Písmák | 15.10.2001 00:00 | K dílu: | uno |
|
Albi: Potřeboval by reorganizovat i systém zařazování do kategorií, mám ale strach z vlny dalších rozepří - štístko ne? Nechci být blb úst ku vyvenčení duše své používající... a zas až tak na tom nesejde - Kdo umí umí s tím se smiřme... ;o) (kritiky mé nadutosti prosím do správ, někdy je to lepší) |
||
| 18.05.2001 00:00 | K dílu: | uno |
| to je co ? proboha | ||
| 13.05.2001 00:00 | K dílu: | uno |
| hezke * | ||
| 13.05.2001 00:00 | K dílu: Brčka | uno |
| To nejsou varhanky, tomu se rika kloub a je to tak, ze nejprve se dosti pracne udela ten kloub a pak se "vpasuje" do toho brcka, ktere se pred tim asi v jedne tretine rozdeli. Ackoli to zni slozite, je to raz dva. Uno vi, uno je brckarka. | ||
| 30.05.2001 00:00 | K dílu: | uno |
| Byla to noc přímo krásná, smog mi padal na šaty, když vtom na mne zčistajasna skočil úchyl nahatý. Jeho mužství pyšně čnělo, na tváři měl ruměnec. Zařvat se mi nahlas chtělo: "Sláva, přijdu o věnec!" Sukni jsem si vykasala, přidala jsem do kroku a pak jsem ho něžně vzala za ten nástroj v rozkroku. Do oka mu hrůza padla, oblil ho pot ledový, ta jeho věc náhle zvadla a on zmizel ve křoví. Z toho plyne poučení, nacpi si ho do hlavy: zbrklost občas dobrá není, o štěstí tě připraví | ||
| 30.05.2001 00:00 | K dílu: | uno |
| A hle! Zástupy přicházejí…. Něco jako nucený výsek Mé tělo vysoko na háku rozťaté, odpočaté, probodené v bocích krev a voda… Něco jako na kříži Beránek A lámou mě, berou a porcují… a dávají si navzájem …a platí za mě třicet stříbrných a odnášejí domů v igelitkách z Delvity z úseku maso – uzeniny a pode mnou kalužinka krve a neznámých tekutin z mýho pomalu odmražovanýho masa… Ano, jen si vezměte a jezte… Vy, paní, s košíkem plným česneku Vy, pane, s kremžskou hořčicí co taky rád skopové Toto je mé tělo a toto je má krev… Byl jsem vám dán… to čiňte na mou památku… . Hospodin byl můj pastýř… Nikdy jsem neměl nedostatku Na pastvách zelených pásl mne K vodám tichým mne přivodil Stříhával vlnu z mého těla a hledal mě, kdykoliv jsem zabloudil… Na cestách spravedlnosti mě potěšoval prutem a holí a v noci vypouštěl psy, chráníc mě před lítou zvěří… a přiváděl ovečky, aby mé potomstvo zaplnilo pastviny Když přišel čas vystrojil stůl před mým obličejem … Poslední večeři… Pomazal olejem mou hlavu a naplnil kalich, až oplýval… Ach, přísahám: nebál jsem se zlého v údolí stínu smrti! Ani jeho nože, který jediným gestem osvobodil moji duši!!! Dobrota jeho a milosrdenství mě následovaly - nevydal mě nepřátelům…. A hle! Zástupy stále přicházejí…. Něco jako nucený výsek… Mé tělo vysoko na háku rozťaté, odpočaté, probodané v bocích krev a voda něco jako na kříži Beránek A lámou mě a dávají si navzájem a berou do igelitek z Delvity Hospodin byl můj pastýř… | ||
| 30.05.2001 00:00 | K dílu: | uno |
| Malý chlapec se snažil nahlédnout do kolíbky. Stál na špičkách, drobné prsty svíraly její okraj a do zvědavé tvářičky se pod nosem vrývala růžová vráska. Tolik se na bratříčka těšil, že si budou hrát, a najednou je to holka a ještě ji ani pořádně neviděl. "Pavlíčku, to nesmíš!" Ucukl a provinile se obrátil k mamince. "A ploč?" "Pojď ke mě," řekla shovívavě a vzala ho na klín. Uvelebil se a objal její paži. "Pavlíku, teď mě dobře poslouchej. Pamatuješ, co jsme si řekli o noži, o nůžkách a o ohýnku?" Chlapeček zvážněl a přikývl. "Tak si pamatuj, že k sestřičce zatím sám nesmíš, pamatuj si, že to máš zakázané, ano?" "A ploč to je zakázané?" "Podívej, jaké máš špinavé ruce," obrátila mu dlaně k nebi. "Na nich je spousta bacilů a Evička je malinká a mohla by být nemocná." "A já ne?" "Ty také," usmála se jeho logice, "tak si je utíkej umýt a pak si jdi hrát na dvorek." S vážným výrazem si myl ruce, pak si je pečlivě prohlédl a rozběhl se ven. Ve dveřích vrazil do dvou cizích můžů. "Au, hopla!" řekl ten větší a silnější. Lekl se a málem se dal do pláče, pak si všiml za dveřmi tatínka. "Ale no tak Pavle, co jančíš!" Přísný tatínkův hlas ho kupodivu uklidnil. Proběhl mezi nimi a zastavil se až u protějšího plotu. Potom se teprve otočil. Otevřenými dveřmi viděl tatínka, jak návštěvě nabízí místo u stolu, a maminku, kterak prostírá ubrus a klade na něj ošatku s chlebem. Odněkud přiběhla kočka a otřela se mu o nohy. Sedl si k ní na bobek, hladil jí a povídali si. Občas se úkosem podíval do kuchyně, a když po dlouhé, velmi dlouhé době zahlédl, že se cizí muži chystají k odchodu, odběhl do dřevníku, aby se s nimi už nemusel setkat. Zaslechl slova loučení a vrznutí vrátek. "Pavle!" "Kššš, k nám teď nesmíš," odehnal kočku a odloudal se do kuchyně. Maminka chovala sestřičku, tatínek seděl u stolu a díval se někam za okno. Z chlapce rázem spadl podivný pocit provinění. "Tati, kdo to byl?" Otec se na něj nepřítomně podíval. Maminka položila malou do kolíbky, pak se k němu otočila a odpověděla za oba. "Ten větší, Pavlíčku, to byl svatý Petr a ten druhý, to byl sám Stvořitel." "Pánbůh?" zeptal se užasle chlapec. "Ano." "A co tu dělali?" "Byli unaveni. Odpočinuli si a povídali jsme si." "O čem?" "Tak, o světě, o životě, o lásce, také o tobě." Pavlík se trochu zarděl. "A tak o zlu a bolesti," dodal tatínek vážně. "Jak jsem si lozbil koleno?" Tatínek se smutně pousmál: "To také, ale hlavně o bolesti duše." Pavlík si klekl ke krbu a vzal do ruky kousek dřeva. "Mami, smím?" "Teď ano, ale jen když jsme s tebou. Víš, viď?" "Vím." Vhodil polínko do ohně a pozoroval je, jak podruhé umírá. Najednou se podíval na kolíbku s miminkem, pak na otce. "Tati, a Pánbůh může úplně všechno?" "Ano, může." "Tak ploč nezakáže zlo a bolest?" Tatínek se zase podíval do okna a najednou, jako by z něj spadla únava, celý se napřímil. "To proto, Pavle, že je všemohoucí." | ||
| 28.11.2001 00:00 | K dílu: | uno |
| :o) | ||