23.12.2011 15:59 K dílu: Byli jsme pohrobky ještě za života svých mistrů a mudrců a dnes, se smrtí Václava Havla, jsme dosiřeli - aneb jednohlasý povolávací generační manifest Cakl
Zasadilas úvahy do souvislostí, který jsem měl na očích, a přesto je neviděl, nečekal, a mně opanuje pevnost toho zasazení. Je to sugestivní. Fascinuje mě logika, s jakou muselo v Tvém životě na „šestatřicátníky“ dojít, když třicátníci se ukázali běhěm let jako nepouž/čitelní. Je mimochodem bravurní, jak se dvě vysvětlení a dvě řešení spínaj, odklon od třicátníků / příklon k šestatřícátníkům zároveň vysvětluje svůj důvod. Jasně, jde spíš o vyklonění z okna nad příkop... A kdyby i jen IMH byl ochotnej to zkusit, můžete to spolu vytrhnout a já už teď netrpělivě vyhlížím, co (Ti) to přinese. A co mně přinese vědomí toho, co Ti to přinese. U všech komentářů, který jsem zatím četl, mě bere jedna věc: jak uvádějí, že VH je nám i budoucím vzorem slušnosti, morálních kvalit, zásadovosti, noblesy atd. Koho by uvedl on jako svůj vzor...? Chci říct, že v nich funguje skrytý princip "buďme taky slušní, zásadoví, autentičtí, noblesní... abychom byli jako Havel". (Protože být jako Havel je dobré.) Ale proč je to dobré? Pokud by být jako Havel bylo dobré, pak by chudák Václav Havel byl špatnej člověk, protože on sám byl sebou, nemohl být JAKO on. A v jeho textech, projevech, jednání a řeči není nic o tom, jako kdo by on chtěl být. A pokud se (svou) slušností zabývá, ptá se natvrdo a bez zajištěné odpovědi, proč být slušný, ne proč být jako někdo slušný. Naopak se ptá, kým má být, pokud už je tím, kým aktuálně je. Morální hodnoty nebyly pro něj primární cíle, ale nutné sice, leč přece jen vedlejší projevy jeho bytí sebou Václavem Havlem. Samozřejmě. Čím jiným. Být Václavem Havlem mu třeba znemožnilo být dlouhodobě dramatikem, protože to okolní nastavení, v němž teda jedině mohl psát a inscenovat, mu neumožnilo psát a inscenovat jako Václav Havel. Nejde mi o to, že by jako nemohl dělat věci tak, jak chce, a musel hledat jiný řešení, což by nesnesl. To stejně, jako každej, dělal furt. A právě nejde o to, že by byl hrdinou, kterej musí bojovat proti bezpráví, a tak šel proti systému. O nic z toho tu nešlo. On jenom trval na tom, že i bude, když je. Sebou. Což se nesetkalo s těmi příležitostmi, o kterých si přál, že je bude moct využít (totiž být dlouhodobě dramatikem), a naopak mu to otevřelo v danou chvíli jiné možnosti (být buržoazním dítětem, laborantem, vojákem, kulisákem, disidentem, vězeněm, prezidentem...) Tak. A teď proč by nám měl bejt příkladem právě pro svou slušnost, zásadovost, noblesu atd...? Když největším nedostatkem, kterej ho celej život zmrtvoval, byl nedostatek lidí, který jsou sami sebou... (Kdykoliv ho slyším mluvit o jeho bývalých spoluvězních, je v něm zvláštní něha vůči těm vrahům a velkozlodějům, s nimiž byl na celách. Nějak mám dojem, že je měl rád za to, že jsou sami sebou, vrahy. Jako by etiku šlo vůbec aplikovat až na něco, co zvedne hlavu z bahna napodobování cizích životů, což ho fascinovalo víc, než etika.) Dalo by se to napsat i tak, že Havel by musel říct, že kdokoliv, kdo ho chce následovat nebo v jakémkoliv smyslu mít vlastnosti jako on, mít ho za vzor v tomhle smyslu, něco nepochopil. Nejen proto, že to nejde, ale hlavně proto, že o to nejde. Samozřejmě ani jemu ne. Jemu šlo o to být vzorně sebou (ne primárně vzorem, i když je ironie, že on sám pak eo ipso musel vymejšlet, co jako vzor předvést v té roli, v níž byl). Sebou... „Proč mi ale tak záleží na konečném hodnocení? Vždyť by mi to už mohlo být jedno. Není mi to jedno, protože jsem přesvědčen, že má existence - tak jako všechno, co se kdy stalo - rozčeřila hladinu bytí, které po té mé vlnce, byť by byla jakkoli okrajová, bezvýznamná a pomíjivá, je a navždy z principu bude jiné než před ní… A tedy i moje maličkost - buržoazní dítě, laborant, voják, kulisák, divadelní autor, disident, vězeň, prezident, penzista, veřejný fenomén a poustevník, údajný hrdina a tajný strašpytel - tu bude navždy. Respektive ne tu, ale kdesi. Nikoli však jinde. Kdesi tu.“ VH, Prosím stručně. A teď zaimprovizuju: měl něco jak talent pro tohle. Ne výjimečnej, protože Tebou jmenovaní ho taky mají nebo měli. Talent, kterej lidi v jeho generaci mohli rozvíjet, jak Ty tvrdíš, a byl v následující generaci brutálně dušenej a následující následující generace teda neměla šanci ho už ani rozpoznávat a rozvíjet, pokud ho někdo má, ačkoliv by mohla.
Nahoru