Písmák A tak...
1.
Když život se blížil k svému konci a truchlivé nápisy na pohřebním věnci, čněly jak rýhy v zápěstí, já mohl hovořiti o štěstí, neboť můj přítel, milující recese, mi zavolal, zkoušeje mě zbavit deprese.
Já dál mohl přemýšleti o Bohu, o tom, proč uvěřiti nemohu, o štěstí, jež obrací se ke mně zády, o lidech, jaké mají klady, o hvězdě, která pro mě padá, o ženě, zdali mě má ráda.
Zkusil nasadit mi pásku přes oči,abych necítil svůj život v područí,neviděl války, hádky, ironie,neslyšel teskné zvuky symfonie,nevnímal krutost, která tady vládne,a lásku, která pomaloučku chladne.
Šachy
Figura krále bloudíce tmoupíská si zvesela, těšena hrou,plánujíc na zítra setkání s dámou,minuty, hodiny, zlehka se lámou,v tom kočka černá cestu mu zkříží,výhled mu mlží křídlo netopýřía osm pěšáků své meče tasí,přátelé daleko, kdo jen ho spasí,vždyť má jen jinou barvu kůže,v klopě mu vadnou plátky růže,přání a touha mít ji rád,odváto v niveč, dostává mat.
Paměť
Jak nostalgické je to vzpomínání,na školu, mládí, milování,když úsměv nám z očí září,či slzy tekou po vrásčité tváři,a přitom nechceme se vracet,ani stromy pro vor kácet,vždyť nelze plouti proti řece času,sám život nám nalajnoval trasu,a z myšlenek zbyla ohlodaná kost,jen z nich lze promítnout si minulost.
Podvod
Za oknem padají kapičky rosy,bodá Tě u srdce, jako když trávu kosí,myšlenky, jak Máchovi bělavé páry, plynou,chtělas být s ním, on tráví večer s jinou,slzy jak hrachy, na deku stékají,na touhy Tvé, vůbec se neptají.
Podzim
Když podzim listí z dubu shazuje,a houfec havranů jak koráb připlujea ve vzduchu je pohádkové čaro,stárne nám pískle, jež stvořilo jaro,a vítr si s draky tam v dálkách pohrává,k spánku se ukládá babičky zahrada,voní nám brambory z ohně vytažené,čas se zastavil, jen lidstvo se žene.