Písmák půlka
letmý dotek nechtěnýpálí. hřeje. z mých slůvek teď už jenom půlka zbyla minepokojnáteď povídám si s vílamia mám svůj smutekz našich bojůvekhluboko zarytý. točíš se dokolado rytmua nedáš mi spátkaždých půl kolarozetnuna dala má dátdnes lehnu si na koleje.
nerozmyšlená
je málo dní
bez rozmyslu prožitých
je mnoho dní
prázdných…
stín
když jenom pro lunu
stín padá na stezku
nikdo tu nechvátá
přemýšlí o stesku
vinobraní
pod čelem
sněženky
poslouchané
každá třetí slza je do duhy
mince
jakože sladko
z půle zmáčeného odpoledne
kde čísla neplatí
vprostřed kamene voda
erotická IV.
láskou hladím řasy černév očích se ztrácímkreslím na kůžiornamenty vyznání. prst se zaryldo lemu krajkykterá chrání břehy. rozkoše.
erotická III.
pohledem sjíždím s prstypo stezce rozpálenésměremk třinácté komnatě. dvě strážní věžes jedním průchodemzamčeným vyzývajíke zteči. něžností.
trojhvězdí
trojhvězdí pohledůsdílenýchkdyž jsme spolu pro sponu do vlasůco tlačí v dlanipro stisk chycený v utajeném vzlykupro horkost smutkuz návratů zpátky
jsme pod hladinoua jenom občasse nadýchnemečerstvého vzduchuzpůsobujícíhobolest v hrudi.
tenata snů
Průmět noci a podvědomí…můj zdvojený přízrak naslouchá zvukům stesku v šelestech slz…v lásce je hlavní touha a ticho… Procitá soukolí polovědomí…rozprostírá nitky vzpomínek na prachovém peří tenat snů…stíny hvězd tupí břit mojí touhy…Jizva vzpomínek v očích bolí…světlo naděje v dlaních pálízraňuje ale i hladí…přesto ho neumím pustit…nebo snad právě proto…
doteky
na zápěstí kopretinaotazníkydlaní namalovanéna zádechna rtysrdce pomocí rtůvtisknu. na šíji prstemvyznánídotekem na víčkauzamknu bolestapo vlasechsklouznudo propastipředstav.
proč
proč ticho znímezi námiproč pálí to co chladit máprsty a dlaněnehladí proč noc je pokrytápopelem smutkuproč jenom pohledřeže a trháslábne míta narůstá chtítplameny pohlcujízbytky dní…
dějství druhé
dívám se na cestua ta se dělí na stezky představna proudy nevědomídéšť němě omývámyšlenky a vzpomínkyna tehdy…na minulostna přítomnost na budoucnost…píšu dějství druhéa neznámkonec…
však
tíha dnůpřibližovánívšak není dotekůkdyž jsme vedle sebetak blízkovšak není pohledůpro strachz nedorozuměnív kradmých pohledechje bolesta tichý smutek…
šum
kapky vody bubnují na okenní parapetmám rád ten pocit pro tmu neviděný ale slyšený…nemůžu spáttak poslouchám ticho deštěto šumivé tichonoci…nic tak neruší představyjako dennic tak nebere sny…
dějství prvé
nevíme o sobě skoro nici když se delší dobu známenemluvíme z bázněpro letmý dotekpro šelest blízkostipro spálená křídla bezmocipro stín tušenípro zrychlený dech okamžikumlčíme ve významechmlčíme v podtextech…je ticho prvého dějství
slabost
vdechuji světlopřes prach slovnechci se dusitnemluvíš a ani já většinou nesdílím pocityslabosti podvědomímlčím z nedůvěrya doufám z přesvědčenív bláznovství
kapka
pohled do prázdna mě sežehl na prachvítr rozvířildéšť rozmočil a já stékám po tvých lících jako ruka jenž hladí po tváříchjako dlaň co stírá strach
jsem kapka deště vpitá do Tvojí kůže…
uzavření kruhu
v pátekoděná vzpomínkou z vínado krásyjsi vodou v peřejíchco bolí při dotekujsi deštěmco padá na mou dlaňjsi loukouplnou fialekjsi týdnemco končí pátým dnem…
ve víru
ve středukdyž pláčeš z upřímnosti jsi jako snítka myrtypoložená na bílém plátně
ve čtvrtekjdeš po ulicijak anděl touhypro moje očijsi malá vílavtažená vírem všednostijsi heřmánková stopana bledých rtech
smutná
v pondělí když strach máš z pohledůneznáš cenu samoty pro svou plachostjsi bílájak malá kopretinana neposečené louce v úterýnesu Ti v ústech planou růžinehtem odlamuji trny rozhovorujsi smutnájak pomněnka v prachu dní
pokora
Tam, kde staletí zalomilo své ruce v gotický oblouk, tam, kam světlo proniká jen vyumělkovanými těly světců, v příšeří na křižovatce, kde jsou vědci okouzleni, ale nevěří, tam zastavil se čas a pokora poklekla. Poklekla dobrovolně snad proto, že krátil se jí dech, snad proto, že je zmatena a přepadla ji bázeň, snad že je zhrzena nad sliby a hledá lázeň pro své nervy. Poklekla na šachovnici věků, snad její úděl není střelec, který měří úhlopříčky zadních vrátek nebo kůň černý, jenž skáče za roh, kdo ví. Teď tu klečí, tichá a pokorná a vedle stařenky medituje, dávno už v ní vyhasly vášně a oči přivykly neslané dietě, jakoby pod pažemi sepjatými v gotický oblouk pochopila smysl svého údělu.
noční realita
Mám problém s rozlišením reality nocipři pohledu z okna na kterém je hvězda. Tvoje malůvka. ode mně a pro mně. je tak nějak modrá.
propast
koukám se přes okrajpropasti prstů vpíjím sedo zelené hloubkydruidských kruhů. stříbro probleskne přes vlasya rozetne naše pohledysměrem k zemike kořenům citůpotlačených. není jedu stíraného bezděkyjenž pálí na rtechzborcených krvínení sílyjenž zastaví touhuv hloubce paměti
erotická II.
kolik něžnosti se vejdedo Tvých rtůkolik doteků tajných. kolik tužeb nešeptanýchpři našich polibcích. snad ráno rozsoudímé sny a skutečnosti.
láskou.
fragmenty
rozsvěcuji lampyve ztichlé ulicipo kapsáchhledám fragment textu od někdyje zmuchlaný a skoro nečitelnýa přesto mi tečou slzyopatrně ho vyhladíma skládámaby zůstalpro příští smutekjedu na loďcea sleduji ubíhající břehvšichni jdouopačným směrem nedokážu se obrátitpřed blížícím se jezem…
Akrostichy
Jistota pohleduIluze myšlenekTřpyt drahokamuKouzlo okamžikuA vůně sněženek
Jemný její úsměvIluzi vzbouzí díkyTouhám ze snů proKvěty orchidejíA tak vzpomínám si…
letokruhy
jen tak se toulámnemám důvod ke spěchua přesto chvátámšplhám po kmenuaž do korunyprsty hladímletokruhy zpřelámaných stromůa je to jako bych se dívalzevnitř na sebe v dálce zapadá sluncea já s ním mluvímnaše větyplynou v tichém hovorupavučiny myšlenekmě obestírají. ornamenty strachu pálí na čelejako cejch mlčenínemít slovaje kletba básníkajenž našel témaztrácím ho a nechci se vracet.
návraty
jen tak si chodímtamhle pod mezí teče potoksbírám v něm oblázkya schovávám je do kapsypro někdya pro někohojdu dála kapky mlhymi slepují řasyv tenkou linku vzpomínkynevyhýbám se kalužímmám schůzku se svými představamiděsím se chvílekdy to skončía já se otočím zpět ke každodennosti nejsou návraty jež nebolí.
barvy
bílá na černésrůst bdělých myšleneka nočních představve smutném pohledučerná na bílétep slov němýcha vět prázdnýchv tichém proslovučerná na černébolest za obočíma skrytý úšklebek v touze beznadějebílá na bíléněmá pokora a stud osaměnív tichu prostoru
kamínky
tahám kamínky dnůa týdnůz dešťového kloboukujsem cílem vašich pohledůneumím se vyhnout kapkáma tak vždycky zmoknuaž na kostvšude jsou očichce se mi křičetnedívejte se na mnesvítí ve tměnení se kam schovatchci být sámdaleko od toho všehood těch světela věčnýcha zbytečných otázektak mě nechte stranoua na konci zatleskejte…
jste přece diváci…
hranice
sníh křupe mi pod botou jak rozsypané vzpomínkyroztroušené po úbočíchpo hranicích pohledůtýdny neviděnýcha vět týdny neslyšenýchjdu závějemijak bard zestárlýjehož nikdo neposlouchájak ponocnýkterý zapomněl na pokorus níž měřil časskláním hlavu a poslouchám vítrjeho zpěv a jeho mrazivé ticho…jdu a nemyslímna konec cesty…
kvítek
utrhl jsem kvítekdala jsi si hodo vlasů ještě že je noc a nevidíš na mnea na moje očikrotím čtyřspřežírozfoukaných pocitův síle větru myšleneknespímnemá to cenu jen mi to rozdíráčelo vráskamia hloubkou stínu. pohled se zvolna kalí.
chlapi brečí...
Půl třetí. touha v bělobě stropu. Tyhle večerní . no, spíš noční stavymně dávají realitu ptačích křídelvměstnaných do očních duhovek.
kluci brečí...
Krvavě světélkující obzor západumně roztíná na dvě půle svědomí. Chci a nebo nechci poslouchatvnitřní vír toužení a citů. Zabíjí mně stereotyp myšlenek,pocitů a podvědomí. tíží mně kořenyživota vrostlé ve skále zapomnění,citová strž každodenních pocitů.
...chlapi nebrečí...
Večer… dívám se z okna a myslím na Tebe. Venku je tma a vítr si pohrává s poslednímilístky jabloní, které se zoufale snaží vyhnout svému neodvratnému konci…Miluju tmu. Tuhle jsem se na Tebedíval jak spíš. Ve tmě se na Tebe můžu koukat bezobav,že mne uvidíš… že se naše očistřetnou v němém údivu… ach ta zelená…ten pohlednedokážu vydržet…mám slabou vůli… Dívám se zároveň ven a zároveň na jednu z Tvých fotek.
...kluci nebrečí...
Noc… lehounký mrazík ojínil zbytky listů na stromech…chci spát, ale nejde to…sedím potmě a myslím na Tebe…Určitě už spíš… nevím to a to mně bolí, ale doufám, že je to tak…píšu si tedy o Tobě a vzpomínámjen tak… pro potěšení duše… ------------------------------- Zase jsem se na Tebe díval…ze tmy a z dálky…jestlipakto víš… a pak zblízka a to určitě už víš…no, krása…Máš tak hluboký oči…
ukrýváš tu krásu pod víčka…a to mně hřeje… třeba si jichuž nikdo nevšimne… třeba…Ale, kluci přece taky nebrečí…
erotická...
jemnými dotyky prstůzkoumám to co se nesmí. od zelené směrem k jihupo šíji k bílé blůzces krajkouúbočím ramen s průsmykemtajemství. pohledem.
něžná...
v sobotuv krajkách oděnás vlasy sepnutýmimagická a vzdálená.
jsi stínemna mých víčkách,vílou snujež se mi nezdá.
v nedělimrazem pokrytá vypadáš smutněnikdo Tě nehřejestojíš tu sama nevíš, že Tě vidím.
jsi něžná sněženkarozkvetlána pláních mrazu,křehký kvítek v závějích času.
touhy...
Stalo se to při pondělku,zachtělo se mi tuzeze Tvých rtů slíbat rtěnku,a pak vyprávět nádherné duze,že Tě mám rád i po úterku. Vyprávěj mi o touze. Potom jsem chtěl jít spát,oddat se tomu pocitu. Chtěl bych Ti vše na světě dáta říct, že mám rád i tuTvoji půli co se umí smát.
Akroteleuton pro Terezku
Teskný odstín blankytnA.
Extáze ukrytá za letmý doteK
Rozechvění, když nezbývá už slZ
Evoluce citu ve zkratcE
je mi líto...
je mi líto zbytečných pocitůupřímnosti…je mi líto nevyřčených vyznáníblízkosti…je mi líto tichých větumlčených…je mi lítoletmých dotykůztracených…je mi líto… nás všech…
snad...
co zbývá kdyžrozum zahalil cit závojem utkaným z pavučin babího létazachycenýchv korunách stromůmlčky lemujícíchcestu zapomnění. jen zvednout obočíproti slovůmjež doutnají pod krustouskrývající tvář smutkua bolesti.
snad jenom čas.
Telestich pro Terezku
Nakreslím si radosT
pastelkou na nebE
vezmu krásno za vzoR
to abych tam spatřil TebE .
Akrostich pro Terezu
Teprve vlahý úsvit ranní
En face Tvou slabě brání
Růži na pozadí úpisů
Etuji plnou nenapsaných dopisů
drobečky z perníku
splétám si Tvé pohledydo pomlázek časuslůvka pro aprotiněmě se překřikují. myšlenky poztrácenéjak drobečky z perníkusmetené ze stolu do prachusi půlí moje touhyna dvě stranytéže mincevtisklé do kamene.
o hlouposti
dvanáct prázdných hlavdozorčí rada firmyjá jsem třináctej.
podivný ptáci
nad hlavou ve tměmi krouží hejno podivnejch ptáků drásá mně jejich křikrozdírá vidění do krvestín rukou trhámyšlenky na Tebe. -------------------------------------sbírám útržkyaskládám si obrázky krásy a touhy. ty ruce jsou tak slabénevidím tmuvidím jen představyvsouvané do vzpomínek.
pocity...
Mlčeníprůchod citu ve sněnípři probdělé noci s harlekýnem…Touženídvě horečnaté představyv šarlatu mrazivých červánků…Vyznánísyrová slovíčka citůvplétaná do veršů nesdílné samoty…Souzněnípohled zelených očív rozkoši nepozemských světů… Splynutíblízkost horce rozpálených rtův divoce bláznivé gavottě těl…Souženísžíravý tep pocitův ukřičené hádce monologů…
silueta
v každodenní tměpromítám si obrázky do sítnicsilueta Tvoje i mojev stínovém spojení tančíjak v reji nočních motýlůvšechny představy jsou stejnýnic po nich nezůstanesnadjen nezhojená jizva na srdci. jedna vedle druhéjak perly na Tvojí šíjipři náhodné blízkosti. jak očivtisklédo paměti.
všichni brečí...
Zasněžená čtvrtka lunety -
tyhle noční pohledy zokna
mi stírají realitu do mlhy
pohodlného nevědomí…
kruhy
prostor se zúžil na výseč časumezi šerem a světlemza okny sněží vločky kreslí bílou tušído skel kruhy blízkosti a souznění…hvězdy šeptají to co já neumím…kolik tužeb, jež nikdy nevyřčenyumírá v oněmělých hlasivkách…pro krásu hloubku očí při blízkém pohledu…stopy snů rozrývají čelo noci…
odlesk měsíce
Zrušil bych Měsíc. drásá měkdyž nechávám sám sebe za sebouled vzpomínek křičí v jeho odleskujak smečka lovících vlků.
Koukal jsem na Tebe. dlouho a tajněabys´ nevěděla.