla sinic.

--

na plíce mi tlačí krokydusí mě jejich zvuky:duté teplé rytmické a nic mě na nich nestrašínež to že mi berou dechbez dechu útěchu o útěchu prosímokamžiku v útrobách se hroutímzachyť mě chyť si mě zachyť se mědušeneustálé odcházeníse proměňují v přecházenía než se seberudost těžko se z toho proberubojím se bojím loudám a kojím.

zvuk

snad by ses svlékla kdybych ti řekl kolik mi je letsnad bys mi ukázala prsa a obnažila s nimi slunovrtatsnad bys nedělala ocapinky a vůbec bys nenatahovala moldánky kdybych tě uhodilmá slova by tě nemohla urazitkdybych byl by ti povídal jak to umím jenom jáusmála by ses na měpohladila bys mě a spočinula v mém náručí a usínala tamkolébána bys byla a já bych tě byl svou láskou málem snědlnebála by ses být spícía třeba že jsem morous. holky mne vidítakže sním piškot a nikdo si ani nevšimne kam zmizel pudingtakový já jsem ačkoliv vůbec nejsem jak vidítePOZOR JEDE VLAK MUSÍM VYSTOUPIT.

šlehl la šlahla si a ulehla

jedno oko neusále šlape tímtéž směrem
promočí si kalhotky ale šilhání je nevyléčitelné v zimě která leze za nehty i prádlu
modli se v ústí kde štětina opouští tvar tam sténá kolibřík nanovo
je to krajina stalinova

po-lí-be-ní

do tiché pošty ti uzamknusněhovou hrdinku z volánkůpusa plesá je to komtesaa groteskně se nadouvátváře prsty se dotknu na líčkáchpodržím je jak tvá prsíčkapusa se posouvá po rtechsetmělo se jí ve povzdech.

laju větru říkám svým otazníkem

dojem lízajídojem olizují a jazyky si brousí o chomoutyhaštěřiví upínají dutiny k tomu místuv kterém se schází masy hlístůdrnem se pokrývajís ránem se sprchují borovou vodoulože štěnic tmelí rašelinoukterá snadno splane pro kteréhokolivolizujíslepé střevíce námezdných kopytvodu umí jen vodou vysvětlitpři ústí zasazených jeskyňna štíru s muzikouv souboji s technikouse od shora dolů a přes údolí zase třikrát do leva a pak vpravo přesně za zatáčkou v začátku zpět. trnoukdyž špatně vidí a neslyší konec větyopékajína dýmajících drnech chlad.

močím kojím doutnám já se vás nebojím já už jsem

hodina hladu má svou hlavu
na patu malují si žlutá znamení pak svítí ve světle a blikají ve tmě jsou dojemné
hodina krve má své lože
když utíkají přehršeli bolesti kolena si sráží jedno o druhé zákon je sráží na kanál

---

má ńadra ledově duhová má nová ňadra mají pruh přes oba bobymáchova podoba pohybu mdlobykolibřík míří do dešťové vody se rozhýřitmá nová ňadra má je sčesaná otesanámá holé hřbetyv máchových polohách hbitě se navrací pohyblivákaždý z těch bodů je hrobem bodua jak se díváta nachová tlaková do horizontu soustředěná pěnaa jak se dívá a jak sípečidla má bystrá je vlídná.

hostina

větrník v peklech se roztáčív zrcadle umístěném na oltářise dme pýchou hlava láva a vavavavavava tvádneska jsi obzvlášť krá havránkovatě krá překrásná krákolem tvých očí se rozbíhají záclonkyve větru dělají do všech stran stinné clonkykráva ti zabečí v panenkáchve chvíli kdy si ji představíš v trenkáchvětrník ojídá list růžena místě ojezeném vyroste koblížekžek jako žok kůži objímáočima viděná vůně mne dojímákrává jí koblih je polevou zalitáoči ji učiní oči ji učiní do syta.

potok ústí

v potoku šly kotníky o kameny brnkaly a ruce mávaly bolestílapaly po vzduchu po dechu z bolesti kotníky klepaly a rucejak klevety po vzduchu cvakaly lály lálytam kde potok ústí do přehradyje rákosím zarostlá tůňpo kolena vody a s ránem se tu brodí kůňotec a matka slunce se pojí nad zátokou před tebou otevřenouraděj se nepřestávej hýbat ryby by si srkly lůjčteš špatnou klevetuhodina rána je otevřená hnědým skvrnám na hladinězatajila dech voda vítej v její rodině rovinělesklá se ohýbá a hnědá se tají:babička dítě kojídědeček slunce ho hýčká a výskájsi otec. tvá žena má dceru. hledejnacházejjdi dálpo kolena vody dál se rozprostírávody nad kolena nad pomyšleníobejme tě miluje tě a ty: jdi.

tršická přehrada

milenec mého hrdla je horká hlavajahody jsou vždy nahé a nakouslá jahoda je pomilovanáči osouložená znásilněná jahodaprotrhl jsem kovovou přehradu protrhl jsem ji takže jsem zatlačil na voduvoda je hodná a to už ode dnanoční voda je hladina hladná chladná jahodnáhorká hlava je pumpou mého hrdla vnořenapotok se naplnil přes okraj voda zalila přilehlý pyrrozkrývá zrcadlo rozkrývá rovinu svou.

Hlava

na plechu hoří nápis v kouři je vzkaznosdry se v dýmu houpají a tkají si lepkavou síťnosdry se v dýmu houpají s chloupky vzhůruv dýmu se otloukajíoteklé se kolíbají a kolíbajíjá ji:očichám jako chánočůrám v obrysech je svět polohovánze rtů tkáně strhám a pojímsám v šílení sebou sámna plechu horkohlaví ořivydupli vzkaz a jiskrou jej doplnilijiskrou které město do očí jim vhodilonež v dýmu se v mlze uklidilonež město uhoupal kojivý kouřsevřelo se.

Teodor 07

V břiše nosím triumvirát morčat,
která umí jen zuby křoupat.
Jen zuby umí křoupat - křoupou zrní,
mé prsty brní (je to tak, že mám brnění prorostlé trny),

hrášková ryba

chtěl bych se naučit jak pokořit horykteré na oblohu napsaly mrakytučnou linkou pod propiskouvlhne dýnkokuchyň se v šepotu zastřela modlitboumodlitbou pohybumodltibou barevmodlitbou za to aby čin nebyl zločinnad městem se stahují mračnaco si kdo počne je věčné souvětné nezabalené v pohybu pohybu.

položil jsem sám sobě otázku zda takhle jsem nepsal když mi bylo třeba 16, třeba je to celé úplně jinak

lešení a na něm panáček dere se výšposlyš nemáš pro něj něžné slůvko. vynesl bych se tam za ním na balóncích z héliaa vzkázal mu tonemášnemáš něžné slůvko a on poleze výšnic necítíš. poslyšne promiň vidím že brečíšmlčíšnechtěl jsem ti vlastně nic řícttedy ani to nebo onopřes ty slzy nic nevidíša nechceš mi to nic řícttak říkáš něco co má tak blízko k ničemu a je to něčím o čem píšu jen proto že nedokážeš mlčetjsi sršeňposlyš ty mě nevidíš. nevidíš.

malý honzíkův vesmír v čase

obloha je zelená, teče z ní mléko a některé věci se dají popříta některé zapřít a některé odpustit a něco se nedá smazata to je kapka mléka, která z božího vemene v zeleni schovaného padá,protože tato kapka ve svém neustálém pohybusvádí boj s nebytíma tento boj je dost možná klíčový pro pojem mazánímazat je jako něco zapřítproč ovšem tatáž činnost je označována různými slovy. mokrý vodou napitý účes se prohání po polijen těžko si vůbec jeho nositel uvědomíže na něj spadla kapka mlékaotírá si pot z čela a neví proč ale pláčea plakat nedokáže přestat do chvílenež se usmrtí masturbacísvobodé rozhodnutí je následováno míšením různých šťávkoncentrovaných v kompotechjejich sladkost je mírou všech věcítak jako moje prdelkterá čeká na své osudové setkání.

-

musím se svléknout a namočit do vodyrotahat plavbou svoje podvody po hladině pak na ně z břehu koukat nahýa rozhýbat se na tom břehu a naposled do břečky skočit a pořádně krotit vlny pořádně se s nimi prátočima duše dýma očima rozdmýchaná duše se svineodsviští a zůstanu-li já já budu se mít rád.

otevřeno

rozhoď paže a vezmi mě vážně a horce mě uchopstrop křtí svým pohledem tuto návštěvuotírá se očima o toto setkánía váhá zda lkát zda tát zda kapatkrápník v tvých horkých očích stíná tryská přihořívá a mne mořírozčapni se nad i pod vodouhodně moc se sčítá prostor s prostoremhodně divoký výsledek vychází matematikovirodidla dláta.

strach modrého mozku

stžen do vášně stžen do básně
očima saně se klene tvé marnéééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé
===============================================
éééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé

fragment

rty se rozevírají ústa se k nim přikládají
rty: oblé jste no tohle hle jak jste oblé
ústa: pokřti mě svými dotyky máš kruté obrysy
rty: mluvíte jakobychom my nebyly sestrami

Otvírám se / sám / bolesti / lsti

šeří se mi v komořecimra v níž se každý nimrá jen jedním prstemse chýlí k smrsknutístín šelestí mám tak skrčená zádaže dýchat bolítak krčena jsou mnouohrada kolem nad a snad i pode mnouohrada ze zdvižených prstůtrčí a s komorou klimbá jak se klene v hrůzy otevřené:rozestírám se rozedřen se rozesírám.

Mám křídla mám je

rozdováděný a na třikrát slepenýunikám svému studu i sebeironiido nočních obleků zastřenávezmi si měodpočítávám své synyv hrdlech.

hygiena

hra kamufláž protírání identity setkávání hada s hademočichávání zmatených cest kluzkých nedobře odevzdaných ničemunic odvádí všechno svou setrvačnou plaností: plánuje na prázdném ponětínemám žádné ponětíkudy kama kam k údu mám mám-li vůbecněkamnedobré horko uvede stonek do rozpakůkvítky opadajíodezníNIC NEODEZNÍ A PRÁZDNOTA PROJDE NASKRZ I TĚMI DALŠÍMIHRA JE NĚŽNÁ JEN KDYŽ UMÍRÁNÍ NABYDE JASNÝCH TVARŮTAKTO JEN UNIKÁ VZDUCH.

do či s té ty to ty

něco mi leží na srdcia vypustit to do světa by probrodilo nejdřív nejednu bažinu než přijato skončilo na stole k obědu stravnéto určité natolik že slov k tomu nehledámdřív než mi srdce rozstřelí hlavuoteče a tělo v prostoru se bude zrcadlit / obraz bude mít sklopené oči a prázdně rozložené rty:čím se vůbec může zabývat mladý člověkkterý touží především po tom aby mu bylo rozumětsi svážu ruce a nad hlavou mi budou ministrovatnastaví tělo ranám které ho seženou bez rozložení otázekdo škály pocitu / bolesti / atmosféry / síly úderuohromný děs se rozhodl svírat botu každému kroku.

máchnutí:

kroutím se nad tvou proutěnou duší
jsem démonem kterému syčí z uší ten zvuk podbarvuje obloze chlopně
očima unikám krku tvých řas
zanikám v nedotčení ručičky s ručičkou vteřina odemyká stín

Sázka

kávové přívaly kávové oči zrnění uvnitř hlavy
stává se že jsem a nejsem ten pravý
uvnitř mých hodin duní hrozivá skvrna
(jsem jí plna - jsem jí pln - ač nejsem - nelžu)

ryzí cit

jezdím si dokola v nákupním košíku
okolo mrkací panenky
je plastově nepřístupná dokud nepláče
a vydírá mě svými příběhy

I.

mám prázdný pohled očekávání a plný až nehybný světsvět který jakoby každou chvíli měl začít dýmat(podupává si ve své nehybnosti)můj pohled a můj svět se setkávají jsou životní moudrostíodemyká se mi kruté místo v běhu časuodemyká se mi načančané ale je to jen zdání je zcela konkrétníto místo je větoutvé srdce je má krovkajako vážka nebo jakýkoliv jiný hmyz jsem a vím že tvé srdce je má krovkaa jsem si plně vědom toho že kdykoliv na tohle přijdukrom strachu z toho že bez tebe neletím bez tebe jsem invalidaani pořádně nevím co je má druhá krovka mám-li nějakouje mi ostudně když čekám zda vůbec poletíma kam bych letěl svět se mi dostává v jediné chvíli celý a úplně sámdostavuje se ke mně radost v podobě strachusvírám ji s otevřenou sanicí v níž jako pavučiny visí slinytrpím bez tebe a zrazuji tě.

hotentáta

jdu po ulici, někdo mě tušísrdce mi buší, že mě tuší, ta představa mě vzrušíjdu po ulici, krokem lučnímjdu malou kamenitou pouští,syčící hlavička sykot spouští,a váhá zda uštknout hnedvyhýbám se jedovaté sazenici,a ulpívám pohledem na dněřetězí se tam košv koši jdou děti malou kamenitou pouštíživí se kameninou a dmou dmouutonávám v pohledu na jejich syceníuž mi není.

Ozvěno, odpověz

prostírám nad propastí do prostěradla žuchnu,sveze mě po zádech vzduchem,sveze mě monotónním hlukem,strachy jsou smrti, jež nikdo neslyší,strachy jsou smrti, jimž nikdo nerozumíme,svírá nás společná úzkost, společná láska, strach že spadnu sámnevím jak vypadá Tvé prostírání,nevím, čím si patříš, čím se bojíš sebe,vzdaluješ se mi, ocitáš nad prázdným hrobem,před Tebou jsou otevřeny jiné stěny,bojíš se dívat se hloub - zkus tu díru zastřít:vím, narozdíl ode mne Tvá propast není hluboká,víš co by se dělo dálnechci se nechat uspat modlitbou,chci projít s kozou tmou,oprátku na jejím krku jako vodítko,oprátku na krku zvířete a nechat se vést.

věci cti

kárá mne mé koště vymetám se jímje pletené z dřeva bolí to plete mne zda to tak má býtlétám na něm k tobě neberu ho dovnitřnamísto větrumne pohání vějířkoště je kouzelné nezmíním-li ho. zasloužil bych si to.

Ojediněle

z obou rukávů se mi sype štěstí třepí se v světle a jak v něm chodím krom stop za mnou zůstávají i čáry jsem krásnýrty se mi štěpí když dýchám jsem vratký kolíbám se vířím a propouštím sev srdci se setkávám s křeněním však tam patříodtékám sladkými slinami po útrobách sám v sobě vyčnívámloží je uložené já zapadám.

srazíš mě nebo to mám udělat sám?

rýsuje se mi v zádech prohybmá kráska se o mě odírá přes den a teď mě opouští nevšímá si měspláču nebo jen smočím duši ve své krvikřivdím jí já vím že ano: bojuje ve mně síla a slabostměl bych se zpytovat ale jsem sedřenýa ona se ke mně nemá není se mnou je sama seboušpiním se vlastní tváří v zrcadlekéž už bych zas byl sám pro sebe vícutíkám si zadřít se.

Město měj si mě

Obloha sráží novou modř. Brno čeká, železo zabetonované dýchá. Olomouc do Tvého středu vysílá vlak. Jsem v něm otekl slibem.

Kochám se pomyšlením že spolu zítra budeme usínat

hostím tě ve svých útrobáchjsem za to kárán a kape ze mě ocetšťovím se a libuju si v tomočichávám vzduch a vyráží mi na listí potstydím se za to jak se od sebe lišímereptám na čas a rýmuji prostorjsi zkoumána obejmutá a sladká.

Tak málo mne a pořád jen o sobě

v ústech se mi svírá přesycenost nedourčenostíostatně všechno co mám je jen začátekneuchopuji co bych chtělje mi to nesympatické mluvím jazykem alchymiea vůbec kdo by mi mohl cokoliv nabídnoutne-li vzdálenost od všeho co se stejně příliš jednoznačně uzavírá ke mněočima se rozdírám o svou svobodua přitom je mi tak samozřejmáže bych ji snad ani nemusel mítnikdy nechci zapomenutím vejít v omylopadává ze mě křeč ústa stejně ji nepomíjímstraší mě samota kterou bych chtěl spoutat svou svobodustraší mě trhlinou nepochopeníjediné po čem opravdu toužím je rodinajediné čemu cele chci věřit je důvěra v láscetolik z mých letmých přemítánínad věcmi kterým bych se měl věnovat vícotázku položí opilý člověk tomukomu je trapné odpovědět prázdnou dourčeností.

Prosycení

daleko ode mě pláče rostlinka která se rozplakalaohýbá se k zemi a holá záda jí prochladlyhřál bych ji rád bychmoje beruško moje tulítko má teplotkojsi mi notouodpusť mi dětské zacházení - podle mě dětským nenípřimkni se ke mně a neucházejzbytečným slovům váhu nepřikládejzbytečné hry a povinné hry hřát bych se s tebou chtěluž mi nejde ani o jedno z našich tělneměla bys podléhat zbytečným pohoršenímže sněží. sněží - sněz mi bolest kterou mám z tebetu kterou mám jen já sámneplač mi maličká jsi moje toulaváneunikej mi zbytečně pryč.

Rozpočítávám se Ti

splétá mě touha odvíjí se od ní celý můj pocitzlobí mě má identitapasu v sobě lomoza zírám své kobyle na ocaspobíhá po mých útrobáchspletla mě. můj pouštní dech mě uvádípolykám svému koření dýmoslovuje mě tostuha otesává prostorprostírám se.

Hlavolam

v našich srdcích otylýchpomalých smělýchpornoporno krákákunda saje ptákaopírají se o sebe stíny stěna doma je dobředoma je domahovna po stěnách rozmazává režielucie to pijeten pyj nepřinese mírdosáhl úplné bolestive vlastní zlobě se rojíočima se prolíná s fantazií plochou jak jeho citdomov holobytv posledních nádeších oparualkohol propláchne stínv mrázoteklé pokající orgánypomalu čekají.

Němí mi mysl

po tobě potopa brutální nahotaudeř mě fackou vrátím to slokouprokaž mi laskavost pohlaď mě po srdci tak ne tak ne musíš až k srdcido tvých panenek se stáhl čas neodráží se nicjá se srážím a praskám ne ani to nez poslední návštěvy zůstala potřeba milovat milovat po celý denna všechny způsoby na všechny tajemství se rozpomenemaž je mi z toho těžko tvou bílou mi mělo být sypko a jeokorat brunátně uvnitř tvých okovů a pak se zabořit pod postelenemám vůbec náladu na svoji svobodu a chtěl bych utéct do prdelev ústech se mi loudá splín ještě než ho vypustímurčím si hodinu v kterou vstanu.

Otets

arogantní sebezahleděný jedináček stahuje břicha lidemkteré kolem sebe shromáždilpak se ani nekochá jak ze sebe ždímají slzypro něj / pro své chybynejraději bych mu řeklnech tohojenže tady se mlčí a on je nedostupnýutíká aby se přesvědčil / že všechno je správnějestli se z tohohle dá vylézt ven.

Dialektika konkrétního

Chybí mi tuleni, kteří tu leželi. Na koberci lapali po vlahu,bez moře, bylo ji dobře. Na chvíli do jednoho,na chvíli do druhého,zvolna jsem vstupoval,byl jsem moře. Personifikovaná touha, jsem loutka.

Pokolikáté už mě unáší šíš

nelétám nad tebou tryskáčem dalas mi práškovača chápu že se v těchhle věcech nevyznášnezáměrně jsi ze mě místo dobrodruhaudělala zemědělce já ti to nevyčítámty se v těchhle věcech nevyznáši zemědělec se může roztřást když na tebe vzpomenea rozlítostnit se nad tvýma očimai zemědělec je schopný zakousnout se do zadnicea nepustit sesedíš na pláži hraješ si s kamínkama pouštím na tebe kouzelný prach abych tě zahubil proměnil nebo dezinfikovalsrdcem mi rozumíš rozumem mi rozumíš srdcem si rozumíš rozumem si rozumíšjenom jsi v tom prachu ještě pořád trošku zmatenáa než přistanu a navlhlčím hadřík abych tě umyl uplyne nějaký časpo cestě bych se měl umýt sám ať se mě neštítíš(i když mám strach, že bys mě přijala, ať smrdím anebo ne)vystrč na mě zadnicizakousnu se a nepustím.

Nedourčený příslib snahy

popřené stíny vlastního srdcese mi protahují mezerami mezi kostmilámají mou dušikterá chce všechno zrušitpokouší se o mě má vlastní hodinamůj čas mě svádí podvést mou situacijazyk je svým charakterem performativnítančí to co já můžu jen dourčovatmyslet si, že bych tě mohl zraditje od tebe:chci abys byla slušnáa vypadá to jakobych chtěl,abys byla poslušná,jen co si takovou věc uvědomím,pochopím, že jsem debil,ale. debil je popřený stíndebil je přiznané nerituál obětování se láscemě stíhá jako můj stínje načase ho uskutečnitjazyk je ze své podstaty performativníutékám smyslu. chci tě víc než bych mělrituál je tancem kolem tebea ty jsi ve mně,fakt dík.

Drak letí obloze do zajetí

není mi na světě dobřea přece na něm jsemchybama se člověk učísám nikomu nic nezaručímaž dopíšu básničkuzazpívám si písničkukdyž už jsem jednou na světětak budu chodit do školyláska je drsnáa taky vtipnájá jsem kluka líbí se mi jedna holkakdybych tu holku ,,měl"bylo by všechno lepšíale protože nikoho nemůžete mítje lepší se s ním mýt.

nic mi není jedno ale jedno je

mokvá bříza uprostřed pole přistálo káněz druhé strany daněk okusuje listoví sladké boptná mu v břišeměch je plný kráva teče je plná a bučíoheň mléko les šumí mluví pole dráždí zrakhodiny zakopané zaorané kuňkajíhusí brk trčí z drnu kdopak ho tam zasadil. kdopak. a co tím sledoval. toká podzim říje nezní zledenní světlo je náhle obhroublé a svalené k potokuv potoce teče světlo.

trní

třeba je všechno snažší než se zdájá vím že nejsi oblohakloktáš mě pliveš a patří to k ranní hygieněa jestli si myslíš že jsem tě teď přirovnal k hyenětak to teda nejsi můj kvítek a protest proti světua takovou tě taky svedu.

Pastelky

je devět nádech výdech povzdechkdo mi pomůže z choroše. bolestín je město já jsem ze vsiutop se pse koně v ikoněpojezfunkce, kód, ikona, symbol, světabolmočím v sobě rohožkuvětrám sepronikám si kam maddame. ranám do sázavy u břehu svratkytočí se točí kolovrátkyslyším to až tadyv horce nad moravoujsem stěnou buď mi ženoua že jsi lesba nás nerozhážejsem ženského rodu a to je závažnéstejně tě gramatika váže víc než dušesněz ty růžepočítám čas těším se až tě tu budu míta budu tě moci zvýraznit.

Skrývám všechno vším

příliš mnoho světlapak už je všechno jedno a psát lze cokoliv:buvol povalil leknínovou květinku a ta mu spílala a byla rádanechcinechci to tak nech ji být ne nemám k tomu žádný vztahtady kdesi příliš mnoho světla než abych mohl cokoliv cítitsáro je jaroaneto je zimaaneto už zas je zima a ty jsi tak křehkábuď bych se oběsil nebo podřezal nebo totéžvšechno je to jen neskutečná legrace na jejímž konci se vidím sobcema nemůžu přestat příliš mnoho světla a tmy ohlédni se v hněvu. v běhu. jsem špatný člověk špatný a kdo může říct špatný a dobrý no nikdoa přece mi nikdo nemá právo brát právo označit něco za sračkyje mi zle tak zle že už je mi líp jen tím, že to neřeknuněkdo mi ublížil a nemá smyl si o tom cokoliv mysletněkdo mi řekl co jsem a ztrácí pro mě smysl slovo smyslje to absurdní / nebo slovo slovo neřekne všeabsurdní. radši mlčet musím se zkrčitaneto promiň že tě do toho pletu, smajlíknemůžu se pohnout z místa pak všechno je totéžohryzat se nebo se oběsit nebo raději nicnebo už konečně uf a je dobře jenže ono ne.

Pozor, tahle báseň se čte těžce

Princezno ty se pořád nějak ladíšsrdci radíš rozum vážíšna chvíli všechno zchladíštoho se pak bojíš že to zevnitř rozstřelíšaž to není zábavnénení to nudné je to unavujícíklaníš se vlastnímu srdci, z tvé lásky pukápaměti se podrobuješ prodíráš se jí a ona tě převracíusínáš slzami slepená zkroucená a SAMAštve tě rotační pohyb po ledu rýh je tolik, že není žádná (to není smutné)z ledové podlahy se rodíšumýváš se každý den, ať je tvé tělo zábavnéa ONO JE a jde z něj síramáš tvář ledové bruslařky v které je síramáš nádherné oči a za nimi kouřjá ho hltal on mě spálil (před závorku ale nepatřím)dřív nebo později se se mnou spojíš (já před závorku nepatřím)dřív nebo později se se mnou spojíš (já před závorku nepatřím)ani jeden z nás už neklesne níž.

štípe do očí? lepší je se vymočit

tady je báseň co je veseláchci abys nebrečela. Buď štastná kost ke kosti klást a vznikne plástevlidský med postav sud všech něh a z něj pij koncentrátbez všech dotčených tělesných úkladober sad a ovoce hýčkej a promiň muže v rukou něco váží to i ti nazí. kočičí ťapkání se procitá pažitu se chce spátspolkni ten knedlík a neupejpej se, musíš pochovat vlastní ukolébavku a ulehnout těžká jinak neusneš dřív než bys chtělavšechno je dobře / všechno je špatně / všechno je tak jak to jedobrou noc na dobrou noc.

Košík

čiperko vždyť nejsi žabičkanačpak ty frázegázy mi upevni jen přes uši neať se mi myšlenky nevracívymačkej rosůlek rozetři smíchaný s krvíz poměru barev se budeš třástzachytím Tě v náručí dopadnemoblaku k temeni a budem se jístvážky nás uhranou mi k obědu zpožděnibudem jim vajíčka krástzvlášť Ty přejedená nakynešvločky Tě obloží zasněženápřikládanými rty rozehřívat buduopilá kaluž kapkami rozčeříse a nad ní z polovic stínzabydlí se a Ty mu ukážešzdvižený prst utrhneš trs a hrozny mi zaplníš dlaňvšechny je rozmačkám jen stonky nepolámupotichu budu Tě třítužiješ každičký dějblátěná mušličko já si Tě vyleštímpřiložím uši a stínzavine celé mé slyšeníjen tím:užij si mého čtení.

termín

počítám kroky
stojím naproti tobě a nesmím blíž tak tě obcházím po půlkruhu nespouštím z tebe oči moc dobře víš že se dívám
ručím za tvou svobodu vlastním srdcem nikdy neupadnu v zapomění nikdy neupadnu chodím s pohledem upřeným k tobě je to nejvyšší stadium koncentrace
chodím po půlkruhu počítám kroky nepřemýšlím jak dlouho ještě vydržím hrát.

Usnul jsem brzo a ty pozdě

seš moc hezká, jen jestli seš taky tak vtipnáje tu ráno, kokrhá mimikrapřetrvává na světě kroj. ano viděli jsme ho(nedokážu si prostě představit, že by někdo mohl, měl, směl, anebo chtěl milovat se, aniž by nejprve svlékl kroj)zpívám: no tak mi dej. mejdej. zpíváš ukolébavku vlastnímu žaluspinkej ty tam - chci spát s tebouje pozdě ránov hrnci se vaří slepiceje pozdě ráno pečou zajícekohout pláče a štěká, štká.

duním

zvláštní stav, hroutí se ve mně mísení šťávsrážejí se o sebe a já z toho křičím anebo tiše brečímslza neznamená nic oproti vodám srážejícím se ve mněvoda kolem mě unáší po vzduchových bublináchdo nich se dostávám stejně toužebnějako do tohohle stavuza všechno můžu si sámurval jsem se citu a teď mu přísahám bolestosahávají mě mastné chlupaté tlapyschovávám se pod rohožšlapou na ni těžké nohypřísahám bolesti že ji cítímkdyž nechci už necítím nic.

slečna voráčová je smutná že se se mnou rozešla

okrovou tvář máš prostou a krásnou prostou slzv mých vzpomínkách nepláčeš lineš se mi po jazykua svíjíš se tam tak určitě že tě jistě dosáhnua prostoupím svým smíchemzatřeseš se mi na špičce jazyka tvá stehna se protnou zabalancuješ na forbíně a baletní číslo proměníšve zpěvohru jazyků dřevnatých unylýchzaniklý popěvek se rozvinena slze kamenné těžké a tišícípohlaď ji po tváři ona se rozsvítía zase upadne je ve světle malátnánechovej ji padala bytěžce tak těžcevoda je lehká voda je plavávoda je těžká voda si hrajev divadle rosy a slzpod sluncem mizí a hýbe sekotví v ní ruce i duše.

Připozdívá se

jako zasněžený pahorek a stráň jsitvé paže a nohy a žebra jsou bílév každém objetí se snažím překonat tvou samotua ty rudneš a rozžíháš se víc a odcházíš mi a navracíš sejako to dělá slunce v noci tak i typosíláš mě pro vodu:měl bych ji na tebe vylít za to jak chceš být sama. jak mě nechceš líbat kdykoliv si usmyslíšže bys měla být sama to si vážně myslíš. ne to si nemyslíš je to projev tvého šílenství;láska pravdy tu mezi sebou tolik hněteme až nás pálívrať se mi v nekonečném objetía pak si jdi kam chceš víc mě miluješ ty.

Podzimní dech

podejme si ruce dotek zatepedohoda zní: dám ti mezi nohy srdceje to můj plán ti tuhle nabídku předložita chci aby byl tvůj cíltu nabídku přijmoutobchod může být krásnýkdyž bude tajnýlásko jsi olejová a jsi mast a mé spánky se rozkládajína úpatí obzoru je malovaný jsem-li s teboumatná ústa přikládáš mému dychtěnívracím ti je dechem jež nás nadnášízkázonosnému sentimentu na převistam tě svlékám a ty mě světlo pálímám v srdci úžeh roste z něj růže a ztrácí se mivzala sis ji a já ji ohmatávám má krev tečestonek je bolavý však se unavil však víštrny jsou laskány jako květy však víšlistí podzimu je výzva úkrytu který se zjevízahrada je mokrá je podzim plný jinotajehlína je nasátá a časem bude roditještě než zamrzne a zkrásní chci jí vložit gestokteré rozehraje jaru ve velkémgroteskní povaha ohníčku bramborových natíji rozkryje dřív než to sama zjistíryje mi zeminu kypří hnojem umírám tím.

Teodor/Teodor

teodor je oheň ve mně volá po mně myslí jen na měa já mu rozumím to on přesahuje mé egootvírá mi oči až ke rtům a na nich chci cítit jedinou ženujedinou tím způsobem jak mě to naučila klástkřivímse v zajetí všeho co chcia je toho míň a tím víc něco pálínašel jsem si svou cestu jsem staršíspánek v zádech pozormlha luna a čadící kůžeorten zábrana a krev co tečenad tím potokem v tomhle údolí se kloním s mou dívkousvětlo je ohnivé a poblikávánáš pohled je jednáníma to její je živější než mémá život v malíku a z toho jí teče krevmé zuby jsou s mými rty v strakatém souzněníchci uchovat své snya chci je sníta chovat chci dítě ne snyjsou různé druhy chovánílíbat ji musím tak jak takať jsem čímkoliv uznávám své nárokyza rty a zuby.

Poroď mi dítě nebo Ti udělám cucflek

vyčesej si vlasy kolmo jako hřebychci na tvém krku paletu modrákův noci jsem tě škrtil svou láskou a tys to přežilachci se na tebe dnes dívat takhlejsi něžná a lžeš misedíš v dešti kapky propadají až do kanálua ten je odnáší tu cestu neznámdělí mě odtamtud mřížrána a noci se setkávají spojuje je rezavý trupsetkávají se v syrovém tichujež doznívá do dalších dnů a jiskerpadajících na beton mohutných cestbolavá váha hrozbyrýpe se nahoru a dálnedojímá mě nicnecítím dnes ne až pak.

Horizont

orvi ze mě jazyky co na mně dnes přistálya vysvoboď mě z šumu který mi ucpal ušichci tvou sílu a prostor chci tvé teploobelsti mě průhlednou hroua zacpi mě bolestíkoráb který má námořník je jeho matkaa ty jsi má dcera ozvi se mi kamarádko arielnebudu tě jíst nemáš pro mě cenujinak než na hranici nás dvoujsi víla a máš ocas a já mám nůžpojď ke mně ať cítím tvé teplovoda plná bublin je vášniváa my v ní jako kořisti pro dravce v oblacíchjejich pohledy jsou zákeřné a vidí vícnež dojaté pohledy naše upřené dovnitřmusím zpět na loď abych nezešílelty jsi víla a já pirát zaplakejočekávám tvou píseň a jestli nezazníupálím u stožáru svou posádkujednoho po druhém podrobené mému šílenstvívšak vzplane celá loď a ty budeš příliš vyděšenápřiplavat mě zachránitpod vodou umím dýchat jen s teboua dravci mě z vln tahat nebudoutvé teplo platí jen tehdyjsi-li se mnou jinak je to planá barvatvá barva patří mě tak jako tento tónodpousť mi ho jako předehrua dám ti všechno všechno co můžu ukrástjsem pirát a ač na jedno oko slepýmiláčku miluju tě, miluju jako žádnou jinou a nemůžu tě opustit vždyť vidíš, že ne.

Srdce jdi

jen zmizet jen zmizet se na všechno dívat jen
ani ne zemřít - spíš nebýt, to spíš
rozprášit pocit toho co mizerně
vyzývá dusno stát tak nehybně

různá slova o sebe naráží a vedou tě

mám strach o tebe a ty máš strach o měpo střeše pobíhá kuna a vybírá hnízda za komínemčeho se bojím je duhanechci sletět podvedený hyperbolounechci skončit se vzpomínkou paraleloumá lásko má ručičkohlídáš čas a co když pak jak vážka odletíšvždyť ručičky jsou v budíku alespoň dvě,takže mají křídla, takže musí umět lítatv měkké dlani utínám časv tvé měkké poště spímduha je studená je abstraktnímiláčku tak mě popadni.

Hledám kostru pro báseň o skale

se skalou pavouci přádlisítě co duši zadržísítě co srdce pozdržítělo je čin, tělo je to co propadnemodré boty nahoře vydupávají hořemodré boty dolů snesou splínprudká duše je tam postavilasrdce neví co s tímach srdce cos to rozproudiloza divný obraz na tenhle srázhorkého kluka vystavilodo zad mu zahřezlo mrázi kdyby boty pavouci opřadalistejně by krev neztišiliděravým skokem se zaceliliv něm zmrzly a po něm zžily.

Metakoitální transfúze

přestávám chodit po zemi jsi území co oblétám a nesmetuproměnil jsem se v tryskáč a ty jsi krásný lískáček chci tě mít takovou jakoubílou oblohou se prolíná klínteplou dešťovou vodoumodrou koblihou se zavírátou podobou jsou tvé očirotuji kolem tvé osy jak kos a přece jsem letadlo jáusínám v touze po kose která oblohu rozštěpísmrt prší v podobě rosy a já jsem nejlínější z oblakůodnes si mě do chlopně pradavných křivdzataras mi cestu k jiné planetě podívej se na mě a buď.

veselá báseň o životě a smrti

strhal jsem si srdce v předklonua rezonuji od zvonu šíří: chci domůovládnout umění milovat a s tím v zádech bůh ví co třeba malovatkreslit a řezat postavičkypěkné postavičky co rozesmějou tvář mé mamičkychtěl bych ovládnout umění býttrojrozměrná paleta zdánlivý koloritse mi spouští do ušímoje ortézy dnes zůstaly ležet v postelizbylé části se k tanci vzepjalydělají co můžou předstírají že nemůžoudonutil jsem je aby tu koktalytřeba se zbytečky vážně utancovalya třeba nejestli jsem víc tamto anebo to tadyto vím moc dobře takže jsem zdravýa přece jsem ponížen tím jak mě sešilizas skončím v posteli zamotán do vílyale ta víla nebude průhlednádobře si počíhám aby to byla tas kterou teď chodím, bože já mám holkuchce si mě vykrmit plechem plným vdolkůať si je plechovájen ať si bubnujevím, že mě milujetahá mě do tujea až se utahá a až se utáhnenajednou jí to přijde až nápadnéže já jsem chlapeček a ona holčičkaa přitom si myslelaže měla kouzelníčkane já nečaruju a to je můj trikne komik ne býk ale básníkvzala si básníka a teď se červenáa mně to nevadíje hezky červená.

Jsem Dematrius nebo Lysander

zapomněl jsem na tvých prsou oheňmám z tebe dobrý dojemje ve mně něco co ti nepatříje ve mně něco co bych tam nechtěl míta mýtím to v sobě podivnělétají mi z úst přesládlá slovavypínám s tebou zlo a zapínám dobroa vypínám se k dobru a to je zlodobro a zlo je hovno, řekla bys:,,na to se můžu vysrat. "řekla bysřekl bych že s tebou něco chápuřekl bych že se s tebou něčeho chápua že to neprochrápunašel jsem v tobě něco co nemá pojems tebou jsem kluk s čistým krojemkdybych se těch tvých úst na věci netázalze zlou bych se potom potázalhoří mi srdce a zhasínámrozumím si trošku víca tak dál.

Přetavená slast

jsiměsto Evoa uvítám každouhodinu tvé pokorys tebou žít je klidomylů, které se stírajív linkách a živlechtebou založenýchporoď mi svícizažehnu ji pohledemzhasni mě.

Venku cokoliv pro kohokoliv

sprosťárničky prasárničky a trhu drhnu trnprodám ho blýštivý do očí krvavě kladoucí zarývající se urputně se určujícív okutrn svírající oku zrakobracející se trhu zádykdyž drhnu trhu před očima trn.

Jel jsem domů

vstal jsem před pátou a šel na šibeník,prchlivá zima to byla, protože jen tak lechtala a věděla, že utečetak ani nebyla středem mého zájmu, trochu pozvednutý žaludek mě nadnášela boptnala mi hlava lehce přes záda jsem měl rozložený stínumřel jsem s koleny u spánkůnevím už jak se to stalona obličeji připlácnutou strouhankuděvče ve větru zaplakalosvedlo můj stíntak jsem tam ležel sámči s těmi koleny co to mělo být nevímnapůl jsem měl otevřené očinastoupil jsem do autobusu a přisedl a pozorovallidi jeli do práce svou pravidelnou linkoutrochu jsem se styděl jakoby spíš za to,že tak jezdí každý den, styděl jsem se za ně a oni vystoupili, zavřel jsem očidobytčí kopyta s koňskými hlavamiběhaly svobodně po našem dvorkuhusičky ve výběhu srdečně plakalyběhaly přes čerstvě vysázenou školkuvšichni si hověli v hovnivém křepčeníod rána do rána a k srdce dalekokomín stín rozsypal začoudil sazemi.

Lopatka lodyhy, kýve se

zapadlo nebe nad hlavou zebe mi oheňsyčí ve mně pták kohoutek málibuje si ve mně vězení libuje že jekřepčí tu tasený meč šavle kropí krevzkormoucená krev srocují se ve mně a kolemkoštýři laněk tlučou o bubny hlavou že musíjak to dělají nevím pak už jen laňky chytámroztahuju jim čtyři nohyzanikají mi v ranním běsu tam utečunad ránem se cítím zdravýnad ránem v létě rád se mám.

Co má společného tuš a hudba zní otázka ta

v rytmu výroby pojď se mnou k novému jitrunepůjdu s tebou nikam / uhni mi z cestyv rytmu přírody pojď se mnou k nitrunech mě / utíkáutekl jsem, utekla, uteklo toodnesl to, zaneslo se to, unešené je tozačínám jsem a končím tocizí v básni si jsem tak cizíodstoupil od sebe onzastoupil sám sebe tímkdyž jsem byl s tebou byl jsem teboudoprovoď mě / je tmastydím se na tebe podívatjsi jiný než jsem si myslela / pláčeona pláče je mnouto ona je slzouv rytmu chcípnu v rytmu se přepotímpřeklopený člun v něm pássvobodu ve vodě svobodu ve vzduchusvobodu jazyku v uchu.

Kopyta o sebe otírají trus

polykám orlíky co letí po nebiumývám po nich klih jsem mrak a močím inkoustkoruny stromů učím tloustnout a dmout sejsem jim soudcezanikám v podnebí otvírám se koblihůmbez nich už nežiju zajídám přemíru časulopotím se a klopotám se a kloktám jahodový džemmá mě ráda marmeláda láduje mi tváře z obou strandojímám se nad sebou se dojímámdomnívám se že koně o stín nepřicházejíten svůj zapomínám mít.

Náměsíčnost

bouchla tu dýmovnicea mně se ztratily všechny jednoznačné touhybuď mám všechnonebo jsem přišel o čichmožná je to stesk po čistotě dívkykterou jsem mohl pár hodin vidětpár hodin z jejího a mého životaale necítím se smutnýa samota mi nevadíumře babička. můj někdejší kamarádse proměnil ve zmetkaa ani tohle mě dost netrápízodpovědnost není jen slovodívka co jsem milovaluž není tím co jsem na ní měl ráda čas není smyčkouzajímalo by mě co cítímproč si vtloukám očekávání na dopistak hluboko do srdcekdyž taková činnost nemá co dělat s náhodouchtěl bych vychutnávat vlastní rozohněníale tolik lidí mi už za ně nestojía tolika lidem se stydím to říctse stínem zodpovědnosti vůči sobě samémuza světlem zodpovědnosti vůči sobě samémuměsíc a slunce mi nechybípořád je mám rád.

Nechci nechci

do sebe soustředěnédokonalé koulev kruhu kolující středystředy kolující kolem středuza tečny se provazují letmý dotykkřest velkých cest toužíkroužit kolem sebe kroužit kolem sebepro sebe a pro tečnu dotknout setočit se není vrchu není spodustočené do toho bodu kterým je prostorještě mám nohy tak utíkámnevděčné kuželky se sráží magická přitažlivost je vede podseknout mi kolenatouží spojit své síly to není samolibé od nich to je libé samo o soběztotožnit bolest mou se slastí jejich jako pomstu za výsměchještě mám nohy tak běžím a po cestě šlapu jim po koulích nemůžu jinakpadal bych jinak musím se mít kde odrazitnetačné kovy zní když se srážejí snad omylemzpůsobuji zlo takže asi nejsem dobro. zvuk bolesti zní koulohra se rozduní některé jsou dutéo to víc to duníhudba všech sfér kterými jsem proběhllidi jsem nepoznal jen jsem šlapal po koulícha teď už mezi ně nemůžu jít zakázal jsem si to chtíthnusí se mi hudba kterou cháputuhle jsem uchopilněkde mají dušeschoulené do zlobyať si je nechajíporobit.

Planeta je hvězda co spadla a teď jí je zima

prostor a čas ztratily hlasmluví ke mně tichoono bzučía přece všechen hmyz požrali ptácivšechni ptáci jsou rybyvšechny ryby se opili petrolejema tak i my tlejem mikroolejema tak i všechny děti zapomněly zpívatjikra jikru stírá v rytmu všehomíraticho mi stáhlo trenkyjednou za čas se můžu cítit velkýale cítím se ne-sám já se necítíma tak to dělám bez cituv rytmu hučícího bzukotuto nejsou ptáci a rybyzvuky k nerozluštěnía vírá se stahuje třeba na zívánítomu člověk naslouchá přesněrodina, dědina, město, moře, kuře se peče ve stavenínevím kde jsem a proč si mě sem vzalia určitě mi nelhali, ne určitě mi nelhalipostupem času jsou všichni tak upřímníprotože cit je alibi a necit je žrádlo pro rybya ryb je všude otrávených spoustaschopných a ochotných v jednu srůststejně poumírají a místo oblohy zůstane kostěná klenbanaše země se schová pod žábra/žebraa na severním pólu v placaté lebcebarevná jeskyně přírodní úkaz pro všechny lidi světacestovat v trubicích namísto morkubýt krví nekrvalačnou nýbrž zasněnouzasněžený pól ryby je oko jež někdo vydloubla řítíme se nazdařbůh jak lístky k kopretinymá mě ráda nemá mě rádaotázka zní komu otázku položittakhle nemá smysl se ptát.

JABLKA SE PROPADAJÍ STROMU

příběhrozkrojil jsem jablko, všechno je v pohodě vydechl jsem, to jsem málem zapomněl, že to něco znamená, očekávání přišlo na poslední chvíli, a když jsem to udělal, zjistil jsem, že všechno je v pohoděa proto je tu čas na subjektivní lyrikumám rád tvůj sníh a protínání s teplemtvá tání tvá roztání jimž se neubráníšničím jiným než tím čím chcešstaň se mojí sněhurkouzn. sněhuláktakový slovník si žádárétoriku jiné dobyje čas na solipsistickou lyrikumasivní kola tvá bodrá voda se vymývá a vymydlí s tvými celkykopyta proletí rozptylují dech kapek oni jsou dočasní a zase propadnouvoda kapky kosí kolům kroky jsem tůně chvíli zas nejsem vůbecuchopil jsem světmošt je moč.

Vertikála horizontála

KDO Z KOHO / KDO KOHOna cestičku napadané ctito je toho šlape si na cit a pak ho zas bere do rukou a hýčkákdo je to nevím ale on jistě víon nebo onajistě ví že si nechce nechat pošlapat svou hrdostpřesto na místě hází sebouve vzduchu a pořád na témž protože kdo si šlape na ocastočí se v kruhu na zemi ve vzduchuudusaná vyšlapaná cestička koukat na ni a člověk by hned věděl kam jítale to by se nejdřív musel rozejítjenže každý krok je šlápnutím na ocas a vyletěním do vzduchuúžasným kotoulem dopadem na zemkdo si šlape na cit nemůže jíttak tvrdá už a vydusaná cestička morálně hutnáctnost a dostkdo koho když se volí kdo z koho.

Oni se to dozví

padá ti kámen ze srdcepadá ti kámen ze srdce. padá mi kámen ze srdcetěžká křídla zvedá jasná míraa pooblétá a vidí obzor a stejně těžká křídla svoboda jak kůňzvíře poobědvá na oblacích a spadne s listím do měkkých podušek nociobjímá jinak objímá věrně svobodnéa nové ráno je zas těžké snad se mě i zříkáa váží víc pro ty spoutanépro každou výzvu za každý šleh vášněse musí naspat do příštěboha pojala pumpaa balada kosí dušezhurta no tak zhurta do vůní.

Stín blázna nechladne není

vzal jsem si ji kvůli chlapůmje horká - počkám až vychládnemasivní sloupy v nich škola dneproradné náramané polévkovélžíce narvané do chřtánu by umlčelya udusily a vydloubaly milostna zrazené ženě láskou teplou láskounic nepokazíte to už nic nepokazítevzít si silnou ženu a počkat až vychladnes tětivou napnutou brousit všudeať má city viditelnévzít si šťastnou ženu a krájet jizmučený koledou o příznitak dlouho se chodí s polévkou do lesaaž se vedro utrhnekoleno ouško na kolenou kosím.

Krémový otvírák na horký den

už jsem se zalykal přejídal ničímkolorované obláčky dýmujimiž ruka promáchne rukase nadýmaly klopotným dnema něžná krásná dívkaco jak podobenství včelkyzaznívala nevědomky unylepřes svou nepokrytou snahuse dusila v tom dýmutím jak dusil jsem se jápokus rozdrtit ji o oblakse nervózně nepovedla tak přesycen výparyzalepen medemzapadl jsem za krov spánkua ponížil se v něma celý život rozkryla bouřea já se zajíkal hloupěna zápraží blesků v ozvěněse třásl světlu zvuku na pospasa klopotal deštěmkoňským krokem tažen vodouzadusán řevnivým protrhánímlačnosti oblačnostiporvalo se kolem mne jádrozáviděl jsem tomua po patách kolorovalzázraky svých dýmů.

namísto tetování

předkládám před sebe slib a snažím se mu zalíbitto že se líbí on mně je jasnépotřebuju aby fungoval jako oboustraný zipprotože je to slib hraniční vůči mé prchlavostia ženy které kolem mne proplouvajíať plují nejsem rybář jsem ledoborec.

ubíháš

na stolu leží lékymalinký plamínek zkomírá sirka se rozžíhá a zase utíká tak další která z nich to bude která je podpalí a která padne mezi prsty tupě na stůllásku nabodnutou na kůlposadili před rozhodnutíprotože váhání taví čas takže deformace zdvíhají prst a třesou i divákemočima sbírá plamínkyuhasínají tělískaokoralou nabodnutou na kůluje snadné zdvihnout jako trofej a třást s ní a nést jia hodit do vody jako moranu když přichází nové podobyněhylajíu stolu ve své kuchyni zajatá v deformaci časuspíná prsty s černými uhlíky tammarní cosi pro jiný světa pro ten svůj sálá.

konev je děravá

píšu báseň v erekcipravdu zarýt hluboko do zeme a v podivném tunelu se nechat vyslechnoutdneska už mi nikdo nerozumía jestli mi někdo porozumí zítra nevím jestli ví bůhjsem padělek půlnoci a vzlykámchtěl bych očima poknout lunua vyčesat stromům pupeny dřív než je odnese příští roční obdobíholky běží do vodya třesou se jim vnadykluci za nimi běžía udí kamarády v duchu už je zapouštějíchechot kostí které přižijí tahle setkánítéměř nedotčeně pak ve stejných masách znovu pozdravípříští věk.

zkusím napsat báseň volným proudem času

mohlas kdykoliv umřít bál jsem se že mi zdechneš já tě tak miloval já tě tak miloval já tě tak milovalnejkrásnější žena na jakou jsem kdy narazil alespoň v tehdejší četbě času ale takových by bylo tím to nechci shazovatale shodil jsem to jinak bych se neubránil vlastní smrtispadlo to a tys to pošlapalatak jsem to taky pošlapala kdybychom to dělali rytmickya s pocitem sounáležitosti kterou bylo zbytečné zapíratbyl by to tanec smrtia svůj dnešní svět čtu i v jiných aspektechtím nějkrásnějším je pro mne rozpor v dívce kterou miluju a ona miluje mnea přece spolu nebudeme protože se námsvým způsobem nechcea protože to vlastně není tak dalekoco jsme šlapalico jsme svým způsobem opravdu šlapaliale o to asi nejdeenergie není nevyčerpatelnáa pláčeme spolui když každý trochu někdy jindynebojím se že mi umře protože dokážu přijímata nechci nechci aby mi umřela já nechci žádnou jinouz hlediska mého jazyka se to dá číst jako nejkrásnější poeziekterá se pohybuje v poetice pohledu dolůa vyjevení toho nejjednoduššíhoa taková poetika je vždycky svým způsobemnepřijatelnás rostoucím věkem se můj vnitřní svět stává metafyzikoukterou je krásnější a krásnější uchopitale pojmy jako láska a smrtjsou v takovém světě mnohem víc neuvěřitelnémiluji miluji umírám a nevím za co.

žvýkat bolest

polibek mezi prsty protekl
zůstává po tobě pavučina
chycen do žvýkačky si usínám
bez ponětí o lidech

kout země

mraky koušou do klobouků
povolím jim tedy louku
povolím ať si ji zachmuří
vydusají mi na klobouku. potrubí

Lyžařka sleduje sněžnice

zajíkají se ústa
koš košatá je tlustá
vyvěrá z bujení telí se mi v závětří
chapadla nahoty prohrabávají

poklep

jsi blízko jsi daleko za krk mi zateklo
za okapem kape pat protepe se sklad
je to
katedro

Poezii vnímá jinak

chodím kolem tebe a zakopávám do sněhu sedáš spíš ho rozsedáváš aby se rozprskl
polibek se nesmrskl
mrskal a muckal rameno kojeno
usínat v teple není zlé

Fandíme všichni

málo co mě ještě vzruší
venku padají traktory
rozpory si otevírají brány samy
rozeznění v paměti

lampión

pokaždé než mě pustí k sobě potřebuje dlouhé chvíle aby mi mohla uvěřit
není to hra holá trpělivá skutečnost
místo rukou stonky kytky různých kytek
není těžké ji rozesmát

žužu princ

paní květinářka sází kytky do váz
paní sází do vází tam váže
pyl práší a maže a rýmí si
melaina cholé

nic není

vycucat touhu z lásky máš malou pusu a bystrý jazýček
sladkou rýmu / schovat se s tebou do postele / jitřit ohně po tvém těle
dovádíš očima kterých se lidi bojí
do víru tě nezapojí

otelená

bujná fantazie
ňadra zmije kdo je myje.
bílé nohy bílé šaty bílá bezbarvá sádrová nemocná točná
rozkošně vláčná jako vločka když kapká

báseň miluji ženy

šňůra na prádlo koš na prádlo drát
hněvavá rozkoš jsi nevinná
v krajině elektrických obušků svíráš rozbušku
mazlíš se do předních hodin házíš svou elegantní naději

kolorit

líná mina se mrouská
kult kultivovaných kult vyděšených kult bystrých
akt taktu akt strachu
tak si představuju sochu

běžel jsem celý rok jak o závod

ona je úchyl tak jsem ji poblil
únor nejistý úmor
březen jsem dement
duben vydloubeným kmenem

mor a ponor

nakapal kal polem stekl kolem domu
brázdy a mlází nejsou hrází hrází jsou ptáci
nesou se ponesou útroby lehounce
játra nesvobody (maminka je nemocná tatínek je nemocný bráška bezmocný)

Z perspektivy bubliny

zastydlé políčky omámím tání
omámím nekonečně zpomalený jarní zvuk
vyčítavé pohledy nejisté rty
sníh ve vodu jaro hromotluk

pátek 2005

aby obstáli jeden vedle druhého
musí se opít načež
zpíjejí se svým citem
a v kocovině vzpomínají

dláto smaží

vše sedí a usedle se kření
bohoslužba
co taje v té chvíli kdy je nebo není
námět mi zapadá

Po stínu úhledně

vyholené podpaží nábřeží kde vyloupené lodi
postrádají stěžně zcela běžně
cucat pot se nesmí když tam oheň běsní
vyloupené vypálené lodi

báseň 2

po léta proniká halasem rozkvetlá
úsměvy vymetá koštěná klape a
prodlouženými prsty se dotéká
když nabírá nebo přistává

jednou se zas pomilujeme bude to ve sprchovém koutě

zalili mě pod oblohu zatavili a teď
jsem séma jsem význam jsem hrob jsem schýza
laskavá buď ke mně má vano ať pleská na hladině tvé ano
líbí se mi zvláštní lidé a proto mám na prdeli tetování:

Nuance

vábí sebe sama tím jak v zrcadle se proplétá se svými čarami
lítostivý děravý
výkřik pravidelné podlahy
kachličky na nich jehličky a v jehličkách tikají bublinky kouzelné vodičky

první sloka

je to rampa
převis nad termitištěm
alegorie
a annanananananananannaannanananananananaanananananan

eidam

na obloze umakartová autohypnóza zpívá já zapomněl že když jsem psal o všem tak to nebylo o tobě
teď je to ovšem o slově
líbám květy protože jsem čmelák
narodil jsem se jako chlupáč

Zbývá mi ruměnec v tváři

každá volná
chvíle
začíná být jako vzpomínka na karneval
společnost hučí a bolí a tlačí a kropí tě

Podmořská trosičnice

oprátka z meditujících zdí
betonových a krapatých
rytmus dnes udává tata
protože když jsem se ráno vracel domů on mi byl v obličeji poprvé v mém životě opravdu podobný

pod rty jizva blízko koutek

Nejdřív jsme vykastroval malého libora a prošlápl mu kolena
pak jsem si koupil demoliční vůz na tvůj skus
a vymýtil s ním lužní les
pak jsem si prostříhal vlasy a ob jedno vylámal zuby

Ruka v hlavě

snadné
jednoduché
vykrouceně kruté
vlahé

Sokratés esti kalos

jak proběhne kolaudace pohanky.
koroptve šustí v obilí chci být roztomilý
slovní hříčka mě možná ztříská
ale nemám nic než touhu pod studenou sprchou se nadále krčit

Poezie mi vyžrala poet

Poezie ti vybílá mozek
lobochronie
požírá své buňky a klády své lesy
koně smějí leštit kobylince

Bagatelizovaná holka

Archanděl si může vyrvat hlavu z pantů
má ji totiž zaklíněnou ve vzduchu
ty ne ty máš tak akorát předtuchu.
Polib mi ruce

Raketoplán do prdele

Souhlasím s bezplatným využitím
drhne to v čase a trochu se bojím
kojím
a loudám se v kapičkách

Nenadálý záchvat

Víš vůbec o čem mluvím,
už troubějí a hloupnou, kuk
za devatero dám ti třikrát
očichat očistit očastovat

Aneta si tady ze všeho dělá prdel

Já jsem anděl,
abys věděl
to že uletím
vás kluci nemusí zajímat

m

Haló, povidla,
rajčátka,
záznamy vám ohrožují duši,
tušíte to aspoň.

Zákony

Zahnila veškerá vášeň rádia,
zpotila se skleněná výloha domova
a pak taky mraky.
Chápej mou prostotu jako touhu

Jezdec

Jezdec je omráčený výkony na velké perníkářské
haha
není,
ač koně skákají z velké výšky

Honza

I já se připadám krásná,
když na mě Jirka Šmirk hledí,
protože neví.

Nabízí svou ruku všanc

Pláštěnka, pod ní oháňka,
termín je nejasný,
termín je nadčasový,
olíznutá větvička,

Jedno z těch větších pekel

Zvětšují se ti zuby
asi to odnesu
v obou rukách
do mísy

Smrti je habaděj

Hodím to třeba na tebe,
jestli to uneseš,
seš fakt machr,
ale jistým zdravotním problémům se nevyhneš,

Velký básník řáká svý slova

Zápalky si svlékly kabátek,
navštívily mne těsně před skokem na druhou nohu,
slepilo se mi srdce
v majestát,

Satan Žužu

Navažte kyselinu na Emila,
on bude rád,
že deptá toho kdo ho leptá.
Zavažte polštáře k posteli,

Ach tak

jdu do vertiga

Surreálná povídka

Ahmed vykoukl z okna a zhrozil se nad počasím. To musí začít pršet. Hleděl dolů na záhon, kde zrovna pučely sytě žluté kytky a odrážely se v ostrém slunci. Od hor se blížilo černo, velmi rychle, poháněné větrem jinotaje, jaký fouká jen uvědomíte-li si jeho jedinečnost.

Dotek

Pekelná válka proti stereotypu
jsou tvoje nehty
tak úlisně potažené
všemi barvami

Býti básníkem v televizi

Těžko si připustit,
že toto jsou slzy,
těžko je spustit uprostřed dění,
těžko je spustit a dopustit

Olízni nohu a máš to

Motýl a ruce a vánek
měsíc a ruce a šálek
v ruce
a kouř

Přitisknout palec na čelo

Nejde Ti to vyslovit,
nemáš co,
tak vyloučit z myšlenek
jako kruh,

Tak co vole, co co

Zamčel jsem sklenici,
jsi krásná
je v podání mé sanice tak čisté a věrné,
jak nic co mohu

Husserliana I.

(Loď odjíždí)
a srdce a krky a vědra s pitím zůstaly doma,
ovšem doma je jen s tebou
a s tebou je jen (loď)

CHLAD 2004

Protáhni běhy,
liško, utíkej do vody,
zaplav si, potop se,
čekají tam na tebe štiky

To viš že jo

Zakvákej, zabuč, strč si švihadlo
mezi půlky, to je vončo,
naplň studnu po pumpu,
ať můžeš pumpovat

I:P:A-A

Na broskvi se roztekl mléčný,
ve městě se rozlehla též,
do jádra odešel kamarád,
a přece nepochopil

Jsi úchyl

Bílé nohy jsi roztahovala
pod černou sukní
na kostkách,
ses nebála a zasmála

Výsměch

Mám hojnosti do nekonečna,
které nesvírám nemám proč,
mám zelené trávy po kotníky
bosých nohou nehtů libých,

Proti humanismu

Žádné z obětí,
sivých očí nadšených a zhrzených
skákajících pro lidi
se neskloním,

Báseň pro Jirku Špičáka

Ten potencoš,
co svírám mocně mezi prsty,
otřásá mnou a já ho mám
na potom

Lam si

Vrtulky míří po spánku vzad,
růžové tělíčko v místech,
kde to tu a tam štěrchá,
bílé jsou bílé labutě,

Máš oči jako pomněnky

Přičapnu si, vzhlédnu ke stropu,
mě to neděsí,
chovat se vztekle,
dávat na odiv svůj stav v dětinskosti,

Báseň krásného

Jistý pohyb rukou ven
chladná zbraň se drží,
tolik dechů dnes mě
bičovalo opilostí,

Mrtvý básník říká že to tu stojí za hovno

Myslel jsem,
že mě fyzická únava osvobodí,
však
ba naopak.

Ufňukánek

Terezo dnes už jsem se asi zase zbláznil,
postupně se ze mne odděluje
má osobnost a osobnost,
zanechávám za sebou historii,

Teeeeeeeeereeezo

Když Tě pozoruji,
jsem v horkém mléce,
ťapkám po nadýchané zemi,
v mikrosvětě.

Terez takhle do mě nelez

Má přemíra naráží
na tento svět,
uplakaný chlapec jsem,
usmrkánek klečím

ALE NO TAK

Má radost duchovního života
zapletená do kleče
kdesi poblíž kamení,
ozřejměná sluncem

Páčo

Už si chvílemi připadám.
A celistvost je matkou všech porodů,
asi se dostanu na její uši,
otevřu její oči

Pan Srab

Asi bys měla vědět
V jednom průchodu mě obklíčila parta šestiletých cikánů
a chtěli mi něco říct,
tak jsem si rozrazil cestu,

Báseň

Zabil jsem prach,
zabil jsem vosu,
zabil jsem Lukáše
ve vlastní ruce.

Determinant

Už bych si i vyhrnul rukávy,
své rostomilé ruce zastrčil do toho hnoje,
už bych i nějakou tu čubku objal,
kdyby mi cosi neříkalo,

Zamilovaný jako prázdná láhev vína

Ještě čpí ze mne
vypitý mok, rozlitý do tisíců chvil,
ještě věřím svému
otvoru,

Citový Bůh

Jsem po obědě,
černovlasý žaludeční vřed,
prototyp snahy zalíbit se
vlastním způsobem přijímání

Nemužu za to

Chci Ti dát pusu,
kotě,
tak velkou pusu,
na ústa,

Výhružka

Hadi tají,
ledy lezou po dlaních,
zuby hrají,
smrtky nehty sjíždí na saních.

Auto,bio,

Tady a tady a ještě tam,
kam teď nedosáhnu,
ale mohl bych,
je vroucí samota,

Držení těla

Mým antitělem
proběhla cyber-idea.
Mé nekonečné uši
se slyšely.

Terezo

Předvedl bych ještě,
že stojím na nohou,
abych spadl na pravý bok,
aby žebro na loket.

tautologie

Asi prší na všechna srdce,
kapky voní v podkroví,
v dešti vychutnávám soukromí.
Jsou-li tvoje ruce křovím,

Já říkám ne

Drama o dějstvích
na pozadí Tvé pohledy
zakutálené tělo
se Tě v zadu podotklo.

Má mě nemá mě...

Nerozvážné ztotožnění s citem,
lapidárně exibice,
za ztotožnění se nemám
co stydět

Miluji

Do ticha Deniso,
potápím Tvou hlavu milovanou,
sérií stoupajících bublinek
loučíš se s životem.

Tetralogie lásky

Chci se s Tebou milovat,
protože nechci se s Tebou milovat.
Někde v mojí poezii je soustava,
v které jsi poddajně naporcovaná,

I dnes

Svět je směšný,
mně nezbívá,
než siho užít,
nežho rozebrat a složit,

Katastrofický scénář

Zastavil jsem se,
abych se mohl opálit na balvanu nostalgie
,pořádně se na něm vyvalit.
Zastavil jsem se,

Já mám štěstí

Já mám štěstí,
mou citovou výlevkou je sestra sestry.
Má v sobě podstatu toho všeho
a ne-li, pak se ztrácím na poli

Pan rada jak teď mlčí...

V strašidelném kompromisu
čekám
a zaskočen něčím
co jsem obdivoval

Už je ráno

Vzbudil jsem se v noci ze sna,
jež jen syntetizoval náš večer ve třech
v centru společnosti.
A děsí mne,

Largo desolato

V kleci,
na pile sebe řeže
i jeho řeže,
kde filosofie se stává přitěžujícím mechanismem života,

Tak to cítím

Nic víc,
než vzpomínka
na chtějící energii v poslední básni,
hrozny vína již ztrpklé na patře,

Sestra sestry

Je to syčárna,
blázinec,
maximální nechápačky,
věštírna,

Včera

Šel jsme se vyčůrat,
tys vzdychal vedle,
naslouchal jsem Tvé upřímnosti,
já říkám T Y J S I N Ě Ž N Ý

Ananké

Ves se stává v mlze
soustavou vtipných světel
u nás doma voní jetel,
smaží se vajčka z křepel

Skoro jak říct musíš

Báseň, jež jsem Ti napsal,
jsi přála jsi přerecitovat,
takže jsem se jal cit citovat re,
to slovo má vskutku co to slovo má

Fil anarchie mě v sobě

Dneska ráno jsem v katarzi
zas očistil svou duši
bylake mněvlídná kdejaká situace
Dualita mne a mne dala

Where´s space between us?

Můžu tě dneska pozvat na oběd.
Nemyslím, že bych na něj měla chuť.
Nezapomeň, jak moc tě chci.
Ano.

Toto je krásná báseň

Je konec, zazvonil Žužu,
máš ranec a v něm kámen,
co ti spadl z roky,
Tys ho sebrala,

Nikdy nepřestane

Dominuje ve mně opět nesouhlas
---tři, čtyři---
neeee-eee--e. eeee.
Je-li, pak někde na jihu

Scenario

Ej sílo.
Já znám jeviště a propadliště a skladiště
Já znám a neznám
Fialová slova na neovladatelných ústech se potácela

Žužu je moc hezkej

Turbulence a
sračky sračky
kočičí nosánek si podáme
si necháme kolovat

Tentokrát

Asi neznáte,
když znáte text a znáte obsah a rozumíte tomu
a pak vás to rozpláče
a drží vás to

pí černovlasá

Devět vět a střílí je jak kulomet,
nádech, nádech,
Bože, to je aspoň herečka.
Marie, Marie, Marie.

čau, čau

Už nemůžeš,
už nechceš,
já to vidím, on to vidí
A přece tě nenecháme,

Po neděli je spousta dní

Růžolící svíce,
ztopořila nevíce
tisíce a tisíce
do měsíce

recognize...no-no-no

Jsou dlouhé nohy,
co by mě naplňovaly
svou přítomností,
a přesto se zříkám

Žužu je bůh

chtěl bych ti dát mezi nohy
schody

vys?rte si název

Smítko ztratilo se na pěšině,
Vyvstává přesvědčení
O nenalezenosti.
Mokré a přec slepé

prolog()

To je škoda, že jsme tady toho filosofa ještě nebrali, protože já bych si dostudoval všechna ta odůvodnění a vysvětlil bych ti to. Protože si myslím, že není nic, co by nešlo pochopit. Ten pán stál u zdi spoutaný řetězy, něco se mi na tom nezdálo, ten jeho oblek, tedy sáčko a rifle, tak přece nevypadá běžný, spoutaný. Aha, měl dlouhé vlasy, vrámci své pózy si je nechal přepadnout přes ten jemný a přitom trošku obtloustlý obličej a já ho neměl rád za to, že stejně jako Vančura, nemám rád slabost.

PD

Kla

Ach, holka, Tobě to tak.
pod hrudním košem bije,
až si připadám, jak pokrytec a zmije,
jak kytka jménem (Ambrosie)

kj

Vočích úsměv maniaka,
Jež vidí co se brzy bude,
Či co osnuje.
Dít

th-orn

Kotě, Kočko,
zaskočila jsi mě.
Kočičko,
je to tady foukajíce,

protestantce

Jsi strašně milá a strašně tenká
připomínáš mi něco,
co bych chtěl milovat
Určitě jsi moc něžná,

Zvažte

Myslím si,
že kdyby nebyly tyhle ty opice,
tyhle ty přísavky,
ty Pavlovovy objevy,

superhrdina

Země se točí
-koloběh moči
Trháš si řasy
hustého obočí

Lukemu

Víš
že možná se už nikdy neuvidíme,
mě na tom vadí to co neto,
ale Ty jsi tak hezký obrázek,

Dobrou noc K.J.

Divan jsou tvé boky
a vidím tvoje ústa
a topím se v tvých slinách
a rozdmýchávám hek

mezi

Ať si střeží Tvůj úsměv co chce,
třeba Tvou čistotu.
Moje láska nejde,
víte kde budu v Sobotu.

utrpení již skoro 3dnů

Dneska hrají vdivadle
Aristotela
JEDNOTA – hra prý zteřelá,
Když nechtějí, ať nechodí…