Pěkné. Nemohl jsem si nevzpomenout: https://www.pismak.cz/dilo/450482/

A co mineralizace, rekrystalizace - a taky složení samotného materiálu (přílišná alkalita - schránka se rozpustí); a taky charakter paleoprostředí: příliš dynamické - nezbude nic než rozšmelcované klasty. 

Mně teda ta propletenec několika linií - co do struktury - velmi vyhovuje. Vytváří se tak žádoucí kontrasty (a určité napětí struktury, poměrně volné, a přesto netvořící sendvič obrazů - protože ty zábleskově črtané narativy proplétáš nenuceně, ale zároveň mám za to, že promyšleně). Lyrická ozvláštění jsou za mě více či méně fajn; ačkoli něktré "holanismy" podle mě až tak nefungují - třeba "ubrus louky pocákaný klikyháky motýlů" spíš šustí papírem, než aby živě evokoval. Oproti tomu třeba "vykouřený dech dýmovnic" funguje skvěle. 

Obecně mám rád lyrickou epiku (či epickou lyriku) - oceňuju smělost autorského gesta. Něco sedlo, jiné méně. Ale jako celek - tím spíš, že v kontextu současného Písmáka - jsem text četl s chutí. 

A mám za to, že: zda matérie textu čerpá z nějaké osobní zkušenosti, je v zásadě jedno. Autor je mrtev, ať žije báseň. 

Má to něco do sebe, i když vázánost párkrát zakopne... na druhou poetika sem tam i zajiskří. Ovšem jindy jen tak zaduní. Je to celkově takové nevyvážené - ale něco to je. 

Ukázka zde: https://itvar.cz/a-uz-se-cachtame-v-melcine-rana

Mně přijde, že evoluce je zkrátka proces, slepý proces bez konce. Stejně tak nemůže být konečná ani evoluce poezie. Její recentní evoluční strom je výrazně rozrůzněný. Což je (v rámci evoluční analogie) dané tím, že vznikly nové (převážně virtuální) ekosystémy, na něž si poezie vytváří spousty aktuálních adaptací. Viz třeba insta-poetry a další. 

Ty jo, jak bych mohl nezaplesat nad básní, kde se vyskytují amoniti, koráli, fosilie...? Bez ohledu na kontext. Nejsem si jistý, zda jde o satiru (pak příliš nefunguje) či hyperbolu (to bych tak nějak se zdviženým obočím bral)... 

"Básník dneska znamená hovno," řekl Sova Holanovi již někdy ve dvacátých letech. Umění je něco pro někoho a nic pro všechny, napsal o dekády let později sám Holan. 

Mě jen napadá - a záleží na tom? Nepíšeme primárně pro sebe, pro tu potřebu dát tušenému tvar, "zbavit se toho", ukojit poésis-hladové zvíře v sobě, nakrmit ho (aby nezačalo požírat nás...)?

Jen na okraj a pro kontext (abych uvedl v kontextu, čím zdější prostor je) - Písmák existuje od roku 1997. Je prvním a největším lit.-serverem v ČR. Na poli literatury je významným fenoménem, o němž studentni bohemistiky píší seminární práce na VŠ, vyskytuje se v mnoha kapitolách odborné literatury... Lze jej vnímat různě: třeba jako skanzen živého lit. prostoru, jasně, ale i tak - skanzeny se přeci nebourají. 

Na okraj - vzpomínám si, jak někdy kolem roku 1999 vyšel v časopise Weles článek, že tradiční literatura končí, protože je na netu lit.-server, který má skoro 200(!) aktivních uživatelů. 

Současně si ovšem myslím, že P. NENÍ vyčerpaný. (Oproti jiným; Totem - kaput, Literra - dead, Saspi - kde?) Vyčerpal se starý, od roku 2007 identický koncept. Ale ono je to logické: každé schéma (jakéhokoli řádu), pokud stagnuje, tak se vyčerpá. Je třeba hledat impuls. 

Písmák má stále co nabídnout. Chápu, že pro majitele je prostě srdcovkou a nic z něj nemá (ten dávný dobrý pocit je vzhledem k současné atmosféře asi jen stěží zpřítomnitelný) - vyjma problémů a proseb uživatelů. Na rozdíl od současných sociálních sítí, kde lidé slouží jako surovina ke sběru osobních dat a generování zisku prostřednistvím kšeftování se soukromím lidí, je po celé čtvrtstoletí Písmák pro jeho provozovatele ve stávající podobě ztrátový.

Je zde v dnešní době už málo viděná svoboda (žádná algogracie), které si mnozí váží, ale jiní ji prostě sprostě zneužívají a dělají si ze zdejší modře výběh pro své psychické poruchy (tím mám na mysli ta nejrůznější alter-, která se stále replikují jak nějaké maligní bujení - a především díky nim je prostor už nějaký čas nemocný). 

Nicméně si říkám - doprčic, je přeci tolik možností. Smazat či zrušit Písmáka s celou jeho historií by mělo být tou poslední. A zabít či finálně zabalit to lze vždycky (jen jednou).

A taky si myslím, že bys tálo za to o celé věci jednat - osobně. Všichni, kdo tu ještě mají nějaký interest, by se mohli do toho jednání nějak zapojit. A přizvat i lidi zvenčí, třeba z Asociace Spisovatelů, kterou roky vedl Ondřej Buddeus (na Totemu Ondrej Kern) a v současnosti organizaci šéfuje Jitka Srbová (na serverech známa jako Natascha). (Zapojení ofiko institucí či nakladatelství uvádím jako možnost, u níž jsem si vědom, že je pro leckoho sporná, protože pro spoustu lidí je Písmák nezávislá platforma unikátní v tom, že nad ní výše uvedené i jiné instituce nemají žádnou kontrolu).

Možná by bylo dobré se vrátit na začátek (vím, to není možné) a položit si otázku - co by mohlo poskytnout literárnímu serveru v dnešní době restart? A znovu - napadá mě - zapoojit nějakou třetí stranu, partu nadšených mladých či starých lidí. Anebo explicitně vyprofilovat server jako literární seznamku (jíž byl implicitně vždycky), založit spolek. Přidružit k Písmáku mobilní aplikaci stáhnutelnou z jeho stránek, kde by lidi mohli nahrávat fotky svých textů či přímo natáčet nějaké performance (které by ovšem procházel před zveřejněním admin). 

Prostě - snažím se jen říct: vždycky jsou nějaké možnosti, o nichž se lze bavit. A zjevně nastal čas diskuze. 

Jestli dobře chápu, Olda nepředkládá smazání Písmáka jako nutný plán/daný fakt. Ale jako možnost. Chápu, že sám majitel je už demotivovaný, jeho práce je nevděčná a fakticky z ní nic nemá.

Proto mě napadá, jestli bys, Oldo, nebyl oschotný otěže Písmáku předat včetně veškerých administrátorských i dalších práv nějakému spolku - o jehož složení by se zde virtuálně i někde naživo mohla vést diskuze.  (Jen další nápad na "demokratizaci vedení" - přijdeš mi silně demotivovaný; a vůbec se Ti nedivím...). 

"...Ctít odlišný politický názor je jedním ze základních rysů demokracie, který hodlám tvrdě prosazovat i na literárním serveru."

Marku, a jaké ještě (další) základní rysy demokracie na tomto serveru hodláš tvrdě prosazovat? 

Luzz, není politika jako politika (tahle je povážlivě rudá). Navíc - nejde mi ani tak o prezenci, spíš o míru explicitnosti. Tohle už je hard core. 

opr.: obzvláště (překlep - stud na stud). 

Mládí se nebojí velkých témat? Já ti nevím, Goro. Tak třeba následujících pět veršů mi přijde vzešlých z pera užitečného idiota (téma je živé a obzvlášťe citlivé v dnešní době):

Vzdávat se plynu? Nebere to hlava,

proč parta chtivých ještě setrvává.

Hlavně, že za vše mohou komunisti.

K banánům bez front kokain se teď dává:

Kdo slíbil změnu – všechno ukořistí.

Pro mě i tím, že (sama redaktorka) redaktora Řezanku vyzdvihuješ, přestává být zdejší literární redakce apolitická. A z toho je mi trochu blivno. A zároveň cítím neurčitý stud. 

Mládí se nebojí velkých témat? Já ti nevím, Goro. Tohle jsou třeba verše z pera užitečného idiota (obzvlášťe citlivé v dnešní době):

Vzdávat se plynu? Nebere to hlava,

proč parta chtivých ještě setrvává.

Hlavně, že za vše mohou komunisti.

K banánům bez front kokain se teď dává:

Kdo slíbil změnu – všechno ukořistí.

Pro mě i tím, že (sama redaktorka) redaktora Řezanku vyzdvihuješ, přestává být zdejší literární redakce apolitická. A z toho je mi trochu blivno. A zároveň cítím neurčitý stud. 

Mládí se nebojí velkých témat? Já ti nevím, Goro. Tohle jsou třeba verše z pera užitečného idiota (obzvlášťe citlivé v dnešní době):

Vzdávat se plynu? Nebere to hlava,

proč parta chtivých ještě setrvává.

Hlavně, že za vše mohou komunisti.

K banánům bez front kokain se teď dává:

Kdo slíbil změnu – všechno ukořistí.

Pro mě i tím, že coby (sama redaktorka) redaktora Řezanku vyzdvihuješ, přestává být zdejší literární redakce apolitická. A z toho je mi trochu blivno. A zároveň cítím neurčitý stud. 

Takové Déjà vu.... V některých básních (a je jich vlastně docela dost) vnímám jistý závan, jakousi povědomou dikci, kterou jsem cítil během listování almanachy poezie z raných padesátek 20. století... 

Jen postřeh.

Vše dobré do roku 23.

zejména ti pračlověci ve druhé... velmi!

co všechno jsi

co všechno jsi

zdědila

atd.

Jo, to je samozřejmě bezva. U únorové básně platí totéž, co píšu ohledně ozvláštnění v aktuálním textu. Díky za odkaz. Odkazovaný text jsem samozřejmě četl i tipoval - ale jak píšu výš: "hlava děravá".

Návod je zajímavě progresivní. Používáš v něm enjambement. Což jsem u tebe ještě neviděl... Možná jen děravá paměť. Jasně, máš i něco málo rýmovaného. Ale přesto - je to skoro šok (v nejlepším slova smyslu), když vytasíš nějaký ten tradičnější básnický prostředek.

Vytrhat plevel / z kontextu

- taková místa tvoje texty skvěle osvěžují. 

To by byla moc pěkná a výstižná anotace na oblálce knížky!

Tady by se mi to líbilo víc jako recenze - ideálně s ukázkami, abych si i jako čtenář dopřál manifestace oněch popisovaných či evokovaných jevů. Kdyby jedno přecházelo do druhého. Krovky do chelicer, prostor textu do prostoru, kde "můj sklep je ilegál".

Coby fanoušekmpoezie sluky samozřejmě tipuji i tuto anotaci. 

Hliněná nádoba (vyschlého dna), mozaikovitě popraskané bahno... Druhá strana vody (nová perspektiva pozorovatele, kterou vpalují fotony do synapsí, nebo pozorující oko jednoduše vážně fotí). Báseň má svý kvality - soudím, protože když se ty vyschlé vjemy pokouším přepsat, potřebuji podstatně víc slov, než kolik nabízí text. V druhém plánu (a víc i v druhém textu) tuším metonymii či analogii k něčemu či někomu. Ale v tom už se nešťourám, protože autorovi autorovo. A možná si to tam dosazuji sám, na obrácené straně textu, kde se zrcadlí moje osobní vjemy...   

Jen se odkážu k oněm virtuálním klonům tištěných médií - a jdu pryč, protože mi naše diskuze nic nepřináší. Zamrzlas v jiné době, zcela neschopná reflektovat podoby té současné. Jen jako mašina jedeš nějaké své šablony. Mediální struktura světa se zcela proměnila - to zahrň do svých úvah. A přestaň fetišisticky lpět na pojmu "klasická kniha". 

Nic není dobře ani špatně. Zkrátka to je, jak to je. Lze se jen domnívat, že za pár desítek let lidé vyčerpaní z nehmotné podstaty virtuality začnou opět vyhledávat hmatatelný artefakt, jímž je třeba právě kniha. A třeba ne. Nemám věšteckou kouli.  

Jako všechno, i poezie se z hmatatelného světa dílem přesunula do virtuálního světa. A tam ji najdeš více než kdykoli kdekoli dříve. Z hlediska tvé logiky je tedy na vrcholu. I díla etablovaných autorů jsou na Kosmasu dostupná jako pdf-ka pro libivolný počet stažení. 

Takže paráda, ne? 

Časy se změnily, Aleno. I tištěné noviny ustupují svým virtuálním klonům. Které si lidé v uspěchaných časech čtou cestou do práce/z práce na mobilech či tabletech. Proč by to tedy s poezií mělo být jiné. Naopak mám pocit, že poezie v různých podobách (třeba ta instagramová) je v současné době možná nejčtenější, co kdy byla.

To, že Ivan Skála či Miroslav Florian (či další režimní prominenti) vycházeli v nákladu 20 000 ks., ještě neznamená, že ty svazky někdo četl. Jo, byly všude. Aktuálně jsou nejčastěji ve sběrných surovinách. 

Tvoje argumentace nedává smysl. Staré v rámci umění nezaniká pro nové. Možná v rámci nějakých módních trendů ustupuje do pozadí (a často bývá opět objevováno; takto třeba mezi bohemisty na přelomu milénia tvrdě frčel Březina). Vedle nových či zavedených "angažovaných" autorů (kteří též navazují a jsou korelovatelní s jinými) jsou tu i ti, kteří se silně vážou k básnické tradici (ať už k české, anebo prostřednictvím faktu, že zhusta překládají); namátkou: Řehák, Děžinský, Hájek, Borkovec, Slíva a spousty dalších. 

Zrovna skácelovská stopa v díle současných autorů trochu pobledla, protože tak v devadesátkách psal každý druhý nejen moravský básník (vedle četných holanesií vytvářených každým třetím). Proto je tahle stopa aktuálně trochu vyčerpaná.

Ne tak Skácelova tvorba. Když se nebásníka zeptám, zda zná nějaké autory, tak nejčastěji: Hrabě, Krchovský, Skácel, pak nějací ti beatníci, ti znalejší sem tam Adam a Eva od Šiktance, dvě, tři od Holana... Ze současných - vedle zmíněného Krchovského - je to nejčastěji Petr Hruška. 

Žádná krize se nekoná. Paleta, z níž můžeš vybírat, je velmi pestrá. A stále se proměňuje, opalizuje. A že je poezie jako žánr na okraji? Ne tak docela. Insta-poezie, když jde do tisku (atticus, Rupi Kaur), vychází v obrovských nákladech. 

Tvrzení, že to není poezie, neobstojí. Je to forma současné tvorby, plně reflektující neschopnost koncentrace na delší psaný text většiny uživatelů těkavých sociálních sítí. 

Sudety. Sociálně vyloučené oblasti.

Báseň můžeš číst jako sžíravou sociální satiru, která především pojmenovává. A přitom ne formou nějakého mudrlanství - zkrátka manifestuje prostřednictvím zkratkovité struktury: principy dnešního pedocentrického přístupu některých matek, atmosféru na školách v sociálně vyloučených oblastech atd. Alespoň tak ji čtu já. A už jen samotný fakt, že báseň umožňuje vícero možných čtení, mě nutí se u ni chvíli zastavit.

Neříkám, že z básně skáču do stropu blažeností. Asi bych si potřeboval pročíst celou sbírku či více básní (kontext, který má zpravidla editor, básník pouze tehdy, když se zasnaží nebo pokud už předtím zná...). 

Nicméně na skutečnosti, že dobrou báseň nedělají "dobré obrazy" a "zvládnuté básnické figury", na tom se jistě shodneme (co se zdrojové literatury týče, odkázal bych se na - Jak si pejsek s kočičkou dělali dort). 

Aleno,

dovolím si poznamenat z pozice člověka, který byl v NČB opakovaně: nezaměňoval bych literární provoz s poezií

A NČB byly součástí literárního provozu - včetně doprovodných esejů, psaných jako velmi subjektivní bilance z pozice editora, který byl - až na tuším dvě, tři výjimky - spíše než lit.-teoretikem zpravidla básníkem. 

Poezie (a na té jediné záleží!) je jinde. A chceš-li se bavit o ní, Silene je z mého pohledu jedním z mála lidí, co tu aktuálně zbyli a mají k ní - totiž k poetry - co říct.  

REKULTIVACE

Zmrzačené svahy. Vyvržené hmoty skal.

Něco tu chybí,

a jiné zas přebývá. Amputace stromů? Zaživa,

děla se převážně

zaživa. Místní si z podlahy dělají skládku

těl kolem sirného jezera. Inženýr vkročí

a zakročí. Tanečník s vizí a seznamem.

Jestli jej potkám,

chtěl bych mu říct něco chytrého. Například:

koukněte. všechno to snaživé kamení… způsobně

složené v nespočet vrstev. chápete?

jak byste chtěl kultivovat vytěžený čas.

jeďte do Koreje, nechte si vyžehlit obličej; přesto!

jste víc než způli vytěžený.

k čemu vám to bude.

Jak to začíná těmi Tatrami... no... úplně jsem si vzpomněl na starou dobrou slovenskou hymnu. (Ta česká část mi v dobách ČSSR vždy přišla hrozně unylá.) 

Tahle je zralá pro dvě kytary, ohniště - u příležitosti vztyčování trampské vlajky - jasně, dotyčná parta už je trochu ošoupaná (jak ty džíny), ale o tom je prostě život. Hymna jetých kotlíkařů! 

Tím vším chci říct - dobrá práce. 

Mně se teda dot líbí i ta první verze; enjambement vytváří zajímavý hravě-dravý vazby: podpazušie viečok - někdy je legrace si genitivní metafory různě vizualizovat. Jak proti nim mnohdy sekernicky vystupuju, tak na nich stejně tak sám nereflektovaně ujíždím.

Další verze mají možná větší šmrnc - hesla, autonomní fragmentace; proč ne... -, baví mě, něco mi i utkví (to přeci není málo!), prostě taková muzika, a to mi více než stačí. Významy chytám jen tak maně, nehledám žádný "poselství". Prostě text, co potmě žije (s důrazem na "žije"). Neotváraj žalúzie! Bodka.

chytám signál a spojuju se se světem města

do toho bych hrábl ("nesnese se se sestrou").

Jinak mě nejvíc oslovují lavice v objetí starých lip. Jsou koncentrovanějí než ostatní. Je v nich přítomné nějaké "dichtung", zhuštění. I když i v ostatních jsem si něco, nějaký moment (napětí, práci s prostorem) našel - vyjma "zelených lístků", ty už mi zavánějí insta-poetry.

nejásám, nebrečím.

Jen se ponoř! Napadá mě, že bys mohl i u takhle rozmáchlejších věcí využít některých principů, které dobře znáš - teoreticky i prakticky - z haiku. Moc o tom žánru nevím (trochu se míjí s mou teatrální podstatou), kdysi jsme si tu o tom něco psali, třeba ten princip fotky... by do básně mohl přinést nějaká ta konkrétna. Maso-krev-oslizlo-chladno. Kdyby do takového rámce vpadl nějaký nečekaný, třeba úplně běžný motiv (třeba kšandička - úsměv! -), vnesl by do textu prvek ozvláštění.  

Ponoř se, ponoř; a já si s chutí přečtu exkurzi z onoho "ponoru na dno", Info o tom, že to uděláš, mě zas tak neuchvátilo. 

Příliš mi totiž nedává smysl struktura básně: ponoříš se (budoucí čas - teprve tak učiníš), ale už předem víš, že je tam oslizlo a chladno, krev je tam jak ledvinkový puding - a že tam nevede cesta pro turisty (ale křivolaká stezka lemovaná vyvrženými nosorožci a po větvích rozvěšenými játry). 

Rád bych autora na jeho cestě následoval, ale báseň mi k tomu v podstatě nedává šanci. 

Hodně silové obrazy, nicméně příliš obecné (s lehce instantními symboly), než aby rozklenuly nějaký prostor. Ano, evokují. Nějaký emoční náboj. Ten se ale roztrácí do neurčitosti.  

Ponoř se, ponoř; a já si s chutí přečtu exkurzi z onoho "ponoru na dno", Info o tom, že to uděláš mě zas tak neuchvátilo. 

Příliš mi totiž nedává smysl struktura básně: ponoříš se (budoucí čas - teprve tak učiníš), ale už předem víš, že je tam oslizlo a chladno, krev je tam jak ledvinkový puding - a že tam nevede cesta pro turisty (ale křivolaká stezka lemovaná vyvrženými nosorožci a po větvích rozvěšenými játry). 

Rád bych autora na jeho cestě následoval, ale báseň mi k tomu v podstatě nedává šanci. 

Hodně silové obrazy, nicméně příliš obecné (s lehce instantními symboly), než aby rozklenuly nějaký prostor. Ano, evokují. Nějaký emoční náboj. Ten se ale roztrácí do neurčitosti.  

Ponoř se, ponoř; a já i schutí přečtu exkurzi z onoho "ponoru na dno", Info o tom, že to uděláš mě zas tak neuchvátilo. 

Příliš mi totiž nedává smysl struktura básně: ponoříš se (budoucí čas - teprve tak učiníš), ale už předem víš, že je tam oslizlo a chladno, krev je tam jak ledvinkový puding - a že tam nevede cesta pro turisty (ale křivolaká stezka lemovaná vyvrženými nosorožci a po větvích rozvěšenými játry). 

Rád bych autora na jeho cestě následoval, ale báseň mi k tomu v podstatě nedává šanci. 

Hodně silové obrazy, nicméně příliš obecné (s lehce instantními symboly), než aby rozklenuly nějaký prostor. Ano, evokují. Nějaký emoční náboj. Ten se ale roztrácí do neurčitosti.  

...a hele. 

Možná ti tam chybí pár uživatelů; třeba:

Někde tady po kuchyni šuká 

- Babička, anebo jiná sluka.

Pět postav a sedm míst v celkem krátké básni... Postavy a místa označuje celkem 22 slov. Taková výstavba v podstatě znemožňuje jakékoli nacítění či evokace (jak by mohly tropy evokovat, když jde v podstatě o výčet; na mě by - při vší úctě - měl větší účin nákupní seznam s nějakou hezkou poznámkou na závěr; kupř.: "Ládíku, měly by ty zbýt dvě kačky, kup si třeba Jumbo.") 

Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy jsou tyto příkazy v rozporu s prvním zákonem. Robot musí chránit sám sebe před poškozením, kromě případů, kdy je tato ochrana v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.

More, přijde mi to celé takové příliš vznosné, bezjakostní. 

Na břehu Rhony (píši jako člověk, který v tom baráku 26 let žil) voní především kanály (vůně dětství). 

Na druhou stranu linie tvořená konci strof, metricky vybočenými s mužským zakončením, v níž Poeův havran usedá do přehřátých dvířek orloje (v hlavě) a zakráká své "never more", je do všech těch celkem konfekčních motivů zakleslá sympaticky. A taky osvěžující rýmové schéma. Abych jen nehaněl. 

"Síň rozkoše" (z cukru? - to se rozkouše... /říká Jeníček Mařence/). 

Já se fakt už picnu. :-)

Zkrácené řečeno jsi nezjistil vůbec nic. Mně zase úplně vypadlo, žes moderoval Řetězovou. Je to dávno. A co do výraznosti a schopností - drfaust byl jen jeden. Po něm to šlo do kopru. Na tom se shodneme.

Radost číst. Krystalická invence...; a dvě tři místa, za která bych vraždil (anebo - v lepším případě - zůstal jen u loupežného přepadení). Dobrý to je. Pár strof bych klíďo oželel, ale na kvaliní kritiku je tu Silene. 

S Kelly jsme Řetězovou nikdy neuváděli. Já v prehistorii pravidelně uváděl lit.-večery v Salmovské, ale to bylo někdy v siluru (2003). 

Já myslím, že by si báseň výběr zasloužila. Stojí za ní autentický, silný prožitek. A to v současnosti mnozí oceňují natolik, že tím obhajují údajné kvality zcela zbytečných básní. 

Co do významu bych tento nebroušený diamant viděl někde na úrovni básně Nepřátelům od Vladimíra Holana. Jen by to chtělo přidat na dalekosažnosti. Větší tah na branku. Lepší formální zpracování. Možná v posledku úplně jinou, delší, vybroušenější báseň. Prostě úplně jiný text.  

Jen technická - slovo "superorganismu" coby finální výraz celé básně celek jakoby zvukově tříští. Anebo jinak, čistě pocitově - je díky němu moc těžká na čumák - a přepadává.

hrkačky*

Safiáne, je to tak. Vzala z plachet a převzala (myslím fotografii) některé její funkce. Viz třeba známá fotka vietnamské holky z r. 1972 popálené napalmem. A agitační efekt, jaký následoval. Fotografie je ve své podstatě zvrstvenou smrtí (okamžik, jemuž odejmeš čtvrtý rozměr - totiž čas -, a tedy život). A vé své definitivnosti a neodčinitelnosti je děsivá. Přirozenou reakcí je bezmoc a frustrace z nemožnosti cokoli v obrazovém rámu ovlivnit. Tak aspoň poslat nějakou tu kačku, postarat se o děcka... Někdy je takto přirozeně posilovaný pocit kolektivního provinění (ve sféře války fotek a krátkých videí) ve výsledku prospěšný. 

Mario Badiou zase rozvíjí, jak poezie převzala v době Hegela mnohé funkce filosofie. 

Safiáne, posuzuju - nebo se o to pokouším - báseň tak nějak z hlediska (mého) literárního prožitku. Nic si nenacházím - obrazy mají silné motivy, ale silné nejsou. Objev v řeči či zázrak mimořádného vhledu nevidím. Zázračné souvislosti - kde...?

Jeden silně exponovaný detail často vydá za milion slov (třeba fotka dětské botky čnící z masového hrobu). Zde se jeden velký motiv přetahuje s druhým, ale v posledku v podstatě otupují účinnost celku.

Těžké něco takového evokovat z tepla pokoje. Těžké psát Fugu smrti z bezpečí rodinného krbu. 

Safiáne, posuzuju - nebo se o to pokouším - báseň tak nějak z hlediska (mého) literárního prožitku. Nic si nenacházím - obrazy mají silné motivy, ale silné nejsou. Objev v řeči či zázrak mimořádného vhledu nevidím. Zázračné souvislosti - kde...?

Jeden silně exponovaný detail často vydá za milion slov (třeba fotka dětské botky čnící z maového hrobu). Zde se jeden velký motiv přetahuje s druhým, ale v posledku v podstatě otupují účinnost celku.

Těžké něco takového evokovat z tepla pokoje. Těžké psát Fugu smrti z bezpečí rodinného krbu. 

Nemám ti víc co napsat. Nepíšeš nic nového k věci. 

"...působivost básně velká pro každého není" 

(wtf? jasný, jak píšeš výš -je velká pro každého, kdo není nevšímavá stvůra.)

Zdar a klobouček.

a2. uvádíš vesměs mimoliterární kritéria, a nezlob se, ale tahle tvoje pasáž se mě skoro dotkla:

....je působivost básně velká pro každého, kdo válku na Ukrajině nevnímá jen jako další historický moment, stále ještě dostatečně vzdálený.

Ne.

Báseň je to takovou hrou na detaily, které se ve skutečnosti nekonají. 

A do toho ten tatiček Masaryček... Upřímně - za mě se s vaničkou vylilo i dítě. Básník by mohl nabídnout (třeba) nějaký syrový obraz k nacítění. Tohle je takové salónní. 

Nic proti tobě Honzo, leckteré tvé texty mám rád, ale tenhle mi fakt nesedl.

Před pár dny jsem četl na sítích "kazatelskou báseň" na podobné téma od A. Borziče, a tam už jsem se vztekal...

Jeden velkej tyjátr.

O co je téma aktuálnější, tím je třeba na sebe být přísnější. Aby člověk nespadl, namísto k manifestacím, k proklacím.

Já mám tvoje texty fakt rád, Silene, některé velmi. Ale tady už o určitou rétoričnost malinko zavazuju. V tom smyslu, že zde není vykoupená třeskutou invencí. 

Máš v textu pěkná místa - třeba ten hoch, vícevýznamový stoh (ještě hloh - jak se ztratit moh... motherfucker rap!!)... 

Mluvím  o samotné výstavbě vět, která působí tak nějak artistně (i když i "přirozenost" je stylizací, jasně), a tak mi takováhle místa nejdou přes pysky:

jsou dílem arch a část by mnohý vystavil jistým úpravám než 

Vskutku hluboký vhled do mé arogantní psychiky, kamamuro. Gratuluji. Ještě něco o mně (mi) chceš sdělit?

Prosím tě, moje poznámka byla jen editačního rázu. Obvykle je lidem posílám do pošty, ale s tebou si psát nechci. Chyby či překlepu se může dopustit každý; moc to hrotíš do osobní roviny.

Kritika vypadá jinak. 

absence citu, jenž

(nedalo mi...; a hned se vzdálím a nebudu rušit při plácání po zádech, nemaje k textu samotnému co říct.)

Tak jsem M4 skouknul.

Nejvíc mě pobavil kocour, který měl na misce Déjà-vu (aby ten odkaz na první díl byl jako úplně jasnej). Šlo to udělat líp. Šlo to udělat hůř. Nemuselo se to dělat vůbec. 

Je tady jeden důležitý kontext, o kterém jsem zatím nikde nečetl. Spoluautorem scénáře je britský prozaik David Mitchell (dvakrát nominovaný na Man Booker price, můj oblíbenec). Podle jeho románu Atlas mraků sestry Wachovské natočily film. V případě nového Matrixu funguje Mitchell jako jeden z tvůrců scénáře(!) O Davidu M. je dobré vědět, že se příběhy všech jeho knih (od Hybatelů, přes 13 měsíců, Sen číslo 9, 100 podzimů Joachima Zoeta, Hodiny z kostí až po Dům za zdí) odehrávají v jednom „universu“. Postavy (či jejich příbuzní, anebo odkazy na postavy) zcela nenuceně procházejí napříč všemi tituly. Mám takové podezření, že po Atlasu mraků Mitchell rozšířil svoje literární universum o Matrix. Pro potvrzení stačí fakticky málo – kupř. aby se jedna postava z výše uvedených knih vyskytla ve filmu, byť zmínkou. Něco takového by dalo filmu úplně nový možný interpretační rámec. Pominu-li, že dle všech možných dostupných recenzí film – především po režijní stránce – v lecčems selhává. Mám nicméně celkem důvodné podezření, že hlavní nosná idea Atlasu mraků (setrvalé opakování v čase: příběhů postav spjatých silnými emocemi) tak nějak zakládá i tenhle nový Matrix.

Já zbožňuju čtyřstopý trochej! Už jen proto, že je skutečnou výzvou jej ještě nějak aktualizovat, ozvláštnit. "Říkačku na čtyři" ber s nadsázkou - nemyslel jsem pejorativně. 

Silene, možná teď do atmosféry kolektivního běsnění vstoupilo něco z v neděli zesnulého Karla Šíktance... (I Tvoje dnešní b. je do jisté míry říkačkou na čtyři.)

Jednou mi K. Š říkal (cca 2009): "Voni mi často říkali, že tam mám nějaký trocheje a daktyly - ale mě to nikdy nezajímalo, já to nikdy nepočítal."

Imagnativní surreal pásmo... Asociativní provázanost je zcela na místě. 

Svěží.

Dikcí mi připomnělo První Testament od V. H. (což je za mě dobře, protože ten já rád).

Paráda!

To je fakt, ale na tom dně stíhaj lásky pásky, zebe tam nebe (z tebesebe), slova z olova (znova odznova),

ze mě země, z tebe VB (a z STB!)

anděl růže může zábst - /tebe z nebe, kůže-plast. Pa!

A jinak jsem nepodezříval z plagiátorství, spíš mě ta sbíhavost obrazností upoutala. Toť vše. Ať se daří!

Ten finální obraz je vážně skvělý a plastický. Akorát mi hned naskočil verš Anny B. Háblové (ze sbírky O mých závislostech nikomu neříkej, jíž jsem byl loni editorem): před úsvitem začínají doutnat tkáně bytů.

Předpokládám, že je to náhodná konvergence. 

Mně ty rýmy trochu překážejí svou podřadnou jakostí (tebe/nebe už neobstojí ani ve folkové písničce), i když zároveň celkem funkčně drží text pohromadě. Zvláštní text. Děsně nevyvážený. 

Česky vyšlo ve výboru Přezimování pod širým nebem - zkusím někde najít. 

Goro, kvalitní "poetická nadstavba vědeckého objevu" z oblasti archeologie vypadá kupř. takhle (ne jako poetický kýč bez jediného objevu, jímž je text výše); neuvedu jako příklad nikoho menšího než irského nobelistu:

pro upřesnění - na textu mi víc než nějaké faktické mimózy vadí jeho literární prvky (sám nejsem paleoantropolog; mou specializací byly podstatně starší, mořské ekosystémy... Ale poblíž krasových kapes v okolí Kobyly, když hledáš prvohorní fauny, na ten zub medvěda občas narazíš - hlavně v místech, kam jeskyňáři sesypávají materiál z jeskyň. Jezdím tam od dětství).

Mluvím hlavně o literatuře; a opakuji -

za mě naivně romantizující kýč s podobnou perspektivou prozaického subjektu jako v případě Vířníka od A. Sch. Text mě během čtení vyloženě štval, popouzel - tak jsem se jen pokusil pojmenovat důvody, proč tomu tak bylo. 

a Zlatém koni jsem několikrát coby paleontolog sbíral v jílech z jeskyň - čas od času déšť vyplaví zuby jeskynních medvědů; největší pecka byla stolička jeskynního lva. Znám to tam velmi dobře.

O nepřesnostech kupř. v předpokládaném ošacení a dalších věcech (včetně barvy pleti) vím přímo od lidí z NM, s nimiž jsem v kontaktu. 

Metafora se zlatým koněm je prostě strašně laciná. Ach, Nea přijela na zlatém koni (protože se její lebka našla na stejnojmenné lokalitě). Ne, nepřijela na zlatém ani žádném jiném (zlatý kůň času? vážně?).

Z mladšího paleolitu se dochoval vědecky důležitý, mimořádně dobře zachovalý exemplář z cca 2/3 kompletní lebky, díky němuž jsme si doplnili několik chybějících dílků o prvním, neúspěšném osídlení území dnešní Evropy druhem H. sapiens. Tečka. To je samo o sobě poetické víc než dost. 

Víš, co mi tohle tvoje dílko svým antropocentrismem hodně připomíná? Báseň o vířníkovi od Alenky Schillerové. 

Na Zlatém koni jsem několikrát coby paleontolog sbíral v jílech z jeskyň - čas od času déšť vyplaví zuby jeskynních medvědů; největší pecka byla stolička jeskynního lva. Znám to tam velmi dobře.

O nepřesnostech kupř. v předpokládaném ošacení a dalších věcech (včetně barvy pleti) vím přímo od lidí z NM, s nimiž jsem v kontaktu. 

Metafora se zlatým koněm je prostě strašně laciná. Ach, Nea přijela na zlatém koni (protože se její lebka našla na stejnojmenné lokalitě). Ne, nepřijela na zlatém ani žádném jiném (zlatý kůň času? vážně?).

Z mladšího paleolitu se dochoval vědecky důležitý, mimořádně dobře zachovalý exemplář z cca 2/3 kompletní lebky, díky němuž jsme si doplnili několik chybějících dílků o první, neúspěšném osídlení území dnešní Evropy druhem H. sapiens. Tečka. To je samo o sobě poetické víc než dost. 

Víš, co mi tohle tvoje dílko svým antropocentrismem hodně připomíná? Báseň o vířníkovi od Alenky Schillerové. 

Mně to přijde takové "obrozenecky" naivní, romantistně kýčovité. Respketuji prozaickou licenci, ale čeho je moc, toho je příliv.  Pominu-li věcnou stránku - leckdy jen v detailech (lidé domestikovali koně nějakých osm tisíc let před současností). A že samotná rekonstrukce v NM je velmi nepřesná (to není vina autora tohoto textu, ale francouzské sochařky, která model zhotovila) - ve skutečnosti by měla žena podstatně tmavší pleť, hrubší rysy - a nade vší pochybnost mnohem primitivnější ošacení (z kůže zvířete, které v těch končinách běžně žilo - los, jeskynní medvěd, hyena......).

Je třeba si uvědomit, že lebka ze Zlatého koně je stará. Opravdu velmi stará. Z doby před "lovci mamutů". Proto mě takovéhle dialogy moc neberou:

  „A proč tedy toneš v žalu, Josefe?“

  „Jsem Sepp tonoucí v žalu, neboť vím, co se stane. Tvoje DNA…“

Prostě - v mysli paleolitického člověka (by) se bydlelo úplně jinak, než jak se blouzní v tomto textu. 

Díky. Zrovna tahle dává plný smysl v kontextu cyků Skákací panák a Barrandeum... Je to poslední text celku (i vznikl jako poslední, v červenci 2015 - sbírka vyšla na podzim). A vzpomínám si, jak jsem ho poránu psal z první v bufáči v kempu ATK Merkur v Pasohlávkách - a byl to ten jeden text, co chyběl, aby se rukopis dovršil. Vyzněním je to vlastně takové vyzvání na cestu (pocta všem snahám). Fakt mi teď podobnej tah na branku už dlouhodobě schází. Proto se můžu jen lehce závistivě usmát (fakt smutný, když člověk závidí sobě mladšímu). A rým vzbudím/studí je děsnej. Dobrý je, že to - myslím - v kontextu skoro nevadí. Ostatně skákání panáka je dětská hra. 

Ale hlavně poezii nevysvětlovat. Jasně... 

Špatné.

Díval se jim do očí - a žádná mu nedala. Vztahový žebrák s žebradlem prázdným. Stejně tak v tomto textu - přesahu příliš nenacházím.

Nandals mi to, kamamuro! Jdu si kreslit kulaté nuly a čtvercové osmičky někam do houští. Nebudu rušit tvé zakladeteslké JÁ od další diskuze. Dobře zažívej. 

Nandals mi to, kamamuro! Jdu si kreslit kukaté nuly a čtvercové osmičky někam do houští. Nebudu rušit tvé zakladeteslké JÁ od další diskuze. Dobře zažívej. 

Kamamuro, diskuzi jsem si přečetl, i když přiznám se - zrovna tvoje výlevy jsem jen prolétl (nevím, jaké slovní projímadlo požíváš, ale fakt se to nedá). A svůj dojem - s jedním návrhem na okraj - jsem napsal výše.

Bylo by možná fajn pojmout (na lit.-serveru) příspěvek k tématu jinak, než jak aktuálně probíhají diskuse pod články na novinkách.cz. Je to pořád dokola. Točící se v několika kruzích, do sebe zakleslých (olympiáda verbální bezmoci).  Vax kontra antivax, očko proti neočko (alergie na větu jsem ne/očko!) - dokonce jsem někde četl členění populace na "původní" a ty s pozměněnou DNA. Polarizovat za každou cenu. Vytvářet tábory a rozdělovat. Tahle diskuze se na tom jen podílí. Je zde spousta nositelů těch svých, tedy správných názorů - jako aktuálně kdekoli jinde. Ale celkový přínos? Zero.

Zatímavé by bylo pojmout diskuzi třeba konceptuálně - vzít nějaký výživný hoax nebo úryvek odborné studie - a dát mu novým kontextem autonomní estetickou hodnotu. Vytvořit z původního textu recyklací či různým modifikováním motivů (...) autonomní artefakt. Nebylo by to nic nového, nicméně by to aspoň nějak souviselo s písmáctvím.

Doporučuju tenhle článek (který se mi v některých aspektech příčí, leč stojí za diskuzi):

https://www.psivino.cz/neoriginalni-geniove-soudobe-ceske-poezie/

Bylo by možná fajn pojmout (na lit.-serveru) příspěvek k tématu jinak, než jak aktuálně probíhají diskuse pod články na novinkách.cz. Je to pořád dokola. Točící se v několika kruzích, do sebe zakleslých (olympiáda verbální bezmoci).  Vax kontra antivax, očko proti neočko (alergie na větu jsem ne/očko!) - dokonce jsem někde četl členění populace na "původní" a ty s pozměněnou DNA. Polarizovat za každou cenu. Vytvářet tábory a rozdělovat. Tahle diskuze se na tom jen podílí. Je zde spousta nositelů těch svých, tedy správných názorů - jako aktuálně kdekoli jinde. Ale celkový přínos? Zero.

Zatímavé by bylo pojmout diskuzi třeba konceptuálně - vzít nějaký výživný hoax nebo úryvek odborné studie - a dát mu novým kontextem autonomní estetickou hodnotu. Nebylo by to nic nového, nicméně by to aspoň nějak souviselo s písmáctvím.

Doporučuju tenhle článek (který se mi v některých aspektech příčí, leč stojí za diskuzi):

https://www.psivino.cz/neoriginalni-geniove-soudobe-ceske-poezie/

otvůrkám, podle vzoru potvůrkám? nebo otvůrcím? 

meteor, chelicery - dobrý motivy.

mamka lampa kleptomanka & dcerka žofka žárovka .. kradou noci černej pocit. 

zavřít sklep až zčerná!

Znovu a stejně... Některé moc krásné. 

Mě zaujala hlavně ta "privilegovaná vokální skupina", o níž autor píše. Představil jsem si hned soubor vokalistů pějící pod okny... - totiž pardon... - pod pŕíspěvky (abych parafrázoval Hustou dvojku). To by totiž byl fakt divnej problém. Škoda. Nicméně za představu písmáckého vokálního (amatérského) souboru dávám tip!*

milé šiktancování ;-)

Ne, Honzo, tak jsem to nemyslel. Byla to spíš variace na - "pa a užijte si to.." (každopádně Naty za mě pozdravuj!)

Nechcete tam Mobilní Trilopark? Milé děti, přijeli jsme k vám..... (řikáme to furt úplně stejně.) zdar!

Avi mi přišlo proč?

Dal jsem si tedy tu práci a báseň přečetl znovu. A za již dříve řečeným si do písmene trvám. Takže k avízu...

Chápu, že někomu může text připadat myšlenkově podnětný. Dobrá - třeba by oněm "myšlenkám" slušela forma eseje. Fakt nevím (na mě jsou moc obecné a vágní). Každopádně - když se oblečou do básně, začnou jim selhávat orgány. Verše výše jsou nevyzrálé a špatné z výše uvedených důvodů.

A klidně můžeš, Kamamuro, udělit pomyslných sto padesát tipů a osmdesát výběrů (máš-li pocit, že tipy a výběry něco vypovídají o kvalitě díla). 

ten, cizího dechu závan

safiáne - není tu zájmeno jako nepřízvučná předrážka?

pak by měl verš na základě metrického impulsu daného druhým veršem jambický spád se ženským zakončením. i když ne úplně šťastně co do počtu slabik.

samotnou báseň hodnotit nebudu. je to příliš vysoké umění zcela mimo mou sprostou výseč přízemního vkusu!

Písmák má Báseň měsíce, potažmo roku - to je ti málo, Zdenku? ;-) Mně tyhle soutěže přijdou úplně adekvátní prostředí.

Oldo, ještě se též dost řešily ty uživatelské výběry (že by každý neredaktor mě třeba 5 na měsíc - a díla s nejvyšším počtem uživatelských by se zobrazovala pod zlatými výběry.../?/)... Bylo by programátorsky náročné je zavést? 

Honzo, a co domluvit i s Oldou redakční on-line schůzi - a tam to všechno probrat jako minule? To bylo docela plodný, myslím. 

Honzo, a co domluvit i s Oldou redakšní on-line schůzi - a tam to všechno probrat jako minule? To bylo docela plodný, myslím. 

Bohužel, dokud se nevyjádří Olda, tak se nikam nepohneme. Redakce jsou, zdá se, celkem zajedno? (za sebe se jen připojuji.) Uživatelský konfort se snížil ve prospěch modernějšímu designu, čitelnost textu na sněhobílém pozadí je pro starší lidi kritická. Na uživatelských výběrech v rozumném počtu (třeba tří až pěti na měsíc pro každého) též v podstatě došlo k většinové shodě.

Možná by nebylo od věci uspořádání další on-line redakční schůze i s Oldou? Protože realizace všech těchto věcí je v jeho rukou.

teď koukám, že mi T-9 prohodilo "jsem" za "ksčm" - proboha!! ksčm jsem nenavštěvoval v Botičský ani nikde jinde!!

Anna bezmála chodila kolem mýho rodnýho domu; a do Botičský ksčm chodil na ZŠ! - a vůbec, každé to místo mám s něčím silným spojené. Ale to jen tak na okraj... Báseň má hned několik silných míst. A (soudím) všechno nejlepší(?) kdyby ne autorce, tak lyrickému subjektu jistě! :-)

:-D já nikde žádnou kritiku nevidím? jenom komentáře ke mně, jejichž vztah k mé osobě, vzhledem k faktu, ze se vůbec neznáme, je úplně volný a se mnou mimoběžný. kritiku svých textů jsem naopak vždy vítal... ale tady jde zjevně o něco úplně jinýho! zajímavý!! (tak třeba teď se bavím - tolik ke smyslu pro humor... nebo to myslíš vážně?)

a proč ses probůh zaměřil/a zrovna na tenhle skoro dvacet let starý, mnou samým prakticky zapomenutý text? v tý době jsem byl ještě na škole... na tvoje hodnocení mé osoby nebudu reagovat - neznáme se; a tak to naštěstí i zůstane. zdar!

majaksi, teď by to chtělo někoho vyzbrojeného jungovskými archetypy - a nadinterpretační apokalypsa bude dokonána! (zlý, zlověstný smích...)

Mně se zas líbí, jakým způsobem autorka nakládá s presokratickým "aletheia" ve významu neskrytost či odkrytost, jek je pojímá pozdní Heidegger, kdy pravda není pouhá adekvace, koherence či správnost. Je něčím, co vychází z bytí samotného. Ve skutečnosti mám za to, že text v jedné z nesčetných rovin pojednává o vztahu Martina Heideggera a Hanah Arendtové ("zažili jsme několik dob ledových"- resp. studených válek v osobní i politické rovině, které - v obou rovinách - vedly ke žhavému střetu) - ve spojistosti s Heideggerovým pozdnějším obratem (inverze magnetického pole) ke znatelnému mysticismu - (tzv. kehre). Ano, pohřbené (zakryté) půdní horizonty lze oživit (vytrčit do vanu bytí, řečeno spolu s pozdním Heideggerem) důslednou hermeneutickou dekonstrukcí nadloží - tedy projekcí, interpretací (a s nimi souvisejících diskursů), aby došlo k obrácení lyrických subjektů zpět do nitra samotnému bytí. A ustavování pravdy v neskyrosti se pozvolnou expozicí může - jak přiléhavě poznamenává autorka - "zvolna rozběhnout". Současně v textu vidím autorčin historický pohled na kontroverzní osobu myslitele (jejž samotná H. Arendtová později označila za "chronického lháře" - v našem pojetí tedy za zakrytce, rep. pokrytce) a na možnost revitalizace, rehabilitace, restaurace(...) , která je v tomto případě v souvislosti s působením v NSDAP- řečeno slovy autorky - "velmi nízká".  

Mně se zas líbí, jakým způsobem autorsk nakládá s presokratickým "aletheia" ve významu neskrytost či odkrytost, jek je pojímá pozdní Heidegger, kdy pravda není pouhá adekvace, koherence či správnost. Je něčím, co vychází z bytí samotného. Ve skutečnosti mám za to, že text v jedné z nesčetných rovin pojednává o vztahu Martina Heideggera a Hanah Arendtové ("zažili jsme několik dob ledových"- resp. studených válek v osobní i politické rovině, které - v obou rovinách - vedly ke žhavému střetu) - ve spojistosti s Heideggerovým pozdnějším obratem (inverze magnetického pole) ke znatelnému mysticismu - (tzv. kehre). Ano, pohřbené (zakryté) půdní horizonty lze oživit (vytrčit do vanu bytí, řečeno spolu s pozdním Heideggerem) důslednou hermeneutickou dekonstrukcí nadloží - tedy projekcí, interpretací (a s nimi souvisejících diskursů), aby došlo k obrácení lyrických subjektů subjektu zpět do nitra samotnému bytí. A ustavování pravdy v neskyrosti se pozvolnou expozicí může - jak přiléhavě poznamenává autorka - zvolna rozběhnout. Současně v textu vidím autorčin historický pohled na kontroverzní osobu myslitele (jejž samotná H. Arendtová později označila za "chronického lháře" - v našem pojetí tedy za zakrytce, rep. pokrytce) a na možnost revitalizace, rehabilitace, restaurace(...) , která je v tomto případě v souvislosti s působením v NSDAP- řečeno slovy autorky - "velmi nízká.  

Mně se zas líbí, jakým způsobem autorsk nakládá s presokratickým "aletheia" ve významu neskrytost či odkrytost, jek je pojímá pozdní Heidegger, kdy pravda není pouhá adekvace, koherence či správnost. Je něčím, co vychází z bytí samotného. Ve skutečnosti mám za to, že text v jedné z nesčetných rovin pojednává o vztahu Martina Heideggera a Hanah Arendtové ("zažili jsme několik dob ledových"- resp. studených válek v osobní i politické rovině, které - v obou rovinách - vedly ke žhavému satřetu) - ve spojistosti s Heideggerovým pozdnějším obratem (inverze magnetického pole) ke znatelnému mysticismu - (tzv. kehre). Ano, pohřbené (zakryté) půdní horizonty lze oživit (vytrčit do vanu bytí, řečeno spolu s pozdním Heideggerem) důslednou hermeneutickou dekonstrukcí nadloží - tedy projekcí, interpretací (a s nimi souvisejících diskursů), aby došlo k obrácení lyrickýchz subjektů subjektu zpět do nitra samotnému bytí. A ustavování pravdy v neskyrosti se pozvolnou expozicí může - jak přiléhavě poznamenává autorka - zvolna rozběhnout. Současně v textu vidím autorčin historický pohled na kontroverzní osobu myslitele (jejž samotná H. Arendtová později označila za "chronického lháře" - v našem pojetí tedy za zakrytce, rep. pokrytce) a na možnost revitalizace, rehabilitace, restaurace(...) , která je v tomto případě v souvislosti s působením v NSDAP- řečeno slovy autorky - "velmi nízká.  

jasný, vzal jsem to jako legraci - ale zároveň i jako příležitost (možná i sobě) pár dalších věcí dojasnit. tak ať to píše! :-)

Marný.. :-) Však si piš, jak chceš... já jsem jen čtenář - poté, co jsi narovnala zdrobněliny, vznikla jiná báseň. Báseň stejného vyznění (ovšem s minimem zdrobnělin) by musela být napsaná znovu a trochu jinak. nejde jen o TA slova, ale i o substrát, jenž je obklopuje. a pokud ta slova zněníš a nic dalšího ne, bude to působit - jako v tomto případě - jak pěst na oko.

Ach ty půdní horizonty. Dalekosažná analogičnost (metaforám se většinou vyhýbáš) dává tvým textům osobitý rukopis. Jde poznat, máš svůj styl (což je důležitý!). Texty zároveň nejsou ani popisný. Taková věcná zhuštěnost, jakoby geomorfo-abstrakt, přitom každý trochu soudný čtenář pochopí tu emocionální tenzi - onen amalgám mezi obrazy.....