Líbí se mi, jak je báseň vystavěná. Začátek otevírá zdůvernělý časoprostor, do nějž postupně zaplouvají určit děje, reflexe a meditace (to vše umně prohněteno a obráceno, jako dopis, k někomu - a čtenáře nemusí zajímat komu -). Obraznost je v celku rozpuštěná, tropy nestojí na odiv, není to žádná výstava obrazů - a i když ona obrazivost není nějak třekutá (a nemůžu říct, že by se mi z ní kroutily prsty a mrazilo mě v zádech), celek působí vyzrále a vyváženě. Je to dobrý text. 

Milá Jitko, nemyslím, že jsem někomu něco nandal. Nikdo text nepřijal bez výhrad, leckdo měl silné (a zcela oprávněné) výhrady. Ocenil jsem tu péči o začínajícího autora - byla v tom znát milá empatie. Ono napsat nezraňující kritiku, to není nic snadného. Někam přijít a sejmout - to zpravidla dělají namachrovaní blbci. Proto jsem zcela upřímně za motivační reakce poděkoval. Vše ostatní, co jsem napsal (krize atd.), Tebe jako čtenáře nemusí zajímat. Mohla bys mi napsat - a co je mi po nějaké autorově krizi? Pro mě je důležitý text... (A já bych Ti na to nemohl říct ani popel, protože tak to prostě je.) 

A poukázání na "křídla" v závěru a na další klišé - to samo o sobě je pro píšícího, který je nový a má jenom nějakou bazální sebereflexi, to vše je/resp. mělo by být, pokud to s psaním myslí aspoň trochu vážně, pro něj cenné.

Díky všem za zastavfení a komentář,

Text je patetický, ukecaný, plný instantních symbolů. Kdybych tenhle dopis (protože to vlastně dopis) proškrtal, nechal jen dva tři obrazy - výsledek by vypadal jako báseň. Ale k čemu takové "básně"... Jako by jich - zbytečných a vychtěných - nebylo na světě víc než dost. Některé věci jsou lepší, když nejou.

Prostě strofy nechám v čase, jak jsou.

Smutné je, že jsem se pokusil napsat něco jako automatický text. A vylezla z toho tahle škrobená košile. "Krize je, když staré skončí a nové nové nemůže nastat. V tomto interregnu se začne dít spousta morbidních symptomů." Jako třeba tenhle text.

Ještě jednou díky za zpětné vazby!