Dopis na rozloučenou

já ti nevím, ale mě tyhle popisy moc neberou. hlavně to: "Možná zaklel, možná mlčel, možná volal o pomoc, nikdo jej nemohl slyšet, ani kdyby mu stál po boku. Stejně nikdo takový nebyl. Kdo by jej chtěl vyslechnout, už by to dávno udělal." to je sebelítost a na to se moc v próze nehraje. jestli s ena to někde hraje, tak písmák asi není ideální ihrisko. takovej text chce za kritiku něco ve smyslu: "to bude dobrý..", "to přejde" blabla bla, ale o literatuře to není.. na tom textu není nic literárního..

Poměrně často se zde setkávám s podobnými texty, a ptám se, proč mladí lidé ( za takového tě považuji ), mají potřebu takto psát. A ačkoliv to považuji za hodně nepatřičné, neposmívám se, poněvadž všichni potřebujeme čas, abychom lépe poměřovali. K formální stránce textu však výhrady mám. Vzhledem k pointě je začlenění koně do textu naprosto zbytečné, je jen jakousi romantickou, ale nesouvisející kulisou. Třeba takový moment, kdy se kůň splašil, přičemž v textu k tomu neměl sebemenší důvod. Také stylizace je místy neobratná, např.: Seskočil ze sedla, rozhodl se, že bude zvíře chvíli vést za uzdu. Seskočil ze sedla, rozhodl se, že koně chvíli povede. Třeba na této větě chci ukázat, že kůň je vnímán ve službách člověka jako kůň, zvíře je něco nižšího. Také, když koně vedeme, tak je jasné, že ho vedeme za uzdu. Tak nějak, jinak ovšem chci poznamenat, že jakýsi cit pro prozaický text máš, projevuje se to, jak střídáš delší a kratší věty, jak právě kratšími větami děj graduješ, jak vsouváš věty vnitřního dialogu, apod.