ahoj, v plzni se to neodehrává - měl jsem v hlavě akorát pár ulic z pražských vinohrad a vršovic, kde jsem vyrostl.

a s tím koncem a rozhovorem, nad tím přemýšlím už delší dobu. pokud povídku poupravím, dám jsem odkaz.

Ahoj, díky za váš čas a komentáře k textu, většina z nich byla skutečně podnětná. S odpovědí jsem chtěl ale chvíli počkat, než se tu komentářů objeví víc, a pak na ně rozsáhlejc reagovat.  Z komentátů mi v zásadě vyplývá několik věci:

- monolog v důsledku začíná nudit, bylo by teda potřeba ho oživit či zkrátit- přechod mezi popisnou a dialogovu části úplně nefunguje, povídka působí jako dva oddělené celky- není okamžitě zřejmý záměr textu a jeho smysl a leckdo se tak může ptát, proč působí text nerealisticky- některé momenty můžou působit trapně (popis Máji, "sebestředné" vyprávění hlavního hrdiny...)

Ke konkrétním výtkám bych se rád vyjádřil konkrétně a trochu vyjasnil onen "raison'd etre" textu. Pochopitelně ale žádný názor vyvracet nechci - naopak, jsem za kritiky (i když někdy nemusí být příjemné) vděčný.

Sebereflexe hrdiny a bušení do hrudi - nemyslím, že je špatně, když hlavní hrdina "nemá sebereflexi". On ji skutečně nemá, protože není dokonalou postavou (a proto taky je tam, kde je). Ale chápu, že takový začátek musí působit iritujícím dojmem  (možná jsem mohl vymyslet něco kloudnějšího než "punkové" či "rockové" mládí atd.), takže příště si na to dám větší pozor.

Kombinace sprostých slov a "intelektuálštiny" - já tak teda v hospodě mluvím :-), takže nereálná asi taková podoba jazyka není, ale myslím, že nejsi první, kdo mi to přípomíná.

Nedůvěryhodná zápletka a nerealističnost textu - v určitém smyslu to chyba asi je. Příběh je ale svým způsobem metaforický, proto jsem si realistický sled událostí nestavěl jako největší prioritu. Na druhou stranu, Filip-konformista by nemusel Filipa-"srdcaře" ani v reálném životě nijak špehovat - přes facebook, linkedin a třeba i písmák.cz lze o každém vyzvědět naprosto všechno, aniž by jsi mu četl povídky z šuplíku :-).

Smysl textu: Prvotním cílem bylo v povídce nějak zachytit onen souboj "já vs. já", jakousi konfrontaci člověka se svým "alternativním já", s oním "jak bych vypadal, kdybych se vydal jinou cestou". Konkrétní podoba je pak vztah Filipa a Máji, kteří si v 16-17 mohli být docela blízcí třeba díky zálibě ve stejných filmech a knihách, ale začali se vzájemně odcizovat o cca pět až šest let později. Zatímco Filip se držel svého "teenagerovského vzdoru" a dlouho odmítal přizpůsobení okolnímu světu, Máje začaly pomalu tikat hodiny a ona si uvědomila, že vedle sebe nechce mít jen rádoby bohéma a umělce, ale taky někoho, kdo se o sebe jednou bude umět sám o sebe postarat a nestojí k okolnímu světu neustále ve vzdoru. Kdyby se Filip včas "umoudřil" a býval se vydal cestou Filipa II-"konformisty", býval by vztah mohl vydržet - pro Máju začalo být totiž hlavní nejen to, aby ji partner přitahoval intelektuálně, ale aby se o ní taky jednou "dokázal postarat" a byl schopný žít nudnější, ale zato stabilnější život (a třeba vychovávat děti). A byla takového partnera schopná akceptovat i za cenu jeho jistých charakterových vad. Filip se ale vydal cestou Filipa I-"srdcaře" a sice se snažil víc držet zásad a pocitů, ale naprosto neodhadl, že člověk musí z teenagerovského pocitu á la "fuck the system" jednou vyrůst, platit faktury a žít normální život. A zaplatil za to cenu největší.

Je to vyprávěno z pohledu Filipa I, takže Filip II vyznívá jako větší hajzl, ale ve skutečnosti mají obrovské vady oba dva - Filip I je neschopný přiznat si, že je nezralý a nedospělý rádobyumělec, a Filip II svoje pokrytectví a cynismus staví na roveň cti. Mája pak hraje roli jistého "soudce", který sice dává Filipovi I najevo, že ho "měla vždycky ráda", ale nakonec odchází s Filipem II, který je prostě jednoduše průbojnější a v životě úspěšnější. Povídka tak měla být více než čim jiným právě konfrontací dvou různých alter eg a jejich pohledů na svět se závěrem, že i když se nám to nelíbí, jistý cynismus a přizpůsobivost vždy nakonec zvítězí - třeba právě proto, že pod slupkou právníka a intelektuála, jež se vyzná v umění, nemusí být čirý pragmatismus a touha po uznání tolik vidět. A že vlastně nemusí nikomu, ani osobě blízké, ve skutečnosti tolik vadit.Jinak všem, kdo povídku načali a nedočetli, bych chtěl určitě vzkázat, ať si nakonec text přečtou :-) čím je vaše kritika obsáhlejší, tím víc mi to o textu řekne.